PŘEDPLATNÉ ČASOPISU
Nové proměny bydlení ↗
Velká Věc

Zoufalost líhně apokalyptické společnosti. Výstava studentů UMPRUM má velké ambice, v mnoha směrech však selhává

Ve foyer technologického centra UMPRUM v Mikulandské ulici je k vidění výstava s názvem Velká věc a odvážným podtitulem: Studující UMPRUM nabízejí řešení, jak žít o něco lépe.

Prezentace studentských a absolventských prací z různých oborů se snaží zachytit, jak mladí lidé vnímají sílící skepsi světa řítícího se do záhuby, zároveň se pokouší hledat odpověď na otázku, proč v této situaci vůbec něco tvořit. Výstava ovšem namísto určité naděje pro budoucnost poukazuje na bezradnost a zoufalství (nejen) mladé generace, ale tak trochu nás všech, kterým stav a budoucnost planety nejsou lhostejné.

Kurátorky výstavy, Marie Kordovská a Anna Sedláček Roubalová, ve svém textu k výstavě píší, že současnost je paralyzující. Pohyb v on-line prostředí podle nich přináší nové a nové negativní zprávy a problémy, které se díky virtuálnímu prostředí zdají být neuchopitelné a nepředstavitelné, až nás dostávají do jakési apatie a neschopnosti jakkoliv se vymezit. Studenti UMPRUM podle nich nežijí a netvoří ve vakuu a události světa, které je znepokojují, se propisují do jejich tvorby. To, že se do tvorby umělců, designérů a architektů propisují radosti i strasti doby, samozřejmě není žádnou novinkou, kurátorky ovšem nabízejí optimistickou vizi – tedy že se paralýzy z neschopnosti cokoliv změnit můžeme zbavit. A jako názorné příklady mají sloužit právě vystavené práce studentek a studentů.

Velká Věc Velká Věc
Velká Věc
bienální výstava UMPRUM 2024

Naděje umírá poslední

Spojujícím momentem vystavených prací z oblasti volného umění, designu, módy, architektury a animace má být jakési poselství lepších zítřků, příslib zbavení se apatie vůči utrpení přírody, zvířat i lidí a možná také nějaký návod či návody, jak lze naši současnost i budoucnost navigovat směrem k nadějnějším vodám.

Některé projekty tuto tezi skutečně následují a nabízejí podnětné myšlenky či nápady. Mezi ně rozhodně patří i v tiskové zprávě „vypíchnuté“ sjíždědlo Skidder Matěje Neuberta, které bylo nominováno na Cenu Czech Grand Design. Znovupoužití špatně recyklovatelných lyží a snowboardů je krystalickou verzí jednoduchého, ale smysluplného nápadu dotaženého do konce. Podobným, avšak ze své podstaty hůře realizovatelným nápadem je práce Svetlany Devyatkiny. Studentka se ve své práci Wasted Earth zaměřuje na to, jaké využití může mít hlína vykopaná při stavbě tunelu metra D. Analyzuje konkrétní příklady proměn Prahy a navrhuje využití přebytečné hlíny jako nového stavebního materiálu. Do šuplíku prakticky uplatnitelných nápadů můžeme vložit i projekt experimentující s využitím mycelia (vegetativní části hub) Kateřiny Suchánkové, Antónie Stretavské, Viktórie Žigmundové a Jakuba Míči. Mycelium není žádným překotným objevem, v zahraničí se s jeho využitím v různých podobách a v různých oblastech života experimentuje již několik let. Studentky a student se ve svém projektu konkrétně zaměřili na zpracování mycelia v oblasti stavebnictví, které je jedním z největších producentů skleníkových plynů. Možnosti využití nikoliv hub, ale invazivních rostlin, pak zkoumá Thea Chatrná. Na příkladu zpracování netýkavky žláznaté ukazuje, jak by se rostlina mohla prakticky využít. Vějičku autorka chytře nahazuje také v nezodpovězené otázce, které další rostlinné druhy označované jako invazivní (a tedy horší?) bychom mohli efektivně zpracovávat.

Přehodnocování stereotypů

Další skupina prací se zabývá inkluzí a pomocí těm, kteří jsou oproti zdravé či finančně nezávislé části společnosti jakýmkoliv způsobem znevýhodněni. Být udržitelný/á již nestačí a je potřeba revidovat i čerpat z dávné i blízké historie a tradic. Společnost musí jít až ke svým kořenům, aby zjistila, z čeho pramení její současnost a kde může, ale také nemusí, ležet její budoucnost.

Stigmaty spojenými s těhotenstvím a mateřstvím se zabývá Jana Štefková. Její „koutňáky“, tedy keramické nádoby s uchem, v nichž se novopečeným matkám v 18. století nosily silné masové vývary, zpřítomňují historické společenské rituály, které byly s početím spojené, a zároveň nasvěcují současný, hluboce odosobněný a jistým způsobem podezřívavý přístup k matkám a k mateřství obecně. Obdobnou sondu, tentokrát ovšem zaměřenou na symbolickou i historickou hodnotu jabloní a jablek v naší kultuře, podnikla Barbora Satranská. Jablka vnímá autorka jako filtr, jímž zachycuje a třídí realitu.

Valerie Vrbová pak navrhla oděvy pro lidi trpící atopickým ekzémem. Kromě toho, že je kolekce vyrobena z nedráždivých materiálů, snaží se také citlivým způsobem toto onemocnění vymanit ze stereotypního vnímání. Ondřej Mazanec společně s Davidem Novákem vytvořili přístupnou kuchařku pro nevidomé a slabozraké a Ema Soukupová navrhla umístění systému veřejných koupelen a kuchyní do jinak nevyužívaných městských struktur, jakými jsou proluky mezi domy. Zařízení umisťuje také do trvale nevyužívaných prostor veřejných institucí typu Národní galerie.

Na detailu záleží

Tyto jiskřičky naděje ovšem zhasínají pod tíhou „nepřístupné“ architektury výstavy. Proč jsou některé textové materiály, doprovodná videa nebo i samotné práce umístěné buď přímo na zemi, anebo v takové úrovni, kam se i zdravý člověk musí nepříjemně ohýbat, aby vůbec něco viděl? A proč jsou naopak jiná videa umístěna tak vysoko, že se na ně divák nevydrží dívat celou dobu? Tento nedostatek se týká především práce Leftover Feast, kterou vytvořili Valéria Kršiaková, Darja Lukjanenko, Mike Ma a Mikuláš Procházka. Video zachycující jistě poutavou a podnětnou diskusi odbornic a odborníků z oblasti jaderného inženýrství, ekologického aktivismu, žurnalistiky, umění a designu o propojení produkce jídla a nukleární energie je umístěno v opravdu nekomfortní výšce, čímž de facto znemožňuje divákům jeho sledování.

Některá videa a exponáty jsou naopak umístěny pohodlně, s možností sezení či v komfortní výšce, těžko tedy říct, proč se fyzická inkluze neuplatnila v rámci prezentace všech projektů. Architekturu výstavy připravily Barbora Šimonová a Markéta Mráčková, které na UMPRUM působí jako asistentky Romana Brychty v Ateliéru architektury IV. V roce 2016 společně založily kulturní družstvo cosa.cz s cílem zastřešit své různorodé aktivity v oblasti architektury, výtvarného umění, literatury a filmu. Ve zrekonstruované historické budově Šimonová s Mráčkovou nebudují nové konstrukce nebo příčky. Exponáty volně zavěšují do prostoru, díky čemuž se divák může výstavou volně pohybovat. Absence jakýchkoliv panelů nebo podstavců z děl tvoří jakousi vizuální skrumáž, která navozuje dojem skicovitosti a nahodilosti, chcete-li i vzdušnosti, a podporuje otevřené čtení celé výstavy. Až na výše zmíněné výjimky je architektura výstavy dobře zpracovaná.

Kurátorky ve svém úvodním textu mluví o „velké věci“ – o schopnosti zaměřit se na jedno téma, nenechat se rozptýlit, soustředit se na práci a svůj záměr skutečně naplnit, tedy dotáhnout do konce. Škoda, že se tento moment neotiskl i do samotného grafického zpracování výstavy, které připravili Ondřej Mazanec a Kateřina Pravdová, přesněji řečeno do doprovodných tiskových materiálů. Mluví-li kurátorky o civilizaci ženoucí se do záhuby, proč potom nechají letáky, jiné doprovodné materiály i celý katalog vytisknout na čistoskvoucí bělený papír? Pokud se máme pohnout z místa, byť jen o milimetr, je využití klasického bílého kancelářského papíru namísto jakékoliv udržitelnější alternativy jedním z promarněných milimetrů (možná i centimetrů). Nehledě na to, že některé z vystavených prací vypadají vedle ostatních tápavě, možná až trochu nedomyšleně. U jiných divák těžko nachází spojitost s úvodní tezí a podtitulem výstavy nabízejícími alternativní možnosti, jak „žít o něco lépe“. Zdají se být spíš osobní reflexí vlastního života a traumat než zamyšlením se nad kolektivní zhoubnou mentalitou, v níž žijeme.

Na pomezí

Za zmínku ovšem stojí krátkometrážní film Arkada, jehož hlavní postavou je podlaha v OC Nový Smíchov. Autorky Jasmína Lustigová a Sofie Gjuričová pomocí videa ilustrují momenty, jež se v nákupním centru odehrály a které podlaha prezentuje jako své vzpomínky během psychoterapie. Arkada je poutavou sondou do vybledlé slávy prvních obchodních domů, které se v Česku začaly stavět koncem 90. let. Nabízí jiný, emocemi podkreslený úhel pohledu na obchodní domy jako symboly kapitalismu a zanechává nepříjemně lepkavý pocit zmaru, jako když chodíte po lepkavé podlaze nočního klubu.

Dalším zajímavým projektem jsou sesbírané vzorky a fotografie flóry a fauny, které Kristína Opálková sesbírala na nečekaném místě – na pražské magistrále. Problematickou dopravní tepnu jsme si zvykli nahlížet spíše jako veskrze špinavé a nehostinné místo, kde bychom těžko hledali živoucí organismy.

Rozpolcenost veškerenstva

Obě kurátorky doufají, že vystavené práce studentek a studentů vnesou do pocitů bezvýchodnosti naději, že snažit se ještě stále má smysl. Jejich záměr je naplněný zajímavým způsobem. Jakési jiskřičky naděje mezi pracemi skutečně probleskují, jsou ale titěrné, někdy těžko zachytitelné, jindy uhašené nezvládnutou instalací a veskrze jaksi nesmělé. Jako kdyby se studentky a studenti opravdu snažili ze svých niter vykřesat cokoliv, co by zmírnilo jejich trápení v končící civilizaci, jejich snahy jsou ovšem zahaleny mlhou strachu z rozměrů krize, s jakou naše společnost doposud nemá žádné zkušenosti. Všichni víme, že musíme něco udělat, byť by to znamenalo jen minimální posun, jak píší ve svém textu kurátorky. Ale není právě toto odrazem svazujícího zoufalství? Ony jiskřičky naděje ve výstavě často nejsou dále rozpracovány, divák se nedozví, jaké možnosti uplatnění v praxi mají, co tedy přesně přinášejí. Buď jsou studentské záměry špatně komunikovány, nebo zkrátka úplně chybějí.

Velká Věc Velká Věc
Velká Věc
bienální výstava UMPRUM 2024

Na druhou stranu můžeme výstavu nahlédnout z hlediska komunikačního potenciálu. V tomto ohledu se prezentace stává důležitým komunikačním prostorem. Protože ačkoliv si s určitou situací nevíme rady a dost dobře netušíme, kam přesně míříme, důležitou věcí, která koneckonců může být tím největším nositelem naděje, je právě společná diskuse, komunikace, sdílení zkušeností, emocí a příběhů. Pokud tedy bylo ambicí výstavy Velká věc nabídnout mladým lidem prostor pro sdílení, pak tuto ambici naplnila bez výhrady.

Rubriky:

Další z rubriky

Lukáš a Ilona, Tomski&Polanski
Číst článek
14. 05. 2024
Veronika Pařízková
Doba čtení 4 min

Hodiny práce a odměna žádná? Ptáme se ilustrátorů, zda za svoji precizní práci dostávají důstojnou mzdu

Čeští ilustrátoři patří dlouhodobě mezi lokální špičku. Jejich práce sklízí zasloužený obdiv i respekt. Dostávají za svou mravenčí a precizní práci ale adekvátně zaplaceno?

Názory & polemika
Ve spolupráci s veřejnými vysokými školami vznikla doporučení pro institut ombudsosob, která pomáhají se zavedením a zakotvením jejich funkce.
Číst článek
13. 05. 2024
Tereza Patzenhauerová
Doba čtení 3 min

ZNEUŽÍVÁNÍ MOCI, OBTĚŽOVÁNÍ I ŠIKANA. VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY BOJUJÍ PROTI TOXICKÉMU PROSTŘEDÍ, POMOCT MAJÍ NOVÉ POZICE OMBUDSOSOB

Na akademické půdě je bezpečí klíčové. Většina vysokých škol už dnes ombudsosobu má. Jaké úkoly má ale plnit a kde leží pole její působnosti? Proč je tato funkce důležitá a jak vypadá současná situace na českých univerzitách?

Názory & polemika
NPB0624 cover
Robotický vysavač
ČSOB - Úvěr k dotaci
Dextura
Luxol

SOUTĚŽNÍ PŘÍSPĚVEK

BANER0624 vyrocni soutez Chci soutěžit →

AKCE A UDÁLOSTI

Kdo byla významná fotografka Bauhausu? Kunsthalle Praha představí komplexní výstavu o životě a díle Lucie Moholy

30. května – 28. října 2024
Zobrazit detail →

NEWSLETTER

Skanska_ctvrt_Emila_Kolbena

Nejnovější články

Architekti z hurá studia mají zkušenosti z rekonstrukcí malých bytů
Číst článek
24. 05. 2024
Kateřina Tobišková
Doba čtení 3 min

Celý byt velký jako obývací pokoj? I malé bydlení může mít své kouzlo, dokazují architekti z hurá studia

Uvažujete o vlastnickém bydlení, ale děsí vás přesun do menších prostor? O zařizování výrazně menšího bydlení jsme mluvili s architekty Alexandrou a Jakubem Hoffmannovými (hurá studio) a jejich klientkou Jolanou Hršelovou z projektu 37,5 m2.

Interiér & architektura
Betonové bludiště a podzemní katedrála zanechají nesmazatelný dojem
Číst článek
22. 05. 2024
Jana Brandtlová
Doba čtení 4 min

Tajuplná mystika v Brně. Monumentální vodojemy staré přes 100 let se dočkaly vkusné a působivé renovace

Prosím, 3x vodojem a navrch jeden nový park! Brno v březnu zpřístupnilo poslední vodojem z trojice monumentálních památek a rozhodně se nedrželo zpátky. Proběhla i vkusná revitalizace parku včetně návštěvnického centra. Pojďme se podívat pod povrch!

Design guide
Designérka a vůdčí osobnost značky Totemo, Adriana Kolda, si ráda kreslila už jako malá.
Číst článek
20. 05. 2024
Lenka Kašparová
Doba čtení 5 min

Nová hvězda české hračky. Adriana Kolda založila značku Totemo před 4 lety, dnes její stavebnice z plastu sklízí obdiv

Česká hra z recyklovaného plastu má několik interaktivních sad, se kterými si můžete vytvořit cokoliv, co vás napadne. Tryskáče, autíčka, ptáky, kočky... Designérka a vůdčí osobnost značky Totemo je Adriana Kolda.

Design & umění
Lukáš a Ilona, Tomski&Polanski
Číst článek
14. 05. 2024
Veronika Pařízková
Doba čtení 4 min

Hodiny práce a odměna žádná? Ptáme se ilustrátorů, zda za svoji precizní práci dostávají důstojnou mzdu

Čeští ilustrátoři patří dlouhodobě mezi lokální špičku. Jejich práce sklízí zasloužený obdiv i respekt. Dostávají za svou mravenčí a precizní práci ale adekvátně zaplaceno?

Názory & polemika
Pavlína Blahotová, Veronika Pařízková
Číst článek
13. 05. 2024
Pavlína Blahotová
Doba čtení 5 min

Kvalitní design není pro elitu, ale úplně pro každého. Chceme sejmout z designu nálepku, že je jen pro snoby, říká šéfredaktorka Designnews Veronika Pařízková

Je design opravdu pro všechny? Veronika Pařízková, šéfredaktorka designnews.cz, je o tom přesvědčená. Ale jak to těm „všem“ vysvětlit?

Rozhovory
Interiér Bistra Karel
Číst článek
13. 05. 2024
Klára Rokosová
Doba čtení 4 min

Otevřely místo, kam chce jít na brunch každý. Bistro Karel přineslo do pražské Troje stylovou gastronomii

Karolína Pomahač má ráda výzvy a změn se nebojí. Na Vinohradech provozovala úspěšný podnik Slow cafe, který po pěti letech uzavřela, aby mohla pokračovat jinde. V pražské Troji spolu s Elen Chvojkovou založila Bistro Karel.

Design guide
Jiří Jiroutek získal významnou cenu CGD, Foto: Dita Havránková
Číst článek
13. 05. 2024
Julie Motyčka
Doba čtení 4 min

Jeho nábytek milují všechny generace. Jiří Jiroutek se stal ikonou už za svého života, ptáme se proč?

Obývací pokoje v Československu měly dlouhou dobu jedno společné: kus nábytku, který vymyslel Jiří Jiroutek. Talentovaný designér, který před rokem zemřel, dokázal ve svých návrzích geniálně skloubit praktičnost s výrazným estetickým stylem.

Design & umění
Ve spolupráci s veřejnými vysokými školami vznikla doporučení pro institut ombudsosob, která pomáhají se zavedením a zakotvením jejich funkce.
Číst článek
13. 05. 2024
Tereza Patzenhauerová
Doba čtení 3 min

ZNEUŽÍVÁNÍ MOCI, OBTĚŽOVÁNÍ I ŠIKANA. VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY BOJUJÍ PROTI TOXICKÉMU PROSTŘEDÍ, POMOCT MAJÍ NOVÉ POZICE OMBUDSOSOB

Na akademické půdě je bezpečí klíčové. Většina vysokých škol už dnes ombudsosobu má. Jaké úkoly má ale plnit a kde leží pole její působnosti? Proč je tato funkce důležitá a jak vypadá současná situace na českých univerzitách?

Názory & polemika
Foto Ondrej Kosik
Číst článek
12. 05. 2024
Eliška Vrbová
Doba čtení 3 min

Na kreativní práci potřebuji dostatek času. Žena si musí vybrat, muži mohou dát kariéře opravdu všechno, otevírá složité téma sklářka Kateřina Handlová

Před rokem a půl převzala po Rony Pleslovi kreativní vedení sklárny Rückl a v první kolekci Heroine vzdala hold ženským hrdinkám. S designérkou Kateřinou Handlovou jsme si povídaly i o tom, jakou pozici podle ní mají ženy v současném českém designu.

Rozhovory
Mikolášková&Drobná - stolky Candy Tables. Výherní kolekce nejlepšího nábytku z roku 2023 v soutěži EDIDA 2024.
Číst článek
09. 05. 2024
Veronika Pařízková
Doba čtení 5 min

Málokdo studuje design proto, aby zbohatl. Téma peněz je ve společnosti stále tabu, říká dvojice Mikolášková a Drobná

Jsou mladé, talentované a žádané. Jenže ne všechno, co na stránkách časopisů vypadá dokonale, takové opravdu je. S jakými svízelemi se v oboru potýká dvojice designérek Kristýna Mikolášková a Tereza Drobná?

Rozhovory