ANNA MARTINKOVÁ
Anna se zapsala do povědomí veřejnosti svou skleněnou kropenkou, která se přímo inspiruje ve stavbách Jana Blažeje Santiniho Aichla. Její nádobu na svěcenou vodu měl dokonce v Bílém domě i Joe Biden, exprezident Spojených států amerických. Anna se tématu skla v prostoru sakrálních staveb věnovala i ve své bakalářské práci XII.
Právě jste obhájila svůj bakalářský projekt, s jakými obavami a očekáváními vstupujete do světa profesionálního designu?
ANNA: Myslím, že jako většina čerstvých absolventů, pociťuji větší zodpovědnost za to, jakou cestou se nyní vydám. Najednou to přestává být studium, kde si mohu cokoliv zkoušet a experimentovat. S opuštěním studentského života musí člověk začít přemýšlet více prakticky. Já naštěstí pokračuji na navazujícím magisterském studiu na UMPRUM, takže tento velký skok mě čeká ještě za pár let, nicméně již teď se snažím na tento moment co nejvíce připravit, abych při opouštění školy měla již jasnější cestu.
Pracovala jste už během studia na své značce, resp. kariéře? Nebo jste se věnovala jen studiu?
ANNA: Při začátku studia jsem se celkem rychle vrhla do seznamování se s materiálem a myslím, že první dva roky jsem spíše hledala, co mě na skle nejvíce zajímá a baví. V momentě, kdy jsem si tohle v sobě srovnala, začala jsem nad svou prací přemýšlet v trochu jiném kontextu, než jen jako nad studiem. Nyní se zaměřuji na prezentaci své tvorby pod vlastním jménem, ale také se věnuji výrobě skleněných plastik na zakázku.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního, a naopak, co oceňujete?
ANNA: Co se týče řemesla, manuální práce, samostatnosti a konceptu tvorby, myslím, že škola nás připravuje skvěle. Málokterá škola může nabídnout tolik kvalitního zázemí, ze kterého může student čerpat tak, jako na UMPRUM. Tím myslím jak zázemí dílenské, tak teoretické. Až zkušenostmi mimo instituci člověk zjistí, kolik toho neví a co by vše potřeboval vědět, než opustí náruč školy. Například vědomosti v oblasti autorského práva nebo sebeprezentace se na UMPRUM získat dají, ale je to spíš o vlastní iniciativě studentů. Nejlépe nejspíš naučí střet s realitou a poučení se z chyb i ze zpětné vazby.
Máte nějakého staršího zkušeného mentora, který vám dává rady, jak ve světě designu nyní uspět? Případně vás provázěl studiem?
ANNA: Prvně musím říci, že obor, ve kterém se pohybuji, se až tak doslova netýká přímo designu, ale spíše světa sklářského, s přesahem do určitého odvětví designu. Ale ano, mám kolem sebe více inspirativních kolegů, každý má své zkušenosti a myslím, že se nám nyní skvěle daří je mezi sebou sdílet. Povídat si o těchto zkušenostech a řešit společně situace které nastanou, mi umožňuje se rychleji posouvat dál, a to nejen mě, ale myslím, že celé této skupině.
PAVEL MIKLIŠ
Pavel Mikliš vystudoval Střední školu umění a designu v Brně, obor Ekotextil design. Ve své práci dává důraz na siluetu, formu a řídí se vlastním estetickým cítěním i intuicí. Cenné zkušenosti získal během stáže ve studiu Odivi Ivy Burkertové. Jeho bakalářskou práci AMOR–FIFTY–FOUR představil na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Právě jste obhájil svůj diplomový projekt, s jakými obavami a očekáváními vstupujete do světa profesionálního designu?
PAVEL: Snažím se, aby obavy nezastínily očekávání. Už během studia jsem aktivně vyhledával zkušenosti z reálného provozu – ať už formou stáží, spoluprací, nebo zaměstnání. Díky tomu jsem poměrně brzy přišel o růžové brýle a začal se na designérskou profesi dívat s větší mírou racionality. To nejpodstatnější uvědomění přišlo ke konci studia, kdy jsem si začal klást otázky týkající se ekonomické udržitelnosti autorské tvorby v našem prostředí.
Mnohokrát jsem slyšel, že talent tvoří jen deset procent úspěchu. Zbytek je kombinací disciplíny, odolnosti, schopnosti zvládat stres a neustálého hledání rovnováhy mezi kreativitou a realitou. Být designérem dnes znamená zvládat nejen návrh a estetickou vizi, ale i komplexní manažerskou práci, která je časově, emocionálně i ekonomicky náročná – a často nedostatečně ohodnocená.
I proto věřím, že mladý designér by měl být otevřený různorodým zkušenostem, i těm, které se na první pohled zdají být mimo jeho zamýšlenou trajektorii. V mém případě je to například působení v Národním divadle v Brně. Práce v divadelním kostýmním provozu mě naučila nadhledu, systematičnosti, týmové komunikaci – ale i schopnosti přizpůsobit vizi reálným podmínkám.
Obav mám celou řadu – od přesycenosti trhu až po rostoucí náklady na kvalitní a udržitelnou výrobu. Přesto zůstávám ambiciózní. Netoužím po jednorázovém, rychle vyprchajícím průlomu – mnohem víc mě zajímají trvalejší, konkrétní kroky, které mě systematicky přibližují k naplnění vlastní vize. Věřím, že klíčem k dlouhodobému fungování v designérské profesi je ochota dělat něco navíc, nespokojit se s průměrem a udržet si otevřenost vůči změnám.
Pracoval jste už během studia na svojí značce, resp. kariéře? Nebo jste se věnoval jen studiu?
PAVEL: Ano – už na střední škole mě bavilo přemýšlet o tom, jak by moje značka měla vizuálně komunikovat. Ve druhém ročníku jsem navrhl své první logo a vzpomínám si, že jsem za to tehdy sklidil kritiku – prý bych se měl nejdřív něco naučit a teprve potom řešit značku. Ale už tehdy jsem si uvědomoval, jak silnou roli dnes hraje vizuální estetika a způsob, jakým značka mluví navenek – obzvlášť v digitálním, obrazově přesyceném světě. Od té doby jsem se snažil sbírat zkušenosti – získávat první klienty a menší zakázky. Ne vždy všechno dopadlo podle představ, protože jsem byl mladší a méně technicky zručný. Ale o to víc si vážím toho, že jsem nečekal, až mi někdo po škole otevře dveře. Učil jsem se cestou. Ať už šlo o zakázkovou tvorbu, navrhování kostýmů nebo třeba výrobu stejnokrojů pro kustody na J&T Art Index Eventu, snažil jsem se z každé spolupráce něco odnést a příště to udělat o něco lépe – hladčeji, profesionálněji, s větším pochopením pro klienta i sebe samotného.
Ne vždy to byl úspěch. Práce s materiálem a lidmi je nepředvídatelná – někdy se výsledek zkrátka nepotká s očekáváním. Ale myslím, že jednou z mých sil je schopnost zvládat i komplikované nebo napjaté situace s klidem a empatií. Beru to jako součást řemesla i vztahu, který se značkou stavím. Momentálně svoji značku pomalu formuji a doufám, že brzy představím první produkty v rámci vlastní prêt-à-porter řady. Vnímám to jako příležitost otestovat, co jsem se za posledních sedm let naučil – a zjistit, jak na to zareaguje klientela, kterou chci oslovit.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního, a naopak, co oceňujete?
PAVEL: Ano i ne. Po řemeslné stránce mě škola připravila velmi dobře – poskytla mi pevné základy, na kterých mohu dál stavět vlastním tempem a iniciativou. Estetické cítění a osobní vizuální jazyk si ale každý designér musí najít sám. V tomto ohledu vnímám roli školy – a zejména vedoucího pedagoga – spíše jako průvodce, který vás nasměruje, povzbudí a pomůže vám promýšlet věci do větší hloubky. V tom jsem měl štěstí a cítím se být dobře připraven. Co vás ale designérská realita brzy naučí, je, že tvorba se neobejde bez finančního zázemí. Ekonomický aspekt, schopnost řídit cash flow, rozumět základům podnikání nebo vůbec vědět, jak začít – to jsou oblasti, kde se podle mého názoru umělecké školy stále trochu míjí s praxí. Obzvlášť pokud - stejně jako já - nepocházíte z podnikatelského prostředí.
O to víc oceňuji, že náš ateliér designu oděvu na UTB měl a má v tomto ohledu iniciativu – ať už šlo o odborné přednášky, praktické workshopy nebo otevřenost k individuálním konzultacím. To je v dnešním kontextu velký bonus. Přesto si myslím, že moderní výuka podnikání by měla být organickou součástí studia – nejen doplňkem. Například jako člověku uměleckého zaměření mi opravdu mnoho neřeknou ekonomické tabulky a grafy ve vizuálu devadesátých let, které se tváří, že vám pomohou, ale spíš vás odradí ještě před první fakturací. Napojení na praxi a vlastní kariéru bych ale neházel jen na školu – ta vám může otevřít dveře a nabídnout platformy, ale zbytek je na vás. Je důležité nebýt pasivní a počítat s tím, že samostatné fungování v designérské profesi je běh na dlouhou trať, který nezačíná až s diplomem, ale dávno před ním.
JAN ČIHÁK
Pro diplomovou práci Jan rozpracoval Projekt DIRTYGLASS – Zpracování odpadního skla se zaměřuje na výzkum a výtvarné využití skleněného odpadu, který je běžně vnímán jako materiál bez dalšího užitku. Jan zkoumá možnosti transformace tohoto materiálu prostřednictvím experimentálních technik z oblasti tavení, hutního zpracování a lehaného skla. Do univerzitního prostředí se zapsal i jako hlas podcastu FastFud, který pomáhá přiblížit atmosférua tvorbu jednotlivých ateliérů, nejen budoucím studentům.
Právě jste obhájil váš diplomový projekt, s jakými obavami a očekáváními vstupujete do světa profesionálního designu?
JAN: Já jsem v tomto ohledu poměrně volnomyšlenkářský, spíš než obavy cítím zvědavost, těším se kam mě praxe zavede, jaké spolupráce přijdou a jak se moje práce bude dál vyvíjet mimo školní rámec. Samozřejmě si uvědomuji výzvy spojené s uplatněním v oboru, což ani v dnešní době není vůbec jednoduché. Není snadné uživit se jen autorskou tvorbou, obzvlášť mimo velká centra, nebo bez stabilního zázemí, to je něco, čemu čelí většina absolventů z podobných oborů.
Zároveň již teď připravuji několik projektů v rámci výstav a sympozií, a to na české i zahraniční půdě. Takové situace vyžadují určitou chtivost a vůli - tím se v profesionálním světě designu a umění naučíte nejvíc.
Pracoval jste už během studia na svojí značce, resp. kariéře? Nebo jste se věnoval jen studiu?
JAN: Myslím, že každý student uměleckých škol svými výstupy již pracuje či ovlivňuje svou kariéru. U nás v ateliéru Sklo na ústeckém FUDu je to jedna z hlavních součástí studia. Hledáním vlastního autorského jazyka a tvorbou portfolia prochází snad každý. Jsme i ve světě českého designu už poměrně známí, což umožňuje nejen vlastní schopnost propagace, ale také prezentace svých děl na různých výstavách a festivalech designu.
Já si začal svojí brand identitu tvořit „až“ na magisterském studiu. Bylo zajímavé pozorovat vlastní progres a směřování tvorby, resp. vytvoření a vyvíjení projektu Dirtyglass, kde pracuji pouze s odpadovým sklem, což také bylo mé téma diplomové práce. O to víc mě potěšily reakce odborné i běžné veřejnosti, které byly velmi pozitivní.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního a naopak, co oceňujete?
JAN: Jak jste řekla slovo oceňujete, hned mi naběhl problém, kterému čelíme všichni z nás na školách, a to je cenotvorba. Bohužel mnoho škol nenabízí žádnou průpravu cenotvorby pro designéry. Sám s tím mám občas velký problém. Ve škole většinu věcí děláte „za práci“, většina procesů jde ze školských zdrojů, a pak je problematické vypočítat, kolik by mělo mé dílo stát.
Na školách i většinou chybí nebo není dostatečně připravený předmět, který se zaobírá podnikáním a účetnictvím. I přes to, že se z mnoha z nás stanou OSVČ a budou muset odvádět daně. Škola mě nejlépe připravila na improvizaci při jakémkoliv problému, ať už se jedná o výstavu nebo tvorbu samotnou. Právě při tvorbě skleněných plastik a objektů jsem se více naučil řemeslu a technice. Nejen ve sklářské dílně, ale naučil jsem se i třeba základy truhlářství a práci se dřevem. Neméně cennou hodnotu má ale i přemýšlení nad věcí obecně. Konzultace s teoretiky a kunsthistoriky mi jako autorovi dala nový vhled do světa umění a designu, který můžu aplikovat v budoucnu.
Máte nějakého staršího zkušeného mentora, který vám dává rady, jak ve světě designu nyní uspět?
JAN: Zkušených lidí se kterými se radím, je opravdu spousta, ať už jde o teoretiky, kurátory nebo designéry. Pro mě je samozřejmě největším mentorem vedoucí ateliéru Sklo MgA. Marcel Mochal, který je velmi zkušený ve světě designu a výstavnictví. Bez něho bych nedosáhl takových úspěchů a příležitostí.
VERONIKA ŠŤASTNÁ
Produktová a interiérová designérka Veronika Šťastná vystudovala na FDULS na Fakultě designu a umění v ateliéru Designu interiéru. Ve svých projektech se snaží prolínat tradici s nadšasovým designem. Mnohokrát dochází k materiálové hře.
Právě jste obhájila váš bakalářský projekt, s jakými obavami a očekáváními vstupujete do světa profesionálního designu?
VERONIKA: Někdy je lepší nic neočekávat a pak být mile překvapen nežli být zklamán. Věřím, že se v dnešní době plné příležitostí mohu jako designér postavit na vlastní nohy, ale chce to odvahu a vytrvalost. Obavy mám, ale nerada bych si je připustila k tělu. Na trhu je velká konkurence, ale nechci se nechat zastrašit.
Pracovala jste už během studia na svojí značce, resp. kariéře? Nebo jste se věnovala jen studiu?
VERONIKA: Během studia na Fakultě Ladislava Sutnara v Plzni jsem si v rámci odborné praxe vyzkoušela práci v architektonickém ateliéru, ale i v korporátním prostředí jako grafická designérka. Chtěla jsem docílit především odlišných zkušeností a najít cestu, která mě bude bavit. Při studiu jsem se zamyslela nad svojí značkou, ale neměla jsem ty pravé podpůrné pilíře ani rukopis.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního, a naopak, co oceňujete?
VERONIKA: Ano i ne. Studium vysoké školy je dle mého názoru především o vytváření kontaktů, které mi mohou v profesním životě pomoci. A také o píli, komunikaci a vytrvalosti. Ocenila bych, kdyby studium designu nábytku a interiéru bylo více spojené s náročností na technické znalosti. Tento předmět mi na škole chyběl.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního, a naopak, co oceňujete?
VERONIKA: Nyní jsem si již našla práci v oboru interiérového designu, kde vidím velký potenciál naučit se, jak to v praxi funguje. Ale mentora, který by mi pomohl k vytvoření vlastní značky, zatím nemám.
ADÉLA VAVŘÍKOVÁ
Adéla Vavříková získala svůj titul na pražské UMPRUM v ateliéru architektury A1. V roce 2021 spoluzaložila iniciativu Architekty. Spolu s Magdalenou Uhlířovou tvoří duo RUINA. Office, které se soustředí především na výstavní architekturu. Její diplomová práce zkoumá, jak architektura věznic ovlivňuje nejen jejich vnitřní fungování, ale i to, jak se moc a kontrola projevují v prostoru za jejich zdmi.
Právě jste obhájila váš diplomový projekt, s jakými obavami a očekáváními vstupujete do světa profesionální architektury/designu?
ADÉLA: Ráda bych se věnovala volné tvorbě v oblasti architektury výstav a menších intervenčních projektů, které by skrze prostorové strategie dokázaly narušovat zakořeněné sociálně-ekonomické nerovnosti. Zároveň však vnímám, že pojem „profesionální design“ je dnes ve veřejném diskurzu často ztotožňován s obrazem úspěšné značky – osobního brandu výjimečného jedince, jehož tvorba je chápána především jako luxusní a exkluzivní artikl, čemuž odpovídá i tržní hodnota. Obávám se, že tato situace se ještě nějakou chvíli nezmění, ale očekávám, že až k tomu dojde, přinese to mnoho pozitivního!
Pracovala jste už během studia na svojí značce, resp. kariéře? Nebo jste se věnovala jen studiu?
ADÉLA: Během studia jsme spolu s Magdalenou Uhlířovou založily RUINA.office – architektonické studio, které se profiluje zejména v oblasti výstavní a bytové architektury. Naše práce je založena na principech dekonstrukce, upcyklace a citlivého vztahu k lokálnímu prostředí. Realizujeme rekonstrukce architektonických prvků, jednotlivých místností i celých bytů, navrhujeme výstavní struktury i drobné objekty. Sledujeme současné tendence, které akcentují sociální a ekologickou adaptabilitu architektury, a zároveň skrze naši praxi upozorňujeme na aktuální krize a systémové nedostatky. Klademe důraz na mezioborovou spolupráci. Jsme si vědomy, že naše možnosti byly do značné míry umožněny příznivými životními okolnostmi – stabilním zázemím a podpůrnými podmínkami, které nám daly prostor k tomu, abychom mohly začít tvořit autonomně.
Myslíte, že vás škola dostatečně připravila na praxi? Chybělo vám něco konkrétního a naopak, co oceňujete?
ADÉLA: Myslím, že architektonické školy v České republice připravují své studující především na tradiční architektonickou praxi, tedy navrhování staveb. V tomto ohledu asi fungují dobře, každá nabízí odlišné perspektivy, jak se do procesu zapojit, a kde najít své místo. Obecně mám ale pocit, že školy postrádají přesah, který by budoval vztah k profesi jako takové a mimo jiné představoval, jaké podmínky reálně architektonická profese nabízí. Studující jsou tak dost často vystaveni situaci, kdy během studia i po absolvování nastupují do praxe za nedůstojné finanční ohodnocení, zpravidla jsou součástí švarcsystému, pracují na svých zařízeních, platí si programy, pěstují kulturu nočních směn, atp. To mi přijde smutné a myslím, že tato realita by měla být podrobena kritické reflexi na akademické půdě. Studovala jsem na UMPRUM, kde oceňuji především nedávné změny ve vedení ateliérů (A1, A2), které přinášejí nová témata a reagují na současné krize (environmentální, sociální, politické). Doufám, že tomu tak bude i nadále.
Máte nějakého staršího zkušeného mentora, který vám dává rady, jak ve světě architektury nyní uspět? Případně vás provázěl studiem?
ADÉLA: Své profesní vzory nacházím především mezi těmi, kteří architektonickou školou prošli, ale následně se rozhodli pro alternativní formy architektonické praxe – mimo tradiční institucionální rámce a s ambicí aktivně spoluvytvářet proměnu společenských struktur. Zmínit mohu Alžbětu Brůhovou, Kláru Brůhovou, družstvo COSA, Terezu Kalousovou, Viktorii Mravčákovou, Karolínu Pláškovou, Kateřinu Vídenovou a mnohé další. Mou nejcennější inspirací je má kolegyně Magdalena. Za mnoho svých zkušeností a příležitostí vděčím a děkuji Dominiku Langovi.
