S porcelánem pracuje mnoho dílen i samouků. Přijde vám, s ohledem na tuto skutečnost, že je tento obor vůbec potřeba studovat na škole?
HELENA: K tomuto tématu říká Edmund de Waal, keramik a spisovatel, krásnou větu: „Když se rozhodnete pracovat s porcelánem, vstupujete do rozhovoru, který trvá už tisíc let. Vše, co se v průběhu té doby událo, se stává vaším hřištěm.“ A otázkou zůstává, jak moc chcete tenhle dialog prohlubovat. Pokud se rozhodnete pro studium keramiky na vysoké škole, tak se vám prostě zvětší hřiště, na kterém si s tím materiálem můžete hrát. To byl i důvod, proč jsem se po letech vrátila na školu – a taky to, že se mým školitelem mohl stát Antonín Tomášek, který mě před více než osmi lety naučil ve svém studiu slepit první porcelánové figury a dnes působí na FUD UJEP jako docent.
Společně s Aylin Ďurica jste během studií založily Studio Wrinkle. Jak vaše spolupráce probíhala a co vás vedlo k rozhodnutí vydat se později samostatnou cestou?
HELENA: Na začátku nás spojily podobné ambice, dlouholeté přátelství a také inspirace studii jako Studio Swine nebo Drift. Měly jsme definovaný positioning i jasnou koncepci toho, kam bychom se chtěly se Studiem Wrinkle ubírat. Jenže tahle koncepce vlastně nezahrnovala jednu zásadní věc – že se obě budeme dál vyvíjet, každá trochu jiným směrem. Aylin se později stala maminkou tří dětí a rozhodla se věnovat naplno rodině. U mě se s odstupem času ukázalo, že moje cesta je jiná, než jsem si během studia představovala. Uvědomila jsem si, že autorský design musí vycházet z nitra autora – a kompromisy se v tomhle směru prostě dělat nedají.
Ruční tvorba jako způsob zpomalení
Keramika se vedle jógy v posledních letech stala tak trochu instagramovým slow-life trendem a keramická studia nabízející kurzy často praskají ve švech. Ve svých předchozích rozhovorech jste se kriticky vyjadřovala k masovému konzumu i k sériové produkci keramických výrobků. Jak vnímáte současnou monetizaci odpočinkových aktivit a řemeslné tvorby?
HELENA: Já si myslím, že člověk a keramika prostě patří k sobě, a že v té dnešní době mnoho z nás ztratilo povědomí o tom, jaké to je, něco vytvořit ručně a kolik času tvoření takových věcí zabere. Takže jsem velký zastánce keramických kurzů, protože nám vrací kontext k práci s materiálem, který jako společnost ztrácíme. Když člověk, který prošel kurzem, uvidí někde hrnek za 50 Kč, je mu jasné, že ten předmět nemohl být vytvořený eticky. A třeba při kurzu zjistí i něco víc o sobě, o své trpělivosti, kreativitě, hodnotě času. A možná je to jen moje sociální bublina, ale ceny kurzů vnímám jako přímo úměrné všem proměným, protože vybavení, nájem, materiál, výpal, další poplatky jako pojištění a údržba studia jsou v dnešní době čím dál tím dražší.
Jedna figurka z vaší kolekce Maskoti představuje raketu a vyjadřuje snahu stíhat tempo dnešního světa, což se vám ale ne vždy daří. Takže je to paralela?
HELENA: Určitě, celá ta kolekce je paralela, kolekce Maskoti byla a je mým autoportrétem, má podtitul "kutilem vlastní trapnosti" a snahou bylo vytvořit určité pieroty dnešní doby. Téma nestíhání není jen mé téma, jako generace na sebe klademe čím dál větší nároky. Figurka má ukázat, jak je to absurdní. Jak si navlékáme kostým, který nám není, a vytvořil nám ho nějaký větší kutil než jsme my sami, jak to nejsme my, a tak zvláštně se v něm pohybujeme a snažíme balancovat.
Dnešní doba zkrátka klade na člověka nesplnitelné nároky...
HELENA: Dnešní doba nám otevírá tolik lákavých dveří, že je na sebe s velkou vášní klademe sami.
Plevel nebo luxusní dekorace?
Vaše poslední kolekce váz Roots vychází ze základů ikebany, kdy divákovi kromě květiny, pro kterou jsou vázy určené, pomyslně představujete i její kořeny. Jak ten nápad vznikl?
HELENA: Běžně do váz umisťujeme řezané květiny a kořeny ponecháváme v zemi, nevěnujeme jim pozornost. V této kolekci jsem chtěla krásu kořenů exponovat. Vytvořila jsem limitovanou autorskou sérii váz, kde každý produkt je maličko odlišný. Zalila jsem dvanáct kořenů pampelišky, která je sice plevel, ale zároveň její kořeny jsou poměrně impozantní, a různě je nalepila na tři typy porcelánových tělíček. Kořeny jsou vždycky nalepené unikátním způsobem a zároveň rozmývám a ručně domodelovávám i vršky váz, pokaždé jsou jinak oříznuté, je v nich velká inspirace přírodou. Říkám, že vázy jsou ségry a ne klony, každá je něčím unikátní, i když jsou si podobné.
Kořeny pampelišek jste vykopala při pletí zahrady vaší babičky?
HELENA: Ano, kdokoli, kdo kdy plel zahradu, tak ví, že pampeliška má mimořádně dlouhé a odolné kořeny a tím jsou krásné a impozantní. Navíc jsou léčivé, což jim dává určitou auru, kterou jsem se snažila přenést do své kolekce.
Estetično vs funkčnost
Vázy z kolekce Roots jsou určené primárně pro jednu květinu. Není to málo?
HELENA: Koncept vázy na jednu květinu mě hodně baví. Je takový nenásilný. Myslím, že jedna květina jako gesto náklonnosti úplně stačí. Proti kyticím ze sezónních květin z udržitelných lokálních farem ale nic nemám...
Vaše keramické výtvory jsou primárně dekorativní, jak se to slučuje s vaším postojem k udržitelnosti? Kdy převažuje „nepraktické“ estetično nad funkčností?
HELENA: Tady musím zareagovat citátem od Oscara Wilda: „Veškeré umění je zcela neužitečné.“ . Taky se nás ale dokáže dotknout na místech, kde to cokoli jiného neumí. Je pravda, že předměty vytvořené lidmi jsou novým druhem luxusu, není ale právě tento ‘luxus’ něco, co bychom si vlastně měli dovolit všichni? Věřím, že vytvářím předměty, které minimálně svou řemeslnou hodnotu neztratí a v ideálním případě budou třeba jednou předmětem, který se dědí. U každého kousku z mého portfolia si to musím takzvaně odsedět, ale veškerá energie se v něm pak objeví, a doufám, že časem i znásobí. Tím, že každý kousek domodelovávám, je výsledek vždy malinko odlišný – unikátní, a to je ve světě, kde máme okolo sebe spoustu různých kopií, nejrůznějších předmětů, vlastně velmi osvobozující. Nemám ambice zaplavit každou domácnost svou tvorbou, chci oslovit ty, kde se moje výrobky stanou jejich přirozenou součástí.
Produkce užitkové keramiky je současně způsob, jak se řemeslem uživit. Touto cestou vy ale jít nechcete?
HELENA: Zatím to není úplně moje cesta, ale například kolekcí Roots se k ní přibližuju.
Říkáte, že tvorba autorské keramiky je pro vás formou komunikace. Sdělujete jejím prostřednictvím informace o sobě. Současně je podle vás výroba keramiky hodně introvertní činnost. Souvisí to nějak?
HELENA: Myslím, že to jsou i nejsou dvě věci. Keramiku opravdu vnímám jako svůj jazyk, způsob, jak komunikovat věci, které bych nevyjádřila slovy, protože na slova si nesáhnete. Keramika je introvertní činnost a s každým tím kouskem, co vytvářím, musím projít celou jeho cestu. To stojí spoustu času a já ho do těch věcí ráda dám. Svým způsobem to miluju, jenže pro nová témata musím chodit ven z ateliéru, proto je pro mě kontakt s okolním světem tak důležitý.
Keramičkou na půl úvazku
Kromě tvorby keramiky také na půl úvazku pracujete pro neziskovou platformu Znesnáze jako copywriterka a grafička a současně ještě studujete doktorát. Jak to stíháte?
HELENA: Od podzimu se věnuji už jen vlastní tvorbě a doktorátu. Práci pro Znesnáze jsem moc ráda dělala čtyři roky, což je kus života, ale bohužel den má jen 24 hodin a já se dostala do bodu, kdy jsem neustále pracovala 12 hodin denně, což bylo šílené.
Znamená to tedy, že v rámci doktorského studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem také vyučujete? Věkem nejste příliš daleko od studentů.
HELENA: Tohle nijak zvlášť neřeším – v rámci doktorského studia se na FUD UJEP doktorandi skutečně zapojují do výuky, ale vždy pod vedením garanta. Třeba u předmětu Oborová technologie je to skvělá Jana Linhartová. Vnímám to spíš jako příležitost ke sdílení zkušeností a vzájemný dialog. Věk v tom podle mě není až tak podstatný – důležitá je otevřenost, respekt a to, jestli máte studentům co nabídnout. A zároveň se často něco naučím i já od nich.
I když... už mi bude 34, takže zase tak úplně generačně blízko nejsme. Jednou si v ateliéru pustili hudbu z přelomu tisíciletí – pro mě vzpomínka na tanec před televizí se ségrou, když mi bylo deset, a pro ně crazy retro. Byl to zvláštní moment – uvědomit si, že něco, co jsem sama zažila, už patří do minulosti. Ale možná právě tohle sdílení perspektiv dělá výuku zajímavou. A obecně si myslím, že ženy by měly otevřeně mluvit o svém věku. Otázka „kolik ti je“ mi nepřijde neslušná – spíš naopak. Dokud ji tak budeme vnímat, podporujeme představu, že žena má být mladá, krásná a plodná, a jakmile tuto normu nesplňuje, měla by věk skrývat. Můj věk je součástí toho, s čím přicházím.
Vaše disertační práce se věnuje porcelánovým figurkám ve střední a východní Evropě. Můžete pro člověka mimo obor přiblížit, čím je právě tento geografický kontext zajímavý?
HELENA: Můj výzkum začal s tématem, které zmiňujete - s cílem se věnovat hlavně produkci porcelánek. Rozhovory s odborníky a kurátory nejen u nás, ale i v Německu ukázaly, že pokud se nejedná o produkci porcelánek s velkým jménem jako je Míšeň, Nymphenburg či Lladró, nemají odbyt. Dnešní zákazníci chtějí unikátní věci. A paradoxně mě tak výzkum vrátil tam, odkud jsem přišla, ke studiové tvorbě. Momentálně se věnuji porcelánové plastice jako fenoménu a zároveň mě u toho hodně zajímá, jak dnešní současní autoři pracují s humorem.
Na podzim jste se zúčastnila přehlídky London Design Festival. Věnovala jste pozornost i ostatním vystavujícím? Všimla jste si například jiných autorských figurek nebo dalšího zajímavého porcelánu?
HELENA: Určitě musím zmínit Jaimeho Hayona, designéra proslaveného porcelánovými plastikami pro španělskou značku Lladró – jeho instalace byla vloni v Londýně jedním z vrcholů festivalu a byl součástí i panelu přednášek. I když teď tvoří spíše ve větších formátech, pořád z jeho děl čiší neuvěřitelná energie a hravost. Celkově musím přiznat, že London Design Festival je obří a je neuvěřitelné a možná až divácky nepříjemné, že se koná v celém městě, což při rozlehlosti Londýna znamená, že festival nikdy nemůžete projít celý. Ve srovnání s akcemi jako veletrh Collect nebo pražský Designblok to pro vystavovatele znamená, že se na expozici přijde podívat mnohem méně návštěvníků. Možná jsem neviděla všechno, co bych chtěla, ale právě Hayonovu instalaci, jsem si ujít nenechala. No a o to víc se teď teším na Designblok.
Čemu se věnujete aktuálně? Máte už rozpracovanou novou kolekci?
HELENA: Můj nový projekt, který mi momentálně nedá spát, se bude jmenuje Farma zvířat a je volně inspirovaný Orwellem. Určitě se v něm ale nesnažím novelu ilustrovat, beru ji jako výchozí bod pro zamyšlení nad konstrukcí identity a hledáním autentického hlasu. Zvířata v této kolekci jako by pochopila, že napodobování člověka není cestou k emancipaci – místo toho hledají vlastní podobu, často inspirovanou mytickými bytostmi, popkulturními symboly nebo dávno vyhynulými druhy. Každá plastika bude originál, který se sice částečně zrodí litím do stejných sádrových forem, ale zároveň bude vždy individuálně domodelován.
Co plánujete do budoucna? Máte před sebou nějaký nový projekt?
HELENA: První part mojí nové kolekce plastik z porcelánu “Farma zvířat” bude vystaven v rámci Designbloku v sekci High Craft na Pražském hradě na začátku října a vše, co se teď v mém životě děje, je spojeno s tou kolekcí. Následně chystáme v prosinci se Zuzkou Doleželovou výstavu v Domu umění v Ústí nad Labem, ta bude ale úplně jiná, než to, co uvidíte na Designbloku.
HELENA PATELISOVÁ
Helena Patelisová pracuje převážně s porcelánem a působí společně s dalšími umělci v keramickém Ateliéru B114 na Praze 3. Svá studentská léta prožila mimo Prahu, a to na FUD UJEP, v ateliéru Design keramiky. Mezi její poslední práce patří kolekce porcelánových figurek Maskoti a nebo její kolekce váz Roots. Aktuálně pracuje na kolekci Farma zvířat, která bude vidění na pražském Designbloku. Její práci můžete sledovat na jejím instagramovém profilu nebo na jejím webu.
