Tvoje práce působí velmi rukodělně, tvoříš s velkou trpělivostí a technickou precizností. Z tvého portfolia je cítit silná fascinace temnou komorou, papírem či řemeslem, ale také schopnost přejít do digitálních nástrojů, programování nebo Blenderu, pokud to projekt vyžaduje. Jak se v tobě tyhle dva světy vlastně potkávají?
ŠIMON: Snažím se to nějakým způsobem nevnímat jako dva světy, ale spíš jako víc částí jednoho. U svých věcí se snažím využívat všechny nástroje, které mám k dispozici, k vytvoření jedné věci. Zároveň mě taky baví zkoušet kombinovat techniky, abych tak nějak zjistil, jak se to bude spolu chovat. Líbí se mi, co vzniká, když ty věci přejdou z digitální do fyzické podoby a naopak - často se objeví nějaké chyby v překladu a to bývá to nejzajímavější vizuálně. Co se snažím aby v mé práci bylo precizní, je ta představa jak by to mělo vypadat. V tom samotném tvůrčím procesu už se k preciznosti málo kdy dostanu, zvykl jsem si dělat většinu věcí na první dobrou. Přijde mi to v něčem autentičtější, možná je to zlozvyk z fotky.
Co ti jejich kombinace dává? Přijde ti, že se navzájem doplňují, nebo spolu někdy bojují?
ŠIMON: Často se stane, že vzniknou glitche nebo chyby, to je něco, co mě na tom hodně zajímá. Baví mě ten experiment, občas to je boj, ale vždycky z toho něco je. Často ten boj vzniká právě při tom přechodu z jednoho média do druhého a jeho výsledkem je taková chybová estetika. Když se ty glitche dobře zaobalí, tak to podle mě hezky funguje, je z toho vidět, že si to něčím prošlo.
Působí to na mě, že se do každého projektu úplně ponoříš. Jako bys daným tématem žil a nemohl práce nechat, dokud ho ze sebe nedostaneš. Máš pocit, že tě tahle posedlost definuje?
ŠIMON: Nevím jestli bych se tím definoval, ale rozhodně se potřebuji do tvorby ponořit aby něco vzniklo.
Vnímáš svou tvorbu obecně jako určitý druh terapie?
ŠIMON: V nějakém smyslu asi jo, jen nevím, jestli tím cokoliv vyřeším.
Každá tvoje klauzurní práce je svou technikou i formou úplně jiná, kvůli každé ses musel naučit nějakým novým dovednostem. Děláš to záměrně, nebo tě k tomu vedou samotné nápady?
ŠIMON: Myslím, že je to trochu od obojího. Baví mě zkoušet si, jak ty nástroje fungují a tím pádem se s nimi u toho naučit. To je něco, co se snažím dělat, dokud jsem na škole, využívat ty možnosti. Zároveň když něco vymýšlím, tak je pro mne vždycky mnohem zajímavější hledat něco nového, než něco opakovat.
Byla technika, která ti fakt nesedla a musel ses s ní doslova poprat?
ŠIMON: Největší pain bylo rozhodně programování, ale třeba i fotogrametrie nebo blender byly místy dost za trest.
OBLOUK TVORBY
Často ve tvé tvorbě vidím jakýsi „full-circle moment“, kdy se věci symbolicky vracejí zpět na své místo. V projektu Digitálně-analogový děj jsi hrubý stavební materiál nejprve digitálně zpracoval a pak ho znovu dostal do hmoty. V Archivaci degradace jsi nalezené digitální vzpomínky přenesl zpátky do veřejného prostoru, odkud vzešly. Vnímáš to jako způsob, jak své projekty uzavřít? Nebo jako metodu, jak dané téma znovu promýšlet a otevírat z jiných perspektiv?
ŠIMON: Chci aby každá ta věc měla hlavu a patu. Zárověn mám rád co vzniká, když něco projde skrze několik médií. To jsem si poprvé pořádně vyzkoušel, když jsem dělal právě Digitálně-analogový děj. Líbí se mi zkoušet ukazovat ten proces. Někdy po čase zjistím, že se mi chce k něčemu se vrátit, tak pak hledám další způsoby, jak s tím pracovat nebo jak se na to podívat. Celkově to vnímám spíš jako metodu - způsob práce. Těch více perspektiv dohromady dá celek.
Ve zmíněném projektu Archivace degradace jsi pracoval s poničenou paměťovou kartou, kde se záznamy postupně ničily a zároveň archivovaly. Do procesu jsi zapojil samotné návštěvníky klauzur. Co tě na pomalu se deformujících vzpomínkách fascinovalo?
ŠIMON: Líbilo se mi mít tu možnost zaznamenat tu degradaci a sledovat, co se bude dít. Měla to být taková badatelna, sledovalo to způsob, jakým vznikají vzpomínky. Vizuálně to bylo hodně počítačové, ale obsahově se to chovalo vlastně dost organicky, to byl ten prvotní impuls s tou kartou pracovat.
V navazující práci Narace, degradace, konzervace, která sloužila jako druhá část tvé bakalářky, jsi tyto záznamy převedl do vizuálních koláží a umístil je zpět do veřejného prostoru. Jaký máš vztah ke street art?
ŠIMON: Vždycky mě to táhlo k tomu vytvářet něco ve veřejném prostoru, ale nevyrůstal jsem v tomhle prostředí. Někde vzadu v hlavě jsem to držel dlouho, ale vyhecoval jsem se vlastně až bakalářkou. Tam jsem si trochu něco vyzkoušel a byla to hodně přínosná zkušenost, ta finální forma bakalářky přenášela ty zkušenosti zpátky do kontextu instituce. Postavil jsem si vlastní billboard, který kopíroval ten z veřejného prostoru, a zároveň jsem v něm skrze vrstvení ukazoval celý ten proces, kterým si ty fotky z poničené karty prošly. Zbylo mi z toho v šuplíku ještě pár nedopečených nápadů, ke kterým bych se rozhodně chtěl vrátit.
Podobně dlouhodobý experiment byl i Plane Figures, na kterém jsi pracoval společně s Josefem Šlapákem. V komoře jste měsíce zkoumali, jak z černobílých negativů dostat sérii barevných fotografií. Co tě na téhle technice tak chytlo, že jsi do ní vložil tolik času?
ŠIMON: Ten projekt svým způsobem pořád běží, v nepravidelných intervalech se k němu s Josefem vracíme. Vzniklo to původně během workshopu v ateliéru (pod vedením maďarského umělce Petera Pukluse), ten byl zakončený výstavou, kde jsme prezentovali první verzi Plane Figures v malém formátu. Součástí byla i prostorová instalace, která ukazovala princip jakým fotky vznikaly. Chtěli jsme se oba věnovat analogu, Josef toho už hodně uměl a pro mě to vlastně bylo poprvé, kdy jsem se opravdu odhodlal soustavně se tomu médiu věnovat. To bylo před dvěma lety a od té doby na tom vlastně soustavně pracujeme. Postupně nás to dovedlo i k tomu si zařídit vlastní komoru a ateliér ještě společně se Sofií Sovákovou v úlu v Ďáblicích.
Můžeš přiblížit, jak se vám povedlo fotek dosáhnout?
ŠIMON: Tak nějak organicko-metodicky jsme k tomu došli. Během toho nejintenzivnějšího třičtvrtě roku jsme narazili na hodně principů a slepých uliček, ze kterých jsme postupně vydestilovali, jak by vlastně ty “finální” fotky měly vypadat a jak je vytvořit. Zachovali jsme ten původní princip osvěcování černobílých negativů na barevné papíry, s tím jsme přišli hned na začátku. Negativy jsme měli relativně rychle (myslím, že asi za dva měsíce), problém nastal ve chvíli, kdy přišlo na zvětšování z těch negativů. Lámali jsme si hlavu asi se vším s čím to jen šlo a museli se to u toho i všechno naučit. Po necelém roce snažení jsme na to ale přišli. Podařilo se nám dostat ty fotky, po kterých jsme šli. Při zvětšování jsme dostali barvu do černobílých negativů. V tom dlouhém procesu jsme přišli na to, jak s tím médiem zacházet i jak tvořit něco takového ve dvou, jak řídit ten experiment.
Na výstavě Experimenting Myself si pak návštěvníci mohli sami simulaci tvorby takové fotky vyzkoušet. Není to jediná z tvých klauzurních prací, která byla interaktivní. Odkazuješ tím právě na dlouhý proces, který za tvými pracemi stojí?
ŠIMON: Pro mne je ten proces neoddělitelnou součástí díla, zásadně se do tvorby pouštím s tím, že na začátku nemám tušení, jak bude výsledek vypadat, ale vím jak chci aby vypadal ten proces. Nechávám tomu celkem volnou ruku, rád pracuji s prvními verzemi věcí a beru je za hotové, je v tom pak trochu náhody a to mě baví. U projektu Plane figures jsme pracovali stejným způsobem, nechali jsme se nést procesem práce. Postupem času se ten projekt stal takovým katalyzátorem pro další projekty. Na výstavě Smysluplnost jsme s Josefem vystavovali takovou zatím nejaktuálnější verzi.
PRÁCE RUKAMA
Ve svém portfoliu píšeš, že volba hrubých materiálů a technik je spojená s tvým vztahem k řemeslné práci. Co pro tebe znamená práce rukama?
ŠIMON: Je to něco, v čem jsem vyrůstal a je mi v tom dobře. Ten hmatatelný výsledek práce mi vždycky přišel hodnotný a myslím, že principiálně pak i přenosný třeba do práce v digitálním prostředí. Řemeslo může být v zásadě cokoli, ale nese s sebou nutnost naučit se nějakou dovednost a to mě na tom zajímá. Z toho už pak samovolně vznikají nápady na další věci.
Tenhle rukodělný přístup se objevuje i ve tvé komerční fotografii. Napadá mě například futuristický světelný objekt Jana Poše focený na hrubém betonovém pozadí, nebo jemné skleněné nádoby Hany Vopravilové zachycené na průmyslových kartonových obalech. Je to pro tebe způsob, jak posouvat hranice produktové fotografie?
ŠIMON: Za posouvání hranic to rozhodně nejde považovat, ale je to určitě způsob, jak se v tom řemeslu produktové fotky zlepšovat. Snažím se neopakovat, co už jsem jednou dělal. Hledám si při tom focení vždycky něco, co mě baví. Často je to právě kontrast nějakých materiálů nebo barev.
Vznikají z toho až snové kompozice, které mohou připomínat digitální rendery. Divák si často není zcela jistý na co se dívá. Myslíš, že to mění i vnímání samotného objektu?
ŠIMON: Podsunout určité moje vnímání toho objektu je cílem každé jeho fotky. Snažím se v tě věcech hledat nějakou linku, skrze kterou je vnímat a často je to nějaký proces nebo situace, kterým prošly během výroby. Snažím se fotky komponovat tak, aby působily čistě. V nejlepším případě by měly trochu nutit k přemýšlení, ať už nad techickým provedením nebo samotnou kompozicí.
Tvá specializace se zdá být především focení na první pohled nevyfotitelných objektů. Od složitých skleněných objektů po zrcadlové vázy. Jaká technická řešení musíš při takových zakázkách hledat?
ŠIMON: Beru to jako takový rébus, to svícení je potřeba nějak rozklíčovat. Často se stane, že ten finální setup vypadá dost zvláštně. Občas musím třeba vylézt na strom, postavit stan ze sametu nebo osm hodin posouvat věcmi o centimetr tam a zase zpátky, ale zatím to vždycky fungovalo. To řešení je často kompromis, jak u skla tak u zrcadel vpodstatě neexistuje způsob, jak získat tu dokonale nasvícenou fotku, ale dá se tomu přiblížit.
Teď pracuješ na velkoformátovém projektu Jana Poše. Práce na šestnáctimetrové světelné instalaci pro novou stanici metra Florenc mají trvat dlouhé měsíce a Janu Pošovi s ní pomáhá celý tým lidí. Co ti práce na tak obrovském projektu zatím dává?
ŠIMON: Je to super prostředí, ve kterém se pohybovat. Vidět jak to na takovém měřítku funguje, jaké problémy se řeší. Taky je to samozřejmě inspirace pro tvorbu vlastních věcí, vidět, že i takhle se to dá dělat.
Druhý projekt, kterého jsi aktuálně součástí je kolektiv OPĚT. Dnes působíte v komunitním prostoru Úl v Ďáblicích. V čem je pro tebe komunitní práce a práce s veřejným prostorem odlišná od jiných projektů?
ŠIMON: Ta komunitní a práce a tvorba nějaké komunity obecně je hodně naplňující. Je tam ta okamžitá odezva a viditelný výsledek. Přijde mi super, že se najdou lidi, kteří jsou ochotni se do těch akcí zapojit a společnou silou něco vzniká, ať už je to jen malování zábradlí nebo stěhování květináče. S kolektivem se zároveň nevěnujeme jen tomu, ale vytváříme i kolektivní díla, která pak mají ten přesah do veřejného prostoru nebo třeba komentují jeho stav.
INTERMÉDIA
Na podzim nastupuješ na AVU do ateliéru Intermédia I k Mileně Dopitové. Už během bakaláře na FUD UJEP ses nikdy úplně nedržel hranic fotky, většina tvých prací kombinuje médií několik. Věděl jsi už delší dobu, že by ses po bakaláři rád vydal právě tímto směrem?
ŠIMON: Právě skrze ty klauzury na FUDu mi došlo, že bych se chtěl dál profilovat tímhle volnějším směrem. Zároveň mě samozřejmě bavilo si tak nějak otestovat, co se ještě dá obhájit jako fotka nebo jak moc se dá do něčeho přetvořit. Na intermédia jsem cílil asi poslední tři roky.
Na UJEP tě vedli Václav Kopecký a Jiří Thýn. V tvé práci je jejich vliv, jak sám říkáš, poměrně patrný. Jak vnímáš roli vedoucích ateliéru? A bylo pro tebe právě vedení Intermédií na AVU důležitým rozhodovacím aspektem?
ŠIMON: Myslím si, že je pro mě při tom rozhodování právě vedení tím důležitějším. To, jak se ten konkrétní ateliér jmenuje je pro mě rozhodně méně důležité. Myslím, že je to na vedoucím utvářet tu atmosféru a podporovat vznik kreativního prostředí, proto je zásadní i výběr studentů u přijímaček. Když jsem přemýšlel, kam se na AVU hlásit, rozhodl jsem se právě na základě vedení. Slyšel jsem od kamarádů, jakým způsobem to v ateliéru funguje, to taky hrálo roli. Samozřejmě jsem také volil podle toho, jaké jsou v ateliéru výstupy.
Tvoje práce se pohybují na pomezí fotografie, objektu, instalace i digitálních médií a zároveň často řeší společenská i hodně osobní témata. Máš pocit, že se už teď rýsuje nějaká hlavní osa, které se chceš v budoucnu držet?
ŠIMON: Rád bych, aby pro mě ta hlavní osa i do budoucna byl stále experiment. Nechci se rozhodně vzdávat práce s některými médii jen kvůli budování nějaké osobní estetiky. Myslím, že se mám ještě pár let čemu učit a nechci se - alespoň zatím - nijak škatulkovat.
Šimon Roubal
Šimon Roubal je fotograf a intermediální umělec se zaměřením na studiovou fotografii a dokumentaci výstav. Své bakalářské studium strávil v ateliéru Aplikované fotografie na FUD UJEP a nyní nastupuje na magisterské studium do ateliéru Intermédia I na AVU v Praze. Společně s Johanou Pošovou tvoří fotografické duo Studio Diptych a je také členem uměleckého kolektivu OPĚT. Šimon má za sebou mnoho spoluprací s jinými umělci jako například fotografování děl pro Lukáše Nováka či Jana Poše a zúčastnil se mimo jiné výstav Pokoje 24', Smyslupnost v Galerii PRE, Experimenting myself nebo ELEKTROSALON v Chemistry Gallery. Jeho práci můžete sledovat na jeho instagramovém profilu.
