Co tě přivedlo právě k tématu sesterství?
LEONA: Prvotní impuls pramenil z faktu, že mám tři sestry. Dnes už spolu máme super vztahy, ale ne vždy to bylo tak ideální. Sourozenecké vztahy jsou někdy takovou emocionální horskou dráhou (smích). Díky sestrám mě napadlo jít tímto směrem. Během semestru jsem se už jen rozhodovala, jakou technologií budu toto téma zpracovávat.
Na podzim jsme se navíc začali potkávat s kamarády během večerů společného pletení, což pro nás byl způsob, jak přežít trochu náročnější období. Po konzultacích ve škole mi začalo docházet, že i moje diplomka by mohla jít participativním směrem. Že by šlo o nějakou komunitní záležitost. Už dřív jsem podobné projekty dělala s kamarádkami, i v rámci našeho uměleckého uskupení Knedlík. Tyto projekty mě přirozeně zajímaly, a tak jsem si řekla, proč hledat nějakou odlišnou novou cestu, když už mám něco, co je mi tak blízké.
Proč jsi zvolila právě techniku plstění a jakou roli hrála její povaha pro tvůj koncept?
LEONA: Chtěla jsem, aby technika byla inkluzivní a přístupná hodně velkému počtu lidí. Například u zmiňovaného pletení musí mít člověk vycvičenou motoriku, musí vědět, co a jak. K plstění můžete přijít a začít tvořit skoro ihned. Vlnu stačí cupovat rukama.
PĚT METRŮ PŘÍBĚHŮ
Jak jsi balancovala mezi tvůrčí svobodou účastníků a dramaturgickým rámcem, který je, jak odhaduji, pro podobnou práci důležitý?
LEONA: To je vždy velmi zajímavý moment. Já vymyslím koncept, dramaturgii, ale musím počítat s tím, že se to nakonec může vyvinout jinak. Nejdůležitější je vymyslet zadání tak, aby se v něm na jednu stranu mohli lidi cítit dobře a nebyly na ně kladeny extrémní nároky, které by je mohly zablokovat. Zároveň je nutné, aby zadání nebylo až moc otevřené. Nezabývala jsem se ale čistě jen workshopem, během roku jsem sbírala i rozhovory s různými sestrami na téma jejich vzájemných vztahů. Z této zkušenosti vyplývaly další obrazy a ilustrace, na něž jsem myslela. V hlavě jsem tedy měla určitou skicu toho, jak by tapisérie mohla vypadat. Můj cíl nakonec byl, aby se do ní kromě mých zkušeností, zapojily i zkušenosti příchozích i respondentek.
Jak probíhala realizace v praxi? Odpovídala tvým původním představám?
LEONA: Na začátku workshopu jsem s ostatními sdílela svou zkušenost, jež jsem po dobu vývoje diplomového projektu nasbírala. Nastínila jsem jim také technologii zpracovávání vlny, kterou jsem během letního semestru střádala, barvila a připravovala, ve zkratce také historii a současnou roli plstění, vlny a textilu v umění. Společně jsme pak mluvili o tom, co pro nás znamená téma sesterství. Ukazovala jsem účastnictvu, jak by se s tím dalo pracovat a následně jsme se pak zamysleli nad tím, co by mohlo na tapiserii být. První den jsme jen kreslili náměty, které jsme skládali na velký formát. Vznikla skica 1:1. Nadcházející dny se už plstilo na výsledný formát 120x520cm.
Během těchto dní jsem pociťovala odpovědnost, kterou za dílo i organizaci účastníků nesu. V tomto formátu, kdy lidé odcházeli a přicházeli, bylo nutné dát projektu z mé strany intenzivnější péči, tak, aby se komunikace mezi všemi spoluautory mohla co nejhladčeji propojit. Součástí těch dnů byly i společné večeře v zahradě Kafkárny (Centru pro umění a ekologii UMPRUM – pozn. red.), o to se starala moje kamarádka Dorkas Jandová, za což ji moc děkuji.
Součástí podobných projektů je určitý element nejistoty a risku. Ten spočívá v nevyzpytatelnosti počasí, souhry účastníků a podobně. Je to do poslední chvíle dost napínavé. Naštěstí ve dny, během kterých asi týden lilo, jsem mohla celou práci přenést do vnitřních prostor Kafkárny. V závěru se celá tapiserie kolektivně zaplstila za mokra. Byl to působivý moment, kdy se musela celá skupina synchronizovat a pracovat jako jedno tělo, v rytmu. Téměř celý proces workshopu se nám podařilo zachytit do krátké video reportáže, která se stala součástí finální instalace. V závěru jsem byla vlastně překvapená, jak moc se podařilo původní představu o průběhu workshopu naplnit.
Kolik žen se nakonec worskhopu zúčastnilo? A byly to zároveň respondentky, se kterými jsi vedla rozhovory?
LEONA: Pozvala jsem je, ale nedorazily všechny. Navíc tam přicházeli mí kamarádi, známí. Potěšilo mě ale, že jsem skrz to poznala i spoustu lidí, kteří přicházeli z vně školy i mimo ni. Byl to mix věkových kategorií. Dohromady nás bylo kolem padesáti.
Jak jsi vybírala své respondenty a jaké to bylo otevírat s nimi toto intimní téma?
LEONA: Rozhodla jsem se, že začnu v okruhu přátel a známých a nakonec jsem nikoho, koho neznám, neoslovila. Zjistila jsem totiž, že mám kolem sebe hodně lidí, kteří mají sestru a chtějí něco sdělit. S každým rozhovorem přišel úplně jiný příběh. A součástí sdílení se stala často i těžká témata, jako je nemoc, úmrtí v rodině. Bylo celkem náročné pracovat s mými pochybnostmi o tom, zda mám právo nahlížet do tak intimních vztahů, do kterých mě respondentky pouštěly. Musela jsem si připomínat, proč to dělám a také klást důraz na to, abych témata dokázala citlivě kompozičně propojit. Myslím ale, že během pořizování rozhovorů se celkem přirozeně dařilo dostat do uvolněné atmosféry, jelikož se známe a rozhovory jsme pořizovaly téměř vždy u nich doma. Bylo super během roku absolvovat tolik návštěv u mých přátel.
Muselo vždy jít přímo o sestry, nebo ses zaměřila i na jiné blízké vztahy?
LEONA: Ne, pracovala jsem i s lidmi, pro které bylo téma sesterství nějakým způsobem důležité. Jedna s respondetek neměla například biologickou sestru, ale k tomu tématu se chtěla vyjádřit, bylo pro ni nějakým způsobem důležité. Ve výsledné audiokoláži ale nakonec tato část chybí. Musela jsem být v selektování celkem radikální, což bolelo, ale bylo to zapotřebí, jelikož jednotlivé rozhovory trvaly přes hodinu a zvuková smyčka se musela vejít pod 20 minut, aby to bylo v rámci finální instalace uposlouchatelné. S tím mi moc pomohla Julie Lupačová, která na UMPRUM učí zvuk. Nyní mám tedy stále spoustu materiálu ze všech nasbíraných rozhovorů, ke kterým bych se ještě někdy moc ráda vrátila a dala jim tu péči, kterou si zaslouží. Otevřelo se tam víc výrazných témat. Bylo by super mít prostor z toho udělat nějakou zvukovou sérii, kde by každé podtéma i konkrétní sestry získaly dostatečný prostor.
Objevilo se při rozhovorech něco, co tě výrazně překvapilo nebo posunulo tvé chápání tématu?
LEONA: Jednou jsem oslovila tři ségry. Věděly jsme ale, že se nám nepodaří najít společný termín pro setkání se všemi z nich. Se dvěma z nich jsem se tedy sešla osobně, s jednou jsme se domluvili na zaslání odpovědí písemně. Ve finále to vůbec nefungovalo. Psané slovo vytvořilo velkou bariéru a do jisté míry i nepochopení. Znovu už jsem to takhle nechtěla opakovat. Co se ale naopak osvědčilo bylo, že jsem se nezaměřila jen na sestry v mé věkové kategorii. Podařilo se mi navštívit například dvě paní ve věku 70 let, které byly naprosto perfektní. Je za nimi velmi silný a inspirativní příběh. V postprodukci jsem celý rozhovor slyšela nejméně desetkrát a pustila bych si ho znovu, ráda na to vzpomínám.
CESTA K POROZUMĚNÍ
Zahrnula jsi do projektu i své vlastní sestry?
LEONA: Ano, všechny, každá se ale zapojila různým způsobem. Podařilo se, že na workshop přijela moje mladší i nejstarší sestra a dokonce i moje mamka. Se dvěma ze sester jsem i nahrávala rozhovor. Jedna z nich je teď na mateřské a s dětmi je nonstop. Naše rozhovory byly tudíž prokládané i dětskými interakcemi a nebylo to úplně poklidné (smích). Přála bych si, aby se nám podařilo na sebe v budoucnu se sestrami najít i více nerušený čas. Čas jen pro nás.
Jak se v průběhu let proměňoval tvůj vztah se sestrami a co ho ovlivňovalo?
LEONA: No, to je celkem zajímavý příběh. Moje sestry jsou zhruba o pět let starší. Narodily se s rozdílem jednoho roku, takže dříve fungovaly spíš jak dvojčata. Když mi bylo čtrnáct, narodila se pak moje nejmladší sestra. Máme mezi sebou celkem velké věkové rozdíly. Moje starší sestry si byly vždy velmi blízké a já jsem k nim úplně nezapadala. Musela jsem se často zabavit sama a byla jsem frustrovaná z určitého nepřijetí. Až když jsem přišla do puberty jsem si uvědomovala, že je chápu možná trochu víc, a přirozeně jsme se sblížily. S nejmladší sestrou jsem zase mohla nově zažít sestersví i z perspektivy té starší ségry. Za uplynulý půlrok se náš vztah opět proměnil. Máme daleko větší potřebu spolu řešit i minulost naší rodiny a další důležitá témata. Možná jsem si tu potřebu víc uvědomila i díky těm vedeným rozhovorům s jinými sestrami. Určitě mě to inspirovalo i na rovině přátelských vztahů s kamarádkami.
Chceš se k tématu sesterství vracet i nadále, nebo tě nyní zajímají jiné oblasti mezilidských vztahů?
LEONA: Diplomka mi téma mezilidských vztahů hodně otevřela. Zajímají mě teď ale i jiné typy vztahů. Aktuálně chci otevřít téma partnerství a intimity, o kterém jsem dlouho nebyla schopná otevřeně mluvit.
Vždy mi byla blízká abstraktní rovina vyjádření a během tohoto tématu mi do obrazů postupně pronikala figura, s kterou je výzva pracovat. Přišel s ní další zápal, řešení kompozice. Společně s konkretizováním obrazu si konkretizuji i vnitřní myšlenky. Je to ale pořád proces, který stále hledám a poznávám.
DNESKA MUSÍŠ STUDOVAT I PRACOVAT ZÁROVEŇ
Jaký pocit v tobě zanechal konec studia? Vnímáš ho spíše jako nově nabytou svobodu, nebo jako ztrátu nějakého institucionálního zázemí?
LEONA: Na jednu stranu mi ze srdce spadl velký kámen. Je to pořád hodně čerstvé, nevím, co bude dál, ale je mi dobře. Přišla nová témata a mám v plánu další výstavy. Na druhou stranu fakt, že škola poskytuje velké technologické zázemí, mi bude určitě alespoň nějakou dobu chybět. Finančně nás ale škola nepodporovala. Dneska musíš studovat i pracovat zároveň a jsi často závislá na podpoře rodičů. Každý tedy nemá stejné možnosti. Ta pozornost se ti tedy do určité míry hodně tříští.
Jak výrazně finanční podmínky ovlivňují možnost realizovat tvůrčí projekty? Stalo se ti někdy, že jsi kvůli nedostatku financí nemohla své nápady realizovat?
LEONA: Osobně jsem tuto stránku hodně pociťovala. Pokud nemáš prostor a dostatečné finanční zabezpečení, je to hodně stresující. Musíš odevzdávat projekty, jenže často na ně nemáš peníze. Škola sice nabízí granty, ale dosáhne na ně málo lidí.
To, co mě ale brzdilo ještě víc, byl nedostatek prostoru. Potřebuju na tvorbu klid a ve sdíleném ateliéru se moc nedokážu soustředit. Snažila jsem se najít jiný ateliér, ale ono utáhnout nájem v Praze a k tomu nájem ateliéru bohužel není absolutně realistické. To se týkalo i mé diplomky. Do konce února jsem neměla prostor, kde ji realizovat. Pořád jsem se sice snažila pracovat doma, barvit a sušit vlnu všude po bytě. To byla šílenost. Mám navíc alergii na roztoče, takže jsem tam skoro nemohla dýchat. Naštěstí jsem brzy z jara vyvěsila na instagramu inzerát, že potřebuju nutně najít ateliér v exteriéru. Přišla mi hned naštěstí odpověď od kamarádky, že to můžu realizovat na Kafkárně. Najednou se z projektu stalo úplně něco jiného, dostal naprosto jiný rozměr. Ta křeč a všechny problémy automaticky odezněly. Doteď jsem za něj strašně vděčná.
Podařilo se ti během studia absolvovat zahraniční pobyt nebo stáž?
LEONA: Byla jsem na stážích v Česku, ale do zahraniční jsem bohužel neodjela. Část studia probíhala za covidu, tak to se smetlo ze stolu úplně. Zároveň mi to nedovolila finanční situace. Dost jsem potom přemýšlela o tom, pro koho tedy ten Erasmus je. Kdo si ho může dovolit? Bylo mi líto, že jsem nikam neodjela, pořád tu touhu ale mám. Už jen nechci být součástí školního systému. Ráda bych vycestovala na pracovní stáž.
Zmiňovala jsi covid. Jak moc pandemie ovlivnila tvé studium i samotnou tvorbu?
LEONA: Do druháku jsem přestupovala z FAVU. Covid byl opravdu výzva, hlavně po psychické stránce. V mé tvorbě hrál celkem významnou roli. Spolužáky jsem viděla jen na callech nebo párkrát v roce v rouškách. Zpětně viděno to bylo dost složité období, které mi ale dalo jiné příležitosti a zážitky. Vrátila jsem se domů na Třeboňsko, které v tu dobu bylo úplně turisticky mrtvé. Hodně jsem začala malovat v plenéru, vracela jsem se k tématu rodiny a vztahů.
Nabízí podle tebe UMPRUM dostatečnou přípravu na praktické stránky umělecké profese?
LEONA: Umprumka tohle zajišťuje, ale já jsem nějak neměla čas se toho zúčastnit (smích). Určitě pociťuju, že v tom mám mezery, že mi to nyní chybí.
Jaké projekty máš aktuálně před sebou a kam by ses chtěla posunout v nejbližší době?
LEONA: Co se týče mojí diplomové práce, ta celé léto čekala zabalená u rodičů ve sklepě, kam jsem ji ukryla před všemi moly, kteří by ji jinak asi brzo sprovodili ze světa (smích). Nyní je už ale v Českém centru v New Yorku, kde je od 9. září součástí výstavy KVU UMPRUM „Station for Paused Forecasting“. Je fajn, že společná práce tolika lidí může putovat na místa, kde bude na očích. Mrzí mě, že tolik děl zůstává bez možnosti prezentace.
Mimo diplomku pak na Kafkárně pracuju na několika dalších projektech. Začátkem srpna jsem měla vernisáž plstěných obrazů ve Skautském institutu v Rybárně. Během září zde proběhne i workshop. Před pár dny proběhla také vernisáž výstavy studia Barvolam na zámku Veleslavín v Praze. V Barvolamu jsem jednou z facilitátorek. (Barvolam je prostor, který poskytuje zázemí umožňující se profesionálně realizovat neuro divergentním umělcům, kteří jinak v Česku nemají možnost studovat umění na vysokých školách. – pozn. red.) Pravidelně pořádáme nejrůznější jammingy otevřené veřejnosti – většinou se společně maluje velkoformát. No a právě v rámci této výstavy budou díla z různorodých jammingu k vidění pohromadě, stejně tak i individuální práce samotných umělců nebo dalších, kteří s Barvolamem spolupracují. Součástí je například i plstěná tapiserie „Záhon“, která vznikla během jammingu v Altě, který jsem facilitovala společně s Jantrou Šímovou. Myslím, že se celá akce moc vydařila a moc ráda bych všechny pozvala se zajít podívat na výsledek. „Záhon“ bude k vidění i na jaře přímo v Altě, kde bude umístěn asi natrvalo.
Na konci září jedeme s Knedlíkem na týdenní rezidenci do Broumova a v říjnu bych měla mít výstavu ve Skladu M1 na AVU. To mě také hodně nadchlo, jsem zvědavá co zas vymyslím. Do budoucna bych si ale přála najít i zahraniční stáž, abych mohla vyjet v rámci post diplomatického grantu. Stále hledám platformy, kam posílat portfolio. Do budoucna se chci hlásit i na další rezidenční pobyty, v Česku i v zahraničí.
Leona Krlínová
Leona Krlínová je letošní absolventkou UMPRUM v Praze. Věnuje se malbě, kresbě, grafice i jiným intermediálním formám. Ve svém diplomovém projektu se zaměřila na textil, zvuk a kolektivní tvorbu. Aktivně se podílí na sociálních a participativních projektech – organizuje workshopy, tábory, působí jako asistentka v Ramusu, facilitátorka v ateliéru Barvolam a je také součástí dalších komunitních iniciativ, například kolektivu Knedlík.
