Na podzim minulého roku (19. - 27. 10. 2024) jsme měli možnost navštívit výstavu Alterace, doprovodnou výstavu ke stejnojmenné konferenci, která se uskutečnila v Technologickém centru UMPRUM v Mikulandské ulici v Praze. Výstava se soustředila na udržitelné přístupy k navrhování a tvorbě a mezioborovou spolupráci a byla nápadná svou specifickou výstavní architekturou. Tu navrhlo duo Ruina Office (Magdalena Uhlířová a Adéla Vavříková).
Materiály byly převzaty ze školního skladu a zavěšení se ukázalo jako ekonomicky i technicky nejefektivnější řešení. „Výstavy na UMPRUM se většinou realizují s velmi omezeným rozpočtem, který zpravidla nepřesahuje nižší desítky tisíc korun, […] Rády pracujeme s jedním dominantním principem, který určuje jak vizuální, tak konstrukční podobu celé instalace a je dále podpořen nasvícením,“ vysvětlují autorky. „U výstavy Alterace se tímto charakteristickým principem stalo zavěšení výstavních desek pomocí barevně výrazných stěhovacích popruhů.“
O několik měsíců později, v únoru 2025, byla Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie otevřena ještě jedna výstava s podobně pojatým instalačním řešením a ti, kteří navštívili výstavy obě, si výrazné vizuální podobnosti nemohli nevšimnout. Výstava Vzhůru! (21. 2. 2025 – 25. 1. 2026) mapuje 15 let tvorby oblíbeného českého designéra Jana Plecháče a dřevěné bedny zavěšené na oranžových popruzích mohou některým z nás připadat velmi povědomé. Autorem výstavní architektury je v tomto případě samotné Studio Jan Plecháč.
„Na výstavu v Moravské galerii v Brně nás upozornilo několik sledujících prostřednictvím příspěvků na Instagramu. Podobnost s naší instalací nám zpočátku připadala až úsměvná. Rozhodně netvrdíme, že Plecháč nemohl přijít s podobným nápadem nezávisle na nás. To, že se však rozhodl nezměnit na své instalaci vůbec nic, vnímáme jako projev pohodlnosti.“ uvádějí k situaci architektky z Ruina Office.
Jak ale k takovému případu podobnosti přistupovat? První výstava byla po devíti dnech zase odinstalována a ta druhá s ní zdánlivě nemá nic společného. Výstavní architektura a autorské právo také nejsou pojmy, které bychom často slyšeli v jedné větě a povědomí o této problematice je malé. Pojďme proto tuto podobnost využít jako odrazový můstek k širší diskuzi o etice ve výstavní praxi, a v mediálním prostoru tak otevřít téma, jak se nápady v architektuře a designu rodí, vědomě či nevědomě opakují a jak se k tomu stavět z pohledu přisuzování autorství.
Jak se podobné případy řeší ve světě a jak o nich mluvit bez toho abychom zacházeli k předčasným závěrům nebo kopírovali předem stanovené mocenské nerovnosti? Jsou mladí nebo méně známí autoři zranitelnější? A jakou roli hraje dokumentace, viditelnost a sociální sítě? K dodání odborné autorskoprávní roviny jsem ke spolupráci na článku přizvala dva experty na autorské právo. Právníka Olivera Stříbrného, který letos společně s Františkem Vyskočilem napsal publikaci Autorské právo ve výtvarném umění (2025) a expertku na tuto oblast, doktorku práv Pavlu Voříškovou, advokátku se specializací na autorské právo a autorku publikace Autorské právo v architektuře (2018).
Oba autorské týmy jsem poprosila o komentář ke svým výstavám, Studio Jan Plecháč bohužel na mé pozvání nereagovalo. Článek se striktně vyhýbá jakémukoliv vynášení soudů o tom, zda došlo mezi autory obou instalací k záměrnému převzetí nápadu.
INSPIRACE JE PŘIROZENÝ PROCES
Podobné situace vyvolávají otázku, jak odlišit inspiraci od porušení. V případě autorského projektu výstavní architektury jde o efemérní instalaci, dílo po skončení výstavy zanikne a přežívá už jen na fotografiích. Navíc není tak jednoznačné, zda jde o autorsky jedinečné dílo a jistá míra inspirace okolním světem a jinými umělci je dle Pavly Voříškové běžná a nedochází k porušení autorských práv: „Za důležité považuji zmínit, že každý umělec je obklopen řadou vizuálních vjemů, které konzumuje i nevědomě a hledá inspiraci nejen v přírodě, kultuře a historii, ale také u děl ostatních umělců.“
„Volně jsme se inspirovaly výstavou José Dávily v Koenig Gallery v Berlíně. Jeho sochy využívající stěhovací popruhy na mě tehdy silně zapůsobily.“ připomíná v této souvislosti vlastní inspirační zdroje Magdalena Uhlířová.
Nápady tak často vznikají z různých podnětů a jejich transformace do výstavní praxe je součástí běžného procesu tvorby. Kdy je ale výstava i autorským dílem?„Co se týče samotné autorskoprávní ochrany výstav, mohou být tyto chráněny jako tzv. dílo souborné, tedy soubor autorských děl nebo jiných prvků, který svým způsobem výběru nebo uspořádáním představuje jedinečný výsledek tvůrčí činnosti daného autora.“ popisuje problematiku autorského díla u výstav Oliver Stříbrný. Ne každá výstava proto vůbec bude chráněná autorským právem, například pokud jde o běžně se opakující motiv ve výstavnictví. Asi se všichni shodneme na tom, že technika zavěšení obrazů za hřebíky na bílou zeď by se za autorské dílo dala považovat jen stěží. Kurátorský výběr daných obrazů by ale naopak autorským dílem být mohl.
JDE VŠAK O BĚŽNÝ MOTIV?
Dvě zmíněné výstavy spolu nemají ani ve vystavovaných dílech ani v koncepci nic společného. Na první pohled je však spojuje závěsný systém nesoucí díla. Po důkladné rešerši se mi podařilo najít jen jednu proběhlou výstavu, která využívá podobného systému výrazně barevných průmyslových popruhů, byť bez dřevěných beden, a to 7 let starou pop-up výstavu Birkenstock x Barneys, 2018 New York.
Uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie, kde je aktuálně k vidění výstava Vzhůru!, využívá různých závěsných systémů v prostoru světlíku pravidelně. Například nedávná výstava Out of the Blue (01. 01. 2024 – 26. 01. 2025) Terezie Lexové a Štěpána Smetany nebo předešlá výstava Lightness (26. 11. 2021 – 29. 01. 2023) Lucie Koldové také spočívají v zavěšení vystavovaných předmětů ze stropu světlíku. Přístup k výstavní architektuře se v obou případech však od právě probíhající výstavy výrazně lišil a vystavované předměty byly do prostoru zavěšeny bez podpůrných konstrukcí nebo výrazných autorských prvků.
Motiv se proto nejspíše nedá považovat za běžný v praxi architektury výstav, a ani za charakteristický styl jedné z galerií či jednoho z autorů. „Důležitá je míra inspirace, přičemž hranice mezi pouhou inspirací v autorskoprávně nechráněné myšlence díla jiného autora a porušením autorských práv může být někdy v praxi velmi křehká.“ dodává Pavla Voříšková. Zdůrazňuje také, že asociace s jiným výstavním dílem založená na inspiraci v pouhém nápadu nezakládá porušení autorských práv, ale při splnění určitých podmínek by mohla vést k posouzení jako nekalosoutěžní jednání. Naopak však, „Pokud někdo ve svém výstavním díle převezme autorskoprávně jedinečné prvky původního (originálního) výstavního díla, nebo dokonce zajímavé uspořádání a kombinaci slabých prvků, lze hovořit o porušení autorských práv.“
Autorské dílo není ve většině států světa potřeba registrovat. „Tak je tomu i v České republice, kdy autorské právo k (i efemérnímu) dílu vzniká v okamžiku, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, přičemž autorem takového díla může být pouze člověk.“ Z výkladu Pavly Voříškové vyplývá, že pokud byla u výstavy Alterace splněna podmínka autorské jedinečnosti, vzniklo jak výstavní autorské dílo, tak v souběhu způsobem výběru a uspořádáním souborné dílo, již v okamžiku instalace nosných konstrukcí. S jeho vznikem jsou neoddělitelně spojena i autorská práva a tím pádem i možnost jejich porušení v případě přílišné podobnosti později realizovaného díla.
JAK O TAKOVÉ SITUACI MLUVIT?
V současnosti se na českém poli výtvarného umění řeší kauza mezi Galerií hlavního města Prahy a Slovenskou národní galerií ohledně výstavy děl fotografa Bruce Webera, ta však ještě zdaleka není dořešena a případ se zdá být spíše výjimkou. Příklady dobré praxe nejsou příliš dostupné a preventivní mechanismy, které mohou předejít sporům nebo je konstruktivně vyřešit, tím pádem nejsou nastavené. „Ani při pečlivém hledání jsem v Německu, v USA a Velké Británii nedohledala žádné soudní rozhodnutí, nebo článek, který by se tím zabýval,“ potvrzuje mou domněnku Pavla Voříšková.
Po konzultaci s Michalem Adamovským z platformy Fair Art jsem se dozvěděla, že se takové případy v ČR v podstatě nevyskytují a ani odborníci proto nemají praxi v jejich řešení. Na doporučení Fair Art jsem se obrátila také na právníka Olivera Stříbrného, který k tomu dodává: „Důvodem je skutečnost, že se zatím neobjevil natolik velký případ, že by se touto otázkou musely soudy zabývat podrobněji. Lze předpokládat, že se většina sporů ohledně autorských práv k výstavám vyřeší mimosoudně, tedy dohodou. Tím pádem se takové spory mnohdy nedostanou ani do veřejného prostoru a je tak složité je dohledat,“.
Studio Ruina Office se rozhodlo na podobnost obou výstav upozornit skrze svůj instagramový profil, kde přímo označilo instituci a umělce druhé výstavy. „Vzhledem k tomu, jak výrazně se koncepty podobaly, jsme nejprve uvažovaly, že mohlo jít o náhodu – dvě podobné výstavy vzniklé krátce po sobě.“ popisují své pocity architektky. „Jan Plecháč nám následně odpověděl do zpráv, že na naší výstavě byl, ale že jeho projekt byl v té době už konceptuálně hotový (a ve výrobě). Toto vysvětlení na nás působilo spíše jako zpochybňování reality – podle našich zkušeností totiž nebylo čtyři měsíce před otevřením výstavy nemožné s konceptem ještě pracovat.“
Řešení podobných situací prostřednictvím sociálních sítí a nestrukturované veřejné debaty má však dle Pavly Voříškové svá rizika a hrají v těchto situacích dvojí roli. Na jedné straně umožňují upozornit na problém a zvýšit povědomí o ochraně autorských práv. Na straně druhé přinášejí riziko jednostranných výkladů a rychlé polarizace veřejného mínění. „Sociální sítě hrají v poslední době významnou roli a mohou ovlivnit přímo i nepřímo velké množství osob nijak do věci zainteresovaných, přičemž prezentovaný názor je vždy jednostranný (a třeba nesprávný).“
Touto cestou navíc často vyplynou na povrch mocenské asymetrie a debata se podle nich má tendenci zkreslit. V případě těchto dvou výstav jde o velice známou osobnost českého designu pod záštitou silné instituce Moravské galerie a o proti ní stojící studentskou výstavu v rukou architektonického studia složeného ze dvou nedávných absolventek. „Mladší nebo méně známí autoři mohou být zranitelnější, protože nemají zatím vybudovanou takovou základnu podporovatelů, byť autorský zákon platí pro všechny stejně.“ upozorňuje Voříšková. „Počáteční reakci vystřídalo překvapení nad tím, jak si někdo může dovolit, tak výrazně nadhodnotit své postavení, a kolik lidí nás na skutečnost upozorňovalo. Povýšeně pak působí i skutečnost, že identický princip zopakoval jen pár měsíců po nás – zřejmě s přesvědčením, že školní výstava brzy upadne v zapomnění.“ zdůrazňují svou frustraci autorky výstavní architektury Alterace.
Ke svým pokusům o komunikaci situace s protější stranou autorky první z výstav dodávají: „Výstava navíc otevírala ve chvíli, kdy byla v Pražákově paláci vystavena Cena Jindřicha Chalupeckého 2024, jejíž výstavní architekturu jsme dělaly právě my. I z tohoto důvodu nám přišlo jako mainsplainigové gesto, když nám v instagramové komunikaci Plecháč vysvětloval, proč změny konceptu nejsou možné, a že „příprava výstavy vznikala téměř třičtvrtě roku, tak to s většími institucemi bývá”.
EXISTUJE IDEÁLNÍ ŘEŠENÍ?
„Za vhodný bychom považovaly i postup, že se nám třeba sám [Jan Plecháč] ozve a o výstavě s velmi podobným instalačním řešení nás bude informovat čistě jako gesto kolegiality. Někdy se zkrátka stane, že vás napadne něco, co už někdy někoho napadlo – postup není to ignorovat, ale pracovat s tím,“ shrnují svůj pohled Magdalena Uhlířová a Adéla Vavříková.
Případ výstav Alterace a Vzhůru! otevírá širší diskusi o autorství a etice ve výstavní praxi. Nejde jen o konkrétní podobnost dvou výstav, ale o vzorce a tudíž systémové otázky: jak v českém uměleckém prostředí předcházet sporům, jaké preventivní mechanismy mohou fungovat a jak nastavit profesionální standardy férovosti. Jak k tématu inspirace cizími nápady podotýká Ruina Office: „Snažíme se být obezřetné, abychom si z příkladů nepřebíraly příliš, ale spíše z nich vytvářely nové souvislosti. Věříme, že právě syntézou toho, co jsme viděly a zažily, vzniká originální dílo.“
Debata, která se kolem těchto dvou výstav otevřela, ukazuje, že otázka autorství ve výstavní architektuře není okrajovým tématem. Naopak může být důležitou ukázkou toho, jak naše kulturní prostředí chápe férovost a profesní odpovědnost. Nejde o hledání viníka, ale o hledání cest, jak s podobnostmi zacházet citlivě a otevřeně – a jak zajistit, aby diskuse o nich přispěla k větší transparentnosti a respektu mezi tvůrci.
„V případě brněnské výstavy podle nás autor nevyvážil míru inspirace a vlastního vkladu – výsledkem bylo dílo, které působilo jako příliš doslovné převzetí. Co nás mrzí, je menší mediální ohlas naší výstavy ve srovnání s pozdější realizací, která získala veškerou pozornost. To je však okolnost, s níž se musíme vnitřně vyrovnat a jsme rády, že Designnews.cz se rozhodly na tento (a v budoucnosti) i obdobné případy upozornit.“ uzavírají debatu Ruina Office.
