Jakube, studio jste založil s Vladimirem 518 a Michalem Škapou, oba jsou uznávaní umělci. Jak se s nimi spolupracuje? Nevznikají mezi vámi třecí plochy?
JAKUB: My jsme hlavně kamarádi a věděli jsme, kdo s čím do toho jde, takže vše šlo dost hladce a byla to velká zábava. Nikdo to neuměl, učili jsme se to společně. Ale Vladimír ani Michal se už aktivně na chodu dílny nepodílejí a tisky jim realizujeme my. S Vladimírem 518 jsme ale zrovna dotiskli velkoformátové grafiky k jeho výstavě, kterou připravil pro naši galerii Poster 44. Takže jsme vlastně pořád spolu. Současné složení studia tvořím já, Kristina Ambrozová a Šimon Brzobohatý.
Na svých stránkách uvádíte, že posloucháte metal. Nemá s tím Vladimir 518 jako raper problém?
JAKUB: Normální lidi poslouchají metal. Hip hop se poslouchá jenom, když se nemůže poslouchat metal. Ani Vladimir 518 neposlouchá hip hop, ale poslouchá metal.
Výtvarník Štěpán Adámek už s vámi taky nepracuje. Proč? Neposlouchal metal?
JAKUB: Poslouchal, a má na něj velice dobrý vkus. Vlastně ani nevím, proč tehdy odešel. Ale odešel a najednou jsme spolu se Štěpánem začali tisknout nejlepší věci. To se tak prostě stane. Ale všichni jsme pořád Analog bros…
Provoz umělecké tiskárny
Proč jste si založili dílnu zaměřenou jen na umělecký sítotisk? Chtěli jste ho už od počátku dělat jinak?
JAKUB: Prvotním impulzem byly debaty o tisku s Vladimírem 518 a chuť tisknout a pracovat se sítotiskem. Je svobodnější než digitální pigmentový giclée tisk, kterému jsme se v té době už věnovali. Baví nás ta těžkost řemesla, zdlouhavá cesta procesu a nejistota výsledku. Oba jsme také hodně jezdili do Berlína a sledovali místní uměleckou scénu, kde podobné spolky umělců sdružených kolem tiskových dílen vznikaly, produkovaly skvělé věci a dělaly k tomu cool vernisáže. A tak jsme založili Analog bros. Do teď celý náš proces, tiskárny i galerie, z tohoto principu čerpají.
Jak se vám podařilo navázat spolupráci s tolika výraznými umělci zabývajícími se vizuální tvorbou?
JAKUB: Na začátku jsme nikoho nezajímali. Reklama placená a tištěná v tomto specifickém oboru moc nefunguje. Takže jsme prostě tiskli jeden lepší tisk za druhým a čekali, až se o tom začne mluvit. Navíc máme docela hezké studio, děláme skvělé kafe po italsku a neříkáme, že něco nejde - a to se ukázalo jako dobrá cesta.
Jak jste přestáli období covidu a následné krize včetně růstu cen papíru a jiných nákladů?
JAKUB: Za covidu byl o naše služby naštěstí zájem. Lidé měli čas na vlastní tvorbu, chtěli to mít doma hezké a měli peníze. Dalo se to vyřešit na dálku. Následná krize byla o něco horší a její dopady jsou stále značné. Ale jedno anglické přísloví říká, že každý černý mrak má stříbrné obrysy.
Je náročné uživit se uměleckou tiskařinou?
JAKUB: Snadné to není, obzvlášť když se úzce profilujete. Ale je to hezké, a kdo nebojuje, nejí. Celý náš bussiness ale stojí na pěti nohách. Kromě sítotisku máme studio giclée tisku, kde i rámujeme. Kristina je výborná grafická designérka a Šimon má skvěle nakročeno do typografického světa. A dohromady spolu ještě provozujeme galerii Poster 44, kde prodáváme tisky a umění současných umělců, kteří s námi tisknou. Všechno to spolu hezky souvisí.
S kým se vám pracuje nejlíp?
JAKUB: Nejlíp se mi pracuje s Kristinou a Šimonem, jsme tým. Každý jsme úplně jiný, to je super. Ostatně s Kristinou žiju a tak s ní pracuju pořád a u toho se bavíme o práci a o jídle. No a z klientů, tak tam je to podobná idyla, máme štěstí na lidi, kteří k nám chodí, takže se těšíme na všechny. Mnozí z nich jsou naši kamarádi a známí. V posledních dnech u nás byl Jaromír 99, David Böhm s Jirkou Frantou, Vladimir 518, Antonín Kratochvíl, Krištof Kintera nebo Jaroslav Pecka.
Od undergroundu po velké instituce
Mohou za vámi do studia přijít lidé z ulice s nápadem na tisk, který by chtěli zrealizovat?
JAKUB: Jasně. Třeba Matyáš Chochola si přišel půjčit prodlužovačku a pak jsme spolu vytiskli, tiskově nejkomplikovanější a zároveň nejšílenější edici sítotisků. Ani jeden nebyl stejný.
Jak probíhá váš pracovní den ve studiu?
JAKUB: Začínáme fantastickou snídaní co Kristina připraví a pokračujeme podle plánů v diářích. Na maily odpovídám většinou jen v pondělí, pak už je jen čtu… lidi si rádi píšou a to zdržuje. Někdy nám dny úplně nestačí a tak pracujeme společně, o sobotách i nedělích. A jindy jsou dny kdy se prakticky nevidíme.
Obecně to u nás vypadá takto. Já tisknu, jednám za studio a galerii, Kristina dělá grafický design a jedná za galerii, do toho tiskne, oba někdy rámujeme, rámuje i Šimon, ale hlavně taky tiskne a když jsme mimo, tak jedná za studio i galerii. Jsme tým.
Spolupracujete s klienty od etablovaných umělců, jako je Jan Saudek, až po velké instituce typu Galerie Rudolfinum. Jak se takové spolupráce liší – ať už generačně, nebo v přístupu k práci? Liší se například komunikace, zadání, očekávání?
JAKUB: Ke každému máme individuální přístup, s institucemi jednáme formálněji a trvá to déle, protože tam má stále někdo dovolenou. S umělci pak podle potřeby a situace, ti ale většinou odpovídají hned i z dovolené. S každým je to ale jiné, každý vidí barvu jinak a každý má k tomu jiný přístup a různé očekávání. Někdo je nadšený z celého procesu a chce do něj zasahovat a někdo si jen počká na výsledek. Nebo už sítotisk znají, využívají ho stále a někdo ho použije jen jako jednu vrstvu svých děl. No a třeba pan Saudek, ten předtím sítotiskem netiskl, takže jsme se museli zaměřit na jeho představy.
Jaká spolupráce pro vás byla v poslední době nejzajímavější – a čím konkrétně vás obohatila?
JAKUB: Poslední byla výstava Vladimíra 518 – Paradise Lost, kterou připravil pro naši galerii Poster 44. Šlo o 10 velkoformátových sítotiskových grafik, které ještě následně rozkreslil tuší. Projekt, který se plánoval rok, jsme spolu za 10 dnů vytiskli, zarámovali a vystavili. Vše probíhalo neuvěřitelně hladce. Na památku jsme si všichni nechali ten název vytetovat. Stejně nezmizí vzpomínka na projekt s fotografem Janem Saudkem – The story of my life, na kterém jsme dělali poslední dva roky. Byl to nejdelší a největší projekt, který s ohledem na autorův věk musel počítat se všemi možnými variantami vývoje a přizpůsobovat se jim. Takže to bylo napínavé do posledního dne. Přes 7000 grafik. Dost jsme kvůli tomu museli omezit ostatní produkci. Ale stálo to za to.
Nejnovějším členem studia je Šimon Brzobohatý, student typografie na UMPRUM. Dáváte často prostor mladým lidem? A jak přistupujete k předávání svého know-how dál?
JAKUB: Dáváme, ale mají problém obstát, není to pro každého, musí to fakt chtít dělat. Šimon je u nás 8 let a obstál! Mohl si vybrat, co bude dělat, a vybral si sítotisk. Má už na starosti velkou část tiskové produkce. Obrovským dílem se podílel i na projektu s Janem Saudkem. Stále se ale učíme i od sebe a know how si tak navzájem předáváme.
Sítotisk v digitální době
Uměleckému sítotisku se dnes věnuje jen málo pražských studií – kromě vás například fatcat press. Jak vnímáte budoucnost této techniky? Myslíte, že si právě díky své syrovosti udrží místo vedle precizního digitálního tisku?
JAKUB: Je to stejné jako třeba vydávat kazety. Je to náročné, zdlouhavé a ocení to jen pár lidí. Ale jsou lidé, co stále sbírají kazety, a stejně tak jsou lidé, co chtějí ruční sítotisk. Pro jistotu děláme i precizní digitální tisk a máme galerii. Takže my mu místo budeme dál držet.
Jaká je finanční stránka sítotisku? Předpokládám, že se musíte vypořádat nejen s náklady na materiál, ale i s chybovostí, která k ručnímu procesu patří.
JAKUB: Sítotisk stojí na podstatě levné kopie. Čím víc se vytiskne, tím levnější to je. Proto se vyplatí tímto druhem tisku tisknout série a chyba se nedá odhalit dřív než se stane, takže přesně tak… Chybovost a naše ruční práce k tomu patří. My se navíc orientujeme především na umělecké tisky a pro každý projekt vybíráme konkrétní papíry, mícháme přesné odstíny barev a v limitovaných edicích se z toho tak stává unikátnější věc, která má svou cenu. Zároveň se ale snažíme být velice přístupní i studentům například, nebo různým dobrým projektům.
Reflektujete při své práci také ekologický aspekt sítotisku? Dá se tato technika provozovat udržitelněji?
JAKUB: Tak reflektovali jsme ho už od začátku, když jsme se rozhodli pro vodou ředitelný sítotisk místo tehdy běžné acetonové varianty. Používáme také materiály od firem, které se chovají fér k přírodě a lidem. I za vyšší cenu. Nejde nám o to být levný, ale musí to dávat smysl. No a taky třeba recyklujeme všechny plastové kelímky od jogurtů a nápojů naší spotřeby a nosíme je do dílny na míchání barev. I málo je hodně.
Stává se vám, že kvůli rozdílným hodnotám nebo příliš vyhraněnému zadání zakázku odmítnete? Přeci jen, grafika i ilustrace mohou být často silně názorové či politicky zabarvené.
JAKUB: My nejsme moc vidět, o nás se spíš povídá a to vyfiltruje mnoho, takže máme štěstí, že děláme jen hezké věci. Ale klidně řeknu, že něco nebudu dělat. Odmítl jsem zakázku pro jednu kožešinovou značku, protože jsem vegetarián. Ale jinak jsme dost názorově otevřeni, takže se to skoro neděje, samozřejmě pro nácky a komunisty netiskneme!
Jaké další kroky se studiem plánujete? Je ještě něco, čeho byste chtěli s Analog Bros dosáhnout?
JAKUB: Zrekonstruovat ho… a taky chci, aby u nás tiskli všichni umělci nebo umělkyně, kteří nás baví.
ANALOG BROS
Analog Bros je tiskové a grafické studio sídlící v pražských Nuslích. Od roku 2012, kdy bylo založeno třemi přáteli Jakubem Stýblem, Vladimirem 518 a Michalem Škapou se věnuje giclée tisku a sítotisku. Dnes studio z původní trojice provozuje už jen Jakub, společně s Kristinou Ambrozovou a Šimonem Brzobohatým. Kromě ateliéru spadá má Analog Bros také svou vlastní prodejní galerii Poster 44, kde najdete díla současných umělců spolupracujících se studiem. Studio i galerii můžete sledovat na instagramových profilech @analogbros a @poster44.cz.
