Kláro, kde a jak vy sama bydlíte?
KLÁRA: Bydlím na začátku Strašnic ve zrekonstruovaném činžáku. Každé víkendové ráno snídám a hledím na Smackův balkon. Aspoň to mi tvrdí kamarád. Byt prošel rekonstrukcí ještě v době, kdy tu bydlel majitel a zařizovala ho architektka. Interiér pracuje s prvky bílých a šedých odstínů, s dřevěnými nelakovanými parketami. Kuchyň doplnila nerezovými pláty nad linkou a na zdech visí grafika slovenského výtvarníka. Podle definice nežiji ve spolubydlení. Bydlím se svou sestrou a to už je příbuzenský vztah, který se stejně jako vztah partnerský do klasifikace spolubydlení nepočítá.
Ptám se samozřejmě proto, že jste podepsaná pod knihou Spolubydlení, která řeší právě různé aspekty sdíleného bydlení, pozitivní i negativní. Proč jste se pustila do podobného projektu?
KLÁRA: V době, kdy jsem měla začít pracovat na diplomové práci, nám bývalý bytný ohlásil, že nám smlouvu neprodlouží, protože se stěhuje za svými dětmi do Anglie a byt prodává. Taky se to trochu nabízelo situačně. Byla jsem studentka a drtivá většina studentů, pokud nejsou z Prahy, bydlí ve spolubydlení. Málokdo sám utáhne celý nájem. Přišlo mi to zajímavé i ze sociologického hlediska. Třeba v Holandsku jsou bytové komplexy, kde, abyste si mohli byt pronajmout, musíte se se zástupci komplexu sejít a absolvovat s nimi pohovor, jinak si byt pronajmout nemůžete. Zajímalo mě, jestli i v Česku jsou podobné praxe časté, a co je například pravdy na tom, že jsou důchodci nejohroženější skupinou. V médiích bývá bydlení často skloňované téma a vlastně málokdo si kdy udělal rešerši, jaké byly metody výzkumu, pokud nějaké výzkumy byly. Odkud média čerpala informace? Jednalo se o legitimní průzkum? Jaká byla metodika? Přirovnala bych to k článku Petra Kužela z roku 2022, kdy si vzal na paškál rozdíl mezi odměňováním mužů a žen. Poslední verze byla vložena do Sociologického časopisu letos v lednu. Problematizuje metodiku, která bývá používána na výpočty rozdílu odměňování, analyzuje faktory a polemizuje nad nedostatky těchto průzkumů. Jak říká Nietzsche: „Staň se tím, kým jsi“ a já rozhodně nejsem sociolog. To, co jsem jako designérka v rámci diplomky prozkoumala, je jen zlomkem toho, co by obnášel skutečný výzkum – navíc zdaleka nemám takové znalosti jako Petr Kužel.
DOSTUPNOST BYDLENÍ SE STÁLE ZHORŠUJE
Řešíte vy sama s přáteli toto téma často? Situace s bydlením je bezpochyby čím dál těžší, je to pro vás a vaše okolí zdroj frustrace? Nejistoty? Nebo máte víru, že to vždy "nějak dopadne"?
KLÁRA: Bydlení řešíme pravidelně a intenzivně v relativně širokém spektru lidí i sociálních tříd. Od studentů na kraji Nuslí až po velkopanstvo na Vinohradech. Memečka s přirovnáním ceny za metr čtvereční ve Vídni a v Praze koluje sítěmi jako nezastavitelná lavina a v lidech vyvolává kombinaci smíchu a frustrace. I když letos asi ne tolik jako zvýšení daní pro první paušální pásmo.
Co pociťuji, tak panuje spíše skepse než víra v lepší zítřky. Ze západu k nám pomalu teče ryzí tvrdý kapitalismus, který k nám v plné míře zatím nedošel, většinou máme pár let zpoždění, i když se díky globalizaci tyto časové rozdíly také zmenšují. Lidé se budou muset daleko více otáčet, aby si udrželi standard, na který jsou zvyklí. Pomalu přestává být možné si z průměrného platu pořídit vlastní bydlení nejen v Praze. Když jsem se o investicích do bydlení před dvěma lety bavila s Martinem Luxem, vedoucím oddělení Socioekonomie bydlení v Sociologickém ústavu na Akademii věd, tvrdil mi, že i když se u nás bydlení bere jak hlavní investice, tak se situace může změnit a stejně jako je investice do vlastnění bytů lukrativní, tak se díky krizi může otočit a být spíše na obtíž. Historie sice ukazuje, že je tato změna možná, nicméně po každé krizi, kdy ceny bytů možná o něco klesnou, zase po dvou třech letech vyrostou nahoru, ale přesná čísla na to neznám.
Kniha není působivá jen autentickým zpracováním, ale začleněním odborných stanovisek sociologa, se kterým jste vedla rozhovor. Co jste se z rozhovorů dozvěděla nejzajímavějšího?
KLÁRA: Zajímavé je porovnání momentu, kdy rozhovor probíhal s aktuální situací, kam jsme se od té doby posunuli, co se za ty dva roky reálně stalo. Hned na začátku Lux zmiňuje, že dokud lidé kupují dovolené a hospody jsou plné, tak to reálná krize není, a že skutečná krize byla v roce 2008, kdy vzrostla nezaměstnanost, lidé se začali bát a šetřit. Nezaměstnanost je stále relativně nízká, i když se v posledních měsících o něco málo zvýšila. Nicméně vlivem inflace reálná mzda klesla. Problém není najít si práci, ale najít dobře placenou práci. A i když se lidé začínají bát, nemám z toho zatím takový pocit jako před dvanácti lety. Zpět k vaší otázce – těch podnětů bylo hodně, ale nejvíc mě zasáhlo, jak zásadní roli v přístupu k bydlení hraje rodina – jak moc pomoci od rodičů (nebo její absence) ovlivňuje to, kde a jak člověk bydlí. A také to, jak hluboce zakořeněné jsou představy o tom, co je ‘důstojné bydlení a o byznysu s chudobou. Rozhovor s Martinem Luxem mi pomohl dát řadě věcí pojmenování a širší kontext.
Fotografie použité v knize jsou pořízené v reálných domech a bytech, kde jste hledala vhodné lidi? A odmítl vás někdo?
KLÁRA: Nejjednodušší je začínat u vlastních přátel. Ti vás málokdy pošlou někam. Nebo pošlou, ale nakonec souhlasí. Problém byl se strachem a nejistotou. Nejsem známá jako třeba Kateřina Šedá, a proto výchozí pozice pro sociální experiment nebyla ideální. Nechal by mě u sebe doma fotit někdo cizí? Možná, ale přiznám se, že mi v tom tehdy bránilo nízké sebevědomí a strach z odmítnutí. Zpětně mi to přijde úsměvné, ale jestli vás něco škola nenaučí, tak absolvovat situace, které jsou vám nepohodlné a zvládnout je. To mě naučila až praxe designéra. O to víc fotografie odráží studentskou realitu. Alespoň tím mohu nedostatek rozmanitosti subjektů zakrýt. V poslední fázi, kdy mi docházel čas, jsem poprosila i své přátele a spolužáky ze školy, aby přispěli svými fotografiemi, a jsem jim za to vděčná.
Vy jste nechtěla fenomén spolubydlení nazírat jen z jedné strany, ale naopak ukázat jeho pozitiva i negativa. Co pro vás momentálně převládá?
KLÁRA: Výhody a nevýhody spolubydlení? Ze statistik vyplývá, že by většina mladých lidí stále nejraději vlastnila bydlení - a spolubydlení je jen přechodná fáze, která se zejména ve větších městech prodlužuje. I lidé kolem třiceti žijí ve spolubydlení s cizími lidmi. Výhoda je, že to je taková parafráze partnerského vztahu a neustálého konfrontování s něčím cizím a nutí to spolubydlící k vzájemné toleranci, alespoň teoreticky. Zygmunt Bauman má na to krásnou citaci: „Soužití s druhými je neustálý dialog mezi svobodou a odpovědností.“ Ale to je ideální svět. V praxi má zase z mé statistiky, která sice je omezená, každý minimálně jednu velmi špatnou zkušenost. Jak ale chcete najít výhody v něčem, kde utopíte statisíce i miliony a není z toho žádný reálný výsledek?
Pokud budu přemýšlet objektivně, určitě je výhoda spolubydlení v momentu, kdy víte, že se jedná o přechodovou fázi a budete se stěhovat. Většina zodpovědnosti leží na pronajímateli, a ne na vás. Určitě si ve spolubydlení může člověk najít lepší lokalitu za menší peníze, než kdyby bydlel sám. Pokud je někdo tak společenský jak já, uvítá, že si může s někým popovídat. Pokud sdílíte spolubydlení se studenty ze stejné školy, je to skvělý prostor pro vzájemnou výpomoc. Myslím si, že ve výsledku nejde o výhody a nevýhody, spíše o to, co člověk do budoucna chce. A pokud chce vlastní bydlení, musí se stěhovat tam, kde na hypotéku dosáhne, nebo se smíří s nejistotou v podobně nájmu. A taky si nejsem jistá, pokud se dožiji důchodu, jestli budu schopná z důchodu platit nájem. Pokud nějaký důchod bude, což ale vypadá, že nebude. :)
SOCIOLOGICKÉ TÉMA V DESIGNU
Vedle knihy existuje i webová stránka, kolik času vám vlastně vše zabralo? Chtěla byste projekt dál rozvíjet?
KLÁRA: Nejtěžší je projekt vymyslet, naplánovat a začít. Přípravná fáze zabrala nejvíce času. Což byla zároveň i chyba, UMPRUM je uměleckoprůmyslová škola, ne sociologická a měl by se hodnotit především design. Pamatuji si, že když jsme měli prezentovat před vedením ateliéru rozpracovanost, nikdo z nás neměl extra progres a Lukášovi s Petrem (Lukáš Kijonka, Petr Babák) to nedalo a začali do nás intenzivně a oprávněně rýt. Před nimi jsem zachovala dekorum, ale po odchodu jsem natahovala. Právě ten kopanec bylo něco, co jsme potřebovali, aspoň si to myslím. Práce na celém projektu trvala asi pět a půl měsíce, z toho na webu jsem pracovala půl den, bylo nutné web dodělat kvůli teoretické práci. Zájem o projekt stále mám, bohužel kvůli zakázkám a jiným, nově vzniklým osobním projektům nemám kapacitu. Taky je otázka, jestli není dobré projekt zakonzervovat, jako odraz doby, ve které se odehrával. Co bych určitě měla udělat, je opravit chyby, stylistiku a celkově rozhovor učesat. Rozhovor se nečte dobře.
Nedávno vám zpracování knihy vyneslo Národní cenu za studentský design. Zvýšilo se pak povědomí o tomto problému, jak jste si i přála?
KLÁRA: Určitě se zvedlo povědomí o problematice bydlení a spolubydlení, ale ne díky Národní ceně, spíše kvůli „bytové krizi“. Problém politiky a bydlení je, že lidé nevolí třídně, ale ideologicky a tato dvě témata se často neslučují. Můj kamarád, který platí raketu v Dejvicích za nájem, má jiné -a nejen voličské preference - než kamarádka, která si koupila investiční byt a dala do rekonstrukce peníze, které logicky chce, aby se jí vrátily. Obě pozice jsou legitimní a mají jiné potřeby a ta volba by je měla reflektovat. Ale je kousek před volbami, nikdo čistku dělat nebude, protože je to politická sebevražda, a tím pádem se problémy s bydlením jen tak nevyřeší a jenom se o tom bude dokola omílat. Ale teď je potřeba alibisticky podotknout, že nemám tak velké povědomí o oblasti bydlení, abych věděla, jak a zda je vůbec možné tuto problematiku vyřešit, nebo alespoň zlepšit.
Zpracování knihy je poměrně přímočaré a srozumitelné, vy jste ji zpracovala v ateliéru Petra Babáka, kde je naopak sklon k experimentu a výrazné formě běžný. Bojovala jste s tím, jak je zpracovaná graficky? Byly na stole i jiné varianty?
KLÁRA: Co to vlastně znamená experiment a co je výrazná forma?? :)
Já sama byla pro ateliér experiment. Vzali mě jako no name holku, která studovala ve Zlíně, která překypovala zájmem, ale určitě ne vědomostmi a zkušeností. Neměla jsem úroveň magisterského studenta UMPRUM. K tomu bylo potřeba se i díky Lukáši Kijonkovi, Petru Babákovi a spolužákům postupně dopracovat. Další věc je – od nástupu Kijonky v pozici asistenta se situace v ateliéru změnila. Experiment není jediná cesta, i když paradoxně Kijonka sám o sobě velký razič experimentů a nových přístupů je, viz Kinterova krabice, Dortová bitva, Monstrum etc. Ale krom toho je pragmatický člověk, a v tom jsme si sedli. Najednou se ukázalo cest víc, než jenom být sympatickým trochu pološíleným géniem a dalo to šanci i jiným typům lidí projít ateliérem. Také záleží na kontextu, pokud všichni dělají experiment, je to pak ještě experiment, nebo norma? Není právě přímočará věc nový experiment? Tak, aby sdělení bylo srozumitelné, protože je důležité a má být pro masy, ne pro uzavřenou elitu? A hlavně – experiment je Petrova doména. Je jen jeden Petr Babák a nikdo jiný už něco takového zopakovat nemůže. Petru Babákovi určitě vděčíme v rámci oboru za obrovský přínos v přijetí konceptuální tvorby na poli grafického designu a experimentu v Česku, ale pro komerční sféru a možná i pro tu kulturní už ta potřeba po radikálních a experimentálních projevech a velkých gestech není tak žádaná. Lidé zblbnutí sociálními sítěmi nemají dostatečnou pozornost na to rozklíčovat komplikovaná sdělení, a to je samozřejmě taky problém, myslím tu poruchu pozornosti. Jak viselo na stěně ateliéru při minulých klauzurách: sdělení musí být krácena a radikalizována.
Kam myslíte, že se fenomén spolubydlení posune? Bude sílit nebo zmizí?
KLÁRA: Z předchozích odpovědí už je možné vytušit, co si o spolubydlení myslím a kam se situace může posouvat. :)
Klára Daniová
Klára Daniová své knihy zakládá na kvalitním sociologickém průzkumu. Autorka knihy Spolubydlení se do povědomí designérské scény dostala bakalářským projektem, publikací Za tři týdny dobrý, která byla zároveň sondou do osobního života. Kniha přibližuje čtenářům život s juvenilní idiopatickou artritidou. V roce 2022 byla oceněna Dobrým studentským designem. Absolventka Ateliéru grafického designu a nových médií UMPRUM, zaujala dalším projektem, tentokrát diplomovou prací, která jí nejen vynesla ocenění za Excelentní design Národní ceny za studentský design, ale i umístění v mezinárodním výběru Graduation projects 2023. Klára v něm otevírá aktuální fenomén spolubydlení, který se týká především generace mileniálů a generace Z (ale nejen jich). Klářin projekt je dostupný i v online verzi jako Spolubydlení.online. Na online podobě se podílel kodér Adam Gubrica.
