KATEŘINA REICH
Šperkařka
Je pro vás těžké nastavit cenu a odměnu za vaši práci?
KATEŘINA: Ano, je to něco, na čem stále pracuji. U šperků z drahých kovů je stanovení ceny obzvlášť náročné. Ráda bych, aby mé šperky zůstaly cenově dostupné, ale značnou část finální ceny tvoří právě samotný materiál. Hledám proto rovnováhu mezi férovou odměnou za svou práci a cenou, která je srozumitelná a přijatelná pro zákazníky.
Těší mě, když si lidé uvědomují, že si nekupují pouze autorský šperk s uměleckou hodnotou, ale i investici, zvlášť v případě zlata a drahých kamenů.
Podle jakého klíče částku určujete? Co nebo kdo vám ji pomůže stanovit?
KATEŘINA: Cenu určuji na základě více faktorů, především podle ceny materiálů, času a náročnosti výroby. Velkou roli hraje i míra ruční práce a originalita návrhu.
U šperků z drahých kovů je pro mne navíc nezbytná spolupráce s externími dílnami. Na výrobě se často podílí specialisté na odlévání šperků z voskových modelů nebo silikonových forem, brusiči a faséři kamenů, dílny zaměřené na galvanizaci a další řemeslníci. Náklady na tuto spolupráci jsou samozřejmě zahrnuty ve výsledné ceně šperku. Na jednom šperku se tak může podílet i sedm lidí s různou specializací v oblasti šperkařské výroby.
Veškerou komunikaci i logistiku mezi jednotlivými články řetězce si zajišťuji sama. Ať už jde o osobní návštěvy dílen, předávání materiálů různým řemeslníkům a plánování, kdo a kdy bude na šperku pracovat. Časově náročný je ale i samotný výběr a nákup zlatnických komponentů, kamenů a perel, který obnáší pečlivé hledání, porovnávání a často i komunikaci se zahraničními dodavateli. I tyto detaily ovlivňují výslednou cenu šperku.
Je u nás běžné, že si mezi sebou designéři svěřují, jakou výši odměny za svoji práci dostali nebo je to stále společensky nevhodné?
KATEŘINA: S ostatními šperkaři, které znám, o tom často diskutujeme. Je to jedno z hlavních témat, protože náš obor je velmi specifický. Máme jedny z nejvyšších nákladů ze všech kreativních profesí, a proto je cenotvorba pro nás velkou výzvou. Většina z nás se naučí správně nastavovat ceny až během praxe, často za pochodu.
Na první pohled může cena šperku vyvolávat dojem, že šperkaři mají vysoké příjmy, ale realita je často složitější. Když se podívám na rozklad ceny šperku, není to pro nás jako výrobce vůbec jednoduché. Snažíme se proto společně najít způsob, jak vše správně uchopit a nastavit ceny tak, aby dávaly smysl nám i zákazníkům.
EU nedávno přijala směrnici, která zaměstnavatelům nařizuje netajit platy uvnitř firmy. Každý by tak měl vědět, kolik bere jeho kolega. Co si o podobné praxi myslíte?
KATEŘINA: Myslím, že transparentnost v odměňování je velmi důležitá a pomáhá budovat důvěru a dobré vztahy na pracovišti. Když zaměstnanci vědí, že jsou odměňováni spravedlivě, přispívá to ke zdravé pracovní atmosféře. Sama jsem se s touto povinností zatím ve svém podnikání nesetkala, ale určitě chápu, proč je taková praxe prosazována.
Svěřila byste do médií, jaký je váš měsíční příjem?
KATEŘINA REICH: V mém případě je to složitější, protože příjmy nejsou stabilní. Odvíjejí se od počtu objednávek nebo prodaných šperků v galeriích a obchodech. Z toho důvodu by zveřejnění jedné konkrétní částky bylo spíše zavádějící - nevypovídá o celkové situaci, proto bych ji raději neuváděla.
DAVID ČÁP
Malíř, tatér a vizuální umělec
Je pro vás těžké nastavit cenu a odměnu za vaši práci?
DAVID: Design je pro mě jen menší část všech mých tvůrčích činností i příjmů. Vlastně se ani moc nepovažuji za designéra. Vnímám se spíš jako tvůrce/umělec a snažím se nemít hranice v tom, co bych mohl tvořit. Zároveň stojím úplně mimo designérskou komunitu a pracuji sám. Obecně platí, že ze všech mých činností (tetování, malba, design–objekty) je právě design nejhůře monetizovatelný. Časově je nejnáročnější, a zároveň jsou za něj lidé ochotni zaplatit nejméně peněz. Ještě je pro mě obtížné prodávat ho bez prostředníka, který si pochopitelně bere nějakou provizi. Všechno to jsou unikátní kusy, mnou ručně dělané v podstatě funkční sochy a nejedná se o žádnou, ani malosériovou výrobu. I tak jsou dle mého názoru relativně levné, když člověk zváží časovou náročnost a unikátnost.
Cenu určuji zatím spíše tak, aby pokryla náklady, a teprve pak se snažím najít způsob, jak design udělat finančně stejně smysluplný jako moje ostatní činnosti.
EU nedávno přijala směrnici, která zaměstnavatelům nařizuje netajit platy uvnitř firmy. Každý by tak měl vědět, kolik bere jeho kolega. Co si o podobné praxi myslíte?
DAVID: Jestli by se měly netajit platy, nedokážu říci. Nevím, jaký by to mělo přínos a proč je vlastně špatné je nezveřejňovat. Hlavní asi je, aby když dva lidé v jedné firmě dělají stejnou práci, odvedenou ve stejné kvalitě a za stejný čas, neměli rozdílné ohodnocení. Ale upřímně netuším, nikdy jsem nebyl zaměstnaný.
Svěřil byste do médií jaký je váš měsíční příjem?
DAVID: Výši příjmů sdělovat nechci. Nevím, jaký by to pro někoho mohlo mít přínos.
JAKUB POLLÁG
Produktový designér, zakladatel značky zeitgeist.limited
Je pro vás těžké nastavit cenu a odměnu za vaši práci?
JAKUB: Cenu nastavuji ve dvou firmách trochu odlišně. V zeitgeist.limited, kde se věnujeme zakázkové výrobě, určujeme cenu víceméně podle tabulek. Když ale něco nacením jako produktový designér, je to složitější, protože jde o abstraktnější oblast – neprodáváte jen svůj čas, ale i know-how, které je obtížnější kvantifikovat.
Samotné nastavení ceny většinou není problém. Tím bývá spíš následné přesvědčení klienta, že daný návrh nebo produkt má skutečně danou hodnotu. Tento problém je navíc výrazně specifický pro náš region – Česko a Slovensko – kde stále přetrvává snaha získat „co nejvíc za co nejmíň“. Často se snažíme z minima vyždímat maximum, což je takové naše historické stigma. Design je pak často vnímán jako něco, na čem se dá ušetřit. Ve světě je zase hodnota designu částečně devalvována díky rozmachu umělé inteligence – pokud tedy neděláte ty opravdu nejprogresivnější věci.
Podle jakého klíče částku určujete? Co nebo kdo vám ji pomůže stanovit?
JAKUB: V zeitgeist.limited stanovujeme cenu na základě ceny materiálu, množství práce a režie studia/firmy. Režie firmy zahrnuje všechny měsíční náklady, které musíme pokrýt – nájem, energie, náklady na stroje, firemní vozidla, účetní, studio manažera atd. Tyto náklady vydělíme počtem pracovních dnů a alokujeme je k projektu podle toho, kolik dnů mu věnujeme. Na to navíc přidáváme marži, se kterou chceme pracovat. Marže zároveň slouží jako rezerva pro případ, že se projekt protáhne – takže u rizikovějších projektů musí být logicky vyšší. V designovém studiu je princip podobný, jen není tak přímočarý – nápad totiž nelze přesně svázat s odpracovaným počtem hodin. Nacenění proto většinou dělám jako balíček na základě zkušeností z předchozích projektů.
Tím, že se specializujeme na technologicky propracované produkty, u nás design není o tom „něco si vysnít a nakreslit na papír“, ale zahrnuje i zpracování podkladů pro výrobu. Tato fáze se dá znovu tabulkově vyčíslit – jako práce technologa podle počtu hodin. Většinou si stanovíme finanční strop, který nesmíme překročit, aby projekt neskončil ve ztrátě.
Je u nás běžné, že si mezi sebou designéři svěřují, jakou výši odměny za svoji práci dostali nebo je to stále společensky nevhodné?
JAKUB: Myslím, že to není běžné, ale ani nevhodné – mnoho z nás se navzájem dobře zná a občas se spolu radíme i o různých věcech.
EU nedávno přijala směrnici, která zaměstnavatelům nařizuje netajit platy uvnitř firmy. Každý by tak měl vědět, kolik bere jeho kolega. Co si o podobné praxi myslíte?
JAKUB: Myslím že proveditelnější by to bylo spíše v korporátním prostředí. Je pak nutné, aby i zaměstnanci rozuměli rozdílům mezi jednotlivými specializacemi a odbornostmi. To pak klade vysoké nároky na HR oddělení, které musí vše srozumitelně a transparentně vysvětlit. V kreativním oboru navíc můžete mít dva zaměstnance se stejným vzděláním a stejnou délkou praxe, kteří odpracují podobný počet hodin, ale jejich přínos je zásadně odlišný. Jeden může být extrémně šikovný a generovat firmě zisk, zatímco druhý s prací bojuje – projekty se vlečou, jsou problematické, nebo vyžadují opakovaný servis.
Jak v takovém případě nastavit spravedlivý a transparentní systém odměňování, který oba pochopí, přijmou a budou ho brát jako výzvu? Další riziko je, aby se pak celá motivace nepřesunula výhradně k penězům – aby se zaměstnanci nesoustředili jen na to, jak být na špičce výplatního žebříčku. V každé firmě je zároveň potřeba vykonávat i méně kvalifikované práce, které nikdo dělat nechce. Jak tady motivovat tyto lidi? A tohle všechno se nakonec promítá do konečné ceny pro zákazníka, která tím pádem roste.
Svěřil byste do médií, jaký je váš měsíční příjem?
JAKUB: Já osobně mám příjem diverzifikovaný z více zdrojů – royalties z produktů, pedagogické působení na North Carolina State University, podnikání jako advisor pro různé zahraniční firmy, kterým pomáhám realizovat produkty v ČR a nakonec také vlastní firmu zeitgeist.limited, ve které jsem zaměstnán.
