Tzuning Chiu
UMPRUM: stáž v Ateliéru keramiky a porcelánu
domácí univerzita: Department of Craft and Design at the National Taiwan University of Arts (Taiwan)
@tzu.zaoso_o
Ovlivnila vaše zkušenost s českou kulturou a životem v Praze vědomě či podvědomě váš semestrální projekt? Nebo naopak, přiměla vás vzdálenost od domova k hlubšímu zamyšlení nad vlastním kulturním zázemím?
TZUNING: Pobyt v cizí zemi mě přiměl více přemýšlet o tom, jak ve své práci vyjádřit své vlastní kulturní zázemí. Zároveň jsem chtěla rozvíjet svůj osobní styl, takže jsem často váhala a přemýšlela o tom, jak tyto dvě věci skloubit.
Setkala jste se během stáže s tím, že jste zpochybňovala nebo musela obhajovat své umělecké hodnoty? Jak jste se vypořádala s momenty, kdy se očekávání, estetika nebo tempo studia střetávaly s vašimi vlastními?
TZUNING: Když tvořím, mám tendenci neustále pochybovat o svých vlastních nápadech. Myslím, že jsem během stáže prostě následovala tento rytmus – místo toho, abych se mu bránila, jsem si dovolila tímto procesem projít. Koneckonců, být výměnným studentem znamená zažít jiný způsob práce. Možná je „výměna“ lepší slovo než jen „stáž“.
Jak jste vnímala českou scénu užitého umění během svého pobytu? Všimla jste si nějakých zvláštních rysů, hodnot nebo přístupů, které ji odlišují od toho, co znáte ve své domovské zemi?
TZUNING: Velmi jsem ocenila, že se zde lidé nebáli zkoušet větší instalace nebo závěsné instalace. To mi dalo mnoho nových perspektiv a inspirace pro práci s keramikou. Na mé domovské univerzitě na Tchaj-wanu se první tři roky více zaměřují na technické dovednosti, takže jsem si užila, že jsem mohla strávit celý semestr prací na jednom díle a podrobně diskutovat o nápadech. Líbí se mi, jak je tento proces rozvíjení jasného uměleckého příběhu v Evropě ceněn.
Když se zamyslíte nad svým pobytem v Praze, je něco nenápadného nebo nečekaného (rozhovor, rada, názor), co vám utkvělo v paměti i po odjezdu?
TZUNING: Pokud jde o mou práci, profesoři mi poskytli zpětnou vazbu, která mi opravdu pomohla. Říkali věci jako: „Myslím, že by to mohlo mít jinou podobu“ nebo „Proč nenakreslit příběh dovnitř, aby do něj lidé mohli vstoupit?“ – o čemž jsem nikdy předtím nepřemýšlela. Tyto návrhy mi přišly velmi zajímavé.
Co se týče života v Praze, tak mi utkvělo v paměti to, co mi jednou řekla moje spolubydlící: „Jsi tak dobrá v kreslení, měla bys v tom pokračovat – moc se mi to líbí.“ Často mi chybí sebedůvěra v mou práci a ona mě takhle neustále povzbuzovala. Pomohlo mi to uvěřit, že se někomu může opravdu líbit to, co tvořím. Jsem jí za to opravdu vděčná.
Honoka Wakana
UMPRUM: stáž v Ateliéru skla
domácí univerzita: Toyama Institute of Glass Art (Japonsko)
@honyoka_2001
Ovlivnila vaše zkušenost s českou kulturou a životem v Praze vědomě či podvědomě váš semestrální projekt? Nebo naopak, přiměla vás vzdálenost od domova k hlubšímu zamyšlení nad vlastním kulturním zázemím?
HONOKA: V Japonsku jsem vytvořila mnoho uměleckých děl s použitím materiálů zakořeněných v místní krajině a kultuře. Když jsem přijela do Prahy, fascinovala mě architektura, která v Japonsku neexistuje, a neuvěřitelně praktický systém veřejné dopravy. Inspirována budovami a s využitím jízdenky na metro, kterou jsem během svého pobytu používala, jsem vytvořila dílo zasazením jízdenky do skla. Toto dílo vyjadřuje mou touhu nezapomenout na tři měsíce, které jsem strávila v Praze, a uchovat si vzpomínky navždy. Věřím, že tento projekt silně odráží můj život a zkušenosti během mého pobytu.
Setkala jste se během stáže s tím, že jste zpochybňovala nebo musela obhajovat své umělecké hodnoty? Jak jste se vypořádala s momenty, kdy se očekávání, estetika nebo tempo studia střetávaly s vašimi vlastními?
HONOKA: Techniky, které jsem používala v Japonsku, nebyly kompatibilní s vybavením dostupným na UMPRUM. Zpočátku mě to dost trápilo, ale nakonec jsem se to rozhodla brát jako příležitost vytvořit něco jedinečného pro toto místo. Tato změna v myšlení mi pomohla zmírnit mou úzkost. V Japonsku jsem se často obávala, jak budou ostatní hodnotit mou práci. Měla jsem ve zvyku se i nevědomky obávat toho, co by lidé mohli říkat. Ale v České republice nikdo nezná moje předchozí práce ani to, kdo jsem. Protože nerozumím moc anglicky ani česky, bez překladatele nedokážu pochopit, co ostatní říkají. Paradoxně mi to umožnilo zbavit se strachu z posuzování a vytvořit něco úplně jiného, včetně způsobu, jakým svou práci prezentuji.
Jak jste vnímala českou scénu užitého umění během svého pobytu? Všimla jste si nějakých zvláštních rysů, hodnot nebo přístupů, které ji odlišují od toho, co znáte ve své domovské zemi?
HONOKA: Dosud jsem se soustředila na jevy, které vyplývají z přirozených vlastností skla samotného. Velký dojem na mě však udělalo, jak zdejší studenti pečlivě rozvíjejí a verbalizují své koncepty a vytvářejí četné skici a makety, než přistoupí k samotné práci. Měla jsem s tím potíže, protože jsem nebyla zvyklá vyjadřovat své koncepty slovy, ale rozhodla jsem se trávit více času procházkami po městě. To mi pomohlo odstoupit od své práce a zamyslet se nad ní objektivně.
Když se zamyslíte nad svým pobytem v Praze, je něco nenápadného nebo nečekaného (rozhovor, rada, názor), co vám utkvělo v paměti i po odjezdu?
HONOKA: Jedna věta, která na mě udělala trvalý dojem, byla: „Bez silného konceptu je to jen něco, co vypadá krásně.“ Opravdu, bez ohledu na to, jak krásné dílo je, pokud za jeho formou nebo metodou nestojí žádný smysl, postrádá přesvědčivost. U této práce jsem se vědomě snažila jasně definovat a formulovat koncept.
Další věc, která mě zaujala, byl uvolněný a svobodný způsob, jakým lidé v České republice nakládají se svým časem, ve srovnání s Japonskem. V Japonsku mohou být pravidla přísná – pití alkoholu nebo kouření na školním pozemku je obvykle zakázáno a zpoždění je považováno za nepřijatelné. Japonci, ať už je to dobře nebo špatně, bývají velmi vážní. Naproti tomu v České republice jsem viděla studenty pít nebo kouřit na kampusu, chodit trochu pozdě do školy a dokonce i vlaky odjíždět s mírným zpožděním. Zpočátku to pro mě bylo šokující, ale postupně jsem dospěla k názoru, že volnější tempo umožňuje větší duševní svobodu. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že jsem v Japonsku možná žila trochu příliš rychle.
Júlia Guerola Maurí
UMPRUM: stáž v Ateliéru volného umění I
domácí univerzita: Universitat Politècnica de València (Španělsko)
@ploranera.art
Ovlivnila vaše zkušenost s českou kulturou a životem v Praze vědomě či podvědomě váš semestrální projekt? Nebo naopak, přiměla vás vzdálenost od domova k hlubšímu zamyšlení nad vlastním kulturním zázemím?
JÚLIA: Ačkoli mě ponoření se do pražské umělecké scény velmi inspirovalo a umožnilo mi spojit se s uměleckým vyjádřením, které více odpovídalo mým ideálům, pocit nostalgie a neúplné sounáležitosti s úplně novým a neznámým místem mě také vedl k hlubšímu zamyšlení nad svými kořeny a zdrojem této melancholie. Bylo náročné zkoumat svou vlastní kulturu, když jsem byla tisíce kilometrů daleko od svého rodného města, ale tato vzdálenost mě přiměla k ještě většímu úsilí zůstat v kontaktu se svou identitou a svou komunitou.
V posledních letech, a zejména v posledních měsících, se v mém rodném regionu València zavádějí nová opatření s cílem potlačit a vymazat důležitost valencijského jazyka. Můj jazyk byl diskriminován a poškozován, a to zejména v měsících, kdy jsem tam nebyla - nemohla jsem to přímo vidět a reagovat na to. Abych dala podobu tomuto strachu ze ztráty identity, rozhodla jsem se pracovat s hlínou. Keramika kdysi hrála v tradicích mého regionu zásadní roli, ale toto řemeslo postupem času pomalu mizí. Prostřednictvím hlíny se moje práce zabývá dvěma propojenými formami kulturní ztráty: hmatatelným úpadkem tradičního řemesla a nehmotným, ale stejně bolestivým mizením jazyka a kulturní identity.
Setkala jste se během stáže s tím, že jste zpochybňovala nebo musela obhajovat své umělecké hodnoty? Jak jste se vypořádala s momenty, kdy se očekávání, estetika nebo tempo studia střetávaly s vašimi vlastními?
JÚLIA: Během prvních měsíců svého pobytu v Praze jsem si uvědomila, že umělecké prostředí je zde docela odlišné od toho, na co jsem byla zvyklá ve Španělsku. Tento kontrast mě inspiroval k tomu, abych si znovu ujasnila své umělecké hodnoty a způsob, jakým se umění věnuji. Zpočátku jsem neměla důvěru v sebe ani v to, co tvořím. Vždy se snažím být sebekritická a ptát se, zda to, co dělám, skutečně patří do mého uměleckého světa, nebo zda to dělám jen proto, abych zapadla.
Jako umělec považuji za normální neustále se zpochybňovat. Nevidím v tom nic špatného, ale musí existovat hranice, aby nedošlo k sebedestrukci. Praha mi pomohla najít přesně tu správnou rovnováhu: naučila jsem se jasněji hájit svou práci a zároveň být otevřená jiným způsobům tvorby umění a jeho zpochybňování, ať už to vede ke změně, nebo ne.
Jak jste vnímala českou scénu užitého umění během svého pobytu? Všimla jste si nějakých zvláštních rysů, hodnot nebo přístupů, které ji odlišují od toho, co znáte ve své domovské zemi?
JÚLIA: Když přemýšlím o umění obecně, všimla jsem si, že v Praze je větší důraz kladen na technologii a zejména na koncepční nápady. Ve Španělsku je také na koncept, nápady a tvůrčí proces kladen velký důraz, ale mám pocit, že je zde větší spojení s ruční prací, tradičními technikami a řemesly. Co mě v Praze opravdu zaujalo, byla péče a promyšlenost, s jakou jsou umělecká díla instalována. Tato pozornost věnovaná tomu, jak jsou díla vystavena a uspořádána v prostoru, mě velmi inspirovala, protože může přidat dílu nové úrovně významu. Celkově působí česká umělecká scéna velmi mladě a progresivně. Je zde odvážnost a otevřenost k experimentování, silná podpora začínajících umělců a nových hlasů, což je pro nové umělce osvěžující a povzbuzující.
Když se zamyslíte nad svým pobytem v Praze, je něco nenápadného nebo nečekaného (rozhovor, rada, názor), co vám utkvělo v paměti i po odjezdu?
JÚLIA: Vždycky si pamatuji na lidi, se kterými jsem sdílela ateliér, a na přátele, které jsem během této zkušenosti měla možnost poznat. Jejich přístup k umění a způsob, jakým převádějí nápady do konkrétní podoby, mě hluboce inspirovaly a upřímně řečeno, nemohla bych za to být vděčnější.
Fu-Yu Yeh
UMPRUM: magisterské studium v Ateliéru textilu
bývalá domácí univerzita: College of Communication National Chengchi University (Taiwan)
@yfyfy_______
Ovlivnila vaše zkušenost s českou kulturou a životem v Praze vědomě či podvědomě váš semestrální projekt? Nebo naopak, přiměla vás vzdálenost od domova k hlubšímu zamyšlení nad vlastním kulturním zázemím?
FU-YU: Spíše než že by moje práce byla formována především geografickými nebo vnějšími vlivy, zjišťuji, že je hlouběji zakořeněna v osobních vzpomínkách a vnitřních reflexích. Ty jsou samozřejmě formovány v průběhu času mými zkušenostmi s taiwanskou i českou kulturou, ale projevují se spíše tichým, nepřímým způsobem. Život v Evropě mi pomohl uvědomit si mé odlišnosti a podnítil hlubší poznání toho, kdo jsem a co to znamená být Taiwankou. Zajímavé je, že někteří profesoři poukázali na to, že moje volba materiálů a barevných kombinací se liší od toho, co se v evropském kontextu obvykle očekává. Domnívám se, že tato reflexe není jednostranná – zatímco já jsem díky kontrastu získala jasnější pohled na sebe samu, možná moje přítomnost a perspektiva také přiměly ostatní k hlubšímu uvědomění si svých vlastních estetických norem a kulturních představ.
Setkala jste se během studia v zahraničí s tím, že jste zpochybňovala nebo musela obhajovat své umělecké hodnoty? Jak jste se vypořádala s momenty, kdy se očekávání, estetika nebo tempo studia střetávaly s vašimi vlastními?
FU-YU: V takových chvílích mám tendenci pozorovat sama sebe z objektivního odstupu, místo abych se nechala přemoci emocemi. Své textilní práce jsem vždy vnímala nejen jako hotové výrobky, ale jako dlouhý proces přemýšlení a práce. Proto vítám reflexi a úpravy. Během svého pobytu v zahraničí jsem upřednostňovala učení před tvrdohlavým lpěním na svých původních nápadech. Někdy nutkání bránit určitou myšlenku pramenilo jednoduše z mé neznalosti jiných přístupů. Uvědomila jsem si však, že se nemusím držet svých původních plánů – naopak, úpravy mě často vedly k objevování nových technik a umožnily mi hravější a nečekané experimenty.
Jak jste vnímala českou scénu užitého umění během svého pobytu? Všimla jste si nějakých zvláštních rysů, hodnot nebo přístupů, které ji odlišují od toho, co znáte ve své domovské zemi?
FU-YU: Zajímá mě zejména český kubismus, ale moje fascinace přesahuje toto konkrétní období. Zaujalo mě, jak se architektura, umění a design dlouhodobě vyvíjely v úzkém dialogu – nejen v České republice, ale snad v celé Evropě. Mám pocit, že tyto disciplíny spolu rostou a vzájemně se ovlivňují. Je běžné vidět umělce, kteří plynule přecházejí mezi různými obory – navrhují plakáty, nábytek, dokonce i budovy. Naproti tomu na Taiwanu se odborníci v různých oborech vyvíjejí spíše nezávisle. Hranice mezi výtvarným uměním a užitým uměním je často přísnější, a to jak ve vzdělávání, tak v představách veřejnosti. Oceňuji zdejší otevřenost, kde je přecházení mezi obory více akceptováno a dokonce podporováno.
Když se zamyslíte nad svým pobytem v Praze, je něco nenápadného nebo nečekaného (rozhovor, rada, názor), co vám utkvělo v paměti?
FU-YU: Opravdu si vážím těch, kteří mi poskytli podrobnou zpětnou vazbu – protože upřímně řečeno, to nikdo nemusí dělat. Nikdo to neočekává, a právě proto si toho tak vážím, když se to stane. Vždy si vážím těch okamžiků, kdy i přes to, že se vyjadřuji v cizím jazyce a pochybuji, zda jsem byla dostatečně jasná a přesná, někdo skutečně rozumí tomu, co se snažím říct – a dokonce reaguje s uznáním nebo nabídne svůj vlastní pohled.
Jeden moment, který mi utkvěl v paměti, byl, když porotkyně, která dvakrát posuzovala mou práci během výstav klauzur, spojila koncept mého nejnovějšího projektu s tím, který jsem představila dříve. Rozpoznala kontinuitu mezi těmito dvěma díly, což mě příjemně překvapilo. Její porozumění a zpětná vazba ukázaly, že se mým uměním zabývala opravdu hlouběji, než jen povrchně. V tu chvíli jsem pocítila hlubokou vděčnost a ujištění, že rozhodnutí studovat v České republice bylo opravdu skvělé.
Hana Mozichuki
UMPRUM: stáž v Ateliéru architektura IV.
domácí univerzita: Toyama University, Architecture / Community Design (Japonsko)
Ovlivnila vaše zkušenost s českou kulturou a životem v Praze vědomě či podvědomě váš semestrální projekt? Nebo naopak, přiměla vás vzdálenost od domova k hlubšímu zamyšlení nad vlastním kulturním zázemím?
HANA: Ano, rozhodně. Život v Praze mi pomohl lépe si uvědomit, jak lidé interagují s veřejným prostorem. Vrstvená historie města a jeho propojení minulosti a současnosti ovlivnily můj přístup k tématu času a paměti v semestrálním projektu. Přistihla jsem se, že do návrhu začleňuji architektonické motivy, které jsem vídala při každodenních procházkách – například arkády nebo dvory – ne přímo, ale jako určitý rytmus prostoru. Zároveň mi vzdálenost od Japonska umožnila hlouběji se zamyslet nad rolí tradice a rituálu při utváření našeho vnímání místa.
Setkala jste se během stáže s tím, že jste zpochybňovala nebo musela obhajovat své umělecké hodnoty? Jak jste se vypořádala s momenty, kdy se očekávání, estetika nebo tempo studia střetávaly s vašimi vlastními?
HANA: Byly chvíle, kdy jsem se cítila zkoušená – zvláště když ateliér upřednostňoval rychlost nebo vizuální dopad před procesem a vyprávěním příběhu, což jsou pro mě velmi důležité hodnoty. Ale místo toho, abych to vnímala jako střet, jsem se snažila pochopit důvody jejich rozhodnutí. V rozhovorech s kolegy se mi podařilo vyjádřit svůj pohled – a někdy z toho vznikly zajímavé výměny názorů. Naučila jsem se být flexibilní, aniž bych ztratila podstatu toho, co chci vyjádřit.
Jak jste vnímala českou scénu užitého umění během svého pobytu? Všimla jste si nějakých zvláštních rysů, hodnot nebo přístupů, které ji odlišují od toho, co znáte ve své domovské zemi?
HANA: Co mě zaujalo nejvíc, byla silná propojenost mezi uměním, řemeslem a materiálem. V Japonsku máme také hluboké tradice, ale v České republice jsem vnímala jakousi syrovou upřímnost v tom, jak byly materiály oslavovány. Hranice mezi výtvarným uměním, designem a řemeslem byly mnohem plynulejší a oceňoval jsem, že i současná díla často nesla historický nebo symbolický význam. Přimělo mě to znovu přemýšlet o roli kontextu a odkazu v mé vlastní tvorbě.
Když se zamyslíte nad svým pobytem v Praze, je něco nenápadného nebo nečekaného (rozhovor, rada, názor), co vám utkvělo v paměti i po odjezdu?
HANA: Na začátku semestru jsem úplně ztratila sebedůvěru. Neustále jsem se srovnávala s místními studenty – s lidmi, kteří mluvili zdejším jazykem a byli zvyklí na zdejší způsob výuky. I když jsem si dopředu připravila podrobné poznámky, nedokázala jsem jasně vyjádřit svůj koncept profesorovi nebo asistentům. Po konzultacích jsem často odcházela na pokraji slz.
Jednoho dne, frustrovaná svou neschopností komunikovat, jsem se vzdala připravených scénářů a prostě se pokusila vyjádřit své myšlenky svou vlastní, nedokonalou angličtinou. Tehdy mi profesorka řekla něco, co mi utkvělo v paměti: „Tvoř to, co můžeš vytvořit jen ty.“ Řekla mi, ať se přestanu tolik srovnávat s ostatními a navrhnu takové divadlo, jaké mohu vytvořit jen já.
Do té doby jsem měla pocit, že jen vstřebávám techniky a nápady ostatních. Postupně jsem si ale uvědomila, že existují výrazy a perspektivy, které mohu přinést jen já – jako někdo, kdo pochází z Japonska. Když mi jednou místní student řekl: „Chci zkusit tvůj přístup.“ cítila jsem, že jsem možná také někoho inspirovala – a tahle myšlenka se stala zdrojem síly po celý zbytek projektu.
