Jak se daří ženám, které se rozhodly skloubit studium a mateřství? Jaká byla jejich motivace, co by uvítaly a jak jim tuto nelehkou situaci usnadňuje sama škola?
Růžové brýle, mladý věk, přivýdělek, ale i kniha
Motivace může být různá. Klára Koldová začala studovat ještě těhotná a nyní bere studium v doktorském programu na FA ČVUT jako ideální doplněk k rodičovské dovolené. Nyní má děti dvě – čtyřleté a půlroční. „Celý můj doktorát probíhá prakticky s dětmi. Nastavení je zde ale velmi vstřícné. Pravidelně s nimi chodím na schůzky a nikdy to nebyl problém.“
Pro studentku Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Terezu Pisklákovou byla zlomovým momentem kniha Máma má práci od Šárky Seydler Kabátové. „Příběhy silných žen, které zvládaly náročné profese a zároveň rodinu, mi dodaly potřebnou dávku odvahy. Říkala jsem si, že když ony dokázaly tohle, tak „jen“ dokončit diplomku přece musím zvládnout.“
„Věnovat se zrovna sklu byl můj sen. K podání přihlášky jsem sbírala odvahu opravdu dlouho. Když jsem byla konečně skálopevně přesvědčena, začala si připravovat portfolio, chodila se dívat do skláren a navštěvovala výstavy, stalo se, že jsem otěhotněla,“ popisuje Eliška Salzerová, která studuje na UMPRUM v Ateliéru skla s dnes již 19měsíčním synem.
Studentka AVU Ekaterina Gordeladze, měla první dceru ve druhém ročníku a druhou na konci třetího a dle jejích slov byl motivací především mladý věk, kdy se ničeho nebojíte. „Celé spojení studia a mateřství jsem si romantizovala. S odstupem času a rozmyslem bych to rozhodně odložila,“ dodává Betty Krňanská, která studovala na UMPRUM se synem až do jeho 4 let.
Všechny se shodují, že prostředí uměleckých škol přistupuje ke studiu s dítětem velmi benevolentně a vstřícněji, než je tomu u jiných oborů. „Umělecké školy jsou k matkám většinou otevřené a respektující. Je úplně v pořádku vzít syna s sebou do dílny, na konzultaci nebo se k mateřství vyjadřovat skrze materiál,“ popisuje Alžběta Pomahačová, studentka ateliéru Keramiky a porcelánu na UMPRUM a maminka dvouletého syna.
Studentům FDU hned na první informační schůzce studijní referentky s naprostou samozřejmostí sdělily, že pokud by někdo během studia řešil rodičovství, vždycky se najde způsob, jak to zvládnout. „Už tehdy to ve mně zanechalo takový uklidňující pocit, že na to škola myslí,“ vzpomíná Tereza, která do posledního ročníku nastupovala již těhotná.
Ani na UMPRUM není pobyt s dítětem ve škole pro nikoho větší problém. „Měla jsem strach a úzkosti a byly chvíle, kdy jsem kvůli tomu, že mám dítě, nechtěla vůbec nastoupit. Zatím se tu ale neobjevil nikdo, který by mi naznačil, že tady nemám co dělat,“ doplňuje Eliška.
Že to bude náročné Eliška sice věděla, ale jelikož kolem sebe neměla ženy, kterým by se při studiu narodilo dítě, nedokázala si to představit. „Myslím, že jsem si ani nepřipouštěla, jak náročné to pro mě bude. Prostě jsem si řekla, že to zvládnu,“ vzpomíná studentka UMPRUM.
Ateliérová výuka jako baby friendly prostředí, nebo taky ne
Obory studované na uměleckých školách často poskytují větší flexibilitu a také možnost práce z domova. Aby se Tereza mohla věnovat malování nebo soustředěně pracovat na počítači, využívala při studiu Didaktické ilustrace na FDU Ladislava Sutnara například chvil, kdy jí dcera spala v nosítku.
Také Klára se naučila pracovat s časem a prostorem, který má, a jak sama říká, research papery čte, když chodí s nosítkem po bytě a je přitom zároveň podložkou pro „mid-day nap“.
Pro rodiče studující v jiných oborech, které vyžadují pravidelnou fyzickou přítomnost, sezení na přednáškách nebo přístup ke specializovaným ateliérům, je ovšem nutnost skloubit studium a péči o dítě mnohem náročnější.
„AVU svými dispozicemi v ateliérech umožňuje mít dítě při práci u sebe,“ oceňuje Ekaterina. „Když byla první dcera úplně maličká, brala jsem ji i na teoretické přednášky. Nebyl to pro nikoho problém,“ popisuje studentka, která navštěvuje obor Figurální socha. Není ale dítě jako dítě - ze zkušenosti Elišky přítomnost syna na přednáškách na UMPRUM možná není. „Snažím se být empatická k okolí a když začne moc křičet nebo dělat nepořádek, jdu stranou, uklidním ho nebo ho zabavím jinou činností. Naopak v dílnách, jako je litografie nebo socha, si může hrát s hlínou nebo si něco čmárat na papír, a má tak umělecký program, který by mu kdejaké batole závidělo.“
Ateliérová výuka a ateliér jako vlastní prostor je jednou z velkých výhod, na které se studující matky shodují. Zároveň ale jedním dechem dodávají, že je toto prostředí často nevhodné kvůli špíně, prachu, ostrému nářadí nebo nebezpečí některých látek, materiálů a technik. Svého syna do ateliéru malby přestala brát i studentka UMPRUM Betty. „Hodně lidí tu pracovalo s olejovými barvami a rozpouštědly, a to pro miminko není zrovna zdravé prostředí.“
„Být se synem ve škole je pro mě fyzicky a energeticky velmi náročné, protože musím být stále na pozoru. V kombinaci s časem, kdy potřebuji srozumitelně formulovat myšlenky své práce, je to ale především stres,“ přemýšlí Eliška.
Vše, co umožňuje zákon. Ale stačí to?
Mediálním prostorem nedávno zahýbal rozhovor s influencerkou Lucií Zelinkovou, kde popisovala svou rodičovskou zkušenost s tím, že společnost matky s dětmi nenávidí. Chce sice, aby ženy rodily, ale nechce je potom mezi sebou. Jaké zkušenosti mají studentky designových oborů? Jak konkrétně školy přispívají k tomu, aby se tam studující maminky cítily vítané a co dělají proto, aby jim studium ulehčily nebo lépe umožnily?
Studentky se shodují, že by uvítaly větší flexibilitu při plánování předmětů, individuální přístup, možnosti vyřídit administrativní procesy i konzultace online, měly k dispozici nahrávky z přednášek, které by jim umožnily pustit si přednášku při uspávání dítěte nebo na procházce s kočárkem. Ušetřit si cestu do školy nebo domlouvání hlídání je pro všechny klíčové.
Z vyjádření oslovených škol vyplývá, že z hlediska studijní agendy využívají především vše, co jim umožňuje zákon o vysokých školách.
Školy se shodují, že studentky a studenty rodiče motivují k pokračování ve studiu a podporují je mnoha způsoby. Těmi jsou například možnost rozložit ročník studia, individuální studijní plán, komunikace a konzultace nebo zadávání individuálních úkolů. Dále pak prodlužování lhůt pro splnění studijních povinností, možnost přerušování studia kdykoliv v průběhu uznané doby rodičovství, a to i opakovaně nebo promíjení poplatků za prodlouženou dobu studia v případě že taková povinnost vznikne.
„FUD UJEP si je plně vědoma náročnosti životní situace, v níž studentky a studenti zesoulaďují rané rodičovské povinnosti se svým studiem, a z toho důvodu jim vychází v maximální možné míře vstříc. V dílčích opodstatněných případech rovněž umožňuje online komunikaci s vyučujícím či zavádění hybridních výukových modulů a studijních opor,“ doplňuje děkanka Zdena Kolečková.
Vedení oslovených uměleckých škol nebere téma studujících rodičů na lehkou váhu a zmiňuje integritu i vědomí o náročnosti této životní situace. V dané situaci podtrhávají zároveň důraz na individuální přístup a domluvu. Zkušenosti maminek se přitom značně liší.
Frustrace a nedostatečná komunikace
Eliška o možnosti studijního plánu na míru věděla, ale rozhodla se, že to zvládne bez něj. Zpětně ale hodnotí, že to nebylo dobré rozhodnutí. Alžběta na UMPRUM sice oceňuje velmi vstřícný a flexibilní přístup pedagogů, ale dodává, že samotná struktura studia je dost nepružná. „Během mojí dvouleté mateřské pauzy se změnil studijní plán a teď musím splnit několik předmětů navíc.“
I Tereza si uvědomuje, že měla na FDU štěstí na vstřícné a chápající pedagogy, ale dodává, že ne všichni vyučující mají stejný podporující přístup. Škola jí v několika ohledech studium s miminkem velmi usnadnila, jelikož mohla administrativní záležitosti a také konzultace řešit online a ušetřila si tak několikahodinovou cestu do Plzně.
Slova, která znějí z úst studujících maminek často vyzařují určité zklamání z nedostatečné komunikace informací ze strany školy, ale zároveň frustraci pramenící z vlastní neschopnosti si je obstarat. „Je to náročné a potřebovala bych často pomoc,“ říká otevřeně Eliška. „Na přednášky stejně chodím, protože opak jsem považovala za další úlevu a občas mě už opustí všechna síla za každým jít a něco chtít.“ Neznalost sice neomlouvá a neexistuje jistě žádná povinnost vyjmenovat nastávajícím rodičům všechny možnosti, které v rámci studia mají, ale opravdu by to byl pro studijní oddělení či samotné pedagogy takový problém?
„Škola mi nijak nepomohla, kromě toho, že jsem nemusela být stoprocentně přítomna všude – což ale platilo obecně kvůli covidu – nebyla k dispozici žádná další specifická podpora,“ vzpomíná Betty.
Také Veronika Tilšerová, která studovala Katedru vizuální komunikace na FUD v Ústí nad Labem s dvouletým dítětem, dodává, že sice o žádné speciální podmínky nežádala, na druhou stranu jí sám od sebe nikdo žádnou pomoc nebo individuální přístup nenabídl.
Nedostatečná aktivita v předávání informací není ovšem výtka pouze směrem ke školám, ale celému sociálního systému. „Můj problém je, že mi často informace utíkají, protože nemám čas si sednout k notebooku a hledat,“ popisuje Eliška.
Bylo by naivní myslet si, že si člověk dokáže představit všechny scénáře už v těhotenství nebo na začátku studia, kdy je motivovaný souběh s péčí o dítě zvládnout. Na své potřeby a úskalí tak studující matky přicházejí až v průběhu, ale to už se točí v kruhu. „Není chyba systému, že jsem se nezvládla na všechno zeptat a všechno si domluvit, ale zároveň ani necítím, že je to moje chyba,“ uvažuje studentka magisterského studia na UMPRUM.
V rámci individuálního přístupu by Eliška ocenila mít například prostor mluvit o svých konkrétních potřebách. „Jediné, co potřebuji, je víc času. Pro mě a mou práci je extrémně frustrující, když se neustále omlouvám, že nestíhám. Přitom se od rána do večera nezastavím,“ přiznává.
Přebal mě, jestli to dokážeš
Důležitým aspektem je provozní a prostorové uzpůsobení, kterým školy vysílají směrem k matkám vzkaz, myslíme na vás. Jedná se například o bezbariérovost, výtahy nebo rampy pro kočárky. Eliška výčet doplňuje „Určitě bych ocenila prostory, které by byly vhodné pro děti nebo kde by se v lepším případě mohly děti potkávat spolu.“ Dětská prolézačka na dvorku, dětské židličky v místě, kde je možné se občerstvovat nebo místnost, kde by se dalo v klidu kojit – požadavky, které směrem ke školám neznějí jako finančně nebo provozně nesplnitelné.
Samostatnou kapitolou jsou pak přebalovací pulty. Poměrně obyčejný a velmi jednoduše instalovatelný pomocník, mohlo by se zdát. Samozřejmostí ale stále nejsou v restauracích, veřejných institucích, na úřadech, natož na školách. Přitom na těch designových by se klidně mohlo jednat o ateliérové zadání s příslibem následného umístění v prostorách školy.
Na FA ČVUT přebalovací pulty jsou, nicméně standardem to podle informací ze strany škol spíše není. „Psychologicky to působí pozitivně – že jsme vítané,“ přemýšlí doktorandka Klára.
„Naše fakulta je bezbariérová, možnost ohřátí stravy zde je, přebalovací pulty nikoliv,“ uvádí Petra Widžová z FUD UJEP.
Vedoucí PR, Monika Bechná popisuje situaci na FDU v Plzni. „S kočárkem se do budovy dostat lze a do všech pater jede výtah. K dispozici je studujícím kuchyňka s lednicí, kde lze stravu ohřát. Přebalovací pulty bohužel na škole nejsou, zatím jsme nezaznamenali poptávku – ale v případě takové potřeby bychom to řešili,“ popisuje.
„Technologické centrum je bezbariérové, přebalovací pulty zde však nejsou. Budova na nám. Jana Palacha bude v dohledné době procházet rozsáhlou rekonstrukcí, kde se počítá s bezbariérovými a dalšími úpravami,“ nastiňuje budoucí představu Kamila Stehlíková z UMPRUM.
Bez bariér je také vstup do budovy FA ČVUT i přístup do všech jejích ateliérů. „Škola má rovněž v plánu zřídit prostory pro kojení a ohřátí dětské stravy,“ slibuje ombudsmanka Dita Jahodová.
A co děti? Má je kdo hlídat?
Kdo se někdy staral o malé dítě ví, že je občas problematické skloubit to s nutností dojít si na záchod nebo si vyčistit zuby. Pečovat o dítě, jeho potřeby, rozvoj a dodržovat denní režim, chodit do toho na přednášky, připravovat se na zkoušky nebo tvořit v rámci ateliérových zadání se pak zdá touto optikou téměř jako nadlidský úkol.
Největším problémem se tedy stávají možnosti hlídání, které by umožnily získat dostatek času pro uměleckou tvorbu studujících rodičů. Podle Betty by byla velkou pomocí dětská skupina v rámci školy, nebo např. stipendium, díky kterému by bylo možné si nějaké hlídání opatřit.
Někdo má štěstí v partnerovi, kterému jeho práce umožnuje podílet se na péči o dítě, jiní se mohou spolehnout na každotýdenní hlídání babiček. Co ale dělat, když prarodiče nebydlí za rohem nebo chodí nedejbože stále do práce?
„Pakliže je dítě malé a nemáte pečujícího partnera, hlídací babičky, státní podporu nebo dost peněz na chůvu, tak si moc nezastudujete,“ říká otevřeně Eliška „Společnost automaticky předpokládá že jste na to dva, nebo že máte dostatek babiček na hlídání, když jste si takovou studijní dráhu vybrali,“ dodává.
Školy na tento požadavek poměrně reagují. Některé z oslovených škol svá zařízení již mají, jiné je plánují výhledově zřídit nebo na ně přispívají.
„AVU má svoji školku pro děti studentů a zaměstnanců,“ oceňuje její studentka Ekaterina. Rodiče studující na Západočeské univerzitě mohou využít služeb tzv. hlídárny, kterou provozuje Fakulta zdravotnických studií. Tu mohou ovšem navštěvovat pouze děti od 3 let.
UMPRUM nabízí pro studující matky slevu na školkovné a zajištění místa v dětské skupince pro děti od 18 měsíců sídlící nedaleko Technologického centra. Z vyjádření školy dále vyplývá, že v rámci připravovaných rekonstrukcí se do budoucna počítá se vznikem školky nebo skupiny vlastní.
Podle ombudsmanky Dity Jahodové by měla být výhledově zřízena dětská skupina také pro zaměstnané a studující na ČVUT. Dále by měl být založen fond na podporu pečujících osob, z něhož by bylo možné hradit občasné hlídání. „Na FA se o vznik dětské skupiny snažíme již řadu let, ale protože se jedná o záležitost v gesci rektorátu ČVUT, snahy zatím nevedly ke konkrétnímu výsledku. Dětská skupina má smysl pouze jako univerzitní projekt, který bude reagovat na potřeby rodičů napříč fakultami. Vzhledem k blížícím se volbám nového rektora (podzim 2025) by mohlo jít o vhodné téma pro kandidáty nebo kandidátky,“ uvádí k tématu prorektorka ČVUT Kateřina Rottová.
Po finanční stránce by situace mohla být lepší.
A jak se daří studentkám skloubit mateřství a studium finančně? „Budu upřímná, popravdě to dlouhodobě udržitelné není,“ konstatuje Alžběta. Jako umělkyně nemají nárok na mateřskou dovolenou a snaží se tak studium utáhnout díky financím od partnera, neplacenému hlídání od babiček nebo díky rodičovskému příspěvku. „Jeho výše pro pokrytí potřebných nákladů však bohužel dostatečná není,“ konstatuje Tereza.
Přestože Veronika využívala nejznámější instrumenty, vidí tuto misi – studium s dítětem – jako velmi náročnou. Tereza dodává, že finanční příspěvek by mohl mnoha studujícím rodičům výrazně ulehčit situaci a umožnit jim plně se soustředit na studium i péči o dítě a necítit finanční tlak nebo výčitky ohledně balancování v roli rodiče. Nějakou formu systémové finanční podpory pro studující rodiče by tak uvítaly všechny.
S tím by mohla pomoct především nově schválená Superdávka, v rámci níž by pečujícím rodičům mohlo připadnout tzv. Hlídačkovné. „Lidé, kterým se v průběhu studia vysoké nebo vyšší odborné školy narodí dítě, mohou od druhého ročníku žádat o speciální podporu. Ta bude ve výši třetiny minimální mzdy, v letošním roce by to znamenalo asi sedm tisíc korun měsíčně. Má jít o formu podpory především pro studující matky, aby získaly prostředky na hlídání dětí do tří let a nemusely přerušovat nebo ukončovat studium. “ (zdroj: Seznam Zprávy)
Polibek múzy na povel
Studující i pracující rodiče se často shodují, že je pečující role naučila větší efektivitě a organizovanosti, zejména v práci s časem. Jak je to ale v tvůrčím procesu? Zatímco někoho mateřství donutí být mnohem lépe organizovaný a soustředěný, pro Alžbětu byla v rámci mateřství tvůrčí práce na povel z počátku určitou nevýhodou, kterou se ale naučila přetavit ve výhodu. „Z té fragmentarizace, neustále přerušované a navazované práce jsem nakonec poskládala koncept své diplomky.“ S dítětem doma se váš tvůrčí proces stává spíš lovem vhodné chvilky s omezeným časem, pokračuje Tereza. Studentka ilustrace se naopak naučila pracovat mnohem rychleji a efektivněji. „O ilustracích jsem často přemýšlela už během uspávání dcery. Pak, když jsem konečně mohla usednout ke stolu, měla jsem v hlavě celkem promyšlenou skicu a mohla se rovnou pustit do práce.“
„Často si črtám návrhy náhodnými dětskými voskovkami, zatímco vedle mě dcerka kreslí svoje obrázky. Stavím z lega a někde v zadní části mozku promýšlím projekty,“ prozrazuje svůj recept designérka Klára. „Výhodou takového systému jsou myšlenky, co se objeví jen tak mimochodem bez tlaku na výkon. Pak se mi daří projekt posouvat i při sezení na zemi u stavebnice nebo dětských knížek, které mě sice fyzicky kotví na místo, ale v hlavě nechávají dost kapacity pro další myšlenky. Jen najít si čas na jejich zapsání je náročné a funguju ve stavu neustálého přehlcení,“ doplňuje.
Jak se z toho nezbláznit? A jde to?
Návod na to, jak náročnou a komplikovanou situaci nejlépe skloubit, neexistuje. Každá z matek se s tím popasuje jinak a má vlastní způsob, jak se nezbláznit.
„Dělat to z lásky, umět si říct o pomoc a nebýt na sebe přísný“, začíná výčet Alžběta. „Další důležitá věc je naučit se netrestat se za to, když nestihnete všechno, co jste si naplánovali. S dítětem je každý den nevyzpytatelný, a i obyčejná rýma dokáže kompletně převrátit vaše plány na několik dní,“ pokračuje Tereza.
Velmi důležité mi přišlo rozumně si nastavit, kolik času chci věnovat škole a kolik dítěti, aby nevznikl pocit, že jedno zanedbávám před druhým, svěřuje své pocity Eliška. Zároveň si uvědomuje, že v rámci studia na umělecké škole je vhodné vybrat si materiál či techniku, kterou je možné dělat i s dítětem nebo něco, od čeho můžete kdykoliv odběhnout a zase se k tomu vrátit.
Podle Kláry bylo klíčové vnitřní přenastavení, že je její tempo jiné než u bezdětných spolužáků, a že je to tak v pořádku.
"Ano, přijmout skutečnost, že se váš život a fungování promění od základů, že už nemáte luxus celého dne na hluboké přemýšlení a nerušenou tvorbu, je zásadní," souhlasí Tereza.
Vystudovat, porodit alespoň jedno dítě, a být profesně úspěšný. Kdy to máme všechno stihnout?
Zatímco se politické strany ve svých volebních programech budou pravděpodobně předhánět v nápadech, jak zvýšit porodnost, nebylo by od věci zaměřit se také na ty, kteří už tento vrchol pokořili a hodit jim záchranné lano.
Možná bychom měli začít všichni u sebe, což hezky ilustruje komentář serveru Seznam Zprávy: „V poslední době zaznívají hlasy, zda by porodnosti nepomohlo, kdyby se stát zasadil o zlepšení prestiže rodičovství a celkové náladě ve společnosti směrem k matkám a otcům. Zjednodušeně řečeno – nepomohlo by situaci, kdyby matka s dítětem nebyla „otravný element“, který jen s kočárkem zabírá místo v tramvaji a ruší ostatní v kavárnách?“
„Je to komplexní problém. Začíná to vzděláním a pokračuje tím, jak můžeme své vzdělání uplatnit. Vystudovat, porodit alespoň jedno dítě a být profesně úspěšné, kdy to mají ženy všechno stihnout? Možnosti umístění dětí do skupinek jsou omezené, částečné úvazky se spíš neobjevují a na mladé matky jsou zaměstnavatelé ostražití. Je ale úplně normální, že žijeme, pracujeme a studujeme a žijí s námi v tom stejném světě i děti,“ uzavírá Veronika.
