Ve svém portfoliu má několik projektů spojených s tématem domova, které řeší i v rámci své „díry na trhu“ jak s úsměvem dodává, architerapie, která se zaměřuje na spoluvytváření prostor, které mají jedince podporovat a souznět s jeho osobností. Zároveň se věnuje i projektům veřejného prostoru, který vnímá jako spojenou nádobu k k prostoru soukromému, ale i duševnímu. Ve svém architektonickém přístupu pak dává velkou péči výtvarné stránce, čerpá ze spirituálních základů a staví na současných feministických teoriích. Kromě své architektonické praxe Alžběta spoluzaložila organizaci Architektky, která se věnuje podpoře žen v oboru, a působí také jako koordinátorka v mezinárodním ateliéru A2|Future Architectures Platform na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
My se potkáváme v pražském ATLASU, prostor který vznikl v rámci veletržního paláce Národní galerie hl.m.Prahy, začátkem tohoto roku hrozilo, že se přístup do těchto prostor zpoplatní, resp. že by byl navázaný na platnou vstupenku do NGP registrovala jste tuhle diskuzi?
ALŽBĚTA: Ano, diskusi jsem sledovala a pamatuju si, že jsem psala slova podpory na sociálních sítích, protože mám tento prostor hodně ráda. Přijde mi super, když organizace nebo státní instituce, cokoliv placené z veřejných zdrojů, jsou schopné pracovat s veřejným prostorem v intencích svého programu. Ať už teda vnímáme veřejný prostor venku nebo vevnitř, tak mi připadá důležité, aby instituce byly schopné vytvářet nové způsoby chápání místa, které budou v souladu s jejich programem. Národní galerie pracuje s Atlasem, který chápu jako veřejným prostor, vizuálně, výtvarně i prostorově, ale zároveň je zde snížen práh pro vstup lidem, kteří by třeba do galerie jinak nepřišli. Může to být i nějaká marketingová strategie, i když nevím jestli s tím NGP takhle vědomě zachází, budování vztahu se svou budoucí uživatelskou základnou – je tu prostor pro děti, coworking, kavárna… Instituce tím dává signál, že se zaprvé snaží vytvářet příležitosti a prostory pro návštěvnictvo, které třeba netvoří majoritu těch, co chodí na výstavy, a zároveň, že vytváří nové chápání toho, co v současnosti galerie mohou nabízet.
Vím z doslechu, že se NGP potýká s finančními okolnostmi a že rozhodnutí podmínit vstup do Atlasu vstupenkou na výstavy mohlo pramenit z této oblasti, ale myslím, že to vedení galerie udělalo trochu nešťastně. Základní vstupné je 250Kč a vlastně si ani nemyslím, že lidé, co jdou na výstavu jsou ta stejná skupina lidí. Vážím si toho, jak NGP zareagovala na zpětnou vazbu a své rozhodnutí přehodnotila. Nevím jak moc je složité to zprocesovat, ale v diskusi se ozývala spousta hlasů, že by lidé za návštěvu Atlasu rádi dávali dobrovolný příspěvek, třeba 50 Kč. To myslím, že spousta lidí finančně nezruinuje a zároveň ti, kteří zrovna nemají finanční kapacitu z prostoru nebudou muset být vyčleňováni.
Je to znovu o reflektování nějaké své výchozí pozice, my jsem se o tom bavily ještě před začátkem rozhovoru.
ALŽBĚTA: Přemýšlím poslední dobou o pozůstatku sociálního státu s výdobytky, které máme a které mi přijdou skvělé: velmi si vážím našeho veřejného zdravotnictví a celkové péče státu o lidi ve zranitelných situacích versus třeba to, co mají v USA, kde stát obyvatelstvo v tomto srovnání téměř nepodporuje. Zároveň si myslím, že tam kvůli tomu funguje daleko větší kultura filantropie a to, že lidi přispívají ze svých zdrojů ostatním napřímo. Samozřejmě je nutné brát v potaz celkové ekonomické bohatství té společnosti, nicméně vnímám, že u nás má princip přímého pomáhání si napříč společenskými třídami ještě prostor k růstu.
Myslím, že to může být pozůstatek toho režimu, i když to už třeba není primárně ta generace, která si ho prožila, ale může tu přetrvávat to větší rozdělení soukromého vs. veřejného a určitě by pomohlo, kdyby lidé byli k tomu aktuálnímu nastavení citlivější.
ALŽBĚTA: Souhlasím. Myslím si, že je to proces a že jsme v nějaké jeho fázi. Zároveň, když kouknu na příklad toho, jak používáme veřejný prostor ve smyslu zejména toho venkovního, tak máme třeba náměstí jako společný prostor – jsou tam lavičky, odpadkové koše, občas stromy… ale málokdy se tam odehrávají nějaké občanské či hodnotové aktivity nebo akce spojené se společnou péčí o prostor. Když už se děje nějaká dočasná události, většinou jsou to akce komerční. Teď jsem na Velikonoce musela procházet přes ta Staromák (pozn. Staroměstské náměstí) a myslela jsem si, že mi vypadnou oči.
Je pravda, že ten potenciál využívání těch veřejných prostor třeba k vyjádření názor, co nejsou v mainstreamu a jako forma nějakého odboje tu možná není naplněn. Je jsme studovala nějaký čas v Barceloně a tam se s tím pracuje mnohem více.
Já jsem cestou sem poslouchala podcast Hysterie od Alarmu, kde se zmiňovala knížka od Leslie Kern: The feminist city, vím, že vy máte ve svém biu na instagramu taková tři hesla: architectures - feminisms - spiritualities, jsou pro Vás propojená a vnímáte, že může být město nebo architektura feministické?
ALŽBĚTA: To je dobrá otázka. Můžu vylovit nějaké konkrétní příklady, ale taky mě baví zamýšlet se, co by kdyby, co všechno architektura může být. Ten výčet není úplný, beru to jako making in progress, ale co mi v propojení architektury a feminismu přijde z důležité mého úhlu pohledu, je nějaká životní zkušenost, kterou každý a každá z nás přináší do všeho, co děláme, takže i do architektury.
V momentě, kdy fungování prostoru pojmenujeme z feministických pozic, docházíme k tématům inkluzivity, přístupnosti, péče, k důležitosti různorodosti, k tomu, že není jedna správná cesta nebo že nejsou binární cesty (například mužů a žen), ale že jich je nekonečně mnoho. Architektura pak vytváří prostorové, fyzické podmínky, aby mohla své potřeby ve vzájemném respektu naplňovat co nejrůznorodější skupina lidí. Je to také vědomí, že každý a každá z nás máme startovní čáru jinde, takže feministický přístup v architektuře je pro mě snaha o vytváření takového prostředí, které je spravedlivé, aby v něm mohli růst všichni nezávisle na tom, jaké místo si při narození vylosovali v loterii života. Když do architektury přinášíme tyhle otázky, nezbývá, než se kriticky koukat na spoustu věcí, co v rámci oboru vznikají: ne všechny prostory jsou dostupné a inkluzivní, je to často prostě jedna cesta, buď jdeš s ní, anebo jsi mimo.
Možná že tu převládá víc potřeba vyjádření autorského názoru než reflexe potřeb a některých společenských témat?
ALŽBĚTA: Cítím doznívající oborovou a společenskou fascinaci architektonickými gesty, velkými zásahy. Někdy mohou být užitečné a situace je může vyžadovat, ale myslím si, že se v současnosti dostáváme už trošku do jiných poloh, do takových jemnějších...třeba právě tady Atlas, zásahy, které jsou možná pro spoustu lidí malé, neviditelné, nejsou dost sexy, ale mně to přijde naopak jako jedna z nejlepších architektur, co za poslední dobu vznikla, akorát potřebujeme naladit svoji citlivost na trošku jiné aspekty. Feministická architektura pro mě zvedá témata, která jsem zmiňovala, a nachází na ně prostorové odpovědi. Architektura je pro mě o kultivaci fyzického prostoru a přijde mi skvělé propojovat ji s jakoukoliv pozicí nebo s jakýmkoliv dalším oborem, to je pro architekturu velmi posilující.
Přijde mi ještě v rámci tohohle zajímavé, že mám pocit, že pokud je člověk součástí toho oboru přirozenějši asi více vnímá tu šíři architektury, vnímá ty hodnoty, které to mezioborové spojení přináší a uvědomuje si rozkročenost architektury...ale někdy mi připadá, že z venku to tak možná brané není a architektura pořád bývá redukována na tu technickou stránku. Vnímám ale i jak se mi názor na tohle změnil v průběhu studia jak jste tohle měla Vy?
ALŽBĚTA: Asi jsem se vždycky podvědomě bránila přílišnému sepjetí architektury se stavebnímu inženýrstvím. Když jsme byla malá, bavilo mě šmejdit lidem po bytech. Když jsme šli někam na návštěvu, tak jsem tam všechno důkladně zvizitírovala. To je jedna z věcí, co mě bavila už od malička, zjišťovat jak různě mohou různí lidé žít. A to je taky dodnes jeden z mých základních způsobů, jak chápu architekturu. Rozumím, že fyzický prostor má své implicitní provázání s inženýrskou disciplínou, ale z nějakého pro mě záhadného důvodu došlo k velmi silnému manželství stavebního inženýrství a architektury. V České republice je to takový dvojkolejný systém, ve kterém se z hlediska zákona překrývají pravomoce autorizovaných architektů a architektek s kompetencemi autorizovaných stavebních inženýrů a inženýrek pozemních staveb. Osobně nesmírně ráda spolupracuju s dobrými stavebními inženýry a inženýrkami, kteří zaštítí stavebně-technickou část a já můžu se věnovat té své architektonické/návrhové části. Když nemusím, tak neprojektuju, základ zvládnu, například prováděčku pro interiéry, ale autorizaci nemám a neusiluju o ni, protože vím, že tohle není moje cesta. Je skvělé, že v tom jiní kolegové a kolegyně svou cestu vidí, ale myslím si, že bychom se měli vzájemně respektovat v tom, že vztah k oboru máme hozený každý trochu jinak. Zároveň vnímám, že naše jediná stavovská organizace, Česká komora architektů, zaštiťuje pouze autorizované architekty a architektky, to znamená ty, kteří projektují, a myslím, že tím bohužel není zahrnuta spousta architektů a architektek, kteří se věnují jiným oborovým polohám.
Vy jste v roce 2019 spoluzaložila s Adélou Pečlovou platformu Architektky, byl tohle možná jeden z těch impulzů?
ALŽBĚTA: To úplně ne, tam byl z mé strany spíše impuls, že jsem hodně citelně vnímala vnitřní kulturu našeho oboru. To, jak se k sobě chováme, vztahujeme, jaké si vytváříme role models, co je bráno jako tzv. úspěch. Upřímně si myslím, že kdyby nebyly Architektky, už v oboru nejsem. Vnitřní prostředí mi přišlo hodně nezdravé a vlastně až skrz Architektky se mi ukázalo, že tohle není celý příběh a že je v architektuře ještě spousta jiných možností a lidí, kteří se k sobě dovedou vztahovat s laskavostí a otevřeností. Já teď nechci říkat, že to jsou jenom ženy, jsou to určitě i muži, ale my jsme skupinu z různých důvodů postavily gendrovaně. Hodně mi to v té době pomohlo zahojit nějaké staré šrámy a ve skupině byla najednou daleko větší míra podpory, solidarity, pomoci, takového vzájemného povzbuzování, menšího soutěžení a vzájemného přání si úspěchu.
Vy jste zmínila, že jste z oboru i málem odešla, můžete popsat nějak konkrétněji, co tedy byla ta vaše zkušenost, možná co vám nejvíce vadilo nebo chybělo?
ALŽBĚTA: No, celkově asi, že jsem se cítila hodně sama v nějakém svém prožívání. Cítila jsem celkově své směřování trochu jinak, ale nevěděla jsem přesně jak a neměla jsem právě kolem sebe místa, kam bych se mohla kouknout. Už od školy tvořili drtivou většinu role models architektonického oboru muži, kteří projektovali stavby. U děl architektonického kánonu se o nich zpětně v těchto kategoriích referovalo. Chyběla mi větší pestrost a přístupy, ke kterým bych se mohla lépe vztáhnout ze své pozice. Plus do toho přišla ekonomická realita práce – předtím jsem pracovala na full time v Rakousku, tam jsou úplně jiné podmínky. Právě na to konto jsme potom spolu s Adélou Pečlovou, Jakubem Kopeckým, Eliškou Havlovou a Terezií Lokšovou iniciovali průzkum pracovních podmínek mladých architektů a architektek, aby se nám potvrdily, nebo vyvrátily naše osobní zkušenosti. Takže tam byla celá řada důvodů a jeden z nich byl, že jsem moc necítila, že bychom v oboru táhli za jeden provaz.
To je názor s kterým hodně souzním, myslím si, že člověk vidí ten vývoj za těch pět let na té fakultě, kdy mám pocit, že do toho prvního ročníku nastupují všichni šikovní lidi, talentovaní lidi, lidi, co jsou schopní pracovat na 200%, když je to nutné, ale vlastně mi přijde, že pak přišla třeba rok zpátky taková vlna, kdy mi přišlo, že hodně z nich zažívali nějakou takovou vlnu toho, že nemají motivaci, nebaví je to...je to pak velký téma související i s duševním zdravím a člověk přemýšlí, co v tom oboru jak funguje a nefunguje, jestli jsou ty věci správně nastavený a komu v tom je vlastně dobře.
ALŽBĚTA: Přijde mi nesmírně důležité se o vnitřním prostředí bavit a spojovat se, protože my jsme ti, kdo vytvářejí nebo do budoucna budou náš obor vytvářet. Jak si to nastavíme, takové to budeme mít. A když to nastavíme společně, tak bude většímu množství lidí líp. Myslím si, že se to už děje, v poslední době se víc mluví třeba o odměňování a právním rámci práce, takže lidi ví, že ten švarc není úplně ok a víc se ozývají.
Mě ještě napadá, jak jste zmiňovala s tím 100% mužským vedením, je to podle mě nějaká reprezentace toho, co člověk vidí v vedeních ateliérů. Taky u nás ta zkušenost na FA je, že ateliéry vedené ženou / ženami jsou rozhodně v menšině...Vlastně jsem se tady chtěla zeptat, jak vnímáte důležitost reprezentace v tom zastoupení, v tom vedení, a možná i z té pozice vaší, že jste koordinátorka na UMPRUM A2, jak vnímáte tu svoji vlastní roli?
ALŽBĚTA: Otázka reprezentace, to mi přijde nesmírně důležitá, i vědecké studie dokazují značný vliv třeba toho, co čtete malým dětem za knížky, kdo je tam hlavní hrdina, hrdinka, jaké jsou obrázky v učebnicích, jestli je tam vědec-muž a učitelka-žena nebo jinak...to vše se podvědomě hodně zakořeňuje a následně pro člověka vytváří horizonty představitelného. Stejně tak to funguje v rámci jednotlivých oborů, když při studiu vnímáte, kdo je reprezentuje.
V úhlu pohledu kariéry a genderu je důležité zmínit, že ženy čelí celé řadě strukturálních nerovností Jedním ze zásadních dealbreaků je péče o rodinu, o které se také čím dál víc mluví, která u nás nerovnoměrně dopadá víc na ženy. Což, když se spojí se silnými společenskými genderovými předsudky a s gender pay gapem, který je bohužel v naší společnosti jeden z nejvyšších ze zemí EU, vede k tomu, že ženy odcházejí ve velké míře z pracovní sféry pečovat. Nastává kariérní pauza, to znamená propad a pečující matky už často své kolegy nedoženou. To se promítá přesně i do toho, kdo se ocitá na vedoucích pozicích, nejenom na školách a v ateliérech, ale taky napříč obory...Proto je důležité upozorňovat na strukturální problematiku, abychom si ji uvědomovali a nastavovali lepší možnosti, jak ženy víc začlenit zpátky. To je přesně feminismus, jak ho chápu, tedy vytvářet podmínky, které víc navazují na různorodé potřeby jednotlivců nebo skupin. A ve výsledku z toho mohou benefitovat všichni. Na příkladu heteronormativní nukleární rodiny: ženy budou mít možnost lépe se realizovat skrz svou práci, muži budou mít možnost aktivněji pečovat o rodinu a děti budou mít kvalitnější vztah s oběma svými rodiči. Zároveň ti a ty, kterým vyhovuje status quo, mohou fungovat nadále tak, jak jsou zvyklí.
Ten ateliér je ale poměrně nový, já jsem se koukala na vedení, ostatní jsou tam třeba 10, 12 či 15 let...myslíte, že by měla ta doba obměňování být dynamičtější?
ALŽBĚTA: UMPRUM nabízí mnoho skvělého, zároveň je to škola, která se dlouhodobě hodně zabývá svým obrazem. Je to možná nějaká strategie jak obhájit své postavení, které je v českém veřejném vysokém školství stále celkem výjimečné. Je zde relativně hodně vyučujících na relativně málo studujících, takže své PR má škola dlouhodobě nastavené do pozice exkluzivní, elitní školy, která dělá skvělé výsledky, což je potom vidět na sociálních sítích a na webu, kde se aktivně propaguje to, co škola a společnost považuje za úspěšné. V tom podle mě vzniká jedno ze slepých míst, protože vůči pojmu „úspěch“ škola nemůže uplatnit kritický pohled.
Ohledně ateliéru A2|Future Architectures Platform – ten byl od začátku koncipovaný jako zahraniční mezinárodní ateliér, za mě je skvělé, že je tam funguje mezinárodní osobnost a že je to žena. Vedoucí Eva Franch i Gilabert má velké mezinárodní renomé, takže to přesně do vize školy zapadlo.
Dovnitř rozhodovacích procesů nevidím, ale předchozí ateliérové vedení tam bylo, myslím, zhruba deset let. V jednu chvíli pak vždy nastane situace, že se vedení ateliéru promění. Na otázku neumím odpovědět z nezúčastněné pozice, určitě existují validní argumenty, proč ateliéry dynamicky obměňovat. Ze své pozice ale řetězení různě dlouho trvajících smluv na dobu určitou bez jakéhokoli dalšího rámce nevnímám jako nejšťastnější, protože vyučující drží v nejistotě. Rozumím tomu, že je potřeba prokazovat úroveň toho, co člověk přináší, na druhou stranu mně osobně chybí větší mechanismy podpory třeba v momentě, kdy má člověk složitější životní období nebo čelí nemoci a nemůže dávat těch 100 %.
Možná i zároveň s tím si říkám, že některé záměry trvají další dobu zrealizovat a člověk potřebuje víc semestrů, aby ukázal to, co chce rozvinout...je tam i nějaký proces aklimatizace, atd. Možná by se ten výkon neměl posuzovat hned a měl by se naopak dát větší prostor těm věcem, aby se ukázali, jestli teda jsou funkční nebo nejsou.
ALŽBĚTA: Ty záměry se taky navíc třeba projeví až 10 let od momentu, kdy absolvent nebo absolventka opustí školu...nemusí to nutně být už v rámci studia. Vnímám tu znovu analogii k feministickému přístupu – jedná se o něco méně viditelného, co ukáže spojitost s výukou až zpětně, když v lidech dozrají procesy, které studium na škole zaselo. Ale chápu že se to těžce vykazuje.
Několikrát padlo slovo úspěch, máte ho pro sebe nějak definovaný, nebo hodnotíte si ho pro sebe?
ALŽBĚTA: Pro mě je úspěch o naplnění svého potenciálu a myslím si, že právě proto to může mít každý člověk hodně jiné, je tam složité stanovovat nějaká objektivní kritéria. Souvisí to s vnitřním potenciálem a zároveň neplatí „čím víc, tím líp“, kapacita má v konkrétním čase vždy svůj limit. Představuji si to jako nějakou nádobu, která se plní určitou činností, ať už fyzickou, mentální nebo jinou, ale je potřeba, aby to byla naplněná akorát. Když je moc prázdná, tak je nenaplněná, ale když je vody hodně, tak to přeteče. Zároveň se také objem této pomyslné nádoby může pomalu měnit v čase. Někdo může mít úspěch jako checklist, chci dosáhnout tohle a tohle. Já jsem ho měla tendenci vnímat skrze nějakou vnější validaci, ale zárověň jsem celou dobu věděla, že to není funkční. Snažím se zvědomovat si, že vnější validace není ta cesta, ač nás k ní společnost někdy vede. Vnímám jako důležité se z tohohle pojetí vymanit a osvojit si vlastní chápání úspěchu, ale je to proces.
Vy jste ještě v rámci školy řešila diplomní práci na téma participace, můžete to trochu víc představit.
ALŽBĚTA: Participace to byla jen částečně, téma vycházelo z hledání různých rolí architekta nebo architektky v dnešní společnosti. Zároveň jsem to navázala i na svoje osobní téma, což bývá u diplomových pracích celkem časté, že studující situují projekt například do svého rodného města. Pro aplikaci zkoumaných principů jsem si vybrala vesnici, kde se narodil můj dědeček, který ten rok zemřel. Brala jsem to i jako cestu, jak poznat své kořeny a místo, kde vyrůstal.
Do vesnice jsem vždycky chodila od autobusu třeba půl hodiny, protože tam nic nejelo. Na jaře jsem procházela takovou krásnou rozkvetlou alejí. Taky jsem se tam hodně seznamovala s místními. Tím, jak jsem jim řekla, že odtud pochází část té mé rodiny, pro ně bylo velmi pochopitelné, proč tam jsem, takže se mnou komunikovali a spolupracovali a práce byla v tomto ohledu velmi příjemná.
Z té architektonické pozice jsem spolupracovala na více úrovních, jedna úroveň byla spolupráce se vedením obce, tedy top-down přístup. Potom jsem si vymýšlela různé workshopy, akce, kterých se mohl účastnit kdokoliv. Vytvořila jsem rámec a nebylo to jen o výstupu jako takovém, ale spíše o procesu. A pak tam byla spolupráce s jedním konkrétním člověkem a pozemkem, jako když máte soukromého klienta. Takže jsem zkoumala tři vazby, tři úrovně. Nebyla to participace jako taková, která má své konkrétní metody, ale spíše jsem se tím inspirovala a pracovala intuitivně.
Co zpětně vidím kriticky, je, že mně šlo hodně o podnícení nebo pošťouchnutí občanské společnosti. Musela bych tam ale žít delší čas, aby to mělo kontinuitu. Takhle jsem spíš na chvíli rozvířila situaci, která pak znovu utichla. Kdybych bývala byla spolupracovala třeba s jinou obcí, kde už byli aktivní obyvatelé a obyvatelky a měli například aktivní spolek, na který by se dalo navázat, byly by výstupy možná trvalejšího charakteru.
Já tu odpověď pro sebe asi znám, ale musím se na to zeptat, jak je vlastně důležitý, že se lidé podílejí na tvorbě svého okolí - jak to ovlivňuje podle vás vztah, který k němu pak máme...mám pocit, že historicky bylo lehčí nastavovat nějaké přirozeně udržitelné přístupy, když se bavíme o uměřenosti a adekvátnosti těch zásahů, protože když to stálo velké úsilí nechtěli to pak lidé tak jednoduše nahrazovat jen novým, vycházím teď možná hodně z toho pražského kontextu, kde člověk se aktivně na tvorbě toho prostředí tolik nepodílí a nemusí tam tím pádem mít automaticky tuhle vazbu.
ALŽBĚTA: Souhlasím. Myslím si, že to není jenom o vztahu k fyzickému prostředí jako k objektu nebo kulisám, ve kterých žijeme život. Věřím, že skrz sdílení a spoluvytváření prostoru můžeme nacházet cestu i k sobě navzájem. A může to být fakt hodně silný nástroj k propojování lidí v tom dobrém slova smyslu. Samozřejmě ne na sílu, nerada bych do toho kohokoliv nutila.
Pro mě je to také o tom, že jako architekti a architektky nacházíme a kutivujeme místa rezonance, která mohou být kdekoli – v soukromých prostorech (třeba v domácnosti) nebo ve sdílených veřejných prostorech. To je teď taková myšlenka, co mě hodně baví. Vnímám fyzický prostor uvnitř našich těl, fyzický prostor, který naše těla obývají, a mentální prostor, který si vytváříme, jako spojené nádoby. Každý z těchto prostorů může podpořit nebo ovlivnit všechny ostatní. Tenhle crossover mezi fyziologií, psychologií, architekturou je něco, co mě velmi zajímá. Myslím, že když se člověk třeba necítí dobře v těle – ať už fyzicky nebo psychicky, může ho vnější prostředí velmi podpořit. Ale jsou tam samozřejmě nějaké nepodkročitelné hranice, když má člověk velký hlad, nebo se cítí mentálně velmi špatně...může kultivace vnějšího prostředí pomoct, ale zázraky to taky neudělá. Stále je potřeba, aby měl člověk naplněné základní potřeby.
To určitě, přijde mi ale že ten vliv vystavěného prostředí občas trochu podceňujeme nebo si ho ne tolik uvědomujeme. Zmiňovala jsem již předtím tu Barcelonu, která je myslím dost známá nějakým důrazem na kvalitu veřejného prostoru...
ALŽBĚTA: Zároveň vnímám, že i my jako lidi jsme součástí architektury nebo toho prostředí. Specificky třeba státy jižní Evropy, Španělsko nebo Itálie, kde si lidé klidně udělají z chodníku mini balkónky a lodžie. To je super, mám ráda když lidi s prostředím i mezi sebou hravě interagují. Je tam daleko víc rozptýlená hranice mezi soukromým a veřejným a to se mi moc líbí. Není to o tom mít dogma, jak musí být prostor uspořádaný a používaný, ale bylo by fajn kdybychom i u nás dovedli používat veřejný prostor více sdíleným a kreativním způsobem.
Mě k tomu ještě napadá, když se bavíme o tom vlivu vystavěného prostředí, vy máte také vlastní architektonické studio a na vašich stránkách mě zaujal pojem „architerapie“, můžete tenhle koncept představit?
ALŽBĚTA: Jasně, ono se to ještě stále rozvíjí, ale mám za sebou pár iterací s různými klienty a klientkami. Celé to vyšlo z potřeby nabídnout architektonickou službu, která mi tu chybí – tedy časově i finančně dostupnou konzultaci, která rozvíjí vlastní kreativitu klientů a pobízí k aktivní přeměně jejich domova skrz různé prostorové nástroje.
Ne všichni klienti a klientky potřebují rozkreslené výkresy, rendery a technické detaily, zároveň architerapie není nutně o tom, že přijdou klienti a zeptají se kam umístit skříň nebo jak daleko může být dřez od od stoupaček.S tím mohu taky pomoct, ale pro mě je důležité hledat a nacházet specifické cesty jak vytvořit prostor, kde se konkrétní člověk bude cítit doma a který ho bude podporovat. Nástroje jsou hodně různé, každý má trochu jiné potřeby. Co mám ráda, je dělat například takovou inventuru vztahů v domácnosti, které se propisují do její architektury. Většinou bývá nefunkční, když není vztah k prostoru dostatečně vyvinutý nebo když nám prostor podvědomě připomíná něco, co si připomínat nechceme. Může mě třeba štvát nějaká polička, tak jdu zkoumat, proč mě vlastně štve. Může mě štvát, jak je ukotvená, protože mám ráda, když je všechno precizní a teď tam něco čouhá, nebo naopak potřebuju mít věci nedokonalé a polička je přivrtaná příliš dokonale. Nebo zjistím, že já jsem tam tu poličku vlastně nechtěla a partner si ji tam navrtal na truc a je tak připomínkou mocenského boje. V prostoru mohou být propsané tyhle různé momenty a je fajn na ně přicházet, nejdřív si je pojmenovat, pak zpětně třeba analyzovat a pak hledat cesty, jak domov proměnit. To je příklad na drobnosti, ale stejně tak se dá přistoupit k tomu celému prostoru.
A nebo taky mohu prostě přijít na to, že se doma necítím dobře, protože jsem ten prostor nevytvářela nebo nespoluvytvářela a že potřebuji udělat pár kroků zpátky k rozhodnutím typu které materiály, barvy, nebo prvky chci ve svém domově mít… Preference může mít každý jiné a jsou velmi subjektivní. Takže architerapie je o individuální práci s konkrétním člověkem a jeho prostorem, která ale nutně nepotřebuje detailní výkresy nebo radikální zásahy. Je to spíš o tom si uvědomit, v čem žijeme a proč, a změnit to, co nám vyjde jako nevyhovující.
Přemýšlím tady, že občas můžou mít lidé představu, která si myslí, že jim bude sedět a bude se jim líbit, ale je založená třeba na nějakém vizuálu, který někde viděli. A určitě může být výsledek esteticky fajn, ale vlastně mi přijde, že dokud to není věc, která nějak vychází i z vašich vlastních potřeb a z vašeho vlastního poznání toho, co vy máte ráda, v čem vám je dobře...
ALŽBĚTA: Pro mě je v tomhle taková dvojsečnost pinterestových nástěnek, které někdy používám ráda, ale myslím, že musí být používané hodně vědomě a na příkladech, které víme, proč tam dáváme. Je důležité si uvědomit, že vizualita je jenom jedna složka architektury. V referenčním obrázku vše může fungovat krásně, ale potom tam je celá řada věcí, které na to navazují – jak je konkrétní stavební prvek vyráběný, jestli k nám nemusí putovat přes půlku světa atd. Nemluvě o tom, že kopírování celých stylů znamená podle mě promarněnou příležitost nacházet svůj vlastní.
Hraje tam podle mě roli i to obrovské množství inspirace a referencí, které si člověk může najít, ale reference se dají produkovat do nekonečna a žádnou novou hodnotu to nepřinese...
ALŽBĚTA: Nebo i to, že se často fotí nové, dokonalé prostory, které ale po několika dnech, měsících nebo letech užívání vypadají úplně jinak. S klienty někdy pracujeme tak, že se v prvním kroku vůbec nekoukáme na vizualitu, ale bavíme se třeba o tom, co mají rádi za knížky. Ještě mám několik cvičení, která čerpají z jezuitské a karmelitské spirituality, to se vztahuje k heslu „spiritualities“, které jste zmiňovala v úvodu. V jednom z úkolů si klienti na základě pečlivé přípravy představují už hotový prostor a co v něm dělají. To mi přijde taky hodně nosné. Můžeme se pak společně zaměřit na prvky a přístupy, které nemusejí nutně být ani drahé, ale které místu dodají pro tohoto konkrétního člověka velký význam.
Je to určitě i o míře toho zásahu, myslím, že jsou často tendence dělat něco komplet od znova a míň probíhá ta revize toho, co by se ještě dalo vzít dál...
ALŽBĚTA: V tomhle k sobě musím být i kritická, teď mám za sebou dvě rekonstrukce, které byly docela razantní. Z obou mám velkou radost, ale hodně se tam bouralo. Můj kamarád / klient mi říkal: „No, já jsem si všimnul, že vy architekti rádi bouráte...“ Vidím sama, že zatím neovládám všechny nástroje, které bych chtěla. Strašně ráda bych například znovu používala stavební suť, ale zatím to neumím procesně prošťouchnout.
Mám ještě poslední otázku, je něco, co vás tak jako inspiruje v posledních dnech, nebo nějaké téma, co teď máte v hlavě?
ALŽBĚTA: Určitě to propojování, ty spojené nádoby různých typů prostorů, o kterých jsem mluvila, to mě hodně inspiruje. Taky jsem včera byla na koncertě a to mě teď inspiruje, protože si furt zpívám a byť nechodím na koncerty moc často, tak tenhle byl fakt super. Je to kapela La Femme, byla jsem na nich už loni, měli i skvěle udělanou scénografii, ale hlavně zvukově si to hodně sedlo. Nevím čím to je, ale asi to se mnou nějak zvukově rezonuje a můžu si při poslechu vytvořit takový mentální prostor. Včera tam třeba byla jedna boží písnička, která mě přivedla do nějakého místa, nějakého tématu, co řeším, a já jsem si to za tu písničku prostě zpracovala a přišla na to jak projekt vyřešit… A ještě mě teď hodně zajímá téma těch jiných než projekčních cest architektury, ale to by bylo na další hodiny povídání. V létě mě čeká měsíční rezidence v Litvě v rámci programu Magic Carpets provozovaného platformou Kreativní Evropa, tak dám po jejím skončení vědět, kam jsem se posunula.
