Ženy v architektuře jsou aktuálním “top” tématem, kterému jste se věnovala v publikaci “Moderní žena—architektka” (2021) i v aktuálním výzkumu. Nebylo pro Vás zarážející nebo skličující zjišťovat, jak náročné ženy měly podmínky pro práci, nebo jak často jejich tvorba zůstávala ve stínu mužských kolegů?
HELENA: Pro mě to bylo spíš objevné. Na počátku jsem znala možná deset jmen, ale myslím, že se nám podařilo pootočit reflektory na řadu skvělých tvůrkyň, které byly do té doby relativně málo známé. Příkladem je Ivana Čapková, Helena Jiskrová, nebo třeba i Markéta Cajthamlová a Jaromíra Šimoníková. Mám radost, že jsme vytvořily databázi se 105 biografiemi a soupisy děl – myslím, že je důležité tyto informace zachytit, než nenávratně zmizí.
Je nějaký konkrétní příběh nebo osobnost, která vás opravdu překvapila nebo potěšila?
HELENA: Ivana Čapková je pro mě velkým vzorem. Působila jako pedagožka, byla první asistentkou architekta a scénografa Josefa Svobody na UMPRUM. Později, z politických důvodů, musela školu opustit, ale po roce 1990 se vrátila a stala se vedoucí katedry architektury. Řadu let působila v Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze, byla specialistkou na bytovou typologii a design. Zdenka Marie Nováková – výrazná osobnost, první docentka na AVU, spolupracovala s Františkem Cubrem. Její administrativní budova Chemapol-Investa je její nejznámnější stavbou. Nedávno obdržela ocenění od České komory architektů. Obec architektů také ocenila Zdeňku Vydrovou a Vítězslavu Rothbauerovou. Samozřejmě dříve získávaly ceny hlavně známé tvůrkyně jako Alena Šrámková, Věra Machoninová nebo Eva Jiřičná – ale mám pocit, že se ten okruh postupně rozšiřuje.
Co říkáte na novou Cenu Aleny Šrámkové, která vznikla v rámci České ceny za architekturu?
HELENA: Vnímám tuto iniciativu pozitivně. Vím, že se vedly různé debaty, ale myslím, že Cena Aleny Šrámkové může přinést povzbuzení pro architektky, jít za svou vizí. Sama Alena Šrámková v rozhovorech zmiňovala, že jako žena to neměla jednoduché, například pokud šlo o důvěru investorů v její schopnosti. Tuto cenu tedy chápu jako veřejné uznání a jako pozitivní, motivační gesto. Podobná ocenění existují i mezinárodně – laureátkami Jane Drew Prize a Ada Louise Huxtable Prize jsou významné architektky jako Kazuyo Sejima, Anne Lacaton nebo mecenáška Phyllis Lambert.
V souvislosti s Alenou Šrámkovou se často říká, že žena v architektuře musí mít „ostré lokty“ nebo se chovat jako muž, aby mohla prorazit. Je to spíš stereotyp, nebo má ten obraz nějaký reálný základ?
HELENA: Myslím, že ten stereotyp se pořád opakuje – ani architektura již není čistě mužskou profesí. Například Zdenka Nováková působila jako pedagožka na AVU a věnovala se výstavní architektuře, Rothbauerová pracovala dlouhodobě v Pražském projektovém ústavu a později realizovala i vlastní stavby – hotely, komunitní centra, ad. Jejich práce mluví za sebe. Obraz „super-ženy“ je podle mě do značné míry zjednodušení, napojené na vnímání “muže-hrdiny” – kreativita má mnoho podob. Myslím, že bychom měli oceňovat projekty všech měřítek, pokud jsou umělecky výrazné, koncepčně silné a kvalitně provedené. Navíc péče a profesní život jdou často obtížně skloubit, což může ovlivnit objem práce, ale ne její kvalitu.
Proč ženská jména v dějinách architektury často chybí? Je to tím, že pracovaly pod někým a jejich přínos nebyl přiznaný?
HELENA: To je častý důvod. Mnohé architektky byly aktivní a veřejně známé ve své době, ale do historického kánonu se nedostaly, jména se postupně vytratila. Kolegyně například zkoumaly, jak bývalo uvedeno autorství architektů a architektek v publikacích a odborných časopisech – a ukazalo se, že v 80. a 90. letech se postupně vytrácely spoluautorky i celé týmy. Zůstávalo jen jedno jméno vedoucího ateliéru. Takže přestože ženy byly často součástí týmu, z finální prezentace mizely.
A nemáte pocit, že se to děje i dnes? Že spousta žen pracuje „pod“ něčím jménem?
HELENA: Určitě to souvisí i s tématem péče. Spousta žen pracuje v ateliérech, kde nenesou hlavní odpovědnost a zůstávají více v pozadí. Na druhou stranu riziko a závazky skutečně nese ten, kdo ateliér vede. Ale existuje i mnoho žen, které založily vlastní úspěšnou praxi, například Markéta Zdebská, Yvette Vašourková, nebo cosa.cz, kterou tvoří Bára Šimonová a Markéta Mráčková. Dále třeba Bára Škorpilová. Aktivních žen je opravdu mnoho – pedagožek, historiček a kurátorek, jen je důležité reflektovat jejich práci v publicistice, kritice i historiografii. Ale máte pravdu, že absence žen ve vedoucích pozicích a tzv. skleněný strop, přetrvává. Také je důležité, aby se ženy do těchto pozic hlásily, aby měly autorizaci. Z komory architektů slýcháme, že je stále nízký počet autorizovaných architektek.
Téma péče je velké téma v souvislosti se ženami v architektuře. Jak vnímáte, že se to posunulo v posledních letech?
HELENA: Pro řadu architektek péče ovlivňuje jejich kariéru i možnosti zapojení do komplexních projektů. Dříve, v rámci projektových ústavů, měly ženy stálé zaměstnání a často se po mateřské vracely na stejné místo. Paradoxně před rokem 1989 existovala rozsáhlejší síť institucí péče – jesle, školky, jídelny. Dnes, v prostředí volného trhu a práce na volné noze, je návrat složitější – projekty a zakázky běží bez přerušení. Konkurenční prostředí po roce 1990 přineslo tlak na individualitu, výkon a odpovědnost jednoho „autora“ nebo “autorky”. Tvůrčí páry jsou přitom kapitolou sama pro sebe. Na druhou stranu, mění se i pojetí „mladého” architekta a architektky, dnes je běžné, že výraznější realizace přichází až po čtyřicítce. Posouvají se hranice i očekávání. Ve výzkumu, kde se například více zohledňuje rodičovská dovolená. Výhodou u nás je, že například pedagogická kariéra nemusí končit v 65 letech, jako třeba v Německu. To je důležité, otevírá to prostor pro ženy, které kombinují profesní život s péčí. Bylo dobré zákonně garantovat dostupnost zkrácených úvazků a pracovní flexibilitu v podobě home office. Na druhou stranu řada architetů a architektek pracuje na švarcsystém, takže situace je poměrně nepřehledná.
Co vás k tématu přivedlo? Sehrála v tom roli i osobní zkušenost?
HELENA: Myslím, že mě ovlivnila různá setkání, zejména se zahraničními historičkami architektury, s Franziskou Bollerey a s Mary Pepchinski. Kniha “Ideological Equals”, kterou editovala Mary Pepchinski a Mariann Simon a vydalo ji nakladatelství Routledge (2017), se jako jedna z prvních zabývala tím, jaká byla situace žen v architektuře v poválečném období ve státech tzv. východního bloku. Autorky se ptaly, zda se politicky deklarovaná rovnost mužů a žen promítla i do architektonické praxe a jejich odpověď nebyla vůbec jednoznačná. Překvapilo mě, že v knize úplně chyběla kapitola věnovaná českým architektkám. Zorganizovala jsem konferenci “Moderní žena—architektka” a vyšla stejnojmenná publikace v roce 2021. Spolu s Klárou Brůhovou z UMPRUM jsme poté podaly grant GAČR a oproti všeobecnému očekávání uspěly. Jako řešitelky jsme vedly tříletý výzkum “Ženy v architektuře”, který vyústil v publikaci a v online databázi aktuálně 105 biografií českých architektek (www.zenyvarchitekture.cz).
Vzniklo i patnáct rozhovorů, dostupných na Spotify (https://tinyurl.com/3435k6yh). Výzkumný tým jsme tvořily v pěti: spolu s Petrou Hlaváčkovou, Šárkou Malošíkovou a Nikolou Zahrádkovou. První rešerše vycházely hlavně z dobových časopisů a publikací online kvůli covidu i z předchozích dílčích prací, z knihy o Růženě Žertové, kterou vydal Petr Klíma, nebo z rešerší Michaely Janečkové, Báry Šimonové, Markéty Mráčkové, a dalších. Sestavily jsme seznam architektek a jejich projektů a následně databázi, kterou jsem měla na starosti v rámci svého působení v Národní galerii. Byla to pro mě nová zkušenost i metodologicky – spolupracovaly jsme s odbornicemi ze sociologie a historie, vznikaly i strukturované rozhovory s architektkami. Snažily jsme se téma zasadit do dobového kontextu, nikoliv hledat specificky “ženskou architekturu”. Výsledkem je publikace, která není jen historickým přehledem, ale i pokusem o interdisciplinární výzkum, který mohou rozvíjet další badatelé a badatelky.
Publikace “Ženy v architektuře” uzavřela samotný výzkum. Chystáte se na něj v budoucnu nějak dále navázat?
HELENA: Do určité míry ano. Aktivně se teď snažíme doplňovat ženská jména do sbírky architektury Národní galerie, kde je velký nepoměr. Zároveň připravujeme na Den architektury prezentaci architektek – Vítězslavy Rothbauerové, Evy Fantové, Markéty Cajthamlové a Radomíry Sedlákové. Přemýšlíme o různých formátech výstav ve Veletržním paláci i v rámci spoluprací. Výzkum jako takový už je formálně ukončen, ale databáze zůstává otevřená. Bohužel je problém najít na její další rozšiřování kapacitu, přesto bych se k některým jménům ještě ráda vrátila.
Architektura a životní sloh: Expozice NGP 1918–1938 a 1956–1989
Zmínila jste, že teď pracujete na nové výstavě. Můžete říct víc?
HELENA: Ano, právě připravujeme novou stálou expozici tady ve třetím patře Veletržního paláce. Věnuje se období první republiky a vycházíme mimo jiné z textů Karla Honzíka, především z jeho slavného eseje “Za novým životním slohem”. Honzík byl aktivní už v meziválečném období nejen jako architekt, ale i jako teoretik. Jeho texty měly často fejetonistický charakter a v lecčems se blížily stylu Adolfa Loose. Honzík v nich artikuloval myšlenku, že architektura by měla odrážet ducha doby, že dvacáté století si zaslouží vlastní výraz, vlastní životní sloh. Této snaze architektů najít nový výraz a oprostit se od historizujících stylů se věnujeme i ve výstavě. Inspirujeme se jak avantgardou, tak klasičtějšími formami modernismu. Vystavujeme ve spolupráci se Sbírkou moderního umění, konkrétně sochařství. Společně jsme vytvořili koncepci, která propojuje architekturu, výtvarné i užité umění. Expozice bude rozdělená do pěti až šesti tematických oddílů, které se zaměřují na různé aspekty meziválečného životního stylu.
K expozici vyjde již letos sbírkový katalog “1918–1938: Za moderní architekturu” – pojedná životní způsob moderního (velko)městského člověka, vztah k modernímu tělu, práci i volnému času. Jedním z výrazných témat jsou velkoměstské paláce. Prvním předobrazem byl palác Lucerna. Šlo o typ multifunkčních staveb, které spojovaly administrativu, obchod i kulturní provoz. V expozici chceme prezentovat například paláce Broadway, Archa nebo Báňské a hutní společnosti s kinem a divadly i první český “mrakodrap” – budovu Všeobecního penzijního ústavu od Karla Honzíka a Josefa Havlíčka. Čerpáme především ze sbírek Národní galerie. Možná překvapivě se zabýváme i bankovními domy. Za první republiky hrály banky klíčovou roli nejen v hospodářství, ale i v samotném utváření města. Celá oblast tzv. pražského city, od Příkopů přes Národní třídu po Revoluční, je pásmem bankovních a pojišťovacích paláců, m.j. od Františka Roitha nebo Josefa Gočára. Právě v těchto stavbách se odráží různé podoby životního slohu, ať už v rovině avantgardní, nebo klasické moderny. Zajímavým momentem jsou také mezinárodní výstavy, kterých se Československo velmi aktivně účastnilo – během 20. a 30. let zhruba dvaceti velkých mezinárodních přehlídek, poprvé v zámoří v Riu de Janeiru pavilonem Pavla Janáka (1922). V Benátkách vznikl dokonce státní pavilon od Otakara Novotného, který se dodnes používá. Od roku 1926 byl ale určen především pro výtvarné umění, architektura se vystavuje v Benátkách až po roce 1991.
A jak funguje spolupráce mezi sbírkami při přípravě takové výstavy? Je to něčím specifické?
HELENA: Důležité je najít společný metodologický rámec, tedy způsob uvažování o tématu, ve kterém se sbírky mohou propojit. Ukázalo se, že pojem životního slohu může být dobrým mostem, propojuje výtvarné umění s architekturou a užitým uměním a zároveň se vztahuje k širším kulturním reáliím. Sochy v meziválečném období již nebyly tak intenzivně součástí architektury, spíše tedy v expozici reagují na rovinu životního slohu – jako samostatné prostorové entity v podobě volné plastiky v interiéru, ve výstavě nebo například jako sportovní trofeje. Jedinečnou je světelně-kinetická plastika navržená Zdeňkem Pešánkem pro Edisonovu transformační stanici v Praze. Myslím, že kombinace s trojrozměrnými plastikami archiktuře prospěje.
Stalo se někdy, že jste při přípravě narazili? Že jste chtěli jít někam dál, víc experimentovat, a ukázalo se to jako příliš alternativní nebo neprůchozí?
HELENA: Osobně bych třeba byla ráda, kdybychom ve sbírkách měli více objektů užitého umění. Design je oblast, která s tématem životního slohu samozřejmě úzce souvisí. Znamená to pro nás víc logistiky a větší nároky na zápůjčky a na přípravu. V rámci nové expozice o první republice se o to ale chceme pokusit. Připadá nám to důležité vystavit návrhy autorů a autorek jako byli František Marek, Antonín Heythum či Hana Kučerová-Záveská. Existuje i celá řada sériově vyráběného kovového a dřevěného nábytku firem UP Závody, Thonet, Slezák, ad. Chtěli jsme pracovat s dobovými filmy a audiovizuálním materiálem jako způsobem, jak propojit architekturu, design a každodenní životní styl. Ale narážíme i na praktické limity – třeba otázku udržitelnosti a spotřeby energie. Větší počet monitorů a technického vybavení s sebou nese určité nároky, které musíme zohlednit.
Při přípravě expozice předválečné architektury jsme narazili na to, že žádné hodnoty nejsou definitivní. Stále nacházíme významné funkcionalistické stavby, které chátrají, jako Dům uměleckého průmyslu na Národní třídě v Praze, nebo jim hrozí nevratné poškození, jako u plánované rozsáhlé přestavby Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově. To mi připadá skoro skandální. U poválečné architektury chápu, že se vnímání teprve formuje, ale u předválečných ikon už by stát měl mít jasno. Odborná veřejnost na tyto problémy upozorňuje, ale státní instituce se za architektonické dědictví bohužel příliš nepostaví. Přitom mnohé z těchto budov – jako například obchodní dům Máj nebo zmíněný Všeobecný penzijní ústav – už jsou kulturními památkami. A přesto nejsou chráněné tak, jak by si zasloužily.
A když zmiňujete Máj, mohla byste okomentovat to, co se tam teď nachází?
HELENA: Intervence na fasádě od Davida Černého, motýli s trupem stíhačky spitfire, je umělecky za zenitem, stejně jako jeho ostatní vstupy do veřejného prostoru. Aktuálně se patrně jedná o prodloužení „dočasné instalace“. Evidentně státní památková ochrana funguje jen napůl. Stavba sice má status kulturní památky, ale v praxi je možné do ní zasahovat způsobem, který smysl té ochrany úplně popírá. To mě pořád znovu překvapuje. Myslím, že se na tom ukazuje, jak slabé je povědomí o architektuře a urbanismu, nejen mezi veřejností, ale i mezi těmi, kdo o osudech význačných staveb 20. století rozhodují.
Mám pocit, že lidé si význam prostředí, ve kterém žijí, často neuvědomují a jeho hodnotu podceňují. Zvlášť patrné je to u staveb z období socialismu. Mnozí je stále odmítají nebo je spojují s negativními zkušenostmi. Vnímáte, že se tento postoj postupně mění? A snažíte se současnými výstavami přispět k jeho proměně?
HELENA: Jsem přesvědčena, že kreativita architektů a architektek v poválečném období byla srovnatelná s vývojem na Západě. Snažíme se zasazovat dílo českých architektů do evropského kontextu 20. století, se zohledněním dočasného rozdělení Evropy železnou oponou. Řada staveb z 60. let vznikla na základě architektonických soutěží, což bylo v rámci tzv. východního bloku poměrně výjimečné. Československo tehdy soutěže vypisovalo docela často, na významné zakázky jako obchodní domy, ambasády, sportovní haly nebo hotely. Vznikla skupina elitních ateliérů, které se později utvořily Sdružení projektových ateliérů. Patřili k nim architekti a architektky jako Vladimír Machonin a Věra Machoninová, Jan Šrámek, Karel Prager, Karel Filsak, resp. jako vedoucí ateliérů Alfa, Beta, Gama nebo Epsilon. Tyto ateliéry se tehdy oddělily od státních projektových ústavů a fungovaly na družstevní bázi. Bohužel jen do začátku 70. let, kdy byly začleněny zpět do státního projekčního systému.
Specifickým případem byl ateliér SIAL v Liberci pod vedením Karla Hubáčka. Zaměřoval se na propojení architektů s inženýrů. V rámci československé architektury byl nenahraditelný. Ikonickou stavbou je hotel a televizní vysílač na Ještědu, který v roce 1969 obdržel cenu Auguste Perreta. Ateliér pracoval i na zahraničních projektech, i když politická situace po roce 1968 tomu bránila. I tak realizoval bytový dům v rámci IBA v západním Berlíně. Architekti jako Machoninovi nebo kolektiv SIAL ovšem nemohli být ani vystavováni, ani publikováni. Například proto, že nevstoupili do reformovaného Svazů architektů po okupaci. To ale nijak nesnižuje kvalitu jejich projektů nebo kreativitu.
Myslíte, že česká společnost ještě nedozrála k tomu, aby to období přijala? Že je to pořád relativně „čerstvé“ téma?
HELENA: Ve stálé expozici „1956–1989: Architektura všem” nejširší veřejnost nalezne to nejlepší z české architektury daného období. Vznikla řada velkých projektů – Federální shromáždění, metro, vysílače, tedy telekomunikační a dopravní infrastruktura v celém Československu. Skok poválečné moderny byl skutečně masivní a srovnatelný se Západem. Konzumní společnost zde nastoupila v podstatě ve stejné době jako na Západě, kde byla ale prioritou šíře sortimentu a tržní přístup, zatímco u nás standardizace. Šlo hlavně o to, aby všichni měli přístup ke zboží a službám, ne nutně k rozmanitosti. V 80. letech už plánované hospodářství nedokázalo rostoucí poptávku uspokojovat.
Muzeum architektury
Jste kurátorka sbírky architektury v Národní galerii. Architekturu u nás prezentují i instituce jako CAMP, Galerie VIPER nebo Galerie Jaroslava Fragnera, každá z těchto institucí ale oslovuje trochu jiné publikum a volí jiný přístup. Nechybí tu podle vás prostor, který by architekturu systematicky představoval širší veřejnosti a věnoval se jí dlouhodoběji?
HELENA: Myslím, že jste otevřela klíčovou otázku. V českém kontextu skutečně chybí samostatné muzeum architektury. Architektonické sbírky jsou rozptýlené, spadají buď pod Národní technické muzeum, pod Národní galerii, nebo pod regionální instituce, ale neexistuje žádná instituce, která by se systematicky věnovala podpoře a prezentaci architektonické kultury, urbanismu a možná i designu. Různé iniciativy existovaly už od padesátých a šedesátých let a z jedné z nich vznikla dnešní sbírka architektury. V roce 1982 dokonce vyšlo vládní usnesení o rozvoji architektury, ve kterém bylo výslovně uvedeno, že by mělo vzniknout Muzeum architektury. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Původně nebylo zřejmé, jestli vznikne samostatné muzeum, nebo sbírka Národní galerie. Nakonec se zformovala jako odborné oddělení uvnitř galerie. Za téměř čtyřicet let se nám i díky aktivitě mojí předchůdkyně Radomíry Sedlákové a dalších spolupracovníků podařilo shromáždit přes 26 000 objektů. Sbírku se přitom neustále snažíme rozšiřovat. Dnes jde o druhou největší sbírku Národní galerie, patří sem plány, modely, kresby, grafiky, negativy i fotografie.
Vzhledem k tomu, že sbírka architektury spadá pod Národní galerii, můžete říct, jaké z toho plynou výhody a nevýhody?
HELENA: My jsme rozdělení podle časových období, protože naše sbírka se zaměřuje především na druhou polovinu 20. století, jsme součástí Sbírky umění po roce 1945. To má své výhody, jsme tak blíže výtvarnému umění a můžeme spolupracovat s kolegy, kurátory a kurátorkami volného umění. Díky tomu můžeme prezentovat architekturu ve Veletržním paláci Národní galerie a oslovit nejširší publikum. Na druhou stranu je tu ale i několik komplikací, architektura a současné umění (obrazy nebo plastiky), mají rozdílné potřeby, pokud jde o konzervaci nebo restaurování. Tyto rozdíly jsou někdy obtížně slučitelné, ale samozřejmě se snažíme najít způsob, jak s tím pracovat.
Je něco, co by se z Vašich zahraničních zkušeností dalo přenést sem? Jaké je pro vás srovnání? Máte zkušenosti z muzejních institucí Německa, Rakouska, Švýcarska... Možná i dalších zemí. Jsou v něčem dál?
HELENA: V Německu existují dvě muzea architektury, Deutsches Architekturmuseum ve Frankfurtu nad Mohanem a Architekturmuseum der TUM v Pinakothek der Moderne, kde jsem absolvovala roční stáž. V Nizozemsku Het Nieuwe Instituut (dříve The Netherlands Architecture Institute – NAI) spravuje archiv stavebního umění. Ten obsahuje na 4 mil. objektů. A přitom Nizozemsko i Česko jsou země podobné velikosti. Archiv NAI byl ustaven v roce 1988, ve stejné době jako sbírka architektury NG. Co se týče samotné prezentace architektury, myslím, že infrastruktura našich západních sousedů je komplexnější a lépe financovaná. Samozřejmě ale záleží i na spolupráci různých subjektů. Byla bych ráda, kdybychom se s Českou komorou architektů a Ministerstvem kultury společně více zasadili o to, aby byla kvalitní architektura vnímána veřejností výrazněji. Je to prostředí, které nás každodenně obklopuje. Pokud jej lidé nevnímají jako hodnotu, ochuzují se o důležitou součást kvality života a prostředí, ve kterém žijí.
