Jste kurátorka sbírky architektury v Národní galerii. Architekturu u nás prezentují i instituce jako CAMP, Galerie VIPER nebo Galerie Jaroslava Fragnera, každá z těchto institucí ale oslovuje trochu jiné publikum a volí jiný přístup. Nechybí tu podle vás prostor, který by architekturu systematicky představoval širší veřejnosti a věnoval se jí dlouhodoběji?
HELENA: Já bych k tomu ještě doplnila, že sbírka architektury, přesněji Muzeum architektury a stavitelství, existuje v rámci Národního technického muzea. Ale myslím, že jste narazila na otázku, která je dlouhodobě problematická. V českém kontextu skutečně chybí samostatné muzeum architektury. Architektonické sbírky jsou rozptýlené, spadají buď pod Technické muzeum, nebo pod Národní galerii, ale neexistuje žádná instituce, která by se systematicky věnovala podpoře a prezentaci architektonické kultury, urbanismu a možná i designu. Různé iniciativy tu byly už od padesátých a šedesátých let a z jedné z nich vznikla dnešní sbírka architektury. V roce 1982 dokonce vyšlo vládní usnesení o rozvoji architektury, ve kterém bylo výslovně uvedeno, že by mělo vzniknout Muzeum architektury. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Původně ani nebylo jasné, jestli vznikne samostatné muzeum, nebo sbírka pod Národní galerií. Nakonec zůstala jako odborné oddělení uvnitř galerie. A za těch téměř čtyřicet let se i díky aktivitě mojí předchůdkyně Radomíry Sedlákové a dalších spolupracovníků podařilo shromáždit přes 22 000 objektů. Sbírku se přitom neustále snažíme rozšiřovat. Dnes je to druhá největší sbírka Národní galerie a myslím, že brzy dosáhneme počtu 25 000 položek. Patří sem plány, modely, kresby, grafiky, negativy i fotografie.
A vzhledem k tomu, že sbírka architektury spadá pod Národní galerii, můžete říct, jaké z toho plynou výhody a nevýhody?
HELENA: My jsme rozdělení podle časových období a protože naše sbírka se zaměřuje především na druhou polovinu 20. století, jsme aktuálně součástí sbírky umění po roce 1945. To má své výhody, jsme tak blíže výtvarnému umění a můžeme spolupracovat s kolegy, kurátory volného umění. Díky tomu si můžeme dovolit prezentovat architekturu přímo v rámci Národní galerie. Na druhou stranu je tu ale i několik komplikací, architektura a současné umění, jako jsou obrazy nebo sochy, mají rozdílné potřeby, pokud jde o konzervaci nebo restaurování. Tyto rozdíly jsou někdy obtížně slučitelné, ale samozřejmě se snažíme najít způsob, jak s tím pracovat.
Napadá mě, že máte také mnoho zkušeností ze zahraničí. Je něco, co by se z tamější praxe dalo přenést sem? Jaké je pro vás srovnání? Máte zkušenosti z Německa, Rakouska, Švýcarska... Možná i dalších zemí. Jsou v něčem dál?
HELENA: Myslím, že rozdíl je především v tom, co už jsme zmiňovaly. Existují tam specializované instituce přímo věnované architektuře, ta podpora je jasná. V Německu jsou třeba dvě taková muzea, včetně Architekturmusea v Pinakothek der Moderne, kde jsem absolvovala roční stáž. Podobně v Nizozemsku mají rozsáhlou státní instituci, která spravuje archiv stavebního umění. Ten obsahuje kolem 600 000 plánů. A přitom Nizozemsko není o tolik větší země než Česko, velikostí jsou srovnatelné. Co se týče samotné prezentace architektury, myslím, že tamní infrastruktura je prostě komplexnější. Už základní podmínky pro prezentaci architektury jsou nastavené jinak. Samozřejmě ale záleží i na spolupráci různých subjektů. Byla bych ráda, kdyby se třeba Česká komora architektů nebo ministerstvo kultury více zasadily o to, aby byla architektura jako disciplína vnímána veřejností výrazněji. Je to přece prostředí, které nás každodenně obklopuje. Pokud to lidé nevnímají jako hodnotu, ochuzují sami sebe o důležitou součást kvality života a prostředí, ve kterém žijí.
To je zajímavá poznámka. Mám pocit, že lidé si význam prostředí, ve kterém žijí, často neuvědomují a jeho hodnotu podceňují Zvlášť patrné je to u staveb z období socialismu, i když se o nich dnes více diskutuje, mnozí je stále odmítají nebo je spojují s negativními zkušenostmi. Vnímáte, že se tento postoj postupně mění? A snažíte se současnými výstavami přispět k jeho proměně?
HELENA: Myslím, že je to jediná možnost. Kreativita architektů v poválečném období byla srovnatelná s jejich kolegy na Západě. Rozdíl byl jen v politickém rozdělení Evropy železnou oponou. Po roce 1989 už se dá mluvit o evropském kontextu, ale podobně tomu bylo i před rokem 1938 nebo 1945. Řada staveb z 60. let vznikla na základě architektonických soutěží, což bylo v rámci východního bloku poměrně výjimečné. Československo tehdy soutěže vypisovalo docela často, a to i na významné zakázky jako obchodní domy, ambasády, sportovní haly nebo hotely. Vznikla tak skupina kvalitních ateliérů, které se později sdružily například ve Sdružení projektových ateliérů. Patřili k nim architekti jako Karel Prager, Karel Filsak nebo Jan Šrámek, velká jména české architektury. Tyto ateliéry se tehdy oddělily od státních projektových ústavů a fungovaly na družstevní bázi. Bohužel jen do konce 60. let, maximálně do začátku 70. let, kdy byly začleněny zpět do Ústavu hlavního města Prahy. I v něm pak fungovaly známé ateliéry Alfa, Beta nebo Gama.
Specifickým případem byl ateliér SIAL, zaměřoval se na telekomunikační stavby a propojení architektury s inženýrstvím. V rámci československé ekonomiky byl nenahraditelný. Ačkoliv měl potenciál pracovat i na zahraničních projektech, politická situace po roce 1968 tomu bránila. Architekti jako Machoninovi nebo kolektiv SIAL pak nemohli být ani vystavováni, ani publikováni. Například proto, že nevstoupili do oficiálních svazů architektů. To ale nijak nesnižuje jejich kvalitu nebo kreativitu.
Myslíte, že česká společnost ještě nedozrála k tomu, aby to období přijala? Že je to pořád relativně „čerstvé“ téma?
HELENA: To už nedokážu posoudit. Sama se touhle architekturou zabývám od roku 2012, takže mně už to jako téma přijde spíš uzavřené, ale chápu, že pro spoustu lidí to tak není. I proto vznikla stálá expozice, která má veřejnost seznamovat s tím nejlepším, co Československo v architektuře vytvořilo. Zároveň si myslím, že tady vznikla řada velkých projektů – Federální shromáždění, metro, vysílače a další infrastruktura, která pokryla celé Československo. Skok poválečné moderny byl skutečně masivní a srovnatelný se Západem, tam byla ale prioritou šíře sortimentu a tržní přístup, zatímco u nás standardizace. Šlo hlavně o to, aby všichni měli přístup ke zboží, ne nutně k jeho rozmanitosti. V 80. letech už plánované hospodářství nedokázalo rostoucí poptávku zvládat, ale konzumní společnost tady nastoupila v podstatě ve stejné době jako na Západě.
Žádné hodnoty ale nejsou definitivní. Momentálně připravujeme expozici předválečné architektury a stále nacházíme významné funkcionalistické stavby, které chátrají a nic se s tím neděje. Například Všeobecný penzijní ústav, který čeká rozsáhlá přestavba, to mi připadá skoro skandální. U poválečné architektury chápu, že se vnímání teprve formuje, ale u předválečných ikon už by stát měl mít jasno. Odborná veřejnost na tyto problémy upozorňuje, ale státní instituce se za architektonické dědictví příliš nepostaví. Přitom mnohé z těchto budov – jako například obchodní dům Máj nebo zmíněný penzijní ústav – už jsou kulturními památkami. A přesto nejsou chráněné tak, jak by si zasloužily.
A když zmiňujete Máj, mohla byste okomentovat to, co se tam teď nachází?
HELENA: To je příklad, jak památková péče funguje jen napůl. Stavba sice má status kulturní památky, ale v praxi je možné do ní zasahovat způsobem, který smysl té ochrany úplně popírá. A to mě pořád znovu překvapuje. Myslím, že se na tom ukazuje, jak slabé je povědomí o architektuře a urbanismu, nejen mezi veřejností, ale i mezi těmi, kdo o takových věcech rozhodují.
Zmínila jste, že teď pracujete na nové výstavě. Můžete říct víc?
HELENA: Ano, právě připravujeme novou expozici tady ve třetím patře Veletržního paláce. Věnuje se období první republiky a vycházíme mimo jiné z textů Karla Honzíka, především z jeho slavného eseje Za novým životním slohem. Honzík byl aktivní už v meziválečném období nejen jako architekt, ale i jako teoretik. Jeho texty měly často fejetonistický charakter a v lecčems se blížily stylu Adolfa Loose. Zároveň v nich artikuloval myšlenku, že architektura by měla odrážet ducha doby, že dvacáté století si zaslouží vlastní výraz, vlastní životní sloh, jak to formuloval. Této snaze architektů najít nový výraz a oprostit se od historizujících stylů se věnujeme i v této výstavě. Inspirujeme se jak avantgardní modernou, tak klasičtějšími formami modernismu. Vystavujeme ve spolupráci s několika dalšími sbírkami, například sbírkou moderního a současného sochařství, a společně jsme vytvořili koncepci, která propojuje architekturu, užité umění i výtvarné umění. Expozice je rozdělená do pěti až šesti tematických oddílů, které se zaměřují na různé aspekty meziválečné kultury.
Jedním z výrazných témat jsou velkoměstské paláce. Šlo o typ multifunkčních staveb, které spojovaly administrativu, obchod i kulturní provoz. Doufáme, že v expozici budeme moci ukázat například Palác Broadway, možná i Palác Archa nebo Báňské a hutní společnosti od Karla Říhy. Čerpáme samozřejmě ze sbírek Národní galerie. Dalším tématem jsou bankovní domy. Za první republiky hrály banky klíčovou roli nejen v hospodářství, ale i v samotném utváření města. Celá oblast tzv. pražského city, od Příkopů přes Národní třídu po Revoluční, je pásmem bankovních a pojišťovacích paláců. Právě v těchto stavbách se odráží různé podoby životního slohu, ať už v podobě avantgardní, nebo klasičtější moderny.
Zajímavým momentem jsou také mezinárodní výstavy, na kterých bylo Československo velmi aktivní. Po rozpadu Rakouska-Uherska hledalo nové odbytiště a během 20. a 30. let se účastnilo zhruba dvaceti velkých mezinárodních přehlídek. V Benátkách vznikl dokonce státní pavilon, který se dodnes používá. V meziválečném období byl ale určen především pro výtvarné umění, architektura se do něj dostala až po roce 1991.
A jak funguje spolupráce mezi sbírkami při přípravě takové výstavy? Je to něčím specifické?
HELENA: Důležité je najít společný metodologický rámec, tedy způsob uvažování o tématu, ve kterém se sbírky mohou propojit. Ukázalo se, že koncept životního slohu může být dobrým mostem, propojuje výtvarné umění s architekturou a užitým uměním a zároveň se vztahuje k širším kulturním souvislostem. Vznikl tak výstavní celek, který rozšiřuje čistě umělecký pohled o architektonický a společenský kontext.
Stalo se někdy, že jste při přípravě narazili? Že jste chtěli jít někam dál, víc experimentovat, a ukázalo se to jako příliš alternativní nebo neprůchozí?
HELENA: Určitě, občas se to stává. Osobně bych třeba byla ráda, kdybychom ve sbírkách měli víc objektů užitého umění. To je oblast, která s tématem životního slohu samozřejmě úzce souvisí. Snažili jsme se to doplnit aspoň zápůjčkami, třeba z Retro muzea v Chebu, ale není to oblast, na kterou by se naše sbírky primárně zaměřovaly. Znamená to pro nás víc logistiky a větší nároky na přípravu. V rámci nové expozice o první republice se o to ale chceme znovu pokusit, i když to bude komplikovanější, připadá nám to důležité.
Jiným směrem, který jsme zvažovali, byla vizuální kultura a film. Chtěli jsme pracovat s dobovými filmy a audiovizuálním materiálem jako způsobem, jak propojit architekturu, design a každodenní životní styl. Ale naráželi jsme i na praktické limity – třeba otázku udržitelnosti a spotřeby energie. Větší počet monitorů a technického vybavení s sebou nese určité nároky, které musíme zohlednit. Uvidíme, do jaké míry se to podaří zapojit v nové expozici. Rádi bychom film využili znovu, ale je otázkou, jestli ve stejné míře jako dřív.
Přesuneme k tématu žen v architektuře, které také souvisí s meziválečným a poválečným obdobím. Vy jste se mu věnovala už v publikaci Moderní žena architektka. Co vás k němu přivedlo? Sehrála v tom roli i osobní zkušenost?
HELENA: Myslím, že mě ovlivnila různá setkání, zejména setkání se zahraničními historičkami architektury, například s Franziskou Bollerey nebo s Mary Pepchinski. A samozřejmě také kniha Ideological Equals, kterou editovala Maija Kivelä a vydalo ji nakladatelství DOM publishers. Právě tahle publikace se jako jedna z prvních zabývala tím, jaká byla situace žen v architektuře v poválečném období ve státech tzv. východního bloku. Autorky se ptaly, zda se politicky deklarovaná rovnost mužů a žen promítla i do architektonické praxe a jejich odpověď nebyla vůbec jednoznačná.
V té době mě začal víc zajímat kontext střední Evropy, konkrétně Československa. A když jsem se podívala, co už k tomu existuje, překvapilo mě, že v knize Ideological Equals úplně chyběla kapitola věnovaná českým architektkám. Slovenské tam zastoupené byly, věnovala se jim Henrieta Moravčíková, ale české jméno tam nebylo žádné, to mi přišlo jako zřejmé prázdné místo, které je potřeba doplnit. Spolu s Klárou Brůhovou z UMPRUM jsme pak podaly grant GAČR a uspěly. Jako řešitelky jsme vedly tříletý výzkum, který vyústil v publikaci a v online databázi více než dvou set biografií českých architektek.
Jaké to bylo ponořit se do všech těch dat? Pokud vím, často byly ženy v architektuře skryté v pozadí, pracovaly ve dvojicích, často s manželem. Jak náročné bylo tuhle práci dohledávat?
HELENA: Ztížila nám to už samotná situace na začátku výzkumu, byl covid, takže jsme nemohly navštěvovat archivy ani osobně mluvit s architektkami. První rešerše jsme proto dělaly hlavně z časopisů a publikací z poválečné doby. Vycházely jsme i z předchozí práce, třeba z knihy o Růženě Žertové, kterou napsala Michaela Janečková, nebo z rešerší Báry Šimonové, Markéty Mráčkové, Petra Klímy a dalších. Výzkumný tým jsme tvořily v pěti: kromě mě a Kláry Brůhové ještě Petra Hlaváčková, Šárka Malošíková a Nikola Zahrádková. Společně jsme sestavily seznam architektek a jejich projektů a následně databázi, kterou jsem měla na starosti v rámci svého působení v Národní galerii. Byla to pro mě nová zkušenost i metodologicky – spolupracovaly jsme s odbornicemi ze sociologie a historie, vznikaly i rozhovory s architektkami a snažily jsme se na téma nahlížet z různých stran. Výsledkem je publikace, která není jen historickým přehledem, ale i pokusem o základní výzkum, na kterém mohou stavět další badatelé.
Napadá mě k tomu jedna věc, jestli pro vás nebylo vlastně i trochu zarážející nebo skličující zjišťovat, jak náročné ženy měly podmínky pro práci, nebo jak často jejich tvorba zůstávala ve stínu mužských kolegů?
HELENA: Pro mě to bylo spíš objevné. Na začátku jsem znala možná deset jmen, ale myslím, že se nám podařilo odhalit řadu skvělých tvůrkyň, které byly do té doby velmi málo zastoupené nebo reflektované. Ať už to byla Ivana Čapková, Helena Jiskrová, nebo třeba i Markéta Cajthamlová, která je vlastně poměrně známá, ale stále ne úplně doceněná. Podobně Jaromíra Šimoníková. Mám radost, že jsme vytvořily databázi s biografiemi a soupisem jejich děl – myslím, že je důležité tyto informace zachytit, než nenávratně zmizí.
Je nějaký konkrétní příběh nebo osobnost, která vás opravdu překvapila nebo potěšila?
HELENA: Třeba Ivana Čapková, pro mě velmi silná osobnost. Působila jako pedagožka, byla první asistentkou Josefa Svobody na UMPRUM. Později, kvůli politickým důvodům, musela školu opustit, ale po roce 1990 se vrátila a stala se vedoucí katedry architektury. Dlouho pracovala i na Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze, byla specialistkou na bytovou typologii a design. Nebo Zdeňka Marie Nováková – výrazná osobnost na AVU, spolupracovala s Františkem Cubrem. Její administrativní budova Chemapol je jedna z mála známějších staveb a teď začíná získávat i ocenění. Nedávno obdržela ocenění od České komory architektů, a Obec architektů také ocenila Zdeňku Vydrovou. Samozřejmě dřív získávaly ceny hlavně známé tvůrkyně jako Alena Šrámková, Věra Machoninová nebo Eva Jiřičná – ale mám pocit, že se ten okruh postupně rozšiřuje. Sice pomalu, ale přece.
V souvislosti s tím, co říkáte na novou Cenu Aleny Šrámkové, která vznikla v rámci České ceny za architekturu?
HELENA: Vnímám to velmi pozitivně, mám z toho radost. Vím, že se o tom vedly různé debaty, ale myslím, že to může být povzbuzení pro další architektky. I Alena Šrámková v rozhovorech zmiňovala, že jako žena to neměla jednoduché, třeba pokud šlo o důvěru investorů v její schopnosti. Tuhle cenu tedy chápu jako určité uznání a zároveň jako pozitivní, motivační gesto.
V souvislosti s Alenou Šrámkovou se často říká, že žena v architektuře musí mít „ostré lokty“ nebo se chovat jako muž, aby mohla prorazit. Po výzkumu, který jste vedli, by mě zajímalo, je to spíš stereotyp, nebo má ten obraz nějaký reálný základ?
HELENA: Myslím, že ten stereotyp se pořád opakuje. Třeba u Zdeňky Marie Novákové nebo Vítězslavy Bauerové to občas zaznívá taky, že byly přísné, rázné, ale může to být spíš vnímání zvenčí než realita. Nováková působila jako pedagožka na AVU a věnovala se výstavní architektuře, Bauerová pracovala léta v Pražském projektovém ústavu a později realizovala i vlastní stavby – hotely, komunitní centra... Jejich práce mluví sama za sebe.
Ten obraz „tvrdé ženy“ je podle mě do značné míry zjednodušení. I dnes se občas říká, že architektka musí být „ostřejší“, aby uspěla, ale bylo by dobré tohle vnímání překonat. Kreativita má mnoho podob a neměla by se hodnotit podle toho, jestli někdo navrhl deset administrativních budov, nebo jednu menší, ale precizně dotaženou realizaci. Navíc péče a profesní život jdou často obtížně skloubit, což může ovlivnit objem práce, ale ne její kvalitu. Myslím, že bychom měli oceňovat i projekty menšího měřítka, pokud jsou výrazné, koncepčně silné a kvalitně provedené.
Proč ženská jména v dějinách architektury často chybí? Je to tím, že pracovaly pod někým a jejich přínos nebyl přiznaný?
HELENA: To je častý důvod. Kolegyně například zkoumaly, jak se architekti uváděli v publikacích a odborných časopisech – a ukazuje se, že v 70. a 80. letech se postupně přestávaly uvádět celé týmy. Zůstávalo jen jedno jméno, většinou vedoucí ateliéru. Takže přestože ženy byly často součástí týmu, z finální prezentace mizely. Záleží samozřejmě i na tom, čemu se historici architektury věnovali. Mnohé architektky byly aktivní a veřejně známé ve své době, ale do historického vyprávění se nedostaly, jména se postupně vytratila.
A nemáte pocit, že se to děje i dnes? Že spousta žen pracuje „pod“ něčím jménem?
HELENA: Určitě, to souvisí i s tématem péče. Spousta žen pracuje v ateliérech, kde nenesou hlavní odpovědnost a tím pádem zůstávají víc v pozadí. Na druhou stranu riziko a závazky skutečně nese ten, kdo ateliér vede. Ale máme i mnoho žen, které založily vlastní praxi, například Markéta Zdebská, Markéta Cajthamlová, nebo kancelář COSA, kterou tvoří Bára Šimonová a Markéta Mráčková. Dále třeba Bára Škorpilová. Těch jmen je opravdu hodně, jen je důležité je aktivně zaznamenávat, reflektovat jejich práci v publicistice, kritice i historiografii.
Téma péče je velké téma v souvislosti se ženami v architektuře. Jak vnímáte, že se to posunulo v posledních letech?
HELENA: Určitě se o tom mluví víc než dřív, ale rozhodně to není vyřešené. Pro řadu architektek je péče klíčové téma, ovlivňuje jejich kariéru i možnosti zapojení do velkých projektů. Po roce 1989 se to podle mě v něčem ztížilo. Dřív, v rámci projektových ústavů, měli lidé stálé zaměstnání a často se po mateřské vraceli na stejné místo. Dnes, v prostředí volného trhu a časté práce na volné noze, je návrat složitější – projekty a zakázky běží bez přerušení a navazovat po delší pauze je náročné. Paradoxně před rokem 1989 byla možná větší síť institucí péče – jesle, školky... A současně konkurenční prostředí po roce 1990 znovu přineslo tlak na individualitu, výkon a odpovědnost jednoho „autora“, což může být pro ženu-architektku v péči o rodinu náročné ustát.
Zajímalo by mě ještě, jak je to se ženami v akademickém prostředí, ve vedení ateliérů. Zdá se, že ženy tam často chybí, obzvlášť ve vyšších ročnících. Je to také spojeno s tématem péče, nebo to má i jiné důvody?
HELENA: Ženy na školách rozhodně jsou, jen jich není tolik ve vedoucích pozicích. Na FA ČVUT dlouhodobě působí třeba Irena Fialová. Alena Šrámková byla výraznou osobností nejen jako architektka, ale i jako pedagožka. Eva Jiřičná je další silná figura – i když ji máme často spojenou spíš s Velkou Británií, pedagogicky působila i na UMPRUM. Ale je pravda, že na vedení ateliérů je potřeba mít čas a kapacitu. Pokud někdo kombinuje vlastní praxi s výukou, je to extrémně náročné, což může být pro ženy složitější, zejména pokud mají děti. Taky je důležité, aby se ženy do těchto pozic samy hlásily, aby měly autorizaci a byly aktivní. Z komory architektů slýcháme, že je stále nízký počet autorizovaných architektek, což je zásadní překážka. A ano, často to souvisí i s tím, že si ženy autorizaci odkládají kvůli mateřství.
Na druhou stranu výhodou u nás je, že pedagogická kariéra nemusí končit v 65 letech, což v některých jiných zemích, jako třeba v Německu, bývá problém. Tlak na rychlé získání akademické pozice tam může být větší. Zároveň se mění i pojetí „mladého architekta“, dnes je běžné, že výraznější realizace přichází až po čtyřicítce. Posouvají se hranice i očekávání, podobně jako ve výzkumu, kde se například víc zohledňuje rodičovská dovolená. A to je důležité, otevírá to prostor pro ženy, které kombinují profesní život s péčí.
Publikace Ženy v architektuře uzavřela samotný výzkum. Chystáte se na něj v budoucnu nějak dále navázat?
HELENA: Do určité míry ano. Aktivně se teď snažíme doplňovat ženská jména do sbírky architektury Národní galerie, kde je velký nepoměr. Zároveň připravujeme na Den architektury prezentaci starší generace architektek – přemýšlíme o různých formátech výstavy ve Veletržním paláci. Výzkum jako takový už je formálně ukončen, ale databáze zůstává otevřená. Bohužel je problém najít na její další rozšiřování kapacitu, přesto bych se k některým jménům ještě ráda vrátila.
