Hned při vstupu do expozice mi bylo jasné, že půjde o hutný, informacemi nabitý projekt. Vitríny plné křehkých objektů doprovázejí rozměrné zavěšené „svitky“ s texty. Zkušené kurátorské duo zvolilo výstavní klíč zaměřující se na formální vývoj a proměny tvarů, dekoru a malby. V případě širokého spektra porcelánových výrobků to ale přináší řadu problémů. Různých objektů a funkcí s nimi spojených je mnoho a v expozici chybějí opěrné body k orientaci v záplavě materiálu. Těmi by mohly být dlouhé a hutné doprovodné texty, kterých je v expozici hned šestnáct, doplněné menšími tabulkami s komentáři a velkým historickým přehledem. Jejich délka i formální jazyk jsou ale náročné a pro mnohé bude obtížné věnovat jim patřičnou pozornost i čas.
Výstavě by pravděpodobně prospělo vydání doprovodné publikace, v níž by autoři měli prostor informace rozvinout do delších esejí a výstavu od množství textu odlehčit, případně je alespoň přeformulovat do přívětivějšího jazyka. Problém ale vnímám již v samotném kurátorském klíči. Sledovat takřka výhradně formální vývoj lze dobře v některých momentech, jako je část věnovaná porcelánovým konvicím nebo tradici lázeňských koflíků. Jakmile se výstava soustředí na jeden typ produktu, dokáže i nezkušený pozorovatel ocenit tvarový vývoj a jednotlivé změny v průběhu let. Na zúženém půdorysu se navíc otevírá prostor pro sledování vazby výrobků a tehdejší společnosti, proměny statusu porcelánu jako materiálu a jeho postupné rozšíření od exkluzivity pro zámožné šlechtice po každodenní předměty v běžných domácnostech. I samotným textům takové zúžení prospívá a okamžitě se stávají čtivější. Podobně podařená je i část věnovaná litofánu, tedy tenkým prosvětleným porcelánovým deskám s reliéfními motivy.
Po úžeji zaměřených momentech se ale výstava rychle vrací zpět k jednotlivým výčtům období a jejich specifik. To je škoda zejména v rámci reprezentace státu na světových výstavách, ať už v Chicagu, či v roce 1958 v Bruselu. Otázka „národního“ a reprezentace státu v průběhu minulých století optikou porcelánu, jenž hrál spolu s keramikou druhé housle po vyhlášeném tuzemském sklářství, by si zasloužila vlastní část výstavy a výzkum v kontextu společenských a politických přesahů designu a řemesla.
Při vstupu do poslední části se expozice snaží komunikovat skrze interaktivní prostřený stůl a také vitrínu s produkty, které kurátoři identifikovali jako kýč. Možnost testovat porcelánové výrobky, prozkoumávat proměny stolování a s tím související zastarávání výrobků je osvěžující, na druhou stranu pokládám za promarněnou příležitost bavit se na takovém místě o udržitelnosti. Měl by zastarávat výrobek, který má potenciálně neomezenou životnost?
Na konci expozice se nachází pro mě osobně největší zklamání, kterým je prezentace současné generace tvůrců pracujících s porcelánem. Zde bych předpokládal nějaké vyvrcholení a pointu, případně navázání na předchozí části. Například skrze znovupoužití již zmíněné litofanie, kterou ve zjednodušené verzi Gabriel Vlach umístil na dno svých hrnků, takže je dopití nápoje spojeno s překvapivým pohledem na světelný obrazec. Nebo návaznost dobových motivů minulých století s alegoriemi covidu Moniky Martykánové, jež ve své diplomové práci skrze tradiční porcelánové figurky ilustrovala momenty z pandemie a lockdownu. Výrobky jsou místo toho naskládány vedle sebe jako přehlídka současné produkce a působí spíše do počtu k historické části expozice.
Ačkoli je „Český porcelán tří století vůbec první výstavou, která ve zkratce přibližuje vývoj porcelánu vyrobeného na území Čech od jeho počátků až k dnešním dnům“, jak se lze dočíst na webu UPM, jedna jeho část je zcela opomíjena. Elektrotechnický a laboratorní porcelán je také součástí tuzemské historie a jeho estetika, zcela podřízená funkci, fascinovala již dříve. V UPM jej v širším kontextu představila v roce 1980 již Milena Lamarová na výstavě Design multi. Kontrast mezi krásným a funkčním by přitom mohl být vizuálně zajímavým momentem expozice a mohl by přispět ke kurátory načrtnuté úvaze o kýči.
Výstava jako celek působí spíše jako učebnice historie českých porcelánek a jejich produkce. Z tohoto hlediska jí nelze nic moc vyčítat a může být užitečným průvodcem pro ty, kteří se užitým uměním zabývají dlouhodobě a hledají inspiraci. Ale i v tomto případě mi chybí lepší ukotvení materiálu a jeho historie do širších společenských a kulturních souvislostí. To je škoda, protože je u nás podobných výstav opravdu málo. Navíc je patrné, že je kurátorské duo odborně na vysoké úrovni. Jan Mergl a Lenka Pánková Merglová shromáždili a představili na malé ploše množství materiálu a informací a mají za sebou notný kus práce. Bez vstřícného kroku směrem k laické veřejnosti je ale expozice pro kohokoli, kdo se porcelánu a jeho historii nevěnuje, jen těžko stravitelná. Možná výstavě chyběl rozpočet k doplnění o katalog, který by výše zmíněné alespoň částečně napravil. Nebo naopak někdo, kdo by pomohl odborníkům texty a expozici lépe zpřístupnit tak, aby jejich příběh o porcelánu nebyl jen přehledem tvarového a technologického vývoje, ale ukázkou úzkého propojení materiálu, kulturní a společenské historie.
[i] Jak uvádějí v textu sami autoři výstavy, myšlen je tím porcelán vyráběn na našem území. Slovní spojení český porcelán bylo ale historicky běžně užívané spojení.
ČESKÝ PORCELÁN TŘÍ STOLETÍ
25. 04. 2024 – 08. 09. 2024
Kurátoři výstavy: Jan Mergl, Lenka Pánková Merglová
Architektonický design: Dušan Seidl
Grafický design: Martin Bušek+Dienstbier
