Kreativní ředitelkou sklárny Rückl jste se stala zhruba před rokem a půl. Máte za tu dobu ve firmě už zaběhnuté koleje, nebo byste řekla, že si celý proces stále sedá?
KATEŘINA: Myslím, že už se to zaběhlo. Našli jsme společný rytmus a způsob fungování, pro mě byla ta pozice také nová. Nastoupíte s energií, konkrétní vizí a vlastními představami a pak se hrany obrušují. Což ale nemusí být nutně špatně.
V rámci jakých témat jste měla pocit, že je potřeba „obrousit hrany“?
KATEŘINA: Především jsem se snažila vysvětlit, že kreativní práce potřebuje dostatek času. Nerada něco navrhuji a produkuji ve velmi krátkém časovém úseku. Chci se nad designem zamyslet, uvědomit si, jakou myšlenku nebo princip do toho chci vložit. Mám ráda, když dopředu vím, jak bude celý proces vzniku nových věcí rozplánovaný, a můžu nad nimi tak přemýšlet ještě dlouho před tím, než k nim opravdu zasednu a začnu na nich intenzivně pracovat. Myslím, že se to pomalu setkává s pochopením. Také je pro mě zásadní být fyzicky ve sklárně. Kvalitní spolupráce nevznikne bez navázání bližších kontaktů s lidmi, kteří ve výrobě pracují. Pro designéra je to i cesta, jak najít nový a osobitý přístup k technice a dozvědět se více o technologii. Když jsem pracovala na kolekci Heroine, strávila jsem dva a půl měsíce na brusírně, kde jsme brusy vymýšleli a neustále ladili tak, aby vzniklo něco zajímavého. Vývoj nové kolekce je časově náročný, nelze ji navzorovat za den. Mnohdy trvá i čtrnáct dní, než udělám první dobrý kus.
Musíte občas kolegy přesvědčovat, že váš nápad je ten dobrý a že bude fungovat?
KATEŘINA: Ano, stává se to. Myslím si, že už mám ale větší důvěru, nejvíc kolegy samozřejmě přesvědčí samotný výsledek. Zní to jako známé klišé, ale respektuji, že jsme každý jiný, a tak má každý na danou věc trochu jiný pohled. Zajímá mě cizí názor – když nevznikne diskuse, jsem z toho vlastně trochu nervózní. Výroba skla je navíc velmi nákladná, takže je přirozené, že s ní jsou spojené jisté obavy.
Vy jste předtím pracovala pro Lasvit v Dubaji. Dá se to nějak srovnat, nebo jde o úplně jiný typ práce?
KATEŘINA: V Lasvitu jsem pracovala na jiné pozici, byla jsem seniorní designér, vlastně jediný designér na pobočce pro Střední východ. Chodila jsem na meetingy s klienty a na stavby, networkingové akce, pracovala jsem na velkých projektech, cítila jsem tak velký tlak a odpovědnost. Musím ale říct, že díky Lasvitu a celé té velké „škole“ v Dubaji můžu nyní dělat to, co dělám. Připravilo mě to na skutečný dospělý život. (smích) Naučila jsem se pracovat rychle, dát věcem hloubku, což jsme se samozřejmě učili už na UMPRUM, ale tady jsem to musela uvést do praxe. Co bylo ale jiné – v Lasvitu jste jako designér víceméně anonymní. I když jste pak uvedeni pod fotkou instalace, tak je to pořád především Lasvit. Někdy vás to trochu mrzí, jindy vám to tolik nevadí, protože pracujete i na projektech, kde má klient jasnou představu, co očekává, a vy se snažíte „jen“ zhmotnit jeho ideu. Moje práce pro Rückl je trochu jiná, vnímám, že už jde více o moji signature tvorbu, navíc musím řešit, zda se produkt bude prodávat, stejně jako celkové vyznění brandu. Cítím tak i mnohem větší tíhu zodpovědnosti.
Je podle vás pro designéry obecně důležité, aby bylo pod produkty uvedené jejich jméno, i když pracují pro nějakou značku? Je to důležité pro vás osobně?
KATEŘINA: Já myslím, že ano. V Lasvitu jsem to téma otevírala od chvíle, co jsem tam přišla. Vždycky jsem si přála, abychom jako designéři Lasvitu byli víc vidět, a myslím, že se mi to celkem podařilo prosadit. Bála jsem se totiž, že když budu třeba deset let v Lasvitu a pak odejdu, nikdo nebude znát moje jméno, nebude vědět, co jsem celou dobu dělala, a neseženu tak jinou práci, přestože jsem celé ty roky byla aktivní a vložila jsem do té firmy obrovské množství své kreativní energie a nápadů. Myslím, že to podstatné je a že by to některým značkám v našem odvětví umožnilo si designéry a kvalitní lidi udržet déle.
Poměrně nedávno měnila kreativního ředitele i další česká sklářská firma – firma Moser –, kolekce Jana Plecháče byla uvedená v podobnou dobu jako vaše kolekce Heroine pro Rückl. Na Czech Grand Design sklárna Moser a Jan Plecháč získali několik ocenění včetně Grand designéra roku. Jak jste to vnímala? Nebylo vám třeba trochu líto, že jste nemohla zazářit tak, jako kdyby Jan Plecháč přišel například o rok dříve, nebo o rok později?
KATEŘINA: Já jsem to takhle nevnímala. Upřímně, čekala jsem, že to vyhraje Honza, naposled získal cenu při spolupráci s Henrym Wielgusem za studentskou práci před více než deseti lety, takže na ocenění čekal opravdu dlouho. Nebyla jsem zklamaná, spíš nadšená, že jsme se dostali do nominací, beru to jako velký krok pro Rückl. Takže jsem byla spokojená. A ohledně načasování, že se kreativní vedení skláren vyměnilo v podobnou dobu – jediné, co Honzovi trochu závidím, je, že měl v Moseru možnost se poměrně dlouho, myslím, že skoro rok, „rozkoukávat“, než vylaunchoval první kolekci. Já jsem nastoupila v září 2023 a v tu chvíli už bylo jasně dané datum, kdy musí jít kolekce ven. Vnímám to ale tak, že je to zdravá konkurence a vždy je dobré mít nějakého „rivala“. Mě osobně to motivuje a zároveň jsem samozřejmě zvědavá, s čím na podzim zase přijdou.
Pro vás je zásadní téma womenʼs empowerment, ze kterého vychází i kolekce Heroine. Sklářství je asi pořád výrazně mužské prostředí, setkáváte se někdy s nějakou stereotypizací kvůli tomu, že jste žena? Jak se to vlastně posunulo za dobu, co v oboru působíte?
KATEŘINA: Sklářství je především mužské prostředí, ale třeba moje maminka je taky sklářská výtvarnice a já znám vlastně spoustu žen, které se v Čechách sklu věnují nebo věnovaly – Ludvika Smrčková, Věra Lišková, Dana Vachtová, Jiřina Žertová, Jaroslava Brychtová, Ivana Houserová, Vladimíra Klumparová, Alena Matějka, Ivana Šrámková... Sklářských výtvarnic je poměrně hodně a já jsem měla štěstí, že jsem spoustu z nich potkala osobně. Byly to úžasné, silné osobnosti s originálním přístupem ke sklu, který byl a je často trochu jiný než u mužských kolegů. Spíš vnímám, že třeba není tolik žen na pozicích art directorů nebo zkrátka ve vedení firem. Nikdy jsem ale necítila nějakou nevýhodu nebo že by na mě jako na ženu někdo byl zlý nebo nepříjemný. Mezi skláři z mé zkušenosti obecně panuje velmi dobrá atmosféra, nikdy jsem necítila žádnou zášť, u nás v Boru si vždycky všichni pomáhali a spolupracovali. Možná i naopak – někdy, když jsem přišla na huť, tak se chlapi docela snažili. (smích)
Co by se podle vás muselo změnit, aby ženy byly ve zmíněných vedoucích pozicích častěji, ať už ve skle, nebo obecně v designu?
KATEŘINA: Ve skle problém tolik nevidím. Samozřejmě to vždy záleží na majiteli firmy a zlomový bod je pravděpodobně také věk, kdy vás trh nebo firmy začnou vnímat jako zajímavou designérku. U někoho to může být po škole, někdo potřebuje čas, aby se vypracoval, projevil, a pak má spousta žen samozřejmě pauzu, protože mají rodinu a děti. Vnímám, že v našem oboru je velký tlak. Designérky jsou najednou tři až šest let doma, a to už se pak špatně navazuje, mezitím vyroste další generace, každý rok vychází ze škol spousta nových talentů. Muži mají zkrátka stále výhodu, že oni tuto pauzu zpravidla nemají. I moje mamka říkala něco ve smyslu, kde mohla být, kdyby… Samozřejmě nelituje, že nás měla a že s námi mohla být doma, ale uvědomuje si, že to její kariéru zásadním způsobem ovlivnilo a zpomalilo.
Jak to cítíte vy? Měla jste někdy pocit, že si musíte nějakým způsobem vybrat? Před časem se o tom hodně mluvilo i v souvislosti s proslovem, který měla Daria Kascheeva na udílení cen Český lev – možná žena vždycky trochu stojí před otázkou, čemu dát přednost…
KATEŘINA: Vždycky jsem měla svoji práci moc ráda a vnímala jsem, že mám velké štěstí, že se mohu živit tím, co mě baví. Měla jsem silnou disciplínu, byla jsem asi i trochu workoholik. Čím jsem ale starší, tak se mi ty priority mění. Dlouho jsem si myslela, že budu mít děti okolo třicítky, ale to mi nevyšlo, takže jsem tuhle volbu dělat nemusela, díky tomu se ale na práci můžu soustředit na 100 %. Jsem si ale naprosto vědomá toho, že kdybych teď založila rodinu, tak by to tak asi být nemohlo a nebylo. Takže ano, myslím, že si žena vždycky musí trochu vybrat. Zásadní je ale podle mě partner a domluva s ním – jestli vás podpoří, jak si rozdělíte péči o děti, jestli třeba bude také nějaký čas doma, což vám dá možnost se práci věnovat a tím pádem pokračovat. Takového podporujícího partnera si samozřejmě představuji i já! (smích) Samozřejmě, že bych chtěla být s dětmi na mateřské, ale zároveň bych se asi po určité době ráda aspoň částečně věnovala své práci, která je pro mě důležitá, naplňuje mě. Mám okolo sebe několik žen, které mají malé děti, nepřerušily svoji kariéru, a přitom jsou skvělé matky, takže věřím, že to jde. Je to samozřejmě asi velmi náročné. Muži mohou dát kariéře opravdu všechno, v tom mají výhodu a pro některé firmy je to tak pravděpodobně přitažlivější.
I na udílení Czech Grand Design zazněl proslov na důležité téma, což je finanční ohodnocení ilustrátorů, o němž mluvila Magdalena Rutová – zarezonovalo to s vámi nějak? Nebo je sklo v tomto ohledu úplně jiný obor?
KATEŘINA: Ať už se bavíme o dětech, nebo o tom, zda vzít zajímavou práci versus dobře placenou práci, tak myslím, že obojí je někdy Sophiina volba. Mám štěstí, že mám práci, kterou se uživím slušně, a nemusím to řešit, ale chápu, že u oborů, jako je právě třeba ilustrace, je to jiné. Ráda pracuji pro klienty, takže jsem asi nikdy necítila, že by mi práce, která třeba byla primárně o penězích, připadala nezajímavá. Vždycky jsem všechno brala jako výzvu, kde se něco naučím, a z toho důvodu jsem pracovala i na projektech, které by někomu jinému nepřipadaly zajímavé, stejně jako jsem byla ochotná pracovat hodně a pod velkým tlakem. Ale rozumím tomu, že někdo zkrátka nechce dělat komerční věci. Já jsem se po škole také chtěla věnovat své vlastní tvorbě v ateliéru, bylo to složité a finančně náročné, tak jsem kromě skla ještě pracovala v baru a u filmu, abych se uživila. Ty jiné práce jsem ale vnímala tak, že mi přinášejí svobodu. Zároveň jsem do oboru designu a umění šla s tím, že jsem věděla, že to je zkrátka velmi riskantní, protože lidí je spousta a málokomu se podaří se prosadit. Pro pozorovatele zvenku, kteří nevědí, jak jsou tyhle práce finančně ohodnoceny, bude asi velmi překvapivé, že někdo, kdo vyhraje Czech Grand Design, musí řešit, zda bude mít na zaplacení nájmu.
České sklářské firmy podle vás tedy dokážou ohodnotit práci designéra adekvátně?
KATEŘINA: Myslím, že obecně práce designérů a architektů je v Čechách pořád finančně podhodnocená. Máte samozřejmě volbu vrhnout se do sféry volné tvorby a realizovat objekty, sochy nebo třeba nápojové sklo, nastavit si vlastní ceny. Můžete mít svůj ateliér, jako má třeba Eliška Monsport, která je úspěšná, nebo se necháte zaměstnat, jako jsem to udělala já. Po škole jsem měla chvíli pauzu, pracovala jsem u filmu a pak jsem se nechala zaměstnat v Lasvitu, to mi sice sebralo část svobody, to ano, ale měla jsem pocit jistoty. V Česku, ale i v zahraničí je pořád možnost se sklem velmi dobře uživit i v případě, že se rozhodnete dělat samotné řemeslo – třeba foukat, brousit nebo rýt, po kvalitních řemeslnících je velká poptávka, takových lidí totiž ubývá. Když ale vystudujete Ateliér skla na UMPRUM, jste připraveni i na práci s jiným materiálem nebo médiem. Nemusíte se potom nutně věnovat sklu, uplatníte se i v jiném oboru.
Vy jste někdy zkoušela i jiný materiál než sklo?
KATEŘINA: Na střední škole jsem studovala skleněný šperk a bižuterii, pracovala jsem tedy i s kovem, plastem, emailem... Když jsem pak během UMPRUM byla na stáži ve Francii, zkusila jsem na dva semestry porcelán, to mě moc bavilo a ráda bych se k tomu někdy vrátila. Mám taky velmi ráda práci s kůží, takže bych někdy chtěla vytvořit své kožené doplňky.
To se vám alespoň trochu splnilo ve zmiňované kolekci Heroine, kde na sobě některé vázy měly kožené postroje…
KATEŘINA: Ano, tím jsem navázala na světla a vázy, které jsem dělala už dřív. Materiály mě vždycky hodně zajímaly a ráda bych našla cestu, jak je opět zapojit. Ale je to samozřejmě složité vzhledem k brandu, hodilo by se to spíš do vlastní volnější tvorby.
Takže v chystané kolekci, kterou s Rücklem uvedete na podzim na Designbloku, jiné materiály než sklo tentokrát nebudou?
KATEŘINA: Myslím, že letos ne, podzimní kolekce bude jiná. Ale ať chci, nebo nechci, téma ženství a rovnoprávnosti se v mé tvorbě bude odrážet i nadále, protože je to něco, co mě velmi zajímá, a je to pro mě osobní. Jen už nepůjde o úplně hlavní téma, jako tomu bylo u Heroine.
