„Střídala jsem jednu formu eskapismu za druhou a mezitím cítila narůstající tlak na hrudi a slyšela hlas, který kritizoval moji neschopnost být 'funkčním' člověkem. Věděla jsem, že nejsem jediná, kdo nezvládá školní povinnosti, předpokládala jsem ale, že svou depresi přiživuji jen leností a nedostatkem ambicí," píše ve své diplomové práci Ležet se bude až v hrobě umělkyně Markéta Špundová. Magisterské studium Ateliéru porcelánu a keramiky na UMPRUM zakončila minulý rok právě touto prací, ve které otevřeně zpracovává svoji zkušenost se syndromem vyhoření.
Markéto, v jaké fázi se teď nacházíte?
MARKÉTA: Minulý rok jsem dokončila magisterské studium na UMPRUM a momentálně jsem nezaměstnaná a tvořím. Chvíli jsem pracovala ve školství jako asistentka pedagožky a jako pedagožka výtvarky, ale odešla jsem kvůli extrémně špatným finančním podmínkám a psychické náročnosti.
Teď se chci zase věnovat keramice. I když jsem po studiu dospěla k pocitu, že je těžké se tvorbou uživit, chci to zkusit. S kamarádkou hledáme ateliér, kde bychom mohly tvořit, působím v uměleckém uskupení Fuga kolektiv, který jsme s přáteli založili před rokem, a jsem na měsíční rezidenci v Hlinotéce, nezávislé keramické dílně, kterou jsem spoluzaložila v době pandemie.
Jak přistupujete k tvorbě?
MARKÉTA: Tvořím hlavně volné umění, hodně často se inspiruji věcmi, které sama musím zprocesovat. Keramika mi pomáhá zpracovat emoce a různé pochody v hlavě. Ale nechci, aby výsledek byl něco, co jenom drásá. Tvorbou se snažím zahojit, a proto do ní chci vždycky vložit i pozitivní myšlenku. Moje tvorba je estetizovaná, hravá, zároveň řeší i otázky feminismu. Ale občas dělám i užitkovou keramiku – hrnečky, talíře.
I hrneček je feministický
Hrnečky od designérů jdou poslední roky hodně na odbyt.
MARKÉTA: Jenom tady na Letné otevřelo v poslední době dalších asi pět keramických studií. Ale naštěstí máme dobré vztahy, nepanuje mezi námi rivalita, píšeme si na Instagramu, že spolu půjdeme na pivko. Mě hrnečky baví v tom, že mi vždycky přinesou určitou finanční injekci a jejich tvorba – do jisté míry repetitivní – mě uklidňuje.
Zmínila jste feminismus. Co pro vás znamená a jak ho promítáte do tvorby?
MARKÉTA: Feminismus je podle mě všudypřítomný, ale jednodušeji se v dílech rozpoznává, pokud zpracovávají vyloženě „ženské” téma. S feminismem jsem se nicméně pořádně dostala do styku až na vysoké škole díky Martině Pachmanové. Tehdy mi došlo, že říct, že jsem feministka není tabu, protože stojí na úplně jednoduchém principu rovnosti. Touto optikou je i hrneček feministický, protože má přinášet radost a nikoho nedegraduje.
Mojí první otevřeně feministickou prací byla klauzura Manifest masturbace. Pocházím z křesťanské rodiny a dlouho jsem zpracovávala určitý stud ze svého těla, z toho, že jsem sexuální bytost. Roli model v církvi pro mě mohly hrát buď Panna Marie, nebo svatá Magdalena, která byla označovaná za nevěstku. Nicméně masturbace a sex nejsou tabu jenom v církvi, ale i třeba ve školství, téma onanie se často stydíme otevřít i mezi přáteli.
Tělo jako svatostánek
Jak Manifest masturbace vypadá?
MARKÉTA: Má podobu keramických objektů, třeba vagíny nebo žehnající ruky pokryté sekretem, které symbolizují svatostánky. Svatostánek zase symbolizuje naše tělo – takový náš chrám, o který bychom se měli hezky starat. Součástí je i desatero. Jeho účelem není vyvolávat strach, ale pomáhat novopečeným masturbátorům – vyzývá například k dbaní na hygienu nebo k lásce k vlastnímu tělu.
Doma jsme vždycky měli panenky Marie, kříže a svatostánek, ke kterému jsme se před spaním chodili modlit. Já už nejsem věřící a nějakou dobu jsem hledala smysl toho, proč tady jsem. A došla jsem k tomu, že člověk má dělat věci pro sebe, aby se mohl cítit spokojeně, aby sám sebe uznával jako postavu, která si tvoří vlastní osud a není jím jen zmítaná.
Vyvolal Manifest masturbace nějakou diskuzi? Setkala jste se s pohoršením?
MARKÉTA: Je pravda, že si dílo trochu zahrává s haněním ikon, ale já to tak nevnímám. Není to hana nebo samohana, podle mě, když člověk respektuje svoje tělo, je to ta nejlepší věc, kterou pro sebe může udělat. Setkala jsem se převážně s pozitivní reakcí.
Já jsem měla takový zvyk, že jsem si na klauzurách stoupla vedle svojí práce a poslouchala, co o ní lidi říkají. A jasně, někteří lidé zakroutili hlavou, jeden pravoslavný kněz se mě snažil přesvědčit o tom, že síla těla spočívá v tom, že je skryté.
Ale přišly třeba babičky, matky s dcerami a další lidi a brali to jako něco normálního. Mně to svým způsobem zahojilo trauma, když jsem viděla, že ti lidé nejsou pohoršení. Netvořím proto, aby bylo dílo někde vystavené, hlavní důvod je, že mě baví jeho interakce s lidmi.
Tradice, víra a společnost
Co dalšího se do vaší tvorby promítá? Spousta lidí tvrdí, že umění není politické, ale podle mě může být silným nástrojem, jak na některé věci nahlédnout jiným způsobem, nebo otevřít diskuzi.
MARKÉTA: Přijde mi například hodně zajímavé, a určitě by to stálo za bližší prozkoumání, jak Češi řeší tradice. Spousta z nich zapomíná na to, že se tradice v průběhu času měnily, každá generace je přizpůsobila svým potřebám. Třeba velikonoční beránek – původně šlo o to, že lidi jedli na Velikonoce jehněčí.
Podobným způsobem můžeme dnes redefinovat tradici pomlázky. Chápu, že má někdo s danou tradicí pozitivní asociace z dětství, má to pro ně symbolickou důležitost. Ale tím spíš by měli umožnit mladším lidem, aby si tvořili situace a prostor, které vyhovují jim.
Před dvěma lety jsme s Viktorií Macánovou vytvořily beránky převlečené jako drag. Naštvala jsem se tehdy na papeže, protože nechtěl žehnat stejnopohlavním párům. Taky mi přijde vtipné, že všechny křesťanské tradice jsou často ukradené od jiných, vycházejí z pohanských zvyků.
Já jsem z církve vystoupila, protože mi po nějaké době došlo, jak moc toxické a rozhodně ne feministické prostředí to je. Začala jsem dělat „deep divy” do toho, co mi bylo odmalička sypané do hlavy, abych zjistila, co jsou moje stanoviska a co jsem přebrala.
Ležet se bude až v hrobě
Na čem pracujete teď?
MARKÉTA: Hodně mě aktuálně fascinuje středověk, jak lidé tehdy žili. Měli víc volného času, pracovali sezónně, byli víc spjatí s přírodou, víc se věnovali otázkám mikrokosmů a makrokosmů. Konkrétně mě taky zajímá upalování čarodějnic, jinými slovy upalování žen, protože nešlo o žádné čarodějnice. Zajímavé je, že v Česku upalování čarodějnic slavíme s příchodem jara, přitom je to jiný, pohanský zvyk – Morana. Symbolizuje zimu a smrt a posílá se po vodě, ale nejde o negativní postavu.
Ony „čarodějnice” byly často bylinkářky, měly svůj byznys, což byl častý důvod, proč byly mučeny – jejich majetek pak připadl těm, kteří je zavraždili. Ve své tvorbě se zaobírám otázkou, jak by vypadala situace, kdybychom si vědomostí těchto žen vážili. Pracuju na keramickém lustru, který bude mít místo světel místa na sušení květin a bylin. Obrovský pugét vzhůru nohama. Symbolizuje propojení člověka s přírodou a určité vědění o bylinách, které bylo násilně smazáno a teď se objevuje znova, přestože nemá takový respekt.
Ve své diplomové práci Ležet se bude až v hrobě zpracováváte téma vyhoření. Teoretická část práce je částečně velmi osobní, zároveň reflektuje některé ze současných problémů a fenoménů, jako jsou kromě syndromu vyhoření třeba právě feminismus, ableismus, obecně duševní zdraví, tlak na výkon, (sebe)hodnocení nebo poddiagnostika ADHD především u dospělých žen. Jak jste dospěla k takovým tématům?
MARKÉTA: Po státnicích jsem asi měsíc ležela v posteli, koukala na reelska a provozovala „bedrotting”, kdy člověk hnije v posteli. Měla jsem úzkost jít si třeba jen koupit rohlíky. Byla jsem takový vězeň svého mozku, který říkal: stejně neuděláš nic dobrého, tak proč se namáhat.
Po měsíci jsem toho měla dost a přemýšlela jsem o tom, že jsem schopná vstát do práce nebo na přednášku, že žiju život pro něco jiného, ale proč nedokážu žít pro sebe? Začala jsem přemýšlet, jestli je to úzkost, ADHD, nějaká forma autismu, syndrom vyhoření. Jenže na vyhoření jsem přece moc mladá.
Všechny moje práce, které lidi oslovily a které mě bavily, vždycky vycházely ze mě, byly určitou osobní zpovědí, která se zároveň stala předmětem pro diskuzi. A najednou to bylo jednoduché, přesně jsem věděla, co zobrazit, protože jsem toho součástí.
Krajina, kterou prošel požár
Jak přesně jste téma pojala prakticky?
MARKÉTA: Vytvořila jsem z keramiky a dřeva domeček, který prošel požárem a funguje jako izolace, osobní prostor člověka. Je v něm postel a pohovka a spousta malých symbolických míst. Ohořelý sloup a černé tašky, které jsou ale pokryté keramickými květinami.
Nechtěla jsem velebit vyhoření, ale proces dávání se do kupy. I když se koukneme na krajinu, kterou prošel požár, vidíme zelené výhonky, příroda se o sebe sama postará. Je to nadějeplné: i když si člověk projde vyhořením, ten dům ví, jak se o něj postarat, jen mu musíme dát šanci.
Vyvolalo to nějakou diskuzi mezi studentstvem nebo vyučujícími? O duševním zdraví, nebo třeba nastavení výuky?
MARKÉTA: S mojí konzultantkou Terezou Vernerovou Volnou jsme řešily, že vůbec nezaznamenala, že mám takové stavy. Nepůsobím totiž jako člověk, který má problémy. Ale to je i tím, že když je mi špatně, nejdu mezi lidi. Nebo maskuji svoje emoce, aby ostatní neměli starost. Teď už se to snažím dělat jinak, uvědomovat si, že je důležité s ostatními sdílet i tyhle věci. I to symbolizuje můj domeček – prázdný prostor, který vystavuji, do kterého někdo může nakouknout. Být v nějaké míře otevřený okolí a pustit k sobě ostatní.
Jestli dostanu jedničku, mi bylo jedno
V diplomové práci jste napsala, že neviníte školu ze svých stavů, ale nejsou přece jen alespoň částečně důsledkem nastavení systému, ve kterém žijeme, pracujeme, studujeme? V kontextu školy třeba náročnost studia, tlak na výkon, možná absence nějakých pomocných mechanismů?
MARKÉTA: Já školní prostředí nemám tendenci vinit, protože jsem typ člověka, který vždycky věřil ve svoje projekty. A jestli dostanu jedničku, mi bylo jedno. Došlo mi, že lidi, kteří moji práci hodnotí, často nevědí, o čem mluví. Během obhajoby si jdou zatelefonovat, polovinu času nejsou přítomní a pak řeknou něco, co je úplně mimo. Proč by mi mělo záležet na tom, jestli se jim moje dílo líbí, nebo jestli ho kritizují? Já jsem na něm pracovala půl roku.
Myslím si, že na škole jsme od toho, abychom zkusili co nejvíc technik, postupů a bylo by podle mě v pohodě odevzdat za jeden semestr něco ve fázi experimentu, ne nutně hotovou věc. Protože vy zkoušíte nové věci, do toho pracujete, chodíte na přednášky, teoreticky máte osobní život a čeká se od vás, že předvedete výkon za poměrně krátkou dobu. Některé ateliéry navíc dávají zadání třeba měsíc před klauzurami, což mi přijde nezodpovědné.
V něčem tam tedy určitý tlak na výkon nebo orientaci na výsledek vidíte.
MARKÉTA: Maxim Velčovský mi před další klauzurou řekl: Ať je to alespoň stejně tak dobré jako Manifest masturbace. Najednou jsem měla pocit, že musím dostát nějaké laťky, jinak ztratím kredibilitu jako dobrá umělkyně. Ale přece jsem tady od toho, abych se učila, hrála si, zkoušela nové věci, hledala se.
Myslím si, že spoustu lidí, kteří jsou talentovaní, šikovní a mají skvělé nápady, tenhle tlak na výkon a zastrašování některých vyučujících tak semele, že mají po studiu blok tvořit, bojí se dělat něco svého, udělat chybu. Ve škole dřou, aby uspokojili nějakou autoritu a mají pocit, že její názor určuje jejich hodnotu. Je mi to líto, protože vidím, jak přijdou na školu a jsou nabití a bojím se, že jim to někdo sebere, protože jsou zároveň hodně zranitelní.
Chyba je vítané přesměrování
Co s tím, když má umělec nebo umělkyně blok tvořit?
MARKÉTA: Když má člověk vazbu k tvorbě jako k potenciálnímu selhání, měl by podle mě začít pracovat na nějaké „blbosti”. Pro keramika to může být například slánka, kterou chce, a přidat k ní třeba uši. Prostě udělat blbost a naučit se žít s tím, že se svět nezhroutí. Já jsem začala dělat hrnečky s takovými naivními motivy, protože když je vyrábím, tak se u toho usmívám. Například když člověk kreslí úsměv, tak ho pak nevědomě kopíruje. Dělala jsem motivy, které mě dělaly šťastnou.
U nás je hodně zakořeněná kultura, že udělat chybu je něco špatného. Přitom je to součástí procesu.
MARKÉTA: Díky chybě se posunu dál. Ale i když to vím, tak se občas zaseknu, protože mi něco nejde, v hlavě mi zní, že to bude hnusné. A já vím, že to můžu kdykoliv spravit, ale někdy je těžké se sžít s možností, že chyba je vítané přesměrování.
Prototypní showroom studentských prací
Jaké máte plány do budoucna?
MARKÉTA: Včera jsem koukala na moc videí o konci světa, takže je pro mě teď těžké odpovědět (smích). Určitě bych chtěla dělat něco, co zahrnuje kolektivní práce. Nebaví mě pořád bojovat, prodírat se lokty mezi ostatními. Přijde mi to přežité. A je to důvod, proč jsou někteří ze starší generace tak vlčí ohledně toho, že chceme věci dělat jinak. Protože oni se museli drásat mezi lidmi.
Chtěla bych určitě pokračovat ve Fuga kolektiv, zkusit vyrábět nábytek, což jsem zkusila u diplomové práce a mix materiálů mě moc bavil. Můj plán je najít si ateliér a dělat, co mě napadne. Mít prostor, kde si dovolím chybovat a zkoušet nové věci, i když to může dopadnout úplně neperfektně. Místo, kde se setkává kreativita s volností.
Úplně nejlepší by bylo, kdybychom dokázali otevřít prostor, kde by mohli vystavovat a třeba i prodávat od lidí z UMPRUM, kteří nemají kam dávat své práce. Ráda bych zkusila požádat nějakou část Prahy o prostor, kde by vznikl takový kurátorovaný sklad, nebo spíše prototypní showroom těchto věcí. Textil, nábytek, grafika…
Nebýt sexistka vůči sama sobě
Mluvit otevřeně o věcech, které jsou stigmatizované nebo osobní, podle mě vyžaduje hodně odvahy. Nebála jste se někdy, že vám to třeba zavře nějaké dveře?
MARKÉTA: Není to tak, že bych někam přišla a řekla: Dobrý den, mám psychické problémy. Ale umělecké prostředí je právě to, kde mi přijde logické podobné věci otevírat a řešit. Nebojím se, že by se mnou měl někdo problém, protože pokud ano, tak to není člověk, se kterým bych chtěla vést diskuzi.
Jinak jsem ale diskuzi a konstruktivní kritice otevřená. Tím, že mi nedělá problém o věcech mluvit, mám šanci nějaké téma detabuizovat, dát ostatním prostor se k tomu vyjádřit i ze svého pohledu. A jestli mě někdo bude nazývat snowflake? Tím nemá cenu se zaobírat, nebo se nějakým způsobem smršťovat.
Přišla jste za poslední roky na nějaké mechanismy, které vám pomáhají, když se necítíte dobře?
MARKÉTA: Že stačí udělat jeden zvyk, který víte, že vám pomůže, nebo jednu malou aktivitu, do které se vám nechce. Nehroutit se z toho, že aktivity, které vám dřív dělaly radost, ji už nedělají, zkoušet hledat něco nového. Poslouchat svoje tělo, což si sama musím pořád připomínat.
Nebýt sexistka vůči sama sobě. U sebe vidím, že týden před tím, než dostanu menstruaci, mám malé sebevědomí, nechce se mi nic dělat. A musím si dovolit být na sebe hodná. Ženské tělo funguje v cyklech a je v pořádku si odpočinout. Netlačit na sebe, abyste byla za každou cenu produktivní.
Na druhou stranu, pokud vám tělo říká, že chcete spát celý den od rána do večera, tak je dobré z toho vystoupit. Začít malými krůčky, jít na malou procházku.
Markéta Špundová
Keramika je pro umělkyni Markétu Špundovou mateřský jazyk. Věnovala se jí od malička, v rámci studia na střední a později na UMPRUM, kde loni absolvovala s diplomovou prací Ležet se bude až v hrobě. Ve své tvorbě propojuje různorodá témata od těch naivních a radostných až po ty komplexnější a tíživá. Ráda keramiku kombinuje s dalšími materiály, například s dřevem nebo textilií. Sledovat její tvorbou můžete na Instagramu.
