Výstava Město pro každého?, kterou aktuálně hostí Muzeum Roztoky, vychází ze stejnojmenné knihy, kterou před čtyřmi lety vydal Osamu Okamura. Proč jste se rozhodli převést tuto úspěšnou knihu převést do výstavní podoby? A proč právě teď?
TEREZA: Výstava Město pro každého? reflektuje problémy a výzvy současného města a jejich obyvatel. Ocitáme se v době bytové krize, reklamy na nás vyplouvají zpoza každého rohu, pro samý světelný smog už ve městech není možné pozorovat hvězdy. Myslím, že teď je ten nejlepší čas uvědomit si, že města jsou stavěná lidmi pro lidi a že máme všechnu moc ve svých rukou.
Kniha jako výstava?
Podobná idea, přenést knihu do galerie určitě není nová, zároveň ale ani není v našem prostředí běžná. Jaká omezení a limity podobný princip představuje pro kurátora?
TEREZA: Souhlasím, určitě jsme nepřišli s touhle myšlenkou jako první. Výstava Město pro každého? je spíš stejnojmennou knihou inspirovaná, než že by byla jejím absolutním přepisem a zhmotněním ve výstavním projektu.
Náš autorský tým se vlastně hned zpočátku vývoje základní koncepce výstavy odklonil od přesného zhmotňování knihy a zabývá se spíše hledáním přesahů a konkrétních příkladů dobré urbanistické praxe a to v dialogu s uměleckými díly.
Myslím, že jedním úskalím může být určitá vyprázdněnost obsahu, kniha se stane mrtvou, když se přenese bez dalších kontextů do galerie. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Samozřejmě, kniha je krásnou oceňovanou publikací a návštěvníci ji nejspíše budou znát. Za její originální obsahové i výtvarné zpracování získali autoři řadu ocenění, mimo jiné prestižní Bologna Ragazzi Award. Tento fakt ovšem klade na kurátora značné nároky. Čtenáři očekávají, že se kniha zhmotní ve výstavě tak, jak ji znají, a mohou být zklamaní, když se tak nestane.
My se např. neustále setkáváme s otázkou, jestli máme ve výstavě model vytvořený autorskou dvojicí Davida Böhma a Jiřího Franty, který je v publikaci Město pro každého použit. Musíme vždy se smutkem odpovídat, bohužel ne, protože kolegové připravují současně hned několik výstav s podobnou tematikou. Model není vlastně výstavním předmětem v tom pravém slova smyslu. Z počátku vznikl hlavně jako dočasná instalace pro potřeby knihy. Takže vyžaduje poměrně velkou přípravu/úpravu pro výstavní účely a v tak krátkém čase, v jakém jsme výstavu připravovali, se to ani nedalo stihnout.
Kniha byla specifická především výtvarným zpracováním dvojice Jiří Fanta a David Böhm, která speciálně pro její potřeby vyrobila ilustrovaný papírový model města. Je na výstavě k vidění ten stejný? Nebo výtvarníci museli přístup pozměnit?
TEREZA: Vizuální stránka knihy se propisuje i do výstavy. Podařilo se nám oslovit Jiřího Frantu, aby pro výstavu vytvořil několik originálních kreseb k reprintům úvodních kapitol z knihy vystavených ve výstavě. Kresby tvořil přímo na místě a zahrnují např. i velkoformátovou realizaci mapy města na začátku a na konci výstavy připomínající obsah knihy.
Pro výstavu jste oslovili řadu dalších výtvarníků, kteří reagují svým specifickým výtvarným jazykem - Kateřina Šedá, Krištof Kintera nebo Rafani. Našla byste v jejich vizuálních komentářích nějaký společný moment, který všechny spojuje?
TEREZA: Všichni umělci, které jsme oslovili, nějakým způsobem komentují, vypořádávají se s výzvami měst nebo hledají své místo v něm, ať už v podobě intimních intervencí, nebo formou angažovaného umění. Snažili jsme se vybírat umělce tak, abychom naznačili rozmanitost uměleckého vyjádření. Někteří přispívají do debaty svým intimním přístupem a pokládají si otázku, kde je hranice osobního a veřejného, jako Jiří Kovanda, nebo Kolektiv Prádelna, který je ve výstavě zastoupen projektem pojízdné prádelny. Jiní umělci se vyjadřují k veřejnému prostoru s pomyslným vykřičníkem, aby nám připomněli, že město je pořád stavěno pro lidi a jsou to právě její obyvatelé, kteří dokáží ve městě něco změnit.
Umění pro město
Podle jakého klíče jste oslovili tyto umělce? Jaké dostali zadání?
TEREZA: Výstava představuje město jako živý proměnlivý organismus na pozadí tvorby předních českých současných umělců a umělkyň, kteří se tématu veřejného prostoru a nakládání s ním dlouhodobě věnují a vyjadřují se k němu prostřednictvím různých uměleckých forem, jež mnohdy mají aktivistický nádech s přesahem do reálného světa. Nic jako zadání vlastně neexistovalo. Většina umělců nám zapůjčila umělecká díla již existující. Oslovovala jsem je s konkrétní poptávkou, kterou jsme pak na základě společné diskuze s umělci upravovali nebo zpřesňovali.
Která reakce je pro vás osobně nejvíc inspirativní?
TEREZA: Tohle je pro mě hodně těžká otázka. Věřím, že kurátor si dělá výstavu taky tak trochu pro sebe, takže je pro mě těžké vybrat jedno. Vnímám jako inspirativní všechny výtvarné přístupy ve výstavě prezentované. Mohla bych vyjmenovat - projekt Herzlich Willkommen! od Kateřiny Šedé pro Středisko ošetřovatelství a péči Hainfeld, ve kterém se zaměřila na téma ztráty domova, intimní performance Jiřího Kovandy ze 70. let, nebo sociálně angažovanou a institucionálně kritickou performanci Noclehárna Jana Mlčocha z 80. let, realizovanou v amsterdamské galerie De Appel. Jako nesmírně důležitý vnímám i projekt Krištofa Kintery pro náplavku Dvoreckého mostu. Je to vlastně i skvělá inspirace dobré urbanistické praxe. Revitalizace prostor je navržena s ohledem na potřeby obyvatel, vzniká tak místo vysoce funkční a přitom pro život.
Zachránit své město
Co pro vás osobně představuje dnes největší problém zdejších měst? Jak si v tomto ohledu stojí Roztoky?
TEREZA: Celý život žiji ve městech, vadí mi, že se z nich postupně vytrácí krajina a "šurvajz", zarostlé neupravené travnaté plochy. Města začínají být přehřátá, postupně se kácí stromy a už málokdy se vysazují nové. Ve městech se přerušují biodiverzní pásy, které jsou důležité pro zvířata. A i proto se může stát, že mě potkáte na ulici s pytlíčkem semínek lučních kytek, jak se snažím zachraňovat ten místní šurvajz. V tomhle ohledu mají Roztoky samozřejmě výhodu své geografické polohy. Možná proto v Roztokách tak ráda pracuji. Roztoky se ve svých okrajích přímo rozpouští do krajiny.
Zásadní touhou Osamu Okamury bylo podle jeho slov v knize "lidem otevírat oči a vysvětlit, co by měli po městě chtít." I ve výstavě jste sledovali podobné výzvy. Je z podobných důvodů více interaktivní, než vaše jiné projekty?
TEREZA: Ano, i pro nás to byla jedna z motivací výstavy. Je pro nás důležité návštěvníky probouzet. Chceme inspirovat návštěvníky, aby město a veřejný prostor začali vnímat jako neoddělitelnou součást sebe sama, naučili se ho číst a dívat se na něho kritickým pohledem. Podnítit je nejen k zamyšlení, ale také k aktivní participaci na utváření jeho podoby. Muzeum v poslední době realizovalo poměrně hodně interaktivních výstavních projektů s edukačním potenciálem. Myslím, že tyhle výstavy umíme, určitě stojí za to aktuálně navštívit např. expozici Archevita s interaktivními a aktivizačními prvky.
V českém prostředí se na roli občanské společnosti a její angažovanost občas snáší kritika, že narozdíl od západních zemí stále není dostatečně proaktivní. Souhlasíte s tím? A může podobná výstava lidi mobilizovat?
TEREZA: Na tohle veřejné mínění mají svůj vliv určitě i média, která o daných událostech informují a dostatečně konzumentovi nevysvětlují, proč se tyto akce dějí. Osobně vnímám angažované umění a akce jako zásadní procesy, kterými je možné upozornit na určitou problematiku ve městech a ve veřejném prostoru. Otázku určité emancipace návštěvníka a zaktivizování jsme v našem kurátorském týmu také hodně řešili. Osobně se však domnívám, že výstava sama nikoho nezmobilizuje. Její přednost je v tom, že může pokládat dobře formulované otázky, poukazovat na konkrétní problematiku a návštěvníka tak motivovat k zamyšlení.
Dokud si lidé nezačnou sami všímat svého okolí a neuvědomí si, že město je jejich, nic moc se asi nezmění. Když se cítíte jako doma v místě, kde žijete, na tom místě vám pak i záleží a jste ochotní za něj bojovat. Podle mě je klíč setkávat se a spolupracovat, vytvářet komunitní akce. Jen tak si přirozeně najdeme k místu vztah, veřejný prostor je náš.
Proč by podle vás měli návštěvníci dorazit do Roztok na tuto výstavu?
TEREZA: Ráda bych čtenáře pozvala ke zkoumání a objevování města pro každého, a to nejen v samostatné výstavě, ale také v ulicích města Roztoky. Výstava přesahuje i samotné zdi muzea. Lidé se mohou vydat na procházku Pamětí města Roztok. Z muzejních fotografických sbírek jsme vybrali historické fotografie konkrétních míst a po načtení QR kódů na vytipovaných místech v Roztokách mohou objevit historii města a porovnat tak její dřívější a současnou podobu.
Tereza Šimková
MgA. Tereza Šimková je absolventka ateliéru sochařství na UMPRUM a ateliéru performance na FUD UJEP. Dlouhodobě se věnuje galerijní a muzejní edukaci. S dětmi různého věku ráda navazuje dialog o umění a nechává se sama inspirovat dětskou tvořivostí. Umění vnímá jako klíč k pochopení a rozvoji sebe sama i prostředí, s nímž žijeme.
Její tvorba je intermediální, věnuje se malbě, soše, instalacím i jejich kombinováním. Náměty děl vychází z osobních prožitků. Mnohdy se obrací zpět do minulosti ke svým živým snům, do vzpomínek nebo k zemřelým. Tereza Šimková tak vyzývá k vizuálnímu vnímání věcí v jejich přirozenosti, materiálnosti a vzájemných vztazích. Autorka kromě výstav v galeriích realizuje své instalace i ve veřejných prostorách, například v rámci ostravského projektu Nemísta a prázdné prostory.
MĚSTO PRO KAŽDÉHO?
výstava na motivy knihy Osamu Okamury, Jiřího Franty a Davida Böhma
30. 5. 2025 – 22. 2. 2026 10:00 - 18:00
Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy
Zámek 1, 252 63 Roztoky
