NESKUTEČNO
Co pro vás v životě představuje "Neskutečno"? Kde všude jste se s ním od roku 2023, kdy jste s eponymní instalací vyhrál cenu Stanislava Libenského setkal?
ONDŘEJ: První, na co si vzpomenu ve spojení s prožitkem neskutečna, je instalace Jiřího Příhody za doprovodu generativní hudby od Briana Ena. Navštěvoval jsem ji opakovaně, ale nejvíce ve mně přetrvala návštěva, kdy jsem v samotné instalaci strávil celou noc kdesi na pomezí bdění a spánku a ztratil pojetí o čase i místě. Podobné momenty někdy přicházejí i při běžných činnostech věci kolem sebe najednou vnímám z jiného úhlu, intenzivněji a hlouběji. Přesně popsat, co se v těch chvílích odehrává, není v mých silách a právě v tom možná spočívá samotná pointa.
Tento výraz může mít pozitivní i negativní konotace, co u vás vítězí?
ONDŘEJ: Pojem Neskutečno pro mě úzce souvisí s fenomenologií, která ovlivňuje moji tvorbu. Nedá se říct, že by u mě převažovala pozitivní nebo negativní rovina. Právě naopak, fascinuje mě ta neurčitost a balancování mezi oběma extrémy. Vnímání skutečnosti je navíc velmi individuální: něco, co se mně může jevit jako uklidňující, může v jiném člověku vyvolat spíše neklid či napětí. A právě s touto proměnlivostí vnímání rád pracuji i ve svých projektech.
Audiovizuální dílo "Neskutečno", se kterým jste zvítězil, se inspirovalo i zážitky s elektronickou hudbou. Posloucháte ji stále?
ONDŘEJ: Elektronická hudba je široká kategorie, ale ano, většinou stále dominuje v mém repertoáru. V poslední době konkrétně tíhnu k ambientní nebo experimentální elektronice. Provází mě už od dětství, kdy jsem na ní z velké části vyrůstal. Interpreti jako Underworld, Massive Attack nebo Future Sound of London jsou pro mě dodnes stálicí, ke které se rád vracím.
Inspirovala vás tato hudba i k tvorbě jiného díla nebo šperku?
ONDŘEJ: Hudba je podle mě inspirací pro většinu výtvarníků někdy vědomě, jindy spíš podprahově. Konkrétně „Neskutečno“ ale vzniklo celé z mého hudebního prožitku: od tvarosloví přes využití specifických optických vlastností skla až po kombinaci s neonovými trubicemi. V poslední době pro mě navíc hudba přestává být jen inspirací. Začínám si tvořit vlastní hudební podkres jako součást instalací. Nemám hudební vzdělání, ale baví mě experimentovat s modulárními syntezátory a vytvářet generativní nahrávky.
Ušlechtilost materiálu
V Liberci studujete v ateliéru skla a šperku, na jiných univerzitách jsou tyto dvě entity oddělené. Jaké myslíte, že to má výhody - propojit sklo a šperk?
ONDŘEJ: Toto spojení vychází z historie Jablonce nad Nisou, kde ateliér sídlí. V bakalářském programu jsou sklo a šperk provázané, v magisterském si už každý vybírá specializaci. Často si lidé pod tím představí skleněné šperky a bižuterii, ale to by byl asi největší omyl. Obvykle u nás vznikají dva oddělené projekty – jeden pro šperk, druhý pro sklo – a skutečné propojování obou médií je spíše výjimečné. Myslím si ale, že je skvělé vyzkoušet si během studia různé disciplíny a hledat vlastní přístup. Navíc máme u našich vedoucích velkou tvůrčí svobodu, a tak u nás vznikají i díla, která přesahují obě média.
Máte pro jeden z nich větší slabost?
ONDŘEJ: Šperk pro mě byl cennou zkušeností, naučil jsem se pracovat s různými materiály a lépe chápat vztah uměleckého díla k lidskému tělu. Přesto mě ale víc přitahuje sklo. Fascinuje mě svou ušlechtilostí i náročností na zpracování. Občas dokáže být nekompromisní a „potrestá“ mě. Ale právě to hledání cest, jak dosáhnout své vize, mě nejvíc baví. Ve své tvorbě rád vycházím z řemeslného základu, který propojuji s konceptuálním přesahem.
SPRÁVNÁ CESTA
Měl jste po zisku ceny nějaká očekávání? Jsou to už dva roky, naplnila se?
ONDŘEJ: Lidé se mě na to ptají poměrně často. Ze začátku jsem na to neuměl moc reagovat, ale s odstupem času vidím, že mi cena přinesla příležitosti, které bych jinak nejspíš nezískal. Nejsem ale zastáncem očekávání ani představy, že by mi měla zásadně „změnit život“. Největší přínos pro mě bylo uvědomění, že směr, kterým jdu, je správný. A hlavně mě to nakoplo k tomu, abych nepolevoval a dál intenzivně pracoval. Důležité je pro mě i to, že si lidé kolem všímají, že stále aktivně tvořím a prezentuji svoji práci. Právě to mi pak otevírá další možnosti.
Letos se budete se svou prací účastnit Czech Design Weeku, co jste si pro přehlídku připravil? A kde ji najdeme?
ONDŘEJ: Jsem rád, že mám možnost prezentovat svoji tvorbu zase v jiném formátu. Připravil jsem něco trochu odlišného, než je u mě obvyklé. S prvními pokusy jsem začal už během stáže v Japonsku, ale dál jsem se k tomu dostal až ve volném čase. Ukážu první kus tavené plastiky z plánované série inspirované broušeným sklem. Pracuji tam s deformací pravidelného rastru. K tomu přibude i prototyp sklenice, pro kterou jsem si vyrobil vlastní kovovou formu, a i tam si hraji s optickou deformací povrchu.
Instalace propojující sklo a světlo mají často velkou výhodu, protože umí rychle zasáhnout emoce diváků. Řešíte ale i dilema, aby výsledek nebyl prvoplánový? Aby cenou za "wow efekt" nebyla banalita?
ONDŘEJ: Moje práce se světlem začala u neonových trubic, které mě fascinovaly svou živelností a tím, že dodávaly objektům vlastní atmosféru. Získal jsem tím větší kontrolu nad prezentací. Osvětlení, které by galerie stejně musela řešit, jsem vytvořil přímo na míru objektu. U závěrečné práce pro festival Crystal Valley Week, která vznikla jako site-specific instalace v protiatomovém krytu, jsem použil světlo a tmu jako hlavní motivy. Světlo procházející mlhou skrze netypicky broušené čočky vytváří dojem, že prostor dýchá spolu s návštěvníkem. Instalace prostor redefinuje, divák se v ní ztrácí a neví, co ho čeká na dalším kroku.
V mých pracích hraje světlo ústřední roli a často se stává, že sklo je „pouhým“ nositelem světla – materiálem, který mu dává konkrétní tvar, charakter a dynamiku. Vzniká tím dialog, v němž jedno bez druhého nemůže fungovat. Přijde mi přirozené, že všechno na světě nakonec potřebuje světlo, a já se ho jen snažím začlenit do své tvorby tak, aby celek fungoval v té nejzákladnější podobě.
VIZE DO BUDOUCNA
Máte v kontextu své tvorby vzor, který dokáže tuto disciplínu zvládat sofistikovaně a s přesahem?
ONDŘEJ: Velký vliv na mě mělo kalifornské hnutí Light and Space. Fascinuje mě jeho jednoduchost, schopnost dematerializace a zároveň intenzivní zážitek. Z umělců bych jmenoval Jamese Turrella nebo Douga Wheelera. Z českých už zmíněný Jiří Příhoda a jeho nedávná instalace s Brianem Enem v Rudolfinu, to patří k mým nejsilnějším zážitkům poslední doby. Z historických zdrojů pro mě byla zásadní inspirací malba v duchu tenebrismu. A dlouhodobě mě zajímá i divadelní scénografie či choreografie – třeba tvorba belgicko-francouzského choreografa Damiena Jaleta, který dokáže lidské tělo formovat do neuvěřitelných poloh.
Kde se vidíte za deset let? Věříte, že má tento přístup budoucnost?
ONDŘEJ: Nerad si dělám striktní plány, jakou cestou se musím, či měl bych se vydat. Sklo je pro mě zatím relativně nové médium, je nesmírně fascinující a baví mě ho zkoumat. Každé nové dílo je pro mě motor, ponořím se do tématu a potřebuji ho dokončit, často i jako formu terapie. Proto bych nerad předjímal, kde budu za deset let. Nějaké vize samozřejmě mám, ale nechci se svazovat jedním médiem nebo směrem, nejdůležitější je pro mě samotná svoboda tvorby.
Ondřej Kábele
talentovaný student oboru návrhářství skla a šperku na Fakultě textilní Technické univerzity v Liberci, vyniká díky originálnímu propojení vizuálního a zvukového vjemu. Jeho audiovizuální instalace nazvaná Neskutečno sklo, neon a modulární syntezátor jako médium k vytvoření proměnlivého prostoru, který diváka „vtáhne do jeho perspektivy vnímání světa při poslechu elektronické hudby“. Práce vznikla během výkoného studijního pobytu na prestižním Toyama Institute of Glass Art (TIGA) v Japonsku. Jeho inovativní dílo mu vyneslo ocenění v soutěži Cena Stanislava Libenského – tzv. „Oskar pro mladé skláře“ – a otevřelo mu dveře i na prestižní sklářskou letní školu Pilchuck ve Spojených státech. Dědictví této tvorby se projevilo i ve veřejných prostorách – například ve své instalaci Neprostor v krytu civilní obrany v Liberci, kde světlo a zvuk tvoří proměnlivý prostor v hranici mezi bezpečím a nejistotou.
