S jakými pocity vstáváte v poslední době do práce?
MAROŠ: Spím dobře, ale budím se hůř. A není to věkem. Nejistota, zda vstávám do práce, nebo na úřad práce, je s každým dnem tohoto klidu před bouří větší.
Turbulentní období, kdy slovenská ministryně kultury rozdává vedení kulturních institucí výpovědi, začalo před pár měsíci. Vaši kolegové ze SNG a SND, kteří už výpovědi dostali, hovořili v médiích o tom, že měli tušení a informace o tom, že jsou na řadě. A že si nakonec oddechli. Máte i vy nějaké indicie, že jste pro současné politiky persona non grata?
MAROŠ: Ministerstvo kultury Slovenské republiky (MK SR) reagovalo 8. srpna 2024 na můj status vyjadřující znepokojení nad čistkami v kultuře, který jsem se souhlasem celé naší instituce zveřejnil na webových stránkách a sociálních sítích Slovenského centra dizajnu (SCD). Krátce poté byl na stránkách MK SR zveřejněn text, v němž jsem byl spolu s bývalou generální ředitelkou SNG a generálním ředitelem SNM obviněn ze zneužití oficiálních stránek instituce pro své soukromé politické názory. Poté jsem zaslechl své jméno v podivném rozhovoru s Lukášem Machalem, generálním tajemníkem služebního úřadu MKSR . Podle mého názoru však ani design, ani Schmidt nikoho z vládních politiků skutečně nezajímají.
Jakým způsobem je Slovenské centrum dizajnu financované?
MAROŠ: Slovenské centrum dizajnu je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem kultury Slovenské republiky na základě zřizovací listiny. Zřizovací listina vymezuje činnosti, které má organizace vykonávat. Financování činnosti je zajištěno z finančního příspěvku ze státního rozpočtu [z tzv. transferu] a z vlastních příjmů z prodeje zboží a služeb, které organizace poskytuje a zajišťuje v souladu se zřizovací listinou. Jedná se zejména o příjmy z tržeb za ediční činnost (publikace a časopis Designum), za odborné poradenské služby, za služby specializovaného muzea designu – SMD, za služby knihovny designu, za reklamní a propagační služby poskytované v souvislosti s odbornou činností a příjmy z tržeb z úhrady soutěžního poplatku za účast v národní soutěži Národní cena za design.
Měli jste v minulosti pocit, že je design pro slovenskou vládu priorita? Zlepšovala se situace ohledně jeho podpory?
MAROŠ: Pro žádnou slovenskou vládu nebyl design skutečnou prioritou. Vždy jsme byli v pozici, expresivně řečeno, žebrajícího subjektu, který může být rád, že si ho nikdo nevšímá. Čest výjimkám – mám na mysli konkrétní pracovníky MKSR, kteří nám v těžkých chvílích vždy velmi pomohli, a velkorysou podporu Ministerstva zahraničních věcí a evropských záležitostí Slovenské republiky, bez níž bychom nemohli uskutečnit řadu důležitých zahraničních projektů a výstav. Paradoxně největší podporu jsme však pocítili po příchodu „smeráckého“ ministra kultury Marka Maďariče, který za svého působení v roce 2014 umožnil, že po 84 letech úsilí několika generací významných umělců, designérů a teoretiků designu konečně vzniklo uměleckoprůmyslové muzeum s názvem Slovenské múzeum dizajnu (SMD), sice jen jako oddělení Slovenského centra dizajnu, ale s příslibem jeho růstu o dvě pracovní místa ročně. Sliby o zaručeném růstu počtu zaměstnanců nebyly naplněny. Dnes má SMD pouze dva a půl zaměstnance. Na lepší časy opět svitlo za vlády ministryně kultury Natálie Milanové, kdy se podařilo vyhlásit rok 2021 Rokem slovenského designu a zároveň zrušit nesmyslné a loterijní financování formou prioritních projektů pro pravidelně se opakující aktivity, jako je SMD a Národná cena za dizajn (NCD). Konečně se dočkali skutečného rozpočtu. V tom je nesmírně nápomocen současný generální ředitel pověřený řízením odboru umění, kreativity, médií a autorského práva a zároveň ředitel odboru umění, kreativity a uměleckých institucí Jozef Švolík, který se za každé vlády snažil pomoci různým odvětvím kultury, design nevyjímaje. Jsem přesvědčen, že právě díky němu došlo v posledních letech v oblasti designu k pozitivním změnám. Dnes je bohužel nárazníkem nesmyslné arogance moci vedení MK SR. Je velká škoda, že slovenská kultura plýtvá tolik potřebnou energií na takové umělé a ideologizované spory.
Vy sám jste designér. Jaké podmínky jsou v posledních letech pro mladé designéry stran uplatnění? Jsou slovenské firmy otevřené spolupráci? Sílí zájem veřejnosti?
MAROŠ: Slovensko je na chvostu regionu V4 ve spolupráci výrobců a designérů. Do NCD, kterou každoročně pořádáme, se sice dostává stále více projektů, ale pokud je rozdělíte na menší části, získáte kvalitativní mapu rozložení jednotlivých aktivit. Situace v komunikačním designu je uspokojivá, ale pokud jde o nábytek nebo průmyslový design, je situace žalostná. Studentské práce vykazují velký potenciál, ale následné propojení výroby a designu profesionálních designérů je špatné. Mladí designéři odcházejí za zaměstnáním do zahraničí, zatímco doma zůstávají učiteli, úředníky a pesimisty. Vím, o čem mluvím, jsem jedním z nich. Zájem veřejnosti o design je obrovský. Ze strany příslušných ministerstev není skutečný zájem. Už léta voláme po spolupráci MK SR a Ministerstva hospodářství. Před dvěma lety jsem s Institutem kulturní politiky (IKP) spolupodílel na vytvoření dokumentu: Strategii kultury a kreativních průmyslů 2030. Před týdnem bylo toto oddělení na MK SR zrušeno a lidé byli propuštěni. Je jasné, že všechno se změní k lepšímu teprve tehdy, až politicky nominované kádry na postech ministrů a státních tajemníků nahradí kvalitní a vzdělaní odborníci ve svých oborech.
Řada slovenských designérů míří po škole do zahraničí, ještě nedávno však nebyla hlavním důvodem politická situace v zemi, ale nedostatek ekonomicky atraktivních příležitostí... Myslíte, že se nyní situace změní a mladí designéři pod vlivem současné situace budou zemi opouštět?
MAROŠ: Útěky ze Slovenska neuznávám, i když je do jisté míry chápu, protože zklamaný a talentovaný člověk může mít mnoho relevantních důvodů, například strach o budoucnost svých dětí nebo nesouhlas se směřováním země, ve které žije a pracuje. Ale když všichni odejdeme, kdo změní Slovensko k lepšímu? Designér si musí umět poradit v každé situaci, bez ohledu na politiku, a díky novým technologiím je vlastně ještě snazší navrhovat a konzultovat ze svého „dětského pokoje“ než kdykoli předtím. Spíše chápu, když designér ze Slovenska jede žít a pracovat na Bali pro inspiraci než do Česka pro konspiraci.
Vaší specializací je automobilový design. Jozef Kabaň, šefdesignér Škodovky a BMW, patří k mezinárodním hvězdám tohoto oboru. Pomohl jeho příklad ve zvyšování atraktivity oboru? Proč jste ho šel studovat vy?
MAROŠ: Pro studium automobilového designu jsem se rozhodl poté, co jsem v Národní galerii (v kavárně Berlinka) viděl výstavu studentů oboru transport design VŠVU. Bylo to v polovině 90. let a já snil o tom, že jednou budu navrhovat auta jako Jožo Kabaň, který v té době pracoval na Bugatti Veyron. V roce 2002 už jsem s ním seděl u jednoho stolu ve studiu VW ve Wolfsburgu a diskutoval o designu aut. Dokonce jsme dělali společný projekt nového kupé. On dělal exteriér v měřítku 1:1 a já jako stážista kreslil návrhy interiéru. Jozef Kabaň byl a stále je přirozenou motivací pro všechny mladé automobilové designéry ze Slovenska. Hodně mě ovlivnil, i když jsem skončil jako státní úředník, což si někdy vyčítám.
Jsou to pro vás eventuelně nyní zadní vrátka? Chtěl byste se vrátit k aktivnímu designu? A na Slovensku, nebo v ČR?
MAROŠ: Jak jsem již zmínil výše, průmyslový design lze dělat kdekoli. Je však důležité si uvědomit, že průmyslový designér je jako fotbalista. Po čtyřicítce by už neměl udávat tvar, ale spíše předávat moudra mladším. Design má určitý podíl inženýrství, filozofie, umění a módy. Právě odpovědnost za vkus by měla být přenechána o něco mladším. Na zbytek si ještě troufám.
Kdybyste měl zmínit tři jména slovenských designérů, které by měl znát celý svět, kdo by to byl?
MAROŠ: O Jozefu Kabaňovi jsem se již zmínil, takže si ho nechávám jako žolíka. Uznávám, že tři jména z celého spektra designu je velmi málo, proto prosím všechny, které jsem nezmínil, aby se na mě nezlobili. Pozornost si zaslouží i mladí designéři, ale já si dovolím vybočit a zmínit i ty o něco starší, jejichž tvorbu a myšlení dobře znám. Za komunikační design je to Peter Biľak, slovenský grafik a tvůrce písma, který žije v Haagu. Teď to vyřeším šalamounským způsobem. Celý svět by měl znát kolekci Colorcode (2015) a jejím prostřednictvím designéry, jako jsou Lenka Sršňová, Michaela Bednárová a tvůrce písma Ondrej Jób. Velmi si vážím práce Juraje Mitra, kterého považuji za domácího průmyslového designéra světové úrovně, a nejsou to jen sportovní vozy Praga, ale také jeho značka Mitro Design a tvorba nadčasových uměleckých interiérových děl z uhlíkových vláken.
Napadá vás něco, rada nebo konkrétní krok, co by dnes Češi mohli a měli udělat, aby u nás nenastala podobná situace?
MAROŠ: Nevolte politiky, kteří vedou boj proti medvědům, LGBTI a současnému umění. Nevěřte lidem, kteří zpochybňují vzdělání, vědecké poznatky a jsou do morku kostí přesvědčeni o globálním spiknutí proti bílé rase. Nevěřte samozvaným budovatelům národa, kteří si přivlastňují vlastenectví, tradice a folklor. Poznáte je podle toho, že vše bezhlavě míchají v bublajícím hrnci plném středověké inkvizice, věrozvěstů, science fiction a převařených mystifikací, které jim vytvářejí mocnou argumentační matérii. Nebojujte s nimi jejich agresivitou, ale snažte se jim argumentovat klidně a vytrvale. Pokud děláte chyby, přiznejte je, buďte schopni naslouchat a analyzovat. Bude to těžké, nepříjemné, bolestivé, ale pokud to neuděláte, demagogie a nenávist vás zarostou jako plevel a udusí svobodu, umění a individualitu. Nenechte si unést svou vlast.
Mgr. art. Maroš Schmidt
ředitel Slovenského centra dizajnu
