PAVLÍNA: Design je všude kolem. Kdo je cílová skupina našeho magazínu?
VERONIKA: Design nemá cílovou skupinu. Když si sedmdesátiletá paní zlomí krček a potřebuje funkční vozík a bezbariérový sprchový kout, musí ho navrhnout designér. Můj dvouletý syn Tobiáš se právě učí používat nočník. Pokud není navržený schopným, zkušeným návrhářem, umí ti špatně fungující výrobek zadělat na řadu problémů, to mi věř. Kvalitní design není pro elitu, ale úplně pro každého!
PAVLÍNA: Tak to máme v Česku aspoň pět milionů potenciálních čtenářů. Jak je získáme?
VERONIKA: Myslím, že stále víc lidí bude vyhledávat text, který psal někdo, kdo má názor, znalosti z oboru a zkušenost s výrobkem. I když se s ním neztotožní a povede s ním polemiku, ocení, že to psal živý člověk, a ne umělá inteligence.
PAVLÍNA: A co ti, kdo dětem raději kupují levné plastové hračky z Číny místo kvalitních hraček s certifikátem o zdravotní nezávadnosti? Myslíš, že i oni chápou design jako něco užitečného? Je chyba v nich, nebo v systému?
VERONIKA: Neřeknu nic překvapivého, ale všechno souvisí se vším. Vztah k estetice, ale i kritické myšlení se neobjeví zčistajasna. Musí vás k němu vést rodiče, škola i média. A právě my můžeme trochu přispět k té osvětě a opakovat na stránkách Designnews, že kvalitní a lokální design je smysluplná investice.
Sejmout z designu nálepku snobismu
PAVLÍNA: Jak můžeme na takové lidi působit my, když oni časopisy ani weby o bydlení a designu nečtou? A je nutné na ně působit? Tobě naše bublina nestačí?
VERONIKA: Jasně, že je třeba působit úplně na všechny. Naopak na lidi mimo „naši“ bublinu designérů nebo studentů ještě víc. Nepotřebujeme přesvědčovat ani vzdělávat lidi, kteří efekt designu chápou. Cíl je ukázat jeho výhody široké veřejnosti. Pro mě je dlouhodobě strašně důležité alespoň trochu sejmout z nálepky design ten snobský nános, co v očích některých lidí má, a prostřednictvím příběhů lidí i produktů ukázat, že jde o nástroj, kterým lze zlepšit život nás všech!
PAVLÍNA: Těch pět let, kdy vycházely v Nových proměnách bydlení tvoje editorialy, jsem se vždycky těšila, koho zas pošleš do háje. Občas nám přišel i rozhořčený dopis a já to vnímala jako potřebné koření, které vždycky trochu provětrá vzduch. Jak přijímáš kritiku ty?
VERONIKA: Nevadí mi kritizovat ani přijímat kritiku. Moji rodiče jsou učitelé a my jsme se sestrou doma byly vychovávány v tom, že o věcech se mluví otevřeně a že v rámci rodiny nejsou žádná tabu. To jsem si přenesla i do své rodiny. Neexistuje, že bych se rodičů na něco nezeptala, ať už je to intimní, osobní, politické, nebo nějaká nepříjemná generační věc – spousta rodin spolu nedokáže otevřeně mluvit a pak z toho vznikají rodinná traumata. Moje rodina je možná až extrémně otevřená a přímočará, ale pak nevzniká dusno.
PAVLÍNA: Kritik je zvláštní povolání, podle mě ho nikdo nemá rád. Tobě se to líbilo odmalička? Kdys napsala svou první recenzi?
VERONIKA: Asi na gymplu – neříkám, že jsem se chtěla věnovat kritice, ale určitě jsem chtěla psát. Doma jsme byly vychovávané k všeobecnému rozhledu a k samostatnému uvažování, k vlastnímu názoru. Když pak pořád někomu něco vysvětluješ, tak to jednou i napíšeš, a když to má úspěch, už se vezeš… To přece znáš, ne?
PAVLÍNA: Moji rodiče se snažili hledat ve všem ty hezčí stránky, u mojí mámy je to dokonce až diagnóza – dokud nejde o život, nic není problém. Ona ani covid nechytla nejspíš proto, že si ho nepřipustila… Takže u mě moc kritické zázemí nenajdeš, já spíš ráda ukazuju hezké věci. Ale je pravda, že když to má úspěch, už se vezu.
VERONIKA: Stejný ale máme zájem o všeobecný přehled a to, že považujeme za důležité znát kontext a souvislosti. Když vidíš věci kriticky, znamená to, že nevnímáš jen jednu stránku věci, ale znáš kontext – důležité je vidět A i B a nespoléhat jen na informace ze sociálních sítí.
PAVLÍNA: Mně je vždycky hlavně u divadla nebo u filmu líto, kolik lidí se na tom nadře, a pak to kritika setře a nikdo na to nejde.
VERONIKA: Mně to není líto. Studovala jsem původně divadelní vědu a učili jsme se, že to je přece na odpovědnosti tvůrců, aby vytvořili dílo, které je nějakým způsobem nezapomenutelné – a je to jejich problém, když to nedokážou. Možná je ale otázka, že je až moc tvůrců, kteří nedokážou ty ingredience správně smíchat a vytvořit skvělé dílo… Představ si, kolik je divadel, peněz v nich – a jakou mají úroveň?
Každá kritika je subjektivní
PAVLÍNA: Pamatuju si, jak kritika odstřelila po premiéře Kurvahošigutntag Věry Chytilové. Já měla tenkrát taky špičatý nos. A dnes je to ikona české kinematografie…
VERONIKA: O tom to je! Nakonec se totiž stejně každý rozhoduje podle sebe. Každá kritika je ze své podstaty subjektivní. Chtít po článku nebo recenzi, aby byla objektivní, je naivní – každý člověk na věc přece nahlíží svým pohledem a má vlastní názor, který ti nevnucuje, jen ho předkládá k uvážení.
PAVLÍNA: Jenže někdy se stane, že se autor na kritika smrtelně urazí a v lepším případě už ho nikdy ani nepozdraví.
VERONIKA: To mi přijde směšné – lpět na něčem, při čem nejde o život. Vždyť je to jen práce – jedna tvoje, druhá moje. Nic z toho, co kritizuju, není nejdůležitější na světě, je to všechno vlastně taková hra.
PAVLÍNA: A co je podle tebe nejdůležitější na světě?
VERONIKA: Nejdůležitější na světě je zdraví. Když ho nemáš, nebo o něj přijde někdo z tvých blízkých, začnou se dít věci, které nemůžeš ovlivnit. Najednou se projeví skutečné charaktery a v životě se věci přeskládají tak, že řešíš už jen to nejpodstatnější.
PAVLÍNA: Chceme udělat kritický, názorový magazín – máme v době umělé inteligence šanci?
VERONIKA: I když se predikovalo, že s umělou inteligencí nastává konec médií, tak myslím, že naopak to může být nový začátek. Rozhovor s někým vedeš jako člověk, který má zájem pochopit integritu toho druhého, jeho motivaci. Formou otázek a odpovědí ty věci správně nasvítíš. Třeba v případě designu můžeš vysvětlit, že design není jen snobismus pro horních deset tisíc, ale je za ním spousta konkrétních profesí a výsledkem je užitečná a praktická věc. A to chci, aby bylo vidět i na našich rozhovorech v Designnews!
PAVLÍNA: Ano, design je prostě tvar průmyslově vyrobeného produktu. Proč je tedy podle tebe design pořád vnímaný jako něco výjimečného?
VERONIKA: To je věc komunikace. Jeden populární názor je, že design jsou emoce. Já si to nemyslím. Design má být funkce, ale díky šikovnému designérovi získá formu, která je atraktivní a nadčasová. Kvalitní designér musí mít povědomí o statice, matematice, ekologii, mít vkus, přemýšlet o hmotnosti, ergonomii… Když bude vymýšlet tužku, musí vymyslet milion drobností, aby se ti s ní dobře psalo a zároveň se snížila spotřeba materiálu na plášti a bylo to ekologičtější. Smyslem jeho života je vyrobit něco, co zlepší život těm ostatním. Nejsou to jen tužky a židle, co třeba zubní náhrady… i ty musí fungovat tak, aby se ti život zpříjemnil.
PAVLÍNA: Takže na nás je, abychom čtenářům vysvětlovali, že design je i pro ně. Každého z nás denně provází. Když si uvědomím, že sahám na krásnou kliku, která mi dobře padne do ruky, vnímám i to, že mě každý den v životě provází něco hezkého.
VERONIKA: Teď ses dotkla toho, co mi na designu vadí – že není pro všechny dost dobře dostupný. Protože ta krásná klika, o které mluvíš, je určitě desetkrát dražší než obyčejná – a i tu musel přece někdo navrhnout. Proč je levná? Je z ošizených materiálů, a proto nekvalitní, nebo její výrobu dotuje nějaký mecenáš? Je to paradox, ale když v 60. a 70. letech minulého století neměli lidi nic moc co na výběr, kupovali to, co bylo. A to málo, co bylo, bylo velmi kvalitní a kultivované. Jen si vybav sektorem funkčně zařízené obýváky z té doby, lisované sklo atd.
PAVLÍNA: Sedm let jsi vedla magazín Czechdesign, spojený s e-shopem a kamenným obchodem, kam chodím moc ráda kupovat dárky. Když nemáš moc peněz, můžeš tam koupit aspoň vtipný ponožky – i přes fusekle se přece dostává dobrý a vtipný design mezi lidi, hlavně ty mladé, ne? A že je v nich výběr!
VERONIKA: Ponožky super! Ale design jako výjimečný dárek vnímám taky jako problém – design nemají být dárky! Má to být všechno, co tě obklopuje.
Polsko je dál než my
PAVLÍNA: Narážíš na vkusné interiéry švédských, dánských a norských domácností? Máš pravdu, je až zarážející, jak důsledně si na severu vybírají věci, které je pak provázejí celým životem. Tam přesně platí „nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci“.
VERONIKA: Narážím i na Polsko, které velmi dobře znám. Vyrůstala jsem ve Varšavě a pořád se tam ráda vracím. I Polsko je ve vkusu a ve schopnosti ocenit estetické věci mnohem dál než my. U nás nejsou výrobci, kteří by byli schopní produkovat běžné spotřební věci, které si může každý dovolit. Podívej se na Polstrin design – má skvělý marketing, designéři výborně spolupracují s výrobou, ale bydlení české střední třídy to neovlivní, na jejich křesla prostě nemáš. Ton, a buďme aspoň za něj rádi, má nejlevnější židle za pět tisíc korun, kup si čtyři do startovací garsonky…
PAVLÍNA: Takže nezbývá nic jiného než mladé lidi poslat do Ikea, kvalitní alternativu nemáme.
VERONIKA: Ráda bych byla u toho, až někdo vymyslí ideální produkt pro všechny třídy. Nechápu, proč není samozřejmé, že na kvalitní stůl ze dřeva, který mi vydrží celý život, nemusím šetřit jako na auto.
PAVLÍNA: Máš prostor pro svůj hlas, teď jen ho smysluplně využít.
VERONIKA: Už v Czechdesignu jsem psala o tom, že když se pojedeš podívat do Lodže nebo Poznaně na tamní designweek, uvidíš, že tam otvírají skutečné problémy, které jsou pro ně třaskavé. Třeba znečišťování ovzduší. Nesoustřeďují se na ukazování pořád dokonale stejných hezkých věcí, ale toho, že designéři jsou schopni vidět problémy a navrhovat řešení. Navíc je to samozřejmé, ale i velký trh a tamní výrobci a designéři se můžou těšit z většího odbytu.
PAVLÍNA: Myslíš, že Designblok by se měl posunout?
VERONIKA: Designblok udělal pro všeobecné vnímání designu opravdu hodně práce, to mu nemůžeme upřít. Ale je to subjektivní projekt. Na podporu designu v průmyslu se má zaměřit stát, a kupodivu by mohl být i přínosem. Design potřebuje výrobce, odbyt, silné trhy a vzdělané obyvatele, kteří ho ocení. My tady jen můžeme něco povídat, ale smysl to má, když nám bude i někdo naslouchat.
PAVLÍNA: Tak to povídání musí psát někdo, kdo mu dá hlavu a patu. Jaký sis postavila tým?
VERONIKA: Jsou zkušení, dlouhodobě stabilní, vědí, co má být podstata sdělení, a chtějí se vyhýbat banalitám a klišé. Nechceme být spokojeni sami se sebou a nechceme se bát otevírat složitá a nepříjemná témata. I do našeho nového podcastu si budu zvát lidi, kteří vědí, že se zeptám i na nepříjemné věci. Ale proč bych je jinak zvala? Opakovat pořád pozitivní klišé svět nespasí!
