Na konci roku 2023 jste oznámili konec vaší spolupráce. Bylo to náhlé rozhodnutí, nebo ve vás zrálo delší dobu?
EDA: „Konec“ trval téměř rok a půl, pouze jsme o něm nemluvili; potřebovali jsme si být oba jistí. Oznámili jsme to veřejně až několik měsíců po našem finálním rozhodnutí a také po tom, co jsme dokončili společné projekty a „uklidili“ po sobě.
MATĚJ: Takové rozhodnutí se nedělá jednoduše, když máte v lecčems fungující, příjemnou i úspěšnou spolupráci. Rozhodně to nebylo ze dne na den, dospěli jsme k tomu společně postupnými rozhovory.
Spolupracovali jste deset let. Co byl podle vás pomyslný vrchol vaší společné práce?
EDA: Pro mě osobně byl vrcholem jak začátek, tak konec. Ale taky období, kdy se mi narodila dcera – myslím, že se mi změnil mindset –, což asi pochopí převážně rodiče.
MATĚJ: Nevím, jestli to nebyla spíše taková bohatá pahorkatina, která postupně zvyšovala svou „nadmořskou výšku“. Osobně si myslím, že čím déle jsme spolu pracovali, tím byly samotné projekty zajímavější. Proto tu pomyslnou křivku vnímám jako stále vzrůstající. Byla to super spolupráce. Třeba náš poslední projekt „Tea Lab Manifesto“ pro Hornbach, který jsme vlastně ani neukázali na našich sítích, protože jsme ho dělali půl roku před zveřejněním, byl myslím skvělý. Mohli jsme se v něm opírat o mnoho témat, která nás zajímala, možná až pohlcovala.
Pamatujete si konkrétní moment, kdy jste si uvědomili, že se vám daří? Že jste úspěšní?
EDA: Nemám pocit, že by byl jeden okamžik. Myslím, že jsme se oba od začátku snažili dělat naši práci co nejlépe. Také si nemyslím, že bychom to dělali kvůli úspěchu. Spíš prostě proto, že jsme tomu věřili, bavilo nás to (většinou) a potřebovali jsme si vydělat na nájem.
MATĚJ: Že se nám společně daří, jsem já osobně cítil téměř od začátku. Oba jsme měli velkou chuť tvořit a společně jsme se mohli doplňovat. Fungovalo to, a proto jsme úspěšně dodělávali projekt za projektem.
Vy jste studovali na UMPRUM Produktový design u asi nejznámější designérské dvojice Olgoj Chorchoj. Z jejich ateliéru přitom vzešly i další "páry" třeba Jakub Pollág a Václav Mlynář, Honzová & Costantino atd...Myslíte, že to na vás mělo nějaký podvědomý vliv?
EDA: Honza a Michal jsou určitě inspirativní a úspěšný pár, nemyslím si ale, že by práce v tandemu byla jejich „vynálezem“. Stačí se rozhlédnout třeba po architektonických kancelářích… Nicméně, Honza s Michalem nejsou jediní, kteří tvoří „Olgoj Chorchoj“. V týmu tam pracuje několik architektů a pokud se nepletu, hlavní činností OCH je architektura. Ano, Honza a Michal jsou zakladatelé a v jejich firemní hierarchii jsou v „čele“, ale určitě by potvrdili i oni, že bez týmu by to dělat nešlo.
Nevím, jestli je takový model organizace tvůrčího studia ten nejlepší, určitě je ale hned po sólo dráze tím nejčastějším. Pro mě osobně je možná větší inspirací třeba to, jak se organizuje Belgické architektonické studio Rotor nebo jejich sousedé BC architects. Obě studia jsou založena na principu družstva, neboli kooperativy. Přijde mi to fascinující, všichni členové mají stejné rozhodovací schopnosti, stejný plat. Ale to je možná téma na jiný rozhovor
Ještě k těm dvojícím bych rád dodal, že hned poté, co jsme oznámili náš konec s Matějem, se mi ozvala spousta osobností, které se mnou sdílely „svůj konec“ v pracovním tandemu. Třeba Dan Pošta, Petr Babák nebo Salim Issa. Všichni (více méně) přirovnávají práci ve dvou k manželství. Je uklidňující zjistit, že v tom, co prožíváte, nejste sami.
MATĚJ: Myslím že spíš vědomý vliv. V ateliéru se pravidelně spolupracovalo v týmech s různým počtem. Spolupráce je za mne skoro nejdůležitější aspekt při řešení menších i větších cílů. Že to má v ateliéru D3 dopad hlavně na dvojice přisuzuji tomu, že je to nejjednodušší způsob jak práci zefektivnit a případně zlepšit. Na škole se lidi ještě rozkoukávají a najít si na to parťáka je jedna z cest na jednu stranu zjednodušená (když si s ním rozumíte) a na druhou stranu zábavnější.
Jan Němeček a Michal Froněk spolu jsou víc než tři dekády. Proč myslíte, že jim to tak dlouho vydrželo?
EDA: To vůbec nevím, zkusím se jich ale zeptat, až je uvidím, samotného mě to zajímá.
Mám dojem, že to částečně souvisí s tím, co jsem již zmínil, tedy že tým OCH netvoří pouze oni dva, ale pracuje pro ně spousta dalších lidí, což by činilo konec mnohem komplikovanější. Navíc si myslím, že to může být trochu i generační rozdíl. „Nebuď blázen, čím by ses živil, zatni zuby a vydrž to“ – to je něco, co jsem často slyšel od své babičky. Teď se myslím víc razí heslo „najdi sám sebe, buď spoko, i když třeba nebudeš tolik vydělávat“.
MATĚJ: Nevím. Byla by to dobrá otázka přímo na ně. Ale je to prostě jejich cesta, které se stále drží na základě svého rozhodnutí. Zároveň nevím, jestli je třeba takto srovnávat, i když chápu, že se to nabízí. Každý má libovolnou možnost spolupracovat, s kým chce a jak dlouho chce, podle svého vlastního přesvědčení a všechny formáty i délky spoluprací jsou v pořádku. :) My jsme se s Edou rozhodli posunout dál, zkusit něco nového, jít do neznáma a tím se i osobnostně rozvinout. Někdy je těžší se něčeho pustit než se držet ve stejných kolejích. O to je těžší se pouštět něčeho, co máte rádi.
V ateliéru, který vedou už také nekonečně dlouho, je běžné, že mají studenti v rámci semestrálních úkolů spolupracovat s firmou, ať už je to McDonalds, Moser, nebo Nespresso, aktuálně třeba pro ČEZ (a studenti nejsou nadšeni). Řešili jste v podobných případech nějaké morální dilema? Ve vašem případě třeba u Nespressa a hliníkových kapslí?
EDA: Myslím, že to není nikdy černobílé. Nepamatuji si, že by kterýkoliv nespokojený student odmítl výlet do New Yorku nebo Tokia, které tyto spolupráce financovaly (nás s Matějem nevyjímaje). Když jsme u toho, studenti mají plnou volnost ve výběru ateliéru, do kterého se budou hlásit. Také mohou mezi ateliéry docela svobodně korzovat, když už jsou na škole. A myslím, že spolupráce s firmami je přímo v DNA tohoto ateliéru, takže to olgojákům úplně nemůžeme zazlívat, že dělají něco, za co jsou placeni vedením školy. Je to právě podle mě spíš otázka na vedení Umprum, jak jsou profilovány jednotlivé ateliéry a na co jsou zaměřeny. Mně spíš připadá jako škoda, že na celé katedře designu na Umprum jsou tři ateliéry, které víceméně dělají to samé. Já osobně vidím potenciál k větší pestrosti v nabídce katedry designu.
MATĚJ: Ano, v tomhle ohledu to může být na škole trošku „tricky“, ale vždy máme volbu, i když někdy ne jednoduchou. Každý by se měl rozhodovat sám za sebe, jak k projektu přistoupí na základě svých vlastních hodnot tak, aby z projektu odcházel vnitřně spokojený. Pro někoho jsou to spolupráce snů, pro jiného noční můra. U Nespressa to bylo pro mne trochu náročnější, jak se k úkolu postavit. Dlouho jsem si s tím lámal hlavu, ale nakonec to byl jeden ze školních projektů, který mne bavil úplně nejvíc.
Měl jsem tenkrát takovou potutelnou chuť dostat jim „sexy lesklou věc“ do prodejny, která v sobě nesla podvědomou kritiku. Ale asi to bylo moc cítit a já jsem projekt nerealizoval. :)
Byl jsem však spokojený. Splnil jsem oficiální zadání, obešel jsem pár malých pravidel, řekl jsem tím, co jsem chtěl, a bylo to přijato. Nyní, po letech po škole, bych takovou spolupráci myslím ani nezačal.
Po celou dobu vaší spolupráce jste se soustředili na zodpovědnost v designu. Nejsou ale podobné spolupráce rizikové jako „design washing“? Řešili jste, zda vás někdy nechce klient jen zneužít k marketingu?
EDA: Neřekl bych, že jsme se na „zodpovědnost“ soustředili celou dobu. Spíš jsme vždycky nad každým zadáním přemýšleli a snažili se vyhodnotit, jak by nám mohlo dávat větší smysl to, co právě děláme. Všechno jsme se učili za pochodu a udělali jsme v tomto směru určitě spoustu chyb.
Pro mě osobně se to stalo významnějším tématem asi v posledních třech letech, jelikož jsem začal své doktorské studium na Umprum, kde jsem měl prostor se podobnými otázkami zabývat více do hloubky.
Myslím, že na začátku naší spolupráce jsme chtěli více pracovat docela konvenčním způsobem. Po několika zkušenostech jsme ale zjistili, že to není cesta pro nás.
MATĚJ: Hlavně jsme chtěli být upřímní sami k sobě. To vedlo i skrze jiný než mainstreamový přístup. Co se týče termínů „design washing“ nebo „green washing“, dnes je těžké se s nimi v podstatě na denní bázi nesetkat. Jsou úplně všude. To, že se nějaké udržitelné termíny užívají pro marketing, je v pořádku v momentě, když tomu tak opravdu je. Jenže je to vždy postavené na plytkých informacích. Proto by se to spíš používat nemělo, dokud tomu opravdu nebudeme rozumět. Je to dnes takový trend. Bohužel se za to schovají ty upřímné a pravdivé projekty. Zároveň ale nechci kritizovat ty, kteří mají snahu věci měnit postupně. V dnešním materiálním světě je asi pro mnohé těžké udržet si hranice, neplýtvat a nechtít moc. Zneužít k marketingu nás chtělo así více subjektů. Ve své podstatě jsme se nechali v pozitivním slova smyslu využít Hornbachem. Tam jsme ale věděli, že je podstatnější přenos našich myšlenek širší veřejnosti než reklama na to, aby si do Hornbachu šel někdo koupit vodovodní baterii. Bylo to win-win.
Máte nějaké mantinely, s kým byste nespolupracovali? Jak hodnotíte např. velmi častou spolupráci designérů a tabákových firem? Konkrétně Ploom nebo IQOS?
EDA: Ke konci naší spolupráce s Matějem jsme si nastavili, že už nebudeme spolupracovat s žádnými průmyslovými výrobci, odmítli jsme v tomto směru i některé docela lukrativní nabídky. Určitě bychom jako tým, ale také jako jednotlivci odmítli i tabákové značky.
Myslím ale, že to zase není tak černobílé. Přijde mi jako mnohem větší výzva jít do spolupráce s někým, s kým nesouhlasím. Zkusit vést diskusi a tím ho pochopit a snažit se, aby on pochopil mě. Taky podle mě velmi záleží na tom, jak je to celé prezentováno. Zkouším s pár výrobci vést diskusi na téma udržitelnost, ale většinou je tam hluboký generační rozdíl nebo skepse, které ale díky tomu alespoň částečně rozumím. Oni zase sem tam něco vyzkoušejí.
MATĚJ: Mám takový dojem že se svět designérů dělí na nekonečno kategorií. Jsou mezi nimi facelift designéři, průmysloví designéři, designéři, kteří pracují pro firmu, designéři pracující na volné noze, sami, ve skupině, v gigantické firmě, umělci, kteří si říkají designéři, designéři, kteří si říkají umělci, a spousty dalších. Je těžké hodnotit někoho jiného z pozice, ve které se nenacházím, i vzhledem k životní situaci. Mne pravděpodobně IQOS neosloví, abych jim něco navrhl. Já bych zároveň neoslovil je, takže je to fér. Snažím se každý projekt hodnotit individuálně. Mantinely určitě mám.
Úspěšná byla vaše spolupráce s bílovickou firmou mmcité, kdy jste vytvořili mobiliář Pixel. Spatřil světlo světa, tak jak jste jej navrhli, nebo byly nutné kompromisy?
EDA: V jakékoliv spolupráci jsou potřeba kompromisy, stejně tak tomu bylo nejen mezi námi a mmcité, ale i mezi mnou a Matějem. Kompromis vnímám jako výzvu a jako potenciál k tomu, naučit se něco nového.
MATĚJ: Tenkrát nám dali zadání, abychom vymysleli produkt do jejich portfolia, který budou vyrábět z odřezků z jiných výrobků. Myšlenka se nám líbila, protože se firma mohla přibližovat konceptu zero waste. Na základě jejich dat a debat jsme vybrali odřezky, kterých bylo nejvíce. Začali jsme je zkoušet graficky rastrovat, a tak vznikl Pixel. Voilà, sedací systém, který využívá výrobní zbytky. Měli jsme radost.
Pixel byl prezentován jako produkt, který snese nálepku ekologický. Vyrábí se z odřezků dřeva, které by se jinak nepoužily. Zároveň je ale součástí ocel, která je z pohledu energetické náročnosti na výrobu relativně velmi „neekologická“. Samozřejmě má ale výhody jako odolnost a dlouhou životnost. Není však přece jen lepší vzdát se v podobných případech snahy mluvit o udržitelnosti?
EDA: Určitě by bylo možné vyrábět celodřevěný Pixel, což nás tehdy nenapadlo. Díky tomu by při jeho výrobě bylo do ovzduší vypuštěno méně CO2, na druhou stranu je potřeba se o dřevo více starat, jak jsi zmínila. Více starostí znamená více dlouhodobých nákladů a většinou se do veřejného prostoru poptávají bezúdržbové produkty. Taky je potřeba si uvědomit, že víc CO2 se podle mě v případě mmcité vypustí u přepravy spíš než u výroby. Je to komplexní problém, kde nerozhoduje pouze použitý materiál, ale i další faktory.
Co se týče proklamované ekologičnosti Pixelu – asi by bylo přesnější říkat, že Pixel, který využívá dřevěné odřezky, je šetrnější k přírodě než Pixel celokovový. Možná bych pro zajímavost mohl zmínit, že na evropské úrovni probíhají různé diskuse, kde se navrhuje například „clo“ na 1 kg CO2, kterou vypustí produkt při výrobě a dopravě do ovzduší, čímž by se šetrnější výrobky staly i ekonomičtějšími.
MATĚJ: Že Pixel nese nálepku „ekologický“, jsem ani nezaznamenal, to je myslím blbost. Vzdávám se. Bohužel nemám kapacitu sledovat všechno, co se s našimi produkty na trhu děje. Ocel je u něj použitá docela ve velké míře, to je pravda. Kdybych dostal stejné zadání dnes, určitě bych navrhoval jiným způsobem. Tenkrát jsme pouze chtěli využít zbytky, což se nám myslím elegantně podařilo, i když se pak začaly vyrábět varianty s kovovými pruty. Venkovní veřejný prostor je ale zároveň nekompromisní a jeho produkty musí vydržet více než jiné.
Na designu jste spolupracovali s Davidem Karáskem, šéfem mmcité. Jak se vám společně pracovalo?
EDA: Myslím, že to bylo obohacující pro všechny strany, i když pro mě osobně to bylo někdy velmi náročné. Myslím, že jsme se s Matějem naučili spoustu „řemesla“, a taky si vzpomínám, že to byla docela legrace. Doufám, že se naše cesty zase někdy protnou. S Davidem i s Matějem.
MATĚJ: S Davidem se nám spolupracovalo dobře. Nechal nám dostatečný prostor pro tvorbu, dlouze jsme konzultovali naše návrhy a vzešla z toho řada kvalitních produktů. Měli jsme i nějaké tření, což je normální v dlouhodobé spolupráci, ale nijak zásadní, aby nám to zkazilo vztah.
Městský mobiliář pro Prahu je velké téma, autory toho pražského jsou právě vaši bývalí pedagogové. A veřejnost velmi kritizuje jeho funkčnost (nedostatečné zastřešení, špatně viditelná jména zastávek při příjezdu). Jak se líbí vám?
EDA: Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět objektivně. Myslím, že kdybychom s Matějem tehdy tu soutěž vyhráli s naším návrhem, pravděpodobně bychom dostávali podobnou kritiku nebo kritiku zase na něco jiného. Není divu – je to veřejný prostor a ten patří všem, takže každý má právo se k němu vyjádřit a být kritický. Je tam několik neviditelných faktorů, o kterých veřejnost neví, třeba zadání, podle něhož byla velikost zastřešení dána předem a vycházela z původního formátu od JCD nebo nové stavební normy, kvůli kterým musí být celá konstrukce robustnější než původní zastávky. Mně osobně se více líbila původní barevnost zastávek, která s městem více splývala, černá mi připadá příliš výrazná, až smuteční.
MATĚJ: Vzdávám se podruhé. No... ve veřejném prostoru je v podstatě nemožné se zavděčit každému. Návrh, který jsme dělali tenkrát s Edou, zůstal na důstojném druhém místě, ale byl samozřejmě lepší. :)
Dostatečně zastřešenou zastávku jsme měli, ale název byl ještě menší. K realizovanému návrhu bych měl určitě nějaké osobní designérské připomínky, ale například špatně viditelná jména zastávek při příjezdu by to nebyla. Minulé zastávky ani žádný název nenesly, a najednou bychom to chtěli jak na vlakovém nádraží? Za tu dobu, co osazené zastávky vídám, na mne asi nejvíce negativně působí jejich černá barva. Pokaždé mám trochu pocit, že vystupuji u hřbitova. S tím centrálně vsazeným názvem je to pak jako takové pietní místo dané oblasti.
Občas to zvenku může působit, že velké firmy a velké zakázky dostávají stále ti stejní designéři... Existuje v Česku „klub vyvolených“, který má snazší přístup k zakázkám díky kontaktům, nebo je to férové prostředí?
EDA: Je to férové prostředí, nicméně jako v každé lidské činnosti hraje důležitou roli osobní kontakt, přátelství a charisma. Tedy „měkké“ dovednosti, které se nedají pevně uchopit do nějakých pravidel a nejsou zvnějšku vidět. Taky to tak může trochu působit díky tomu, že někteří designéři chtějí být vidět, investují do své prezentace a preferují spolupráce s velkými firmami, které také chtějí být vidět. Takže potom jsou vidět jen tito „velcí hráči“. Ti „ostatní“ dělají podle mě stejně kvalitní práci, jen jsou skromnější. Třeba pro ně není až tak zásadní spolupracovat s nějakou firmou, spíš si vytvořit vlastní značku.
MATĚJ: Těžko říct. Asi tady existují způsoby nebo styly designérů, které se upřednostňují, ale do toho já osobně moc nevidím. Myslím, že když se bude kdokoli dostatečně dlouhodobě snažit, tak může dosáhnout k dobrým zakázkám. Spíš jde o to, o co jde samotným designérům. V určité míře pak hraje roli i prostředí, kde žijí, a nakonec i štěstí.
Výhra v soutěži cen Czech Grand Design může být vnímaná jako pomyslná vstupenka do podobného klubu. Otevřela vám opravdu nějaké dveře?
EDA: Veřejnosti se to tak může jevit, ale nemyslím si, že existuje nějaký „vyvolený klub“, ani CGD nevnímám jako „vstupenku“ do něj.
MATĚJ: Cena Czech Grand Design je u nás významná a my si cen, které jsme s Edou od CGD nasbírali, opravdu moc vážíme – i když to tak možná při předávání skrze videocall za covidu nevypadalo. Já se nikdy neuměl normálně bavit s obrazovkou. Vstupenku mi nikdo neposlal, takže o tom klubu ani nevím. Cena nás ale určitě popostrčila o něco dál, ukázala nám nové perspektivy a otevřela dveře do nové etapy.
Deset let společné práce končí. Co máte v plánu dál?
EDA: Může to znít banálně, ale chci se primárně věnovat tomu, co mi dává smysl – na prvním místě je to moje rodina. Se ženou se střídáme v opatrování naší dcery téměř půl na půl. V omezeném pracovním čase se chci věnovat aktivitám, které mě naplňují – s Klárou Koldovou (mou ženou) teď připravujeme experimentální herní intervenci Ñami Play pro Landscape festival a také pro Designblok, založenou na principu volné dětské hry. Je to zároveň taková ukázka alternativy k současným standardizovaným dětským hřištím a kombinuje to naše dvě PhD studia dohromady. Minulý rok jsme vlakem objeli polovinu Evropy a prohlédli si, jak také může vypadat prostor pro hru v městském prostředí. Bylo fascinující navštívit třeba různá adventure playgrounds v Londýně nebo veřejná prostranství v Antverpách, která ke hře přímo svádějí. Teď bychom naši zkušenost chtěli přetavit do něčeho konkrétního.
S Klárkou jsme založili značku nazvanou Nami Ñami. Herní intervence tvoří Ñami Play, ale Nami Ñami jsou také experimentální objekty, které nás baví tvořit jen tak pro radost ve volném čase. Uvítáme ale i spolupráci s výrobci na stejné vlně.
„Klasický“ průmyslový design úplně neopouštím. S Josefem Tomšejem jsme se společně přihlásili do soutěže na nové navigační prvky a mobiliář pro 33 pražských hřbitovů a vyhráli jsme. V tomto ohledu mě zajímají celospolečenská témata a veřejný prostor.
MATĚJ: Plánů je habaděj, ale co zkouším, je určitá diverzifikace mých činností pro lepší balanc, svobodu a nadhled v jednotlivých oblastech. Nyní se věnuji designu, hudbě, sound designu a restaurování. V oblasti designu jsem založil studio PLAYFORM. Důležitými aspekty v tvorbě pro mne zůstávají principy reUse, recyklace, zero waste, ruční výroba nebo low-tech. Chci se s materiály lépe seznamovat a zásadní je pro mne potřebná dávka spontánního růstu projektů a hravost. Chci vyrábět, prodávat i spolupracovat.
Skvělým projektem který již mám za sebou, byla realizace světelných prvků do design hubu „Sláva!“ v Celetné ulici v Praze. ReUse, neboli znovuvyužívání materiálů, bylo alfou a omegou tohoto projektu a zdá se, že jsme dokázali společně s holkama z Celetné vytvořit opravdu unikátní prostor. Doporučuji navštívit! Kdyby se chtěl někdo dozvědět více o mé dosavadní práci, může navštívit můj instagram. S restaurováním spíše někdy pomáhám své ženě, ale je to krásná a pokorná práce, která mne učí přístup i techniku. Ve zvukové oblasti jsem založil platformu „Floating Sounds“, kde se věnuji hudbě a zvuku pro videa, animace nebo instalace či performance.
Dělal jsem zvukový doprovod instalacím v Miláně, spolupracuji s Pedagogickou fakultou Karlovy univerzity v Praze a se skvělými animátory Jakubem Žanonym a Natálií Portíkovou na informačních videích pro veřejnost a studenty, dělal jsem i zvukový podkres pro produktová videa nebo film. Tato tvůrčí činnost mě strašně baví, takže bych v tom rád pokračoval. V tomto odvětví se mi také líbí větší práce s emocemi, atmosférou, hlubším proniknutím „do těla“ a také to, že nevytvářím žádnou novou „hmotu“, což je ve své podstatě nejvíce udržitelný design, který umím.
