Letos slavíte deset let ve svém ateliéru na Letné. Jaká to byla dekáda? Co ji charakterizovalo?
HELENA: Otevření showroomu v Praze na Letné nebyl žádný můj splněný sen, architekturou jsem žila a žiji stále, ale design nečekaně vtrhl do mého života a otevření showroomu bylo dost nutným pokračováním překvapivého vývoje. Jaká to byla dekáda – zábavná, plná aktivity, radosti, taky zoufalství v době covidu, plná učení se mnoha novým věcem od angličtiny přes tvorbu cen, marketing, obsluhu terminálu i sociálních sítí. Plná spolupráce s různými designéry a výtvarníky – s ilustrátorkami Andreou Tachezy, Evou Horskou, se Zašívárnou a vyšívacími babičkami, s Matyášem Chocholou, se skvělými fotografkami – Bárou Prášilovou, Alžbětou Jungrovou, Bet Orten, Johanou Pošovou, s kterými jsme nafotily moje kolekce… Byla to dekáda plná spousty zajímavých lidí, kteří prošli showroomem a které bych jinak nepotkala, dekáda plná různých veletrhů a výstav od Prachatic přes Milán, Paříž po Hongkong… Jak by mě to před deseti lety napadlo… Zjistila jsem, že design je svět spolupráce, svobody a nezávislosti, prostor bez limitu, kde zodpovídám jen sama sobě. Alespoň tak jsem si to nastavila.
V naší Window galerii jsme uspořádali mnoho výstav – hlavně výstavy začínajících designérů, např. Moniky Martykánové v době, kdy o ní ještě nikdo nevěděl, Pauly Benčaťové, Markéty Držmíškové, dnes Hákové, Jany Kábrtové –, protože mladí se musí podporovat, ale také i jejich již slavných kolegů – Janji Prokić, Jiřího Pelcla, Mi-won McGhee, Karin Zadrick a dalších.
Každý rok jsem představila vlastní novou kolekci nebo nový produkt. Letos již popáté budu pořádat v Hradci Králové Hostinu českého designu – pronajmu na pár dní nějaký zajímavý prostor a představím práce mnou vybraných českých designérů, každý rok jiných, už jsme jich v Hradci představili cca stovku. Chci ve městě, kde žiju a kde slovo design je poměrně neznámé, představit lidem, co je design a kolik skvělých designérů v Česku máme. Stihla jsem uspořádat výstavu Česká radost v domě Radost v Praze o propojení designu a výtvarného umění, přehlídku Ona stolistá o propojení designu, výtvarného umění, módy a hudby ve spolupráci s návrhářkou Jitkou Šedovou a společností Petrof.
Minulý rok jsem připravila výstavu V kráse ornamentu pro nadační fond Moravská krása, kde jsou vedle sebe k vidění poklady moravského ornamentu v jeho různých podobách a práce současných designérů, kteří podle mého s tématem ornamentu a tradic nějakým způsobem rezonují. Výstava byla vloni představena v Praze a tento měsíc odjíždí na půl roku do USA do Národního českého a slovenského muzea v Iowě, příští rok bude k vidění v NY a potom ve Washingtonu DC. Mám obří radost, že mohu takto světu představit nejen tradiční folklor, ale i práce dvaceti českých designérů, které jsem vybrala, a pomoci tak prezentaci jejich, jejich prací a vlastně i celého Česka.
Těch deset let obohatilo můj život. Zjistila jsem, že mi design dává svobodu, radost, Praha je krásné místo se vzduchem plným energie, svět je malý a NY je hned za rohem.
Prostředí designu se relativně rychle proměňuje. Mladí designéři svoji práci nepřetržitě prezentují na sociálních sítích a budují si prestiž i prostřednictvím svých sledujících. Není pro vás podobný trend frustrující, nebo je pro vás podobná forma sebeprezentace přirozená?
HELENA: Záleží na tom, co je pro vás v životě důležité a čím se necháte anebo nenecháte frustrovat. Tím jsem právě sama sobě odpověděla, proč se vaší otázkou nenechám frustrovat. Ze stejných důvodů se nebudu frustrovat ani počtem příspěvků na sociálních sítích vytvořených mladými designéry, ani počtem příspěvků vytvořených mnou, ani tím, kdo je mladý a kdo není.
Přemýšlím, kdy a čím jsem byla frustrovaná. Asi před mnoha lety v autoškole, potom ještě v době, kdy jsem neuměla anglicky, a potom když jsem si uvědomila, že fakt stárnu a už pravděpodobně nikdy nebudu štíhlá, bolí mě nohy, už nikdy nebudu nosit krátké sukně a asi ani podpatky... V tomto srovnání se mi nejeví míra sebeprezentace kohokoliv na sociálních sítích tak zásadní. A zcela vážně si myslím, že každý dělá, co umí, a je to tak v pořádku.
S designérkou Lindou Vránou jsem v podcastu nedávno řešila, že je díky Instagramu pak i složité pro veřejnost poznat, kdo je opravdu kvalitní designér a kdo si na něj jen hraje... Co si o tom myslíte vy?
HELENA: Myslím, že se to netýká jen designu, ale i výtvarného umění, hudby… Problémem podle mě není Instagram, ale určitá nevzdělanost a nezájem u širší veřejnosti, a naopak u lidí, kteří vybírají a rozhodují, hraje roli kalkul, kdy přednost má počet followers před talentem.
Vaší doménou je hravý a emocemi prodchnutý nábytek. Podařilo se vám někdy navázat i spolupráci s lokálním výrobcem? Nebo jsou všechny kusy v limitované sérii?
HELENA: Na počátku tomu tak bylo, první produkty vyrobil český výrobce nábytku Polstrin a některé má ještě stále ve své nabídce. Potom ale přišlo setkání s Pavlínou Blahotovou, bývalou šéfredaktorkou časopisu Elle Decoration, která mi při předávání ceny Edida řekla ono památné: „Heleno, založte vlastní značku.“
A to jsem udělala. Uvědomila jsem si, že pokud se mám vůbec dál věnovat designu, chci, aby se moje produkty vyráběly v co nejvyšší kvalitě, s co nejlepším detailem, aby každý kus nábytku měl co nejlepší provedení zevnitř, zezadu, zespod… a že si to chci hlídat sama. Obchodně trochu zabijácká strategie, ale upřednostnila jsem detail a co nejlepší kvalitu před tím, kolik vyděláme. Ve světě říkáme, že naše produkty jsou výsledkem práce těch nejšikovnějších českých rukou, máme nasmlouvané podle nás ty nej truhláře, čalouníky, skláře, zámečníky…, které jako architekti ze své praxe známe. Je pro mě velmi důležité, aby to byli nejen skvělí řemeslníci, ale i skvělí lidé, s kterými je radost spolupracovat. Některé produkty, například hrací strojek Mostly Wine nebo gauč Oto(wo)man, jsou vyrobené jen v limitované sérii, většina produktů se ale vyrábí podle objednávek v požadovaném množství.
Byla pro vás v minulosti ambice vyrábět produkty ve více kusech vůbec živá? Nebo jste nikdy netoužila po pocitu, že váš rukopis nesou věci denní spotřeby?
HELENA: Já jsem byla hlavně překvapená, že mám vůbec nějaký rukopis a potom že mnou vytvořené produkty někoho oslovují, že rezonují v ženských duších, překvapivě někdy i v mužských. Myslím si, že je dnes už poměrně dost lidí, kteří žijí své životy s mým nábytkem, tady v Česku i v zahraničí.
Když se dívám na vaše největší úspěchy zhmotněné v oceněních, velmi se vám dařilo v letech 2009–2012 v období založení vlastní značky a realizace prvních produktů. Byla pro vás podobná ocenění důležitá a snažíte se o ně podvědomě stále?
HELENA: V těchto letech byl pro mě design zajímavé, zábavné vybočení z mé profese architektky. Takové prenatální období. Tím, že přišla ona ocenění, začala jsem o designu přemýšlet vážněji a rozhodla se k založení značky. Samozřejmě, každé ocenění je důležité, potvrzuje vám, že to, co děláte, má smysl, že vaše práce zaujala, někdo ji oceňuje... dodá vám energii a chuť pokračovat. Vážím si nesmírně šesti národních cen Edida, nominace na Objev roku Czech Grand Design v době, kdy mi bylo padesát let, a i některých ocenění v zahraničí. Ocenění jsou ale nejen ta ve skleněné podobě, povzbudivá jsou i slovní ocenění vašich klientů. A o ta mi jde nyní hlavně.
Vy jste původem architektka, k designu jste se dostala až v pozdějším věku. Bylo v tom rozhodnutí i trochu strachu, že jste o generaci starší než v té době úspěšní designéři? Řešila jste ve své profesi někdy věk?
HELENA: K designu jsem se dostala náhodou, když jsem jako architektka potřebovala do jednoho interiéru malý gauč a navrhla jsem si ho sama, protože se mi žádný nelíbil. Gaučík mi vyrobili v královéhradeckém Polstrinu, a protože se jim líbil, představili ho na přehlídce Designblok, získali za něj ocenění, zařadili ho do své produkce a vyrábějí dodnes. O rok později mě požádali o návrh houpacího křesla. Za to jsme dostali ocenění opět. A potom přišla Pavlína s tím skvělým nápadem, ať založím vlastní značku.
Tedy – nerozhodovala jsem se roky, nesrovnávala jsem se s ostatními designéry a otázka věku v tom nehrála roli už vůbec… Designéry, kteří v té době kralovali v Czech Grand Design – Bára Prášilová, Zuzana Kubíčková, Lukáš Jabůrek, Zorya, Bet Orten, TON, Janja Prokić… –, všechny mám moc ráda, jejich práci obdivuji a sleduji, vlastně mě nikdy nenapadlo, až s vaší otázkou, že jsou o generaci mladší. Kromě TONu, ten si troufám říct, je o pár generací starší.
Designérů, kteří pracovali již za minulého režimu a stále se jim daří, není mnoho... Jiří Pelcl, Liběna Rochová nebo Eva Eisler. Proč myslíte, že generace vaše a starší nemá tolik příležitostí?
HELENA: Ono designérů v té době ani moc nebylo. Socialistický stát měl sice v úmyslu kultivovat své občany, přesto návrhy průmyslových výtvarníků, jak se designérům říkalo, zůstávaly spíš v šuplíku, všeho zboží byl nedostatek a lidé byli rádi, když vůbec něco sehnali, podniky nestíhaly vyrábět, a tedy ve výsledku ani nevolaly po inovacích. Druhá věc je, že mluvíme přece jen už o poměrně dávné minulosti, o době před zhruba čtyřiceti lety, a tedy dnes aktivních designérů hodně být ani nemůže. Proto Jiří Pelcl, Liběna Rochová, Eva Eisler. Přidala bych ještě jméno Bóďa Horák. Co se týká mé generace, myslím, že se jí daří, tedy alespoň té části, která nehledí na věk a po revoluci si řekla „skvěle “, našla si své příležitosti a vrhla se do práce.
Jste matkou dvou dětí, téma skloubení kariéry a rodičovství rezonuje společností čím dál víc... Cítíte, že jste musela také udělat nějakou oběť, nebo vše bylo v přirozené synergii?
HELENA: Děti mám tři – Žofii zpěvačku, Julii malířku a tatérku, Matyáše sochaře. Jako jedináček jsem odmala věděla, že chci mít velkou rodinu, tři děti a být jim pokud možno dobrou matkou. Také jsem ale vystudovala architekturu a chtěla být i dobrou architektkou. Zároveň jsem však cítila, že obojí dohromady vlastně není, nebo aspoň nebylo možné. V době socialismu bylo i nemyslitelné o těchto pocitech mluvit, nemluvila jsem o nich ani s rodinou. Jednou jsem jela autem a zavolali mi ze stavby – je tu problém, musíte hned přijet. Vzápětí mi volala nemocná dcera – je mi špatně, přijeď. Brečela jsem za volantem, nevěděla, kam jet. Rozhodla jsem se jet za dcerou. A tak jsem dala přednost svému mateřství. Architektura šla stranou, sny o designu jsem pověsila na hřebík zcela. Když potom děti vyrostly a odešly do světa, říkala jsem si, co budu dělat s volným časem… A vtom přišel na svět můj gaučík a do mého života vstoupil design. A já si říkám, že to bylo za odměnu, že jsem se na začátku dobře rozhodla.
Kde se vidí Helena Dařbujánová za deset let?
HELENA: Hlavně zdravá a naživu.
