Prohlídky města s průvodci jsou dlouhou řadu let součástí programu Turistického informačního centra (TIC) v Brně. Jana Janulíková, ředitelka TIC Brno říká, že tyto prohlídky v minulosti ale nebyly ničím výjimečné: „Byla to taková klasika – historie, orloj, Švédi. Rozhodli jsme se, že k tomu chceme přistoupit jinak. A tak vznikly autentické prohlídky.“ V čem se autentické prohlídky města liší od těch běžných? Proč je doprovází tak výrazný vizuál? A jak prohlídky vnímají sami průvodci?
Na odpovědi jsme se zeptali těch nejpovolanějších: kromě Jany Janulíkové to byl fotograf a autor vizuálu Roman Franc a průvodkyně Helena Matulová.
Pocítit atmosféru Brna - bez nadsázky i bez zjednodušení
Můžete mi krátce přiblížit náplň Autentických prohlídek a to, v čem se liší od klasických městských prohlídek?
JANA: Slovo “autentický” v názvu označuje přístup, který zprostředkovává skutečné a originální zážitky z Brna, tedy takové, které nejsou jen povrchní nebo turisticky přizpůsobené. Prohlídky kladou důraz na méně známé příběhy, kuriozity a unikátní atmosféru brněnských zákoutí. Jde nám o autenticitu zážitku i osoby průvodce. Prohlídky vedou místní průvodci, kteří sdílí osobní vhled do města a jeho jedinečných reálií. Tento přístup dovoluje účastníkům nejen objevovat brněnské kulturní a historické památky, ale i pocítit atmosféru města tak, jak ji vnímají lidé, kteří v něm žijí – bez nadsázky, bez příkras, ale i bez zjednodušení, často s přesahem do osobních příběhů, architektury či místní komunity.
Kterou prohlídku máte nejraději a která je podle vás ta nejautentičtější?
JANA: Baví mě hodně prohlídky zaměřené na brněnský industriál. Bývalé továrny a fabriky, pohnuté osudy židovských a německých rodin, dělnické kolonie, zbrojovka, slévárna, brownfieldy… Brno jako takzvaný Moravský Manchester má k tomuto tématu opravdu co nabídnout.
Tu nejautentičtější by bylo těžké vybrat. Tou nejkontroverznější byla podle mě „Nejhnusnější místa v Brně“. Škaredá místa najdete ve všech městech, i těch světových. Průvodce však citlivě vysvětloval historické i majetkové souvislosti, proč tomu tak je v Brně. Byl to poučný pohled na tak běžný problém, a i o takových je třeba se bavit.
Jaký máte feedback od návštěvníků a jaké prohlídky se řadí k těm nejoblíbenějším?
JANA: Je skoro neskutečné, jak se zvýšila návštěvnost. Každý rok stoupá, musíme přidávat další a další témata. Třeba v roce 2019 se prohlídek zúčastnilo 1667 osob, v minulém roce to bylo 2982. To je pecka. Lidé chtějí Brno poznávat, průvodci ho zas chtějí ukázat, a za to jsme moc rádi.
Oblíbené jsou prohlídky po architektuře, ale také více lifestylové, jako Pivní Brno, Smrt a rozklad v Brně, Kolem řeky za kávou nebo aktivní Running tours. Nejkrásnější je, že se lidé na prohlídky vrací - většinou místní obyvatelé, kteří chtějí poznávat město, ve kterém žijí, ze všech stran.
Dámy s langošem, poslední zbrojovák a smuteční duchové
Zásadní součástí konceptu brněnských autentických prohlídek je vizuál v podobě doprovodných fotografií od Romana France. Jeho fotografie jsou na první pohled snadno rozeznatelné. Fotograf kombinuje humor s vážností stejně lehce, jako inscenuje zdánlivě samozřejmé scény. Jeho modely nejsou bezejmenní lidé, ale skuteční „Brňáci“, které potkává na svých toulkách městem i uvnitř hospod a kaváren. V každé fotce je napětí, které vyvolává otázky: kdo je na fotce? Co zobrazuje? A jak vypadala její příprava?
Začala bych obdobím, které je aktuální – podzimem. Jak vznikla fotografie se hřbitovními duchy?
ROMAN: Na brněnském hřbitově jsou lidé, kteří se věnují údržbě náhrobků jako externí zaměstnanci. Jejich práce je důležitá, ale není vidět. Oblékl jsem je proto do bílých obleků, aby vypadali jako duchové, když v listopadu máme ty Dušičky. Chtěl jsem to téma trochu odlehčit. Zároveň s nimi pózuje pán v obleku, který se tam vlastně dostal náhodou. Šel kolem z pohřbu a svolil k tomu, abychom ho do fotky zakomponovali. Spojit vážné a humorné není vůbec jednoduché, ale takhle fotka to krásně kombinuje. Je autentická právě v příběhu, který se s ní pojí.
O fotce brněnské Zbrojovky jsem se dočetla, že není jasné, jestli na ikonické kostce stojí opravdu její poslední zaměstnanec, nebo jeho náhradník. Proto se zeptám trochu záludně, který z nich tam nakonec je zachycený?
ROMAN: Až do posledního okamžiku tam měl stát poslední zbrojovák, který si to hodně přál. Tři dny před focením jsme to zkoušeli, protože on se opravdu bál vylézt až tam nahoru. Šli jsme postupně – nejprve jsme vylezli na střechu, pak o stupínek výš, až jsme se nakonec dostali až k samotné kostce, ale bohužel ho přemohl strach. Ale poslední zbrojovák tam symbolicky stojí, protože má na sobě autentické oblečení, které náhradníkovi pravý zbrojovák propůjčil.
Některé fotky na mě působí jako dílo náhodné inspirace, ostatní naopak jako dlouho připravovaný projekt. Jak nad nimi vlastně přemýšlíte?
ROMAN: Znám svět okolo sebe a vnímám denně spoustu motivů, které se potom snažím propojovat do různých souvislostí a vytvářet nové významy. Většinu lidí na svých fotografiích znám osobně a chci zachytit jejich příběhy. Realizace každé z fotografií je náročná, většinou to jsou měsíce příprav a samotná fotografie je do posledního detailu zinscenovaná. Hezky to je vidět například na fotce dvou dam v kožichu, které stojí na okraji bazénu a každá z nich v ruce drží langoš.
Ano, vím, to je kouzelná fotografie. Jaký je její příběh?
ROMAN: Ta fotka je vlastně zimní. Rozhodl jsem se, že chci spojit zimu s létem a s motivy, které s ním jsou spojené – jako je právě koupaliště v Brně Zábrdovicích a langoš. Dvě dámy v kožiších jsou shodou okolností sestry, takže mají pěknou fotku do rodinného alba. Focení se účastnili i jejich manželé, pak jsme šli všichni společně do hospody, a nakonec jsem jim z té fotky udělal PFko, které rozdávali známým a rodině. Každoročně pak slavíme „výročí“ té fotografie.
Která z vašich fotek v nejvíce utkvěla v paměti? Máte nějakou srdcovku?
ROMAN: To úplně nemám. Pro mě je každá fotka spojená s příběhem, který je jedinečný a autentický, a proto spolu nemohou soutěžit. Jsem rád, když mé fotky vypráví příběhy dál – například fotografie jiných sester, vzpěraček, byla tváří festivalu fotografie PhotoSaintGermain, další se staly součástí sbírky knihovny amerického Kongresu. Nejdůležitější pro mě jsou ale příběhy, které jsou s nimi spjaté. Krásný je svázaný také s fotkou, na které jsou bratři kapucíni. Účastnilo se jí několik hasičských týmů a kapucíni ji potom využili také pro oslavu svých šedesátých narozenin.
Pro letošní zimu jsme kupříkladu fotili inscenaci Betlému, které se účastnila také jedna řádová sestra. Řekla nám, že děláme skutečné umění. Bylo to v dané situaci trochu legrační, jak tam tak stála s ovcí na provázku a tohle pronesla, ale opravdu mě to potěšilo.
Propojování minulosti a současnosti, velkých i malých příběhů
Autentické prohlídky by ovšem nemohly existovat bez profesionálních průvodců a průvodkyň. V jejich vyprávění se ukrývá to největší zlato – příběhy Brna, jeho obyvatel, domů a ulic, parků a kostelů. Jsou to příběhy, které jsou zapsány hluboko v historii města, v paměti jeho obyvatel i v základních kamenech historických staveb. S průvodkyní Helenou Matulovou jsme si povídali o specifičnosti její práce i tom, co ji na prohlídkách nejvíce baví. A co ji naopak nejvíce zaskočilo?
Na jaké Autentické prohlídky se konkrétně zaměřujete?
HELENA: V rámci Autentických prohlídek aktuálně provázím cyklus s názvem Příběhy brněnských domů. Je tam to, co mě už od malička baví ze všeho nejvíc – životní příběhy lidí. Nikdy jsem totiž moc nebyla na letopočty a definice a obdivuji všechny kolegy, kteří dokáží krásně vyprávět například o architektuře. Když se zastavím s návštěvníky u některého z domů v rámci procházky, vyprávím jim o lidech, kteří v domě žili, o tom, co veselého nebo smutného se tam stalo, o tom, jak se třeba ty velké historické události projevily v jejich zdánlivě obyčejných životech. Někdy dojde i na duchařské historky nebo urban legendy. Snažím se taky, aby prohlídky byly plně bezbariérové a krátké co do vzdálenosti, aby si je mohli užít i senioři. Na poslední procházce jsme se například pohybovali prakticky pořád v prostoru Malinovského náměstí.
Co si v rámci prohlídek návštěvníci nejvíce oblíbili?
HELENA: Myslím, že každý návštěvník si najde svého průvodce a téma, které ho baví. V tom je právě cyklus AutenTIC úžasný, nabízí pro každého návštěvníka něco zajímavého.
Co je vaše nejoblíbenější část prohlídek?
HELENA: Mě baví prohlídky od začátku až do konce. Baví mě si je připravovat, sbírat dlouhé hodiny informace a dávat je do kontextů. Baví mě skládat ty příběhy dohromady. A hlavně mě baví, a to opravdu hodně, vyprávět příběhy lidem. Asi jsem trochu exhibicionista, ale mám opravdu radost, když všichni kolem mě poslouchají a vidím na nich, že je to zajímá. Mám radost i z toho, že se i „obyčejná“ historie dostává mezi lidi. Protože nejenom ty velké historické události si zaslouží zapamatování.
Je něco, co vás v rámci Autentických prohlídek nejvíce překvapilo? Nějaký příběh či místo, které jste sama třeba do té doby neznala?
HELENA: Nemůžu říct, že by mě něco nějak zásadně překvapilo, ale vždycky mám radost, když se zapojí i návštěvníci prohlídek. Třeba když si vyprávíme příběh některého z domů a ozve se někdo z návštěvníků, že v tom domě například žili jeho prarodiče a doplní dalších pár zajímavých detailů. Stává se to na každé procházce a je to super propojení minulosti se současností.
Kdy prohlídky probíhají a jak se na ně mohou zájemci dostat?
HELENA: Prohlídky pořádáme sezonně, tedy na jaře, v létě, na podzim a v zimě, a i témata tomu přizpůsobujeme. Vyrazit s námi můžete po práci na skok do města nebo na delší víkendové toulání. Máme i prohlídky na kole nebo běžecké a pořádáme i přednášky pro ty, kteří raději posedí. Stačí si zvolit, co vás nejvíce zaujme a koupit lístek. Kde? Na webu autenticke-prohlidky-brno.cz
Článek vznikl v rámci placené spolupráce.
