V posledních letech vznikla v tuzemských výstavních institucích řada stálých expozic, ať už jde o výtvarné umění, architekturu, nebo design. Namátkou expozice užitého umění a designu v Moravské galerii v Brně, expozice s podobným zaměřením v pražském UPM nebo výstava sbírek Národní galerie věnující se umění na území Československa po 2. světové válce s názvem Černobílá doba. Ačkoli o výše zmíněných projektech vzniklo několik textů, z nichž některé neskrývaly zklamání, Muzeu literatury se tolik pozornosti nedostalo. Možná je tomu tak proto, že jeho expozice stojí na rozhraní mezi obory, možná za to může fakt, že jde v podstatě o novou instituci. Kvalitativně totiž za ostatními projekty nezaostává, právě naopak.
Vznik muzea přitom nebyl jednoduchý. Památník národního písemnictví, mateřská instituce muzea, který téměř sedmdesát let sídlil ve Strahovském klášteře, získal v roce 2007 zchátralou Petschkovu vilu v Bubenči. Po restitučních a administrativních peripetiích v roce 2017 začala celková rekonstrukce a otevření budovy i expozic proběhlo na podzim 2022. Proměnu pak doplnila, nebo možná završila, nová vizuální identita od studia 20YY Designers.
U vstupu do nového sídla nejprve zaujme rozlehlá zahrada. Nemusíte přitom být ani milovník literatury, ani platit vstupné, abyste prostory využívali k trávení volného času nebo popíjení kávy. Interiér rekonstruované vily z 20. let minulého století je překvapivě moderní, což je dáno i tím, že se ve vile nezachovalo původní vybavení, a při rekonstrukci tak bylo možné její prostory upravit pro potřeby instituce. Ačkoli je deklarovaným cílem muzea představit bohatou sbírku literatury, ve dvou patrech členěných do místností a prostorů různorodé velikosti se skrývá deset stálých expozic, které – ačkoli na sebe v některých případech více či méně úzce navazují – lze vnímat jako řadu malých tematických výstav.
JAZYK, KULTURA A ZVYKY
Kurátorský tým čerpal z rozsáhlého archivu čítajícího rukopisy a různorodé materiály od 18. století do současnosti. Vedle knih a archiválií je ale součástí Památníku národního písemnictví i oddělení uměleckých sbírek. Díky tomu lze sledovat úzkou vazbu mezi literaturou a výtvarným uměním, respektive vztahy mezi společenskou a kulturní situací, a jejich postupný vývoj. Právě dualita mezi literaturou a výtvarným uměním je výrazným prvkem expozic muzea, jejichž název Rozečtený svět může trochu mást. Primárně se totiž opravdu jedná o literaturu a umění, které vznikly na našem území. Expozice začíná národním obrozením, jež si možná řada z návštěvníků pamatuje jako nudnou kapitolu z dějepisu na základní škole. Kurátoři ale zvolili revizionistický přístup a v expozici polemizují s otázkami, jako je vznik národa a národnost jako taková. Jakým způsobem vzniká? A jakou roli v tom hraje jazyk, kultura a zvyky?
Ihned po vstupu je zároveň jasné, že výstava nespoléhá jen na úhledně vystavené knihy a listiny, potažmo busty slavných spisovatelů. Vedle fyzických exponátů je zde výrazným prvkem řada audiovizuálních prvků od videí Jakuba Jansy a dalších současných tvůrců po namluvené texty autorů přístupné skrze sluchátka. To je doplněno interaktivními prvky expozice jako Poetomat vyzývající k experimentu s písmeny, slovy a znaky, díky kterým mohou vznikat kompozice podobné dílům předních představitelů české experimentální poezie Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Výše zmíněné propojení výtvarného umění a literatury představují například ilustrace Josefa Váchala ke kresebným výzdobám Otokara Březiny nebo básně Vítězslava Nezvala, jež jsou v rámci Abecedy poetismu doplněny o fotografie pohybových kreací Milči Majerové, to celé zabalené v grafickém designu od Karla Teigeho.
V LABYRINTU KNIH
Fyzickou podobu výstavních prostor vytvořili architekti Václav Šuba a Jakub Červenka ze studia Objektor. „Zrušením bariér dveří vzniká tekutý prostor, členěný samotnou tektonikou domu. Pracujeme s dramaturgií pohybu návštěvníka, proměňujeme proporce prostor, šířky průchodů, výšky podlah, materiály, barevnost, světelnost. Každému okruhu navrhujeme specifický architektonický, vizuální kód, který rozvíjí myšlenku libreta a v jehož logice jsou exponáty organizovány,“ popisují realizaci autoři. Architektura expozic je tématem sama o sobě, o její scénografii už u nás dokonce vznikají i diplomové práce. V poslední době se jí mnohdy věnují i výtvarníci, například Dominik Lang nebo Zbyněk Baladrán. Vyzvanou soutěž ale tentokrát ovládli architekti a jejich „rozvíjení myšlenky libreta“ poukazováním na různorodost jednotlivých prostor zdůrazňuje, že místo jedné rozsáhlé expozice vlastně vidíme deset jednotlivých výstav od různých kurátorů a kurátorek. Zatímco v některých případech jsou prostory uzavřené a připomínají tradiční bílou kostku, jindy se možná překvapivě otevírají a nechávají vyznít samotnou budovu a její okolí, například otevřeným průhledem do zahrady. Architektura výstavy zároveň vědomě pracuje s problematikou vystavování fotografií a papírových archiválií, které nemohou být na rozdíl od jiných typů uměleckých děl nasvíceny a exponovány nepřetržitě. Předměty se tak musí průběžně měnit a s nimi je možné pohybovat i řadou výstavních prvků. Nejzřetelnější je to v poslední části, věnované literatuře od 60. let do sametové revoluce a rozdělené do panelů, které je možné přemisťovat a měnit jejich uspořádání. Část fotografií a archivních tiskovin citlivých na světlo architekti umístili do uzavíratelných polic a šuplíků, jež mohou návštěvníci sami prozkoumat.
Přehled kurátorů či zajímavý koncept?
Rozdělení expozice na mnoho menších výstav má samozřejmě i několik nevýhod. Například sledování kontinuálního historického vývoje české literatury je zde přinejmenším obtížné a celek funguje spíše jako průřez vybranými kapitolami. Domnívám se, že je to přiměřená cena za pestrost a různorodost i za možnost ponořit se do některých děl a epoch detailněji.
Výstavní koncept Aleny Petruželkové ve spolupráci se Zdeňkem Freislebenem a dalšími osmi kurátory a kurátorkami vedle multimediálních děl současných tvůrců navíc doplňují i všudypřítomné QR kódy. Ty odkazují na on-line verze sbírek a další informace. Už tento celek je dobrý sám o sobě. Kurátorský tým na první pohled možná ne zcela atraktivní téma dokázal představit pestrou zážitkovou formou a v rámci revizionistického přístupu k historii klást zajímavé otázky. Díky výstavní architektuře, doprovodným materiálům se skvělým grafickým designem a novému vizuálnímu stylu se však z Muzea literatury nestal jen zajímavý výstavní prostor, ale i příkladná ukázka toho, jak by podobné instituce měly vypadat a jak se prezentovat. Propojení odbornosti a kreativity zde totiž dopadlo na výbornou a byl bych rád, pokud by se podobný přístup u nás nestal ojedinělou výjimkou, ale novým standardem.
