Pro článek jsme oslovili několik ombudsmanů, ombudsmanek a ostatních osob v obdobném postavení z českých vysokých škol zaměřených na design a architekturu. Zeptali jsme se jich, jak vnímají atmosféru na škole, zda k nim mají studenti či pedagogové důvěru a jaká je jejich hlavní agenda.
Proč je dobré míti ombudsmana
V České republice byla jedna z prvních ombudsosob ustanovena v roce 2014. Od té doby se tato funkce zásadně vyvíjí. I přesto, že ombudsosoby již nějaký ten pátek na vysokých školách působí, jejich postavení se na jednotlivých univerzitách liší. Obecně můžeme práci ombudsosob rozdělit do dvou kategorií – intervenční a prevenční. V případě intervence řeší ombudsosoby aktuální problémy, konflikty a individuální podněty od studujících a pracujících. V rámci prevence pak pomáhají problémovým situacím předcházet, zvyšují povědomí o problematice a přispívají ke vzdělávání v nejrůznějších oblastech. Petr Polák, ombudsman DAMU, popisuje, že jeho agenda nijak nevybočuje od ostatních ombudsosob na českých či zahraničních vysokých školách: „Společně s lidmi na DAMU chci po dobu svého mandátu vytvářet a udržovat prostředí, v němž všichni respektují jedinečnost každé lidské bytosti, dodržují právní a etická pravidla a setrvale usilují o férové studijní a pracovní podmínky. Pracuji v podstatě na tom, aby mě za pár let nebylo na DAMU potřeba.“
Funkce ombudsosob rozhodně není zbytečná či zanedbatelná a je velice přínosné, že se u nás pomalu a (doufejme) jistě, stává běžnou součástí vysokých škol. Zpochybňování reálných důvodů pro existenci této pozice může spočívat i v nepochopení funkce samotné, její náplně práce či pozitivních změn, které do akademické obce přináší. Ombudsosoba je nezávislým prostředníkem, jehož cílem je zprostředkování dialogu mezi dvěma stranami v případě sporů a hledání objektivního řešení problémů. Pracuje s důvěrou, řeší mocenskou asymetrii a vychází ze třech základních zásad – neutralita, nezávislost a nestrannost. Ombudsosoby se zkrátka starají o to, aby byla akademická půda bezpečné, podporující a pozitivní prostředí, kde je radost studovat i pracovat, a kde se studující i zaměstnané osoby budou cítit bezpečně, svobodně a rovnoprávně při realizaci svých studijních i pracovních povinností a cílů. Být ombudsosobou s sebou nese i jistou dávku odvahy – člověk musí akceptovat, že vše, co bude řešit, ho svým způsobem zasáhne a zanechá na něm stopy. Pokud chce svou funkci vykonávat zodpovědně, musí k tomu být duševně nachystaný. Petr Polák ale připomíná: „ombudsman není Superman, ale může spoustu věcí nasvítit a posunout je dál.“
Kromě ombudsosob mohou na školách vykonávat činnost i ostatní osoby v obdobném postavení, jako například ochránce práv studujících, kontaktní osoby nebo koordinátoři pro sociální bezpečí apod. Mezi takové patří Anna Vartecká a Tomáš Suk, kteří působí jako koordinátoři iniciativy Bezpečné prostředí FUD na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem: „Základem naší agendy je posouvat uvažování o různých sociálních a genderových tématech tím, že vytváříme prostředí pro diskuzi, kterou mnohdy i sami iniciujeme. Můžeme plnit roli mediátora, ale máme kompetenci provést šetření v případě podezření na nevhodný sociální jev. Vyšší instancí je následně univerzitní ombudsmanka, které jsme k dispozici, pokud potřebujeme nějakou konzultaci ve věci naší fakulty, či participaci na šetření.“
Změna klimatu
V posledních letech lze zaznamenat nárůst otevřených prohlášení o nevhodném chování na fakultách ve formě šikany, bossingu nebo sexuálního obtěžování. Na univerzitách se čím dál tím častěji otevřeně mluví o problematice násilí, predátorství a dalším nepřiměřeném chování. „Atmosféra na fakultě se mění, stejně jako v celé společnosti, to si uvědomujeme a musíme na to reagovat“ dodává Helena Hexnerová a Martin Dočkal, ombudsosoby FSv ČVUT. Sami studenti často přebírají iniciativu, zakládají spolky a organizují edukativní programy. Příkladem může být studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet, která se v dubnu roku 2021 prostřednictvím anonymního formuláře zeptala studentů a studentek divadelních fakult DAMU a JAMU na jejich zkušenost se studiem. Tehdejší prohlášení studentů znělo: “Domníváme se, že chování, které je na naší škole normalizované a považované za adekvátní, adekvátním není. Často dochází k diskriminaci studujících, ať už na základě pohlaví nebo z jiných důvodů, zneužívání moci ze strany pedagogů a pedagožek, k překračování hranic a následné psychické újmě. O těchto tématech se mezi sebou někdy studenti a studentky baví, nahlas a veřejně se o nich ovšem nemluví nebo jsou bagatelizovány.“ Na studentskou iniciativu následně navázali studenti FAMU.
Mezi další veřejně známé kauzy patří medializace odchodu pedagoga UMPRUM Jiřího Černického. Emotivní kauza, která se až příliš propírala v médiích. Černický nejprve zveřejnil původně interní materiál určený pedagogům a studentům UMPRUM a následně dával jeden rozhovor za druhým. Chybným očekáváním pak je, že ombudsosoba vyřeší za vedení nepříjemné situace či dokonce „skandály“. V situacích, kdy se lidem nedaří komunikovat, funguje ombudsosoba jako průvodce, který vyslechne obě strany a snaží se mezi nimi vést rozumný dialog. Pokud je na univerzitě někdo, na koho se mohou studenti i pedagogové obrátit, k takto vyhroceným situacím pak ideálně vůbec nedochází. Sami studenti se v reakci na otevřený dopis Černického vyjádřili: „Těšíme se, že na UMPRUM bude docházet ke kultivaci dialogu s pomocí vedení. Je tedy zřejmé, že dialog považujeme za důležitý, ale domníváme se, že tato forma byla spíš důkazem, že ne každý je schopen ho vést, a mrzí nás, jakou zprávu vysílá současným studujícím.“
Ombudsmanka Tereza Nešetřil Vejřík, která se za své působnosti na UMPRUM s Černickým osobně nesetkala, popisuje atmosféru na škole jako otevřenou: „Nerada bych situaci generalizovala, věřím, že jiní lidé budou mít možná jinou zkušenost či názor, ale já osobně mám dojem, že jsem vstoupila do prostředí, kde je otevřená atmosféra. Také zde vidím velkou akceschopnost lidí z UMPRUM hájit to, v co věří. Zažívám zde, že velká část lidí má dovednost respektovat názor druhých. V rámci setkávání se studentstvem a pracujícími na UMPRUM se domnívám, že si důvěru postupně budujeme. V průběhu času mě oslovuje více lidí, tak věřím, že jsme na dobré cestě k tomu, aby mezi mnou a lidmi na UMPRUM byla dobře vybudovaná důvěra.“
Běh na dlouhou trať
Cesta k bezpečnému prostředí na uměleckých školách je dlouhá a hledání hranic mezi neformálními vztahy a uměleckým vzděláváním může být někdy velice obtížné. Nejasná hranice mezi neformální konzultací mimo akademickou půdu večer v hospodě, a nevyžádaným pozváním na drink nebo na večeři, je nebezpečně tenká. Motiv hranic je přitom zásadní. Studující často nevědí, co je ještě v pořádku, nebo kdy už se jedná o zneužití moci a nevhodný nátlak. Pokud má někdo moc rozhodovat o vašem studijním (ne)úspěchu a profesním uplatnění, je mnohdy nelehké se mu postavit a ozvat se. Navíc takové situace odvádí pozornost od hlavního účelu studia, jímž je umělecká tvorba samotných studentů a studentek. Na menších oborech bývá v ročníku či v jednotlivých ateliérech menší počet studentů, mocenská převaha je tak ještě výraznější. „V uměleckém prostředí jsou lidé, více než kde jinde, křehcí“, vysvětluje Tereza Nešetřil Vejřík.
Otázkou je samotná současná kultura českých vysokých škol, kde je zneužívání moci často považováno za normalizované chování. Normální to ale není, a jednou z cest ke zlepšení je právě pozice ombudsosoby, která jakožto mediátor usiluje o to, aby byl celý proces odstraňování problémů i problematického chování spravedlivý, transparentní a vedl ke vzájemně přijatelnému řešení. I proto je ideální, aby byl ombudsosobou někdo mimo vedení fakulty. Někdo, kdo si dokáže udržet zdravý odstup, neutralitu a nadhled. Podle Terezy Smužové, právničky, projektové manažerky kanceláře rektorky Univerzity Karlovy a mimo jiné také autorky sbírky doporučení pro zavádění a zakotvení funkce ombudsosob, je stěžejní zakotvit funkci ombudsosob do předpisů vysokých škol: „Důležité je, že vzhledem k nastavení českého vysokoškolského práva nemohou ombudsosoby zasahovat do rozhodování jiných orgánů týkajících se jednotlivců, nemohou tak například být dalším opravným prostředkem. Mohou přinášet pouze stanoviska či doporučení, ale o právech a povinnostech studentů rozhodují vždy správní orgány a pracovněprávní pravomoc mají rektorky/rektoři, respektive děkanky/děkani.“ Postavení ombudsosoby je totiž značně oslabeno a efektivní fungování ztíženo, není-li její pozice nijak závazně zakotvena.
Činnost ombudsosob je běh na dlouhou trať. Pozitivní změny a zlepšení studijních i pracovních podmínek se mohou projevit až s odstupem času. Jedno je ale jisté – má to cenu. Je důležité přestat zavírat oči a dát najevo, že nevhodné chování nebude na vysokých školách tolerováno. Koneckonců, akademická půda by měla být půdou svobodného projevu rámovaného vzájemným dialogem, respektem, porozuměním, důvěrou a bezpečím pro všechny její členy a členky.
