PODPORA UMĚLECKÉ DRÁHY POMOCÍ CROWDFUNDINGU?
Jennifer, vy jste se rozhodla uspořádat na Doniu sbírku, která by vám pokryla náklady na studium, práci a výstavy typu Designblok. Podobné platformy často slouží trochu jiným účelům. Proč jste se pro to rozhodla?
JENNIFER: V crowdfundingu vidím příležitost pro získání finanční podpory i pro šíření povědomí o vlastní tvorbě. Donio je skvělá platforma, otevřená autorským projektům. Lidé tu hledají autenticitu a silné příběhy. Pro mě to byl velmi lidský moment – otevřela jsem se a sdílela věci, které běžně neříkám ani svým blízkým. Výsledkem byla vlna podpory, která mě dojala.
Zvažovala jste tuto možnost dlouho? Odrazoval vás někdo?
JENNIFER: O Doniu mi řekli známí, kteří sbírku úspěšně realizovali a díky nimž jsem sebrala odvahu. Největší překážkou jsem si byla já sama. Hlavně můj strach říct nahlas věci, které si jinak nechávám pro sebe. Nakonec to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Můj příběh do té doby neznali spolužáci ani pedagogové. Jsem spíš introvert, i kvůli problematickému dětství se otevírám dost pomalu. Vedoucí ateliéru Marcel Mochal a jeho asistent Stanislav Holý mě podporují, i když je sem tam trochu vyvedu z míry svými šílenými nápady. Občas si nepřipouštím, že něco nejde. Mají se mnou trpělivost, a za to jsem jim vděčná.
Jste studentkou ateliéru skla na UJEP v Ústí nad Labem, znamená to, že byste bez podobné podpory měla i problémy školu dokončit?
JENNIFER: UJEP nabízí skvělou podporu – individuální přístup i příležitosti účastnit se prestižních výstav jako jsou Czech Design Week a Designblok. Rozhodnutí založit sbírku a oslovit tak širší veřejnost vycházelo z touhy vytvořit vlastní prostor – nejen pro tvorbu, ale i pro osobní růst. Se sbírkou přišlo i množství nabídek ke spolupráci a překvapila mě pozvánka od Czech Design Weeku k účasti na letošním ročníku.
Setkala jste se i s negativní reakcí? Například, proč třeba při škole víc nepracujete, abyste si přehlídku typu Designblok mohla dovolit? Na instagramu máte fotografie ze spolupráce s modelingovou agenturou, něco podobného by náklady nepokrylo?
JENNIFER: Občas se objeví komentáře typu „běž do práce“ nebo „když na to nemáš, tak nestuduj“. Když lidem vysvětlím, že brigáda mi pokryje základní živobytí, ale neumožní realizovat větší projekty, většinou pochopí a třeba i podpoří. Kromě brigád se příležitostně věnuji i modelingu, který je převážně zaměřený na zahraniční trh. Mojí prioritou ale je rozvíjet vlastní autorskou tvorbu, proto na catwalk už moc času nezbývá.
SLOŽITÉ ZAČÁTKY
Netajíte se tím, ostatně je to i součástí vašeho příběhu na Doniu, že jste vyrůstala v dětském domově... Můžete trochu přiblížit vaše dětství? Jak jste se v domově ocitla?
JENNIFER: Nešlo o klasické dlouhodobé umístění – do dětských domovů jsem se dostávala přechodně, hlavně kvůli tomu, že moje mamka byla přetížená a nezvládala některé situace. Vždy ale bojovala o to, abych se k ní mohla vrátit. To prostředí mě naučilo cílevědomosti a možná i určité tvrdohlavosti – jít si za tím, co chci, a nepolevit.
Po soudu o výživné jsem se odstěhovala k babičce, dodělala maturitu a připravila se na vysokou školu. S babičkou mám krásný vztah – často ji navštěvuji a trávíme spolu svátky. Ale zbytek rodiny jsem neviděla tři roky a otce z Ghany jsem nikdy nepoznala.
Dostat se na výběrovou školu typu UJEP není vůbec samozřejmé a děti z dětských domovů si často nesou ze své minulosti řadu stigmat a musí překonat hodně překážek, ať už společenských nebo i osobních. Pamatujete si, kdy poprvé jste se rozhodla zkusit přijímací zkoušky?
JENNIFER: Poprvé jsem se se sklem setkala na Akademii ve Světlé nad Sázavou. Díky učiteli Vlastimilu Šenkýři jsem si uvědomila, že materiál může být způsobem, jak vyjádřit sebe sama. Když jsem pak objevila ateliér skla na UJEP, připadal mi jako stvořený pro mě – měl rodinnou atmosféru a dost prostoru pro individuální tempo. Během přijímaček jsem cítila otevřenost, pochopení – i když jsem byla hodně nervózní, věděla jsem, že tohle je místo, kam patřím.
Měla jste pak pocit zadostiučinění, satisfakci, že právě vy jste to dokázala? Věřila jste si, že to dáte?
JENNIFER: Cítila jsem, že je to moje cesta nebo její součást. Ale satisfakce? S tím pořád bojuju. Nedokážu stát na místě a musím jít pořád dál, překonávat se. V životě i ve skle.
Cítila jste ve svém okolí podporu nebo bylo naopak běžné podceňování a nedůvěra?
JENNIFER: Na střední škole i teď na vysoké mě podporují především vedoucí, kteří mi občas věří víc, než já sama sobě. Podporuje mě i babička, kamarádi a tým z Kolektiv Ateliers, s nímž jsem realizovala projekt Unconscious Reflections.
Povedlo se ještě někomu z dětí, které s vámi byly v dětském domově, dostat se na vysokou školu? Není problém v tom, že je společnost často stigmatizuje a samy mají např. problém se sebevědomím a zkoušky ani nezkusí?
JENNIFER: Myslím si, že děti z domovů nejsou definované jen tím, čím si prošly. Často jsou to velmi silné osobnosti a pro mnohé z nich je vysoká škola naprosto dosažitelný cíl. Ne všichni se sice rozhodnou pro studium, ale ti, kteří ano, bývají často velmi ambiciózní a odhodlaní. Moje blízká kamarádka, která vyrůstala v dětském domově, dnes úspěšně studuje už druhou vysokou školu.
SKLO JAKO NÁSTROJ SEBEVYJÁDŘENÍ
Proč vás lákalo právě sklo? Vzpomínáte, kdy vás to poprvé napadlo?
JENNIFER: Znovu musím zmínit pana Šenkýře – během jednoho pololetí mě zasvětil do světa skla, a já díky tomu objevila obrovskou vášeň. Můj první projekt – Icecream váza – byl moment, kdy jsem věděla, že tohle je směr, kterým se chci ubírat. Ten materiál je naprosto úžasný. Průhledný, pevný a přitom křehký. Mohu se v něm skvěle realizovat a tvarovat do něj i své příběhy. Střípek po střípku. A české sklo je pojem, jemuž naši designéři dávají lesk do celého světa.
Měli jste možnost i v dětském domě rozvíjet podobné zájmy? Existuje například možnost, že byste vaším příběhem motivovala ostatní děti v dětských domovech, aby se také vydaly za svým snem?
JENNIFER: Bylo to specifické prostředí. Když chtěl člověk něco mít, musel si to prostě vybojovat. Já vždy sáhla po pastelkách a papíru, to byl můj bezpečný prostor. Když mě něco trápí, utíkám k umění i teď. Pracovníci se i přes omezené možnosti snažili vyjít dětem vstříc a poskytnout jim podmínky pro seberozvoj a jejich záliby. Věřím, že moje sbírka může inspirovat i děti z domovů. Jejich sny jsou stejně dosažitelné jako jakékoliv jiné a často jim stačí jen kousek důvěry a prostor, kde mohou růst.
Máte už jasnou představu, co byste ráda právě na Designbloku představila?
JENNIFER: Tématem letošního Designbloku je odvaha, pro mě osobní téma. Projekt Unconscious Reflections, do kterého jsem dala kus sebe, nakonec zůstal v šuplíku, a to v pořádně velkém. Světelná instalace s odrazy a freudovským snovým podtextem nakonec právě kvůli velkým rozměrům na výstavu nešla. Cítila jsem frustraci a trochu zklamání, ale zároveň jsem si kladla otázku: „Co se děje s autorským dílem, které nikdo neuvidí?”. Nový projekt se proto zabývá nevyužitými autorskými díly, pocity tvůrce a jeho motivací tvořit dál i přes pocit odmítnutí.
Vizuálně vychází z konceptu odpadkového koše, symbolicky tak upozorňuje na přehlíženou krásu v každodennosti. Je v tom ironie, nadsázka, ale i psychologická rovina, která je pro mě typická. Chci, aby se návštěvník stal součástí díla a mohl se v něm najít. Ano, v odpadkovém koši! Víc zatím neprozradím. Projekt odkazuje i na sbírku, která je mým největším gestem odvahy. Každé dílo má emoční přesah, projekt pro Czech Design Week a Designblok nebude výjimkou. Hledám cesty, jak se s publikem opravdu propojit.
Sklo je pro mě jako led, říká Yulin Huang, která navrhla trofej pro české olympioniky
Čeští olympionici, kteří v Paříži získají letos medaili, si odvezou domů ještě jedno ocenění. Skleněnou trofej, kterou navrhla designérka Yulin Huang z novoborského Lasvitu. Zeptali jsme se ji nejen na proces navrhování, ale i na to, jak výslednou podobu ovlivnil její původ.
Co je pro vás osobně splněním profesního snu?
JENNIFER: Prostor tvořit, rozvíjet se a jednou mít vlastní malý ateliér. Baví mě náročné projekty, i stres spojený s realizací má své kouzlo. Skrze svá díla se otevírám světu a vyjadřuji to, co slovy nedokážu. Umění je můj vlastní jazyk a možnost, jak se otevřít beze slov. Chci dál hledat vlastní cestu, objevovat nové formy, zkoušet neprobádané přístupy a zároveň se učit, jak své nápady nejen realizovat, ale i posouvat směrem, který bude mít smysl pro mě i pro ostatní. Komunikovat a propojovat se s lidmi. Věřím, že dobrý design nevzniká jen ze snahy být vidět, ale z opravdové potřeby něco sdělit. Chtěla bych toho ještě tolik říci.
JENNIFER KOUDELKOVÁ
Jennifer Koudelková je mladá sklářská designérka studující v ateliéru skla na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jejím nejnovějším projektem je světelná instalace Unconscious Reflections ve spolupráci s Kolektiv Ateliers. V roce 2022 získala za svou vázu Ice cream druhé místo ve studentské soutěži Design Award, která spadá pod prestižní ceny Czech Design Award. Jennifer můžete sledovat na jejím instagramovém profilu.
