Děti ve veřejném prostoru jsou v poslední době velké téma. Připomeňme nedávnou bouři kolem uzavření dětského zázemí Atlas v NG nebo omezování přístupu dětem do některých kaváren. Vy v aktuální výstavě jdete opačným směrem inkluze, proč?
ANNA: Pro MUD* tento druh inkluze není úplná novinka. Místo dětí je vyústěním našich předchozích přístupů, kdy jsme se snažili do výstav zakomponovat interaktivní dětské ostrůvky. Velký úspěch měla například Dílna v rámci podzimní výstavy Prefabrikát, prostor vybavený nepotřebnými díly a zvláštními součástkami určenými ke svobodné tvůrčí činnosti – nejen dětí.
Aktuální spolupráce se Studiem Nami Nami, v rámci které dáváme dětem k dispozici hlavní sály muzea, je pro nás experimentem s prostupností instituce. Není naším plánem se od května natrvalo změnit na dětské hřiště, ale skrze konkrétní příklady prozkoumat hranice a možností otevřenosti, vnést praxí i texty do kulturního a veřejného prostoru téma dětství a jeho proměn.
Námět je pro nás přirozený i proto, že máme dlouhodobě propracované edukační programy nejen pro školy. Práce s dětmi tvoří podstatnou složku všech našich výstav.
BEZPEČNÁ HRA ZA PLOTEM
V anotaci k výstavě píšete, že dětské hřiště nemusí být vymezeno plotem. Je v tom i touha vymezit se vůči úzkostlivému rodičovství?
ANNA: Nemyslím si, že by se jednalo o nějaké vymezení – spíše ukázku jiného – uvolněnějšího pojetí a jeho efektu, přínosu, ale třeba i nevýhod. Téma strachu provázaného s péčí o děti není poutané jen na rodinné vazby, je to celospolečenský fenomén ilustrující nastavení naší kultury. S dětstvím si dnes nejvýrazněji spojujeme kvalitu bezpečí, ale nebylo tomu tak vždy. Spojení dětí a bezvýhradného požadavku bezpečného časoprostoru se výrazněji diskutuje kolem přelomu 19. a 20. století. Tento koncept postupně přinesl zákaz dětské práce, vyvázání z trestní zodpovědnosti i právo na hru. A nakonec se bezpečné dětství samozřejmě stalo komerčním hitem.
Téma tak otevírá řadu složitých a citlivých témat spjatých s výchovou dětí. Proč myslíte, že podobné otázky má otevírat právě MUD* Benešov?
ANNA: Se složitými tématy v MUDu nakládáme citlivě a s těmi citlivými ne příliš složitě. Nesnažíme se témata komplikovat, ale zpřístupňovat skrze praktické příklady – v rámci Místa dětí proto expandujeme i do veřejného prostoru. Na území nedalekého sídliště Na Bezděkově instaluje studio Nami Nami volně přístupné objekty, jako jsou například schody, pódium a stůl. Jednoduché prvky představují nenápadný kontrast k nářadí tradičního hřiště a provokují k otázkám typu: Jaké pocity ve mně vyvolává pobyt na dětském hřišti? Například moje vlastní zkušenost je o jistém druhu fóbie či mírné alergické reakce. Navádí dětské hřiště ke společné hře, společně trávenému času, nebo odděluje dětský svět od dospělých? Jak vnímáme oplocení my a jak děti? Je veřejný prostor, který ve městě vytváříme, opravdu tak nebezpečný, že musíme dětem vyčleňovat speciální chráněná místa v něm? Dokážeme si hrát s dětmi, nebo je dokážeme nechat si hrát svobodně?
Zároveň, jak jsem zmínila výše, s dětmi počítáme v každé výstavě a hravá a edukační složka tvoří neoddělitelnou část našich projektů.
Chybí vám ve společnosti větší diskuze nad podobnými otázkami, řešíte je i vy sama?
ANNA: Mám zkušenost, že na komunální úrovni jsou místa dětí celkem oblíbeným tématem. Většinou se jejich nedostatek řeší tradičně – v požadované lokalitě nechá zastupitelstvo vybudovat certifikované hřiště. Čas od času se ale objevují i systémová řešení, vedou se diskuse o tom, kdo všechno je zahrnut v pojmu veřejnost, když se mluví o veřejném prostoru. A pokud jsou opravdu za veřejnost považovány i děti a dospívající, může to přinášet zajímavé výsledky. Napadá mě příklad z mého bydliště v Táboře, kde se podařilo vybudovat unikátní místo nejen pro skateboarding. Není to klasický skatepark, ale neohraničená, plynule navazující plocha s překážkami, které kopírují městské prostředí. Právě plynulost prostoru je důležitá pro propojování různých skupin obyvatel.
Jako máma dvou dětí jsem měla, a pořád vlastně mám, ke standardním hřištím poněkud ambivalentní vztah. Pobyt na území, kde dospělí většinou zaujímají funkci pohonu houpačky nebo kolotoče, chytače dětí pod skluzavkou, případně poradců staveb pískových hradů, nám většinou nepřinášel nové podněty ani neumožňoval zajímavější rozvíjení vztahů. Samozřejmě kromě interakce typu: „vrať tu lopatičku, „písek se nehází“, či „nedupej na bábovku“. Pro samostatné venčení větších dětí jsou hřiště dobrým cílem a často se hra přeleje přes plot. Pokud je ovšem divočejší a nerespektuje věkové limity certifikovaného nářadí, jsou kluci a holky terčem nelibosti dospělých.
NOVÝ PŘÍSTUP KE HŘE
Součástí projektu výstavy je i intervence do veřejného prostoru od studia Nami Nami, které vytvoří dočasné hřiště. Co podle vás chybí dnešnímu dětskému hřišti?
ANNA: Těm standardním třeba prostupnost, jednoduchost, důvěra, pestrost. Plynulé včlenění do veřejného prostoru, jednoduché tvary s multifunkčním využitím, určitá důvěra v bezpečnost místa a šikovnost dětí. Možnost vybrat si z různých typů hřišť v jednom městě nebo čtvrti – „hřišťový turismus“.
I v Čechách najdeme skvělá hřiště, ale jsou to spíš vlaštovky, nebo vetřelci či volavky? Originální řešení najdeme například v Litomyšli, což je vydařená obnova nábřeží Loučné, s herními prvky Dušana Záhoranského a Pavly Scerankové nebo v Chrudimi, kde jde o řešení zahrad kapucínského kláštera s objekty od Lenky Klodové.
Tvořit pro děti může být někdy zrádné, z vlastní zkušenosti bohužel vím, že místa nebo hračky, které splňují estetické požadavky dospělého, jsou pro malé děti málo atraktivní. Otevírá to otázku, zda můžeme dětský vkus ovlivnit, nebo má svá specifika, kterým je naopak lepší se přizpůsobit? Co myslíte vy?
ANNA: Myslím si, že malé děti nemají sociální korekci vkusu, respektive pro svou spokojenost něco jako dobrý vkus nepotřebují. Postupně nasávají estetické kvality z okolního prostředí a zkoušejí jejich roli ve vztazích, zejména s vrstevníky. To je moment, který je dokonale ekonomicky využit a podchycen výzkumy a metodikami producentů dětského zboží. Roztáčí se tak klasické komerční kolečko, kde těžko určit, co bylo dřív – zda růžový jednorožec nebo duha – obzvlášť, pokud vezmeme v potaz ještě nostalgii rodičů a jejich estetické preference.
Mezi dítě a standardní nabídku tovaru vstupují různá kultivační úsilí. Zmínila bych například výchovný purismus značky „dřívko, kámen, klacík“, již od první republiky doprovázený mottem „chudé děti si hrají nejlíp“ nebo umělecké snahy uvést vlastní sny do reality skrze produkty pro děti a lidovost, což v tuzemském prostředí představuje silná tradice od Artělu až dodnes. Další formou jsou pecializované produkty s pedagogickým potenciálem, anebo, jako v našem případě, snaha poskytnout dětem co největší možnou svobodu k formování prostředí a způsobu hraní.
Já osobně pokládám za dobré nabízet dětem mix, možnost okusit od všeho trochu. Odhaduji, že procento potomstvem odmítaného komerčního zboží a procento odmítaných kultivovaných alternativ je podobné. Dítě si prostě vybírá tam i tam.
Nami Nami studio, které založili Eduard Herrmann a Klára Koldová má za cíl vytvářet vkusné produkty pro děti, co vás na jejich tvorbě zaujalo nejvíc?
ANNA: Nejpodstatnějším impulsem pro navázání spolupráce byl herní pavilon Nami play vybudovaný v rámci festivalu Landscape. Oslovila nás promyšlená práce s prostorem i vybavení pavilonu zahrnující nejrůznějšími předměty jako velké dřevěné kostky, prkýnka, látky, tubusy a další “neherní” objekty, se kterými si děti mohou hrát bez návodu a vidiny nějakého konkrétního výsledku. Děti byly tímto způsobem hry velmi zaujaté, a to zaujalo nás.
Národní galerie momentálně dělá kroky zpět. Tvůrci reagují na záměr zpoplatnit vstup do volnočasového prostoru Atlas ve Veletržním paláci, který měl původně sloužit všem rodičům s dětmi
Národní galerie se v roce 2022 rozhodla, že se otevře dětem. Nechala vytvořit prostor Atlas, který v mnohém převyšoval běžný koncept dětských koutků. Nyní se rozhodla, že se dětem zase uzavře.
Projekt je koncipován pro město Benešov, myslíte, že se tu dětem žije dobře?
ANNA: Bezprostřední zkušenost máme s dětmi, které navštěvují muzeum, hlavně díky edukačním projektům věnovaným urbanismu a životu ve městě. Ukázalo se, že zejména starší děti ze 2. stupně ZŠ, postrádají v širším centru Benešova volně dostupná místa, kde by se rády setkávaly a pobývaly.
Co byste jako kurátorka ráda, aby si z výstavy děti a jejich rodiče odnesli?
ANNA: Ať už si odnesou cokoliv, nejlepší bude, když se pro to vrátí a budou Místo dětí navštěvovat opakovaně – v muzeu i ve veřejném prostoru. Může to být třeba pro zážitek ze společně budovaných bunkrů a hraní si ve výstavních sálech, nebo pro archeologický průzkum hraček z našich sbírek.
Taky by to mohlo být pár impulsů k přemýšlení nad aktuální formou dětství, nad intenzitou sentimentu k tomu vlastnímu a formami dětství v minulosti.
A z čeho máte vy sama na výstavě největší radost?
ANNA: Z piliniště a možnosti postavit si bunkr ve výstavě.
