Co si o tomto kroku myslí architekti Daniela Baráčková a Jakub Filip Novák ze studia No Architects, kteří jsou pod projektem podepsaní? A co na rozhodnutí říká Barbora Kleinhamplová? Rozumí argumentům vedení? Řešili možnou kolizi mezi dětmi a návštěvníky galerie? Ptáme se v našem rozhovoru.
Edit. Po publikaci článku vydala Národní galerie vyjádření, ve kterém bere své rozhodnutí zpět a prostor zůstane opět volně přístupný.
No Architects
Mezi veřejností v posledních hodinách rezonuje rozhořčení, že Národní galerie uzavřela volnočasový (nejen) dětský prostor Atlas ve Veletržním paláci pro veřejnost a zpoplatnila do něj vstup. Co na toto rozhodnutí, jako autoři projektu, říkáte?
JAKUB: Národní galerie je mnohohlavá instituce jako každá jiná. Black box, ze kterého čas od času vypadnou zcela nahodilé výstupy. A jako taková je také schopna korekce. Je to malé déjà vu. Možná to není příliš známo, ale Atlas byl relativně krátce po uvedení do provozu již jednou uzavřen. A to úplně uzavřen, nikoliv jen ukryt za paywallem. Je to hezký český příběh, úplně jako z Cimrmana: Projekt byl příliš úspěšný, chodilo tam moc lidí, strážní služba to odmítla hlídat, protože když se tam hlásila, nečekala, že tam budou lidi. Tak to zavřeli. Stálo nás dost vyjednávání s mnoha stranami a zajištění „organizačních opatření“, aby se prostor znovu otevřel, ale povedlo se to. Museli jsme třeba naprojektovat a absolvovat nesmyslné stavební řízení pro povolení „Dočasné stavby napojení odpadní trubky pro dřez nenosnou příčkou do kanalizační stoupačky“. Architekti jsou prostě řešitelé problémů. Nakonec jsme tedy splnili i dodatečné požadavky všech stran a bylo možné opět otevřít. Nemusíme hodnotit, kdo si co vymýšlel, a kdo měl skutečně na srdci bezpečnost návštěvnictva. Hledali jsme kompromis a našli. A lidé se sem znovu naučili chodit. Co se tedy úspěšně otevřelo dvakrát, může se otevřít potřetí.
DANIELA: Atlas je prostor pro širokou veřejnost, nám architektům nepatří, je na veřejnosti, aby nyní pokládala otázky a řekla co si přeje.
Kdo a kdy vás oslovil s nápadem vybudovat zázemí pro děti a jejich rodiče v prostoru Veletržního paláce?
DANIELA: Reagovali jsme na výzvu kurátorského týmu projektu a byli jsme vybráni. Nebyl to pouhý nápad, byl to zcela vědomý záměr Národní galerie, promyšlený, prodiskutovaný, naplánovaný. Myšlenka, která se v galerii prosadila v soutěži s ostatními. My jsme tomu celému vdechli formální podobu a přispěli k dosažení avizovaných cílů pomocí toho, jakou má architektura moc ovlivňovat naše prožívání. Že cíle byly od začátku protichůdné, nám bylo sympatické. Lidé se ovlivňují, ruší svoje kruhy navzájem a ve výsledku se snášejí. „Národní galerie pro každého“ přece nemůže být zas tak šokující myšlenka.
Na projektu jste spolupracovali s kurátorským týmem Barbora Kleinhamplová, Eva Skopalová, Oldřich Bystřický. Součásti prostoru jsou umělecké intervence, prostor je bezpochyby v kontextu dětských koutků výjimečný. Co bylo na začátku práce vaší cílem?
DANIELA: No, pojem dětský koutek hezky vyjadřuje to, co jsme my, ani zadavatelé nechtěli. Tedy nějaký kobereček se stolečkem a pexesem, kouřovou clonu, aby se mohlo říct, že myslíme na rodiče. Navrhli jsem to, co bude fungovat. Chtěli jsme, aby se děti do Národní galerie těšily a dospělí se mohli soustředit na sebe navzájem. Současně to konkrétní místo funguje jako atraktor, když to tam děti baví, snižuje to riziko, že uprchnou jinam a polezou někde po zábradlích dvorany.
Jako důvody pro omezení provozu uvádí galerie velký hluk nebo nadměrnou kumulaci dětí. Chápete tyto výtky? Řešili jste už na začátku, jak konkrétně najít kompromis mezi provozem galerie a pohybem dětí?
JAKUB: Národní galerie dostala přesně to, co si objednala. Atraktivní prostředí pro ty, které chtěla oslovit. Že děti ani dospělí nemlčí, jsme nikomu netajili a galerie to ví. Místo jsme tlumili dostupnými klasickými prostředky, stěnou, materiály pohlcujícími hluk. Akustika je z velké části psychologie hluku. Nepůsobí na každého stejně. Když se zaměříte na jeden hluk, najdete ho. Ale myslíte, že výtahy a kroky tam nehlučí? Jsme v otevřeném Veletržním paláci, ten dům je navržen pro pohyb tisíců lidí najednou, vystavování strojů. V galerii je běžně i hlučná videoprojekce. Počet návštěvnictva, myslím, sám vypovídá, zda jim koncepce vadí. Nikdy ale nemůžete uspokojit všechny. I kdyby děti v herně mlčely jak mrtvoly, někoho stejně pohorší, že třeba dupou na schodech cestou tam. Galerie musí sama hájit své hodnoty, jak si je nastavila, nelze se přece přizpůsobit každé stížnosti.
Národní galerie je státní instituce, jednou z jejích rolí by bezpochyby měla být snaha přitáhnout celé spektrum sociálních skupin. Myslíte, že se ji to daří? A neublíží ji toto rozhodnutí?
DANIELA: Je snadné se pohoršovat a házet úsilí celé organizace do jednoho pytle. To my nemáme potřebu dělat. Ale asi všichni tušíme, že uzavřít či omezit úspěšný projekt veřejnosti navzdory se nejeví jako dobré rozhodnutí.
Praha dlouhodobě problém, kde mohou trávit čas matky s dětmi, řeší. Kavárny koutky často odmítají, ve veřejných institucích jich je velmi málo. Jak byste situaci řešil vy z pohledu architekta?
JAKUB: Asi bych si dal hned pozor na ten obrat „matky s dětmi“. Vždycky bych uvažoval o rodičích, prarodičích, starších sourozencích, prostě dospělých. To není jen pro matky, to je pro celou společnost. I při všem našem bohatství je máloco tak obohacující, jako skutečné osobní setkání s druhými. Vždycky bych tomu šel naproti a odstraňoval bariéry, kde to jen jde.
Váš ateliér navrhl také oceňované Jesle Malvína nebo Montessori školku v Klecanech. Co je při práci pro nejmenší uživatele nejdůležitější a co nejsložitější?
DANIELA: Na to nejsou jednoduché recepty. Nejdůležitější je se tomu poctivě věnovat jako každé práci, být empatický k rodičům i dětem. Chápat jejich potřeby, nechat si poradit, něco nastudovat. Velký duch je šedý, v kvalitní architektuře neexistují zkratky.
Obě jmenované realizace byly pro soukromé investory, u Atlasu to bylo jiné. Máte pocit, že si veřejný sektor uvědomuje, že je potřeba stavět a budovat pěkné a funkční objekty i pro děti?
JAKUB: Můj otec o nás děti nikdy reálně nepečoval, netušil, co potřebujeme my ani naše matka, stejně jako celá jeho generace. To se mění. Tím, že si potřeby dětí i pečujících osob uvědomují i otcové, tak si to „najednou“ uvědomuje i soukromý sektor. Soukromé školky mají své zákazníky. Jenže dominantou podfinancovaného veřejného sektoru nejsou dobře placení otcové, a to má své souvislosti. To nejsou woke řeči. Nobelova cena za ekonomii v roce 1992 byla udělena za prokázání souvislosti mezi poklesem porodnosti a nárůstem počtu otců, kteří se o své děti starají. Když najednou víte, jak je něco náročné, jednáte podle toho. Tohle je příběh o empatii a sdílení zkušeností. A zase jsme u toho, jak moc smysluplné je setkávání tváří v tvář i s těmi, které jsem si nevybral.
Barbora Kleinhamplová
Mezi veřejností v posledních hodinách rezonuje rozhořčení, že Národní galerie uzavřela volnočasový (nejen) dětský prostor Atlas ve Veletržním paláci pro veřejnost a zpoplatnila do něj vstup. Co na toto rozhodnutí, jako autorka projektu, říkáte?
BARBORA: Je to určité špatné rozhodnutí, které jde přímo proti koncepci prostoru. Když jsme prostor vytvářeli, zásadním faktorem pro nás bylo právě to, že bude přístupný všem bez rozdílu. Právě proto, že výstavy jsou zpoplatněné, nám přišlo zásadní aby existoval prostor, který možná bude inspirovat a v budoucnu se naopak po jeho vzoru začne ustupovat od vstupného i ve výstavách.
Jinak bych chtěla dodat, že Atlas není prostorem pouze pro děti, jedná se o interaktivní prostor pro různé komunity a rodiče s dětmi jsou jen jedním segmentem uživatelstva. Atlas se všemi svými zónami vznikal pro všechny věkové kategorie.
Kdo a kdy vás oslovil s nápadem vybudovat zázemí pro děti a jejich rodiče v prostoru Veletržního paláce?
BARBORA: S tím nápadem podílet se na tvorbě koncepce celého prostoru mně myslím začátkem roku 2022 oslovila Eva Skopalová spolu s Oldřichem Bystřickým, tedy spolukurátorstvo Atlasu.
Na projektu jste spolupracovali s kurátorským týmem Eva Skopalová, Oldřich Bystřický a autory architektonického řešení No Architects. Součásti prostoru jsou umělecké intervence, prostor je bezpochyby v kontextu i dětského koutku, výjimečný. Co bylo na začátku práce vaší cílem?
BARBORA: Máte pravdu, že je celý prostor poměrně velkoryse koncipován ve spolupráci s řadou umělkyň a umělců, jejichž realizace většinou navíc přímo zvou k interakci. V galerijní části NG je to běžně přesně naopak - uměleckých děl se rozhodně nesmíte dotýkat. To byl pro nás také důležitý faktor - aby díla komunikovala s návštěvnictvem, aby bylo možné ba žádoucí se jich dotýkat.
Jako důvody pro omezení provozu uvádí galerie velký hluk nebo nadměrná kumulace dětí. Chápete tyto výtky? Řešili jste už na začátku jakým konkrétním způsobem najít kompromis mezi provozem galerie a pohybem dětí?
BARBORA: Tyto výtky jsou nasnadě. Bohužel když jsme začínali prostor koncipovat, bylo zřejmé, že některé skupiny preferují spíše klidnější koncepci, ve které pro děti není místo, bylo ale třeba myslet na všechny a tak jsme se snažili alespoň zohlednit hlučnost dětí v tom, že je dětská část situována do zadního prostoru a herna je odcloněna stěnou. Samozřejmě v železobetonové konstrukci, jakou představuje malá dvorana Veletržního paláce se zvuk nese a je zde vše slyšet.
Z mého pohledu je škoda, že se hned ze začátku ve Veletržním paláci nehledal ještě další uzavřený prostor přímo pro rodiče s dětmi, který by mohl sídlit například v přízemí vedle kavárny Kolektor, ale problém myslím spočíval jednak v poskytnutí rozpočtu na dvě nezávislé části realizace a zároveň už měl tento prostor částečně jiné využití.
Národní galerie je státní instituce, jednou z jejích rolí by bezpochyby měla být snaha přitáhnout celé spektrum sociálních skupin. Myslíte, že se ji to daří? A neublíží ji toto rozhodnutí?
BARBORA: Myslím, že Národní galerie, stejně jako jiné galerie umění, bezpochyby bojuje s o publikum a hledá jazyk a cesty, které by dávaly vědět veřejnosti, že tu pro ni Národní galerie je. Tento krok je v tomto smyslu velice neuvážený a určitě není zprávou o směřování k větší otevřenosti, právě naopak.
Praha dlouhodobě problém, kde mohou trávit čas matky s dětmi, řeší. Kavárny koutky často odmítají, ve veřejných institucích jich je velmi málo. Jak byste situaci řešil vy z pohledu umělce, ale i matky?
BARBORA: Součástí mého přístupu k řešení tohoto tématu byla právě spolupráce na vzniku Atlasu, který právě takovým místem měl být.
Za současné situace vidím nutnost pojmenovat toto téma jako jedno z prioritních na úrovni komunární politiky a hledat partnerské instituce, které spolu s pražskými zastupitely budou otevřeně hledat způsoby, jak na rodiče s dětmi ve své koncepci skutečně myslet. Národní galerie momentálně dělá kroky zpět, ale věřím, že třeba vedení galerie svůj postup přehodnotí, když uvidí reakci veřejnosti. Zároveň by možná mohlo být cestou, kdyby se aktivní vytváření prostor pro rodiče s dětmi zohledňovalo v rozpočtu veřejných institucí.
Foto: Studio Flusser, Lina Németh
