Nedávno jsme na stránkách Designnews řešili situaci českých ilustrátorů, především s ohledem na nepoměr mezi odměnou za hodinovou práci a náročností tvorby ilustrace. Přepočítáváte si vy sama práci na hodinovou mzdu?
MARIE: Nepřepočítávám! Bohužel to takhle vůbec nedokážu odhadnout a změřit. Je to možná i tím, že mám dvouletou dceru a můj čas na práci jsou teď takové utržené kousky. A když můžu, nic nestopuju, ale stříhám – jako o život!
Řada ilustrátorů říká, že musí často ve své práci volit kompromisy. Střídat komerční a volnou - uměleckou tvorbu. řešíte podobné dilema?
MARIE: Mám pocit, že asi ne. Řeším teď spíš dilema, jakou zakázku vzít, kterou nevzít, protože toho času je malinko. A přijde mi, že 95 % projektů, které mi nabídnou, bych strašně chtěla dělat, ale třeba vím, že to časově nedokážu. Práce, co mi chodí, jsou fakt krásný. A pak nemám už potřebu ještě dělat tzv. uměleckou tvorbu. Když je čas, tak ráda přemýšlím nad nápady na filmy, náměty na scénáře, nad vystřihovanými věcmi, nad nápady na knížky, které by mě bavilo číst, dělat, kreslit... Takže když je prostor, tak ho vyplňují věci do šuplíku. Pak na ně třeba zase není půl roku čas a takhle je to pořád... Teď mi ale vyšla moje první autorská knížka Máma má vždycky pravdu u nakladatelství Labyrint, tak myslím, že s autorským projektem jsem se na nějakou dobu docela vyřádila!
Sama jste maminkou malé holčičky, změnilo vám mateřství přístup k tvorbě, máte teď k ilustraci pro děti blíž?
MARIE: Já mám čtyři mladší sourozence, a než jsem se stala mámou, tak jsem ještě děti hlídala. Myslím, že fakt, že mám dítě, mě k dětské ilustraci nijak nepřiblížil. Knížky pro děti u nás doma byly vždycky, můj táta Lukáš Urbánek je skvělý ilustrátor. Takže spojení – knížky, ilustrace, kniha pro děti – je se mnou celý život.
Člověk zvenčí si možná řekne, že být ilustrátorka a matka je ideální kombinace, nemáte pevnou pracovní dobu, prostě si malujete a dítě si může malovat s vámi. Je to ale opravdu tak? Je mateřská dovolená pro ilustrátorku procházka růžovou zahradou?
MARIE: Haha! Je to super! To rozhodně jo, protože se to kloubit dá. Ale představa, že si stříhám, a vedle mě si moje dcera taky stříhá, nebo si hraje... tuhle představu jsem měla, než jsem měla dítě a rozhodně se míjí s realitou o milion procent. Pracuju, když Josefína spí, nebo je s tatínkem, nebo ji někdo hlídá. Dohromady to moc nefunguje, ale miluju, když vyrábíme a stříháme něco spolu, to jsou moje asi nejoblíbenější chvíle. Mateřství a práce je na delší povídání. Je to krásný, je to boj, pro mě je to pořád o hledání nějaké rovnováhy.
Co bylo pro práci na vizuálu Festivalu Mini nejsložitější? Potýkala jste se s nějakými komplikacemi?
MARIE: Nejsložitější bylo asi pro Terezu Bruthansovou krotit moji potřebu zaplnit všechen prostor! Ne, dělám si legraci. Jsem každopádně takový megaloman a chtěla jsem udělat velký bohatý průvod plný lidí a nemyslela na to, že hlavní nosič je čtvereček na telefonu o velikosti 3 x 3 cm. Nakonec je těch postav míň a myslím, že to dopadlo skvěle. Byla to radost.
Festival je ohromně populární a dovedu si představit, že zájem třeba o vaše rodinné portréty může raketově růst. Máte nastavené nějaké hranice, co lze ještě časově zvládnout? Umíte říkat ne?
MARIE: Říkat ne se učím a musím říct, že mi to jde už líp. Ještě to není úplně ideální, ale je tam posun! Rodinných portrétů, ale nechci dělat o moc víc. Chci, aby to pro mě pořád byl relax, odskočení si od práce, radost.
Mému tříletému synovi každý rok pořizujeme rodinný portrét od českého ilustrátora na památku. Jednou mu tak vznikne pěkná ucelená kolekce. Proto mě zaujaly vaše rodinné portréty na míru. Jak dlouho trvá vyrobit jeden? Kolik jste jich už vyrobila a jak jste na podobný nápad přišla?
MARIE: To je krásný koncept! Moje rodinné portréty vznikly úplným omylem. Nikdy by mě to samotnou asi nenapadlo, ale obrátil se na mě skvělý kameraman Matěj Piňos, který mi barvil diplomový film, jestli bych jim domů neudělala portrét k třetímu miminku. Ten jsem pak sdílela na sociálních sítích, protože mě to bavilo a začali mi psát další a další lidi. A začala jsem dělat portréty na míru. Vůbec nevím, jak dlouho mi trvá udělat jeden portrét. Tím že nemám úplně normální pracovní den, tak ho mám většinou na stole rozložený zhruba týden. Za dva roky jich vzniklo asi kolem dvaceti. Chci vždycky dělat maximálně jeden za měsíc, protože je to pro mě takové milé zábavné odskočení do světa někoho jiného. Kdyby to mělo být jediné, co dělám, tak si nemyslím, že by mě to úplně bavilo. Líbí se mi, že u této práce nemusím zas tak moc přemýšlet. Snažím se, aby to co nejvíc zapadlo a užívám si práci s papírem.
Možná by v estetické edukaci pomohly školy, máte sama nějakou zkušenost s tvorbou učebnic nebo výukových materiálů pro MŠ nebo ZŠ?
MARIE: Já myslím, že už vznikají materiály, které připravují skvělí ilustrátoři a ilustrátorky. I můj táta ilustruje učebnice matematiky podle Hejného metody, ale sama s tím zkušenost nemám.
Aktuálně jste připravila vizuální styl pro Festival Mini, kde se prezentuje řada výrobků pro ty nejmenší, ale i pro mámy. Za sebou ale máte i práci na leporelech pro nejmenší v nakladatelství B4Y, film na UMPRUM Máma má vždycky pravdu nebo dlouhodobou spolupráci s časopisem pro děti Raketa a k tomu další knížky pro malé děti. Čím je pro vás tvorba pro děti specifická, proč ji máte ráda?
MARIE: Dětský svět je boží! Ráda bych řekla, že jsem si to vybrala, ale mám pocit, že se to stalo nějak samo. A je mi v tom tedy moc dobře! Autorský animovaný film Máma má vždycky pravdu měl být původně pro dospělé, ale ta moje estetika se prostě víc hodí pro děti. Snažila jsem se ho nejdřív předělat a rozjet dospělým stylem, ale absolutně to nefungovalo. Nakonec se tváříme, že je to rodinný film. Něco jiného si z toho odnese rodič, něco jiného dítě. Takže fakt, že tvořím pro děti, se stal sám. Všechny věci, co kreslím, jsou super zábavný a myslím, že je to díky tomu, že je to právě pro děti.
Se svým partnerem jste se podílela na projektu Raz, dva. Můžete nám přiblížit o co půjde?
MARIE: Raz dva je projekt, který spojuje papír, hru a vyrábění. Teď máme první produkt nazvaný Svět do kapsy, což je takové dioráma v krabičce. Já jsem vždycky měla nápady na různé papírové vystřihovánky a hry. Jako malá jsem si s kamarádkou, nyní skvělou ilustrátorkou Dorotou Šebkovou, vystřihávala právě všechno, s čím jsme si chtěly hrát. Měly jsme miminka z papíru, k nim hračky, dudlíky, peřinky. A bylo to to nejhezčí hraní! Svět do kapsy je vzpomínka na tohle vyrábění. Co všechno bude raz dva, kolik bude produktů a věcí vlastně vůbec nevím a těším se, kam nás to dovede.
Práce pro děti může být často složitá... z vlastní zkušenosti vím, že děti vnímají estetiku jinak a ačkoliv jim pravidelně kupujeme knížky od českých a zahraničních ilustrátorů, stejně v určitém věku vyhrává Pixar nebo Disney. Ale třeba i Helena Zmatlíková. Řešíte, jak podobný rozpor řešit. Jak tvořit pro děti, aby se to líbilo opravdu i jim a ne jen jejich rodičům?
MARIE: Já se samozřejmě snažím, aby to děti bavilo, ale trochu si myslím, že třeba na Ledové království jsem úplně krátká! A chápu to! Mně kdyby bylo sedm a někdo mi ukázal Elsu, tak sem podle mě v pytli a zamilovaná až po uši! Takže se ty věci snažím dělat tak, jak baví mě, dává mi to smysl a nějak se neomezovat tím, jak to děti přijmou. Bohužel Ledové království dělat nechci a nedokážu, ale přijde mi úplně v pořádku, že někdy je to číslo jedna.
Česká ilustrace patří mezi špičku. Zájemců o studium je nebývalé množství, a ilustrace se stále častěji objevuje i ve veřejném prostoru. Máte pocit, že se situace zlepšuje? Mají se čeští ilustrátoři době?
MARIE: Já se musím takhle na konci přiznat, že jsem nestudovala ilustraci, studovala jsem na UMPRUM animovaný film. To, že nyní ilustruji, je taková náhoda, milý omyl, protože neumím vůbec animovat. A úplně nevím, v čem by se situace měla zlepšovat. Já žiju asi v takové bublině. Mně přijde, že mám kolem sebe spoustu šikovných lidí a vznikají kolem mě fakt děsně krásný věci. Takže doufám, že to vidí úplně všichni a ne jenom já. Doufám, že se čeští ilustrátoři mají dobře. Ta práce je často asi podhodnocená finančně, být OSVČ je těžké. Zároveň je to hodně o štěstí. I strašně šikovný člověk nemá občas dost příležitostí. Takže takhle globálně vlastně vůbec nemůžu říct.
Festival Mini
mini – dětský prodejní festival, první a jediný svého druhu u nás
místo konání festivalu /address of the venue
holešovická tržnice – hala 13
otevírací doba
8. – 9. listopadu 2024
pátek 10–18 hod.
sobota 10–18 hod.
