Natálie, ty nyní dokončuješ studium v ateliéru D3 na UMPRUM a ty, Aneto, jsi poměrně čerstvě po škole. Vnímáte svůj věk jako výhodu, nebo jako omezení při hledání zakázek či pracovních příležitostí?
ANETA: Přijde nám, že velkou roli hraje nejen věk, ale i mladistvý vzhled, který s Naty máme. Často to je nevýhoda, protože vypadáme, že nám je dvacet. Osvědčilo se nám se klientům hned ze začátku představit a utvrdit je v tom, že máme potřebné zkušenosti. Mladistvý vzhled nám jinak imponuje, ale zrovna v práci se nám stává, že nás oslovují starší klienti, kteří si představují i starší designéry ke spolupráci.
NATÁLIE: Už dříve jsme se s Anet bavily i o tom, že dokončit školu v šestadvaceti nám přijde dost pozdě, a to hlavně z pozice holek/žen. Cítíme společenský tlak, kdy se v tomhle věku předpokládá, že žena má partnera a přemýšlí o dětech. Je sice skvělé si už během studia rozjet něco vlastního, ale jakmile to třeba po dvou letech žena z důvodu otěhotnění utne, tak si myslíme, že je pak těžké se k práci vrátit. Člověk nikdy neví, kdy je nejlepší čas začít s kariérou.
A jak je to s genderem? Narazily jste díky tomu, že jste ženy, na nějaká omezení? Já jsem se například setkala s odmítnutím vysvětlení technologie s důvodem, že holky tomu stejně nerozumějí.
ANETA: Dost často se mi to stává na stavbě, když se objeví řemeslníci, s nimiž se ještě neznáme. V tu chvíli mívají pohrdavější přístup. Zároveň ale v momentě, kdy dám najevo, že dané věci rozumím, začnou jednat jinak. Myslím si, že je fajn si hned na začátku nastavit hranice.
NATÁLIE: Často se nám to stává i v Hornbachu. Nedávno jsme nakupovaly ytongy pro jednu instalaci a lidi na nás koukali a ptali se, jestli víme, co s tím budeme dělat a jestli to vůbec zvládneme. (smích) Musím říct, že zrovna my s Anet jsme hodně vycepované z D3, kterou vedou tři zkušení muži (Jan Němeček, Michal Froněk a Michal Malášek), a proto nás takové konfrontace s cizími lidmi nesloží. Kdybych měla rozvinout otázku genderu, tak jsme se shodly na tom, že kluci, kteří se věnují designu a jsou k tomu i dost zruční, nebo mají vlastní dílnu, jsou žádanější a pro klienty přínosnější. Jako designérky zvládneme udělat estetický výstup, jsme precizní, ale často musíme klienty více přesvědčovat a dokazovat jim, že neumíme jen hezké vizualizace.
UMPRUM jako dobrá reference
Co vám potom pomohlo při startu kariéry? Bylo to i zmíněné studium na UMPRUM?
ANETA: Určitě, nebýt umprumky, tak si myslím, že nejsme tam, kde jsme teď – což ale nemyslím, že jsme nějak daleko. (smích) V ateliéru jsme mívali hodně spoluprací s firmami a každý týden jsme prezentovali před publikem. To nás otrkalo do reálného života. Je sice nepříjemné být v prváku a nevědět, která bije, ale po šesti letech to sekáte jak Baťa cvičky. Je to za mě dobrý přístup.
NATÁLIE: Já mám srovnání i z jiných škol, protože jsem napřed studovala ve Zlíně a pak byla na stáži na FaVU. Když srovnám situaci se svými spolužáky, kteří jako já dokončují školu, tak si myslím, že mají start těžší. Většina z nich až teď uvažuje, že bude dělat své první realizace. Řekla bych, že my z D3 máme lepší výchozí pozici, a to už jen díky tomu, že se můžeme opřít o jméno umprumky, které je často štítkem dobré reference.
Během studia jste dělaly i několik již zmíněných komerčních zakázek, se kterými přišli vedoucí ateliéru ze studia Olgoj Chorchoj a často tak byly propojené s jejich soukromými zakázkami. Vnímaly jste to jako výhodu, nebo naopak?
ANETA: Jednu dobu jsem byla naštvaná, že děláme pořád s korporáty, a měla jsem rebelskou touhu to bojkotovat. Zpětně jsem za to ale ráda. Často jsem však vnímala, že z výstupů vznikaly dost nehmotné věci, které se mnohdy nedaly ani nikde ukázat, a zadání nebyla tak přesná, jak by se očekávalo.
NATÁLIE: Jak už jsem zmínila, mám srovnání se Zlínem a s AVU, kde jsou spíše akademické úkoly a studenti si během studia často nevyzkoušejí žádnou reálnou zakázku. Díky tomu je pak těžký střet s realitou po škole. Zakázky proto musíme na D3 vyzdvihnout, a to i proto, že díky nim víme, že klienti si nejčastěji vyberou tu nejhorší variantu. (smích) Díky těmto komerčním spolupracím jsme také mohli vyjet do zahraničí, což je velký benefit. Občas ale přišlo zklamání, když nakonec sešlo z realizace vybraného projektu. Nedá se tomu ale zabránit a stává se to i v reálu. Díky tomu, že jsme to s Anet zažily ve škole, tak si z toho teď neděláme hlavu.
Zajímavá je také situace ve vedení jednotlivých ateliérů a kateder. Na katedře designu na UMPRUM není ve vedení zastoupena jediná žena. Zarazilo vás to někdy, nebo jste o tom nikdy nepřemýšlely? Myslíte, že to je tím, že ženy třeba o takové pozice mají menší zájem nebo nejsou tak průbojné?
NATÁLIE: Myslím si, že i když je umprumka dost vážená, tak je hodně rigidní instituce a může být těžké tam něco takového zavést nebo prosadit.
ANETA: Řekla bych, že je to i díky tomu, že produktový design vede Olgoj Chorchoj už dvacet pět let, Ivan Dlabač průmyslový design podobně a Vrtiška s Žákem vedou design nábytku a interiéru přibližně sedm let. Proto si myslím, že fakt, že ateliér nevede žádná žena, je tématem až poslední doby. Možná tím, že dosavadní vedení funguje, není důvod ho měnit. Řekla bych, že kdyby se teď dělalo výběrové řízení, tak se už bude apelovat na to, aby se do vedení nějaká žena dostala, a to alespoň jako asistentka.
Gendrová (ne)vyváženost
Obě jste prošly studiem v ateliéru D3. Přijde vám, že poměr žen a mužů, kteří studují design, je stejný, nebo jeden vyčnívá nad druhým?
ANETA:
Myslím si, že v posledním roce se dost řešilo, že šikovnější
jsou holky, ale i přesto mi přijde fajn, že se vedoucí snaží
vzít alespoň jednoho kluka do ročníku. Nedokážu si představit
být jen se samými holkami a myslím si, že to stejné platí i
naopak, proto je dobré, když se to vyvažuje. Zdá se mi, že na D3
se snaží nabírat spravedlivě, ale je známo, že kluci, kteří
můžou tahat věci, se vždycky hodí.
Jak je to potom v praxi? Já vnímám v produktovém designu méně žen než mužů, a to minimálně ve vedoucích pozicích nebo zvučných jménech. Máte to stejně, nebo to vnímáte vyrovnaně?
ANETA: Nemyslím si, že je to problém designérek, ale lidí, kteří designéra hledají. Možná častěji osloví muže s dílnou než ženu.
NATÁLIE: Já si myslím, že v tom hraje velkou roli právě i mateřství a moment, kdy si žena musí vybrat mezi kariérou a rodinou. Stalo se mi, že mě nechtěli zaměstnat kvůli tomu, že za chvíli půjdu na mateřskou. Já o tom sama ještě vůbec nepřemýšlím, ale právě tlak společnosti mě omezuje a stresuje.
Na
Českých lvech otevřela Daria Kashcheeva poměrně kontroverzně
téma mateřství ve vztahu k tvorbě. I když zmiňovala především
situaci ve filmovém průmyslu, je vidět, že v designu řeší
ženy stejné téma. Jak to máte vy? Přemýšlely jste někdy o
mateřství a o tom, jak zasáhne vaši tvorbu nebo kariéru?
ANETA: Dost transparentně to řeším se stejně starými kamarádkami, které jsou také designérkami. Všechny s tím bojujeme. Je to stres, ale myslím si, že nás to ani jednu nemine a že si musíme každá za sebe srovnat priority.
NATÁLIE: Dost zásadní je také zmínit fakt, že i když v našem oboru produktového nebo interiérového designu člověk pracuje ve studiu, dělá na živnost. Je těžké dostat smlouvu, pokud člověk třeba neučí. Já ji mám, protože teď učím na půl úvazku, ale kdybych se chtěla více věnovat svým projektům, tak bych taky musela dělat na sebe a řešit stejné věci jako Anet.
Sametová spolupráce
V roce 2021 jste začaly vystupovat jako dvojice na vybraných projektech, ale studio jste zatím nezaložily. Proč tomu tak je? Máte to vůbec v plánu, nebo občasné spolupráce vám teď vyhovují nejvíce?
ANETA: To je dost častá otázka, která je spojená s tím, proč nemáme společný Instagram. Odpověď je jednoduchá. Je to o tom, že si myslíme, že v dnešní době je těžké sehnat followers. Proto nám přišlo lepší spojit dva profily přes sdílené příspěvky než zakládat nový. Před třemi lety to byla zároveň naše první spolupráce a chtěly jsme si oťukat, jestli nám to spolu vůbec půjde. Další důvod je z mé strany, protože na rovinu mi výdělek, který zatím ze společných projektů s Natálií máme, nepokryje všechny výdaje. Považujeme se za studio, ale zároveň jsme takoví chameleoni, kdy primárně pracujeme spolu, ale zároveň se nebráníme jiným možnostem.
NATÁLIE: Po škole do toho plánujeme více šlápnout, protože doteď jsme pracovaly ve volném čase. Musím ale říct, že i přesto, že nemáme společný Instagram, tak si nás lidi vždycky najdou a osloví jako dvojici.
Společně jste vytvořily oceňované vázy Mood Indigo, díky kterým jste se snažily povznést technologii sametování a začlenit ji do produktového designu. Jaké máte na vázy ohlasy? Prodávají se dobře?
NATÁLIE: Teď bojujeme s tím, že nám kvůli vysokým energiím zkrachovala sklárna. Všechny sklárny zároveň zvýšily cenu výroby, a nám se už nevyplácí vázy prodávat za stejnou cenu jako doposud. Zvýšit cenu už ale nemůžeme, protože musíme počítat s marží designshopů. Teď máme třeba srovnání s letošním Designblokem, kdy jsme dělaly kovotlačené hodiny a bojovaly jsme s jejich naceněním. Hodiny teď vycházejí na dvanáct tisíc kvůli využité technologii a díky tomu víme, že je téměř nemožné je dát do jakéhokoliv designshopu. Vždycky je těžké najít balanc mezi dobrou prodejností a dohledatelností produktu, a zároveň aby byl pro zákazníka produkt materiálově nebo kvalitou lákavý a pro nás lukrativní.
Máte k vázám nějaký speciální vztah, když vám pomohly nastartovat kariéru?
ANETA: Trochu mě mrzí, že tady vázy vůbec řešíme. Už těch rozhovorů byla spousta. Myslím si, že chceme jít dál a vymýšlet něco nového. Zároveň je ale super, že jsou na ně skvělé ohlasy a že je lidi mají v povědomí. Vázy jsou tak nadčasové a pořád mají wow efekt, o který nám šlo. Musím se přiznat, že jsem vázu vůbec doma neměla, a až se teď budu stěhovat, tak si konečně jednu domů dám. (smích)
NATÁLIE: Dlouho jsme uvažovaly, jestli s vázami vůbec pokračovat, jestli budou někoho tak dlouho zajímat. Teď po dvouleté pauze se nám ale zdají stále dobré. Je těžké vymyslet cokoliv jiného, co by se dobře prodávalo a bylo samo o sobě tak silné. Nedá se predikovat, co se lidem bude líbit a co ne. Teď jsme se o tom přesvědčily díky hodinám, ve kterých jsme navazovaly na hliníkové kazety z metra od architekta Jaroslava Otruby, a přišlo nám, že mají silný příběh. Nemáme z nich ale tak velkou zpětnou vazbu jako z váz.
Neobvyklá obyčejnost
Na loňském Designbloku jste představily zmíněné kovotlačené hodiny, které jsou vyrobené – stejně jako vázy – pomocí neobvyklé technologie. Jak si vybíráte věci, na kterých budete společně pracovat? Je pro vaši tvorbu něco typické?
NATÁLIE: Rády prolínáme technologii, která nemá s estetikou a designem nic společného, a přetváříme ji do exkluzivního a vysoce estetického produktu. Obě máme velký vztah ke sklu. Musím říct, že sklo a kov jsou pro nás nějak význačné, třeba ke dřevu jsme nikdy neinklinovaly.
ANETA: Nechceme se ale nijak škatulkovat a zároveň nevyvracíme, že další kolekce bude v uvozovkách „obyčejná“.
Můžete prozradit, co plánujete do budoucna? Kde se s vaší tvorbou můžeme co nejdříve setkat?
NATÁLIE: Tak určitě zase na Designbloku. (smích) Člověk by se tomu možná někdy rád vyhnul, protože to je energeticky a finančně náročné. Na druhou stranu v Česku není jiná konkurenční akce, na které by se dalo takto zviditelnit. Moc se o tom nemluví, ale Designblok je dost finančně náročný a pořád mě překvapuje, kolik lidí se mě ptá „no a kolik dostaneš, když vystavuješ na Designbloku?“. Široká veřejnost neví, že i malý stánek vyjde na desítky tisíc. A to si člověk ani není jistý, jestli produkt, který bude vystavovat, je dobrý, a čeká až na zpětnou vazbu návštěvníků. I přesto si s Anet nedokážeme představit, že bychom dělaly něco jiného. Designu se věnujeme už od střední školy a stále nás baví a naplňuje.
