Jste autorkou nové pamětní desky v Legerově ulici, které upomíná, na místo, kde zemřel Jan Palach a Josef Toufar, jeden na fatální popáleniny, druhý po brutálních výsleších, oba má na svědomí komunistický režim. S jakými pocity, jste podobnou zakázku realizovala?
TEREZA: První emocí byla pochybnost, jestli jsem takové výzvy hodna. Možná to zní přehnaně, ale skutečně jsem se polekala. Převládl však obrovský pocit zodpovědnosti. Uvědomila jsem si, že taková příležitost přijde možná jen jednou za život – a že musím sebrat odvahu. Navíc nám náš dědeček František Novotný v dětství vyprávěl o Čihošťském zázraku. Pocházel z nedaleké vesnice a jeho sestřenice byla z Čihoště. Právě ona mu tehdy o zázraku vyprávěla. I díky této osobní vzpomínce jsem cítila vnitřní potřebu tyto memoriály vytvořit.
Toufar zemřel o 18let dříve než Palach, ostatně odlišností najdeme v jejich životě spousty. Jak jste řešila, že památník má připomínat obě postavy? Kde jste hledala styčné plochy?
TEREZA: Oba se stali symboly odhodlání, oběti a nesmiřitelnosti vůči útlaku. Ústředním motivem obou reliéfů je gesto ruky. Chtěla jsem symboliku co nejvíce zjednodušit, aby byla čitelná a srozumitelná. Čin Jana Palacha vnímám jako varování i výzvu k odporu – akt jeho sebeobětování se často připodobňuje k biblickému hořícímu keři. Proto je reliéf tesán do pozadí evokujícího plameny. Ruka je otočena hřbetem k divákovi, vyjadřuje vzdor a obranu – poslední gesto proti pasivitě společnosti. Josef Toufar, katolický kněz, byl brutálně umučen, protože odmítl popřít pravost tzv. Čihošťského zázraku. Reliéf za jeho rukou připomíná pramen vody – symbol svěcené vody i očisty skrze utrpení. Ruka je obrácena dlaní k divákovi v gestu požehnání a také odpuštění a duchovní síly.
SOCHAŘSKÁ PRÁCE
Jsou otisky opravdu reálné, odpovídají dlaním Palacha a Toufara?
TEREZA: Nikoliv, jedná se čistě o stylizaci.
Písmo na památníku vytvořila Nikola Wilde a vycházela ze starých písmen nalezených na náhrobcích ze 40. a 50. let. Chtěly jste od počátku použít autorské písmo? A proč to bylo důležité?
TEREZA: Osobně jsem chtěla dát prostor talentované ženě. Písmo je svébytný a velmi delikátní obor – chtěla jsem někoho, komu budu důvěřovat jako odborníkovi.
Nikola Wilde k tomu říká: „U sekání písma do kamene je výběr vhodných předloh omezený. Měly jsme konkrétní představu, jak by mělo působit, ale žádná z dostupných abeced ji nesplňovala. Nechtěly jsme nic příliš současného ani archaického. Zvolená předloha měla krásné a důstojné proporce znaků. Při digitalizaci jsme ji upravily tak, aby působila nadčasově – charakterizuje ji kontrast mezi konstruktivní racionalitou a výrazovou jemností.“
Jak dlouho práce na pomníku trvala?
TEREZA: Dá se říct, že vznikl relativně rychle. Byla jsem oslovena koncem října 2023, desky měly být odevzdány v září 2024 a instalovány v říjnu. Neznamená to však, že jsem hned začala tesat kámen. Probíhalo schvalování návrhů, podávání žádostí o povolení na památkově chráněnou fasádu. Při komunikaci s úřady jsem cítila velkou oporu od městské části Prahy 2, konkrétně vedoucích pracovníků oddělení místního rozvoje, kteří se pro věc nadchli a mohla jsem se na ně kdykoliv obrátit pro radu. Mezitím jsem tvořila modely – nejprve z hlíny, pak ze sádry. Je důležité si motiv osahat, vychytat chyby, promyslet detaily. Když jednou špatně seknete do kamene, už to nejde vzít zpět.
Nepracovala jsem sama – velkou podporou mi byl můj manžel Roman, se kterým jsem vše konzultovala, pomáhal mi také, spolu s mým tatínkem, s přesunem kamenných bloků, připravoval mi nářadí, kontroloval průběh práce. Pomáhal mi i kamarád a sochař Martin Žák jako odborný konzultant. Klíčová byla také spolupráce s kameníkem panem Foitem, s nímž spolupracuji už několik let – zajistil prvotřídní mramor, tesání písma i instalaci desek. A samozřejmě – mám děti. Bez pomoci širší rodiny bych to nezvládla. Měla jsem kolem sebe spolehlivé lidi, na které jsem se mohla obrátit.
Kdy jste se vlastně o soutěži na nový památník dozvěděla? Zvažovala jste, zda do toho jít?
TEREZA: Neprobíhala soutěž. Jednalo se o projekt soukromého investora, který měl vznik pamětní desky ve smlouvě jako podmínku. Investor oslovil kurátorku Kristýnu Hájkovou, aby doporučila české sochaře – vybrali si mě na základě mého portfolia.
POLITICKY CITLIVÉ TÉMA
Toufar i Palach jsou nezpochybnitelné oběti režimu, ale památníky mohou být politicky křehká věc. Řada zásadních osobností naší historie nebyla černobílá a často se jejich vliv na chod dějin odkrývá až postupem času. Napadá vás někdo, komu byste podobný memoriál okamžitě odmítla?
TEREZA: To samozřejmě vždy závisí na konkrétní nabídce a kontextu. Osobností, kterým bych neudělala pomník, je celá řada, ale takové zakázky mi naštěstí ani nepřicházejí. To, že se v průběhu času z někoho stane historicky sporná osoba, je úplně přirozená věc. Existují ale způsoby, jak i toto lze autorsky ztvárnit, či již hotový pomník doplnit o nějakou intervenci.
A naopak, komu byste ho ráda bezvýhradně vyrobila?
TEREZA: Nedávno jsme oslavili výročí 80. let od konce 2. světové války, tak když se omezíme na osobnosti této éry, tak např. Antonínu Kalinovi, Přemyslu Pitterovi, Ireně Bernáškové či Františce Plamínkové.
Borůvkovo sanatorium, kde oba muži zemřeli, se po letech chátrání proměnilo na hotel. Považujete to za důstojnou funkci pro podobné místo?
TEREZA: Dovedu si samozřejmě představit, že by budova měla šlechetnější funkci – například jako rehabilitační centrum nebo zkrátka místo, kde se pomáhá lidem v tísni. Ale to se nestalo. Pozitivní je přinejmenším to, že budova byla zachráněna. Věřím, že i při současném užívání budovy budou mé reliéfy připomínat hrdinství těchto dvou mužů a v tom vidím smysl své práce.
Co by podle vás mělo z podobného místa na okolojdoucí dýchnout? Jakou zprávu by pomník měl nést?
TEREZA: V každé době je důležité nezapomínat a poučit se z historie. Dnes je ale svoboda zvlášť křehká. Někdy mám pocit, že když lidé zapomínají na minulost, ztrácejí soucit s utrpením druhých – a to je veliká tragédie.
Tereza Příhodová Štětinová
Pro sochařku Terezu Příhodovou Štětinovou nevedla k jejímu dnešnímu řemeslu přímá cesta. Ke studiu si zvolila Katedru fotografie na FAMU, hned po něm se však přesunula k sochařské tvorbě. Její díla se vyznačují převážně použitím ušlechtilých kamenů, dřeva a jiných přírodních materiálů. Ve své tvorbě zpracovává témata jako jsou hrdinství, religiózní náměty, mytologie a mateřství. Terezinu práci můžete sledovat na jejích webových stránkách a na jejím instagramovém profilu.
