Textil bývá často spojovaný s ženskými autorkami, proč jste se rozhodl studovat právě ten?
ADAM: Rád bourám stereotypy – stejně jako mnoho dalších mužů v textilu. I samotný zakladatel ateliéru textilu byl muž, Antonín Kybal. Textil je dnes více spojován se ženami, ale to nikdy nebyla pouze ženská doména, a ani dnes není. Například manufaktury na barvení textilu zakládali a vedli muži. Dokonce na Slovensku se výrobě paličkované krajky věnovalo více mužů než žen. Já osobně nerozlišuji mezi „ženským“ a „mužským“ materiálem – textil mě fascinuje především svou tvárností, možností experimentu a propojením volného a užitého umění. Těší mě, že si textil znovu upevňuje své postavení v Česku a na Slovensku, i když se zatím zdaleka nevrátil na vedoucí pozici. V oblasti světového textilního umění sleduji několik inspirativních mužů, jako například Johna Paula Morabita nebo Josepa Grau-Garrigu.
Zaujal jste tapisérií odkazující na postavu Alžběty Bathory – jak dlouho jste na ní pracoval? V čem vám textil pomohl lépe se k ní vyjádřit než jiná média a chtěl byste podobně ztvárnit i jinou postavu?
ADAM: Tapisérie s názvem „Sláva má často rodokmeň pekla“ vznikla jako moje diplomová práce na UMPRUM v Ateliéru textilu. Samotná práce na tapisérii mi zabrala zhruba dva měsíce a skládá se ze dvou objektů – visící má výšku 4,2 metru a druhý, menší, je velký 1,8 metru. Je věnovaná Alžbětě Bathory, která proslavila obec, odkud pocházím – tedy Čachtice. Na příběh Alžběty jsem se chtěl podívat ze dvou stran, a právě to mi tapisérie umožnila – líc a rub. Pracoval jsem také s obrazem „zamést špínu pod koberec“, a to jak obrazně, tak doslova. S médiem textilu pracuji rád, protože mi dovoluje vyvažovat kontrasty v mé tvorbě. V případě Alžběty mi umožnil dívat se na její postavu jako na bohatou, krutou a bezcitnou hraběnku, nebo jako na milující, inteligentní ženu a matku. Inspirací mi byla také lidová stuha. Krása folklórní stuhy je hodnocena podle výšivky, která se prezentuje z pohledové – přední – strany: syté barvy a vyšité vzory reprezentují lokalitu, odkud stuha pochází. Ale co se skrývá na její druhé straně? V mých očích odvrácená strana nese celý příběh, kterým si stuha prošla. Zadní strana nám často odhalí mnohem víc o svém vzniku než ta pohledová, která nese jen krásu. Přesně tak jsem chtěl ztvárnit Alžbětu jako celek – ne pouze vyzdvihovat její kontroverzní rysy, ale ukázat i druhou stranu. Často se inspiruji legendami a příběhy, které v sobě nesou tajemství a momentálně hledám další příběh či osobu, která by mě nadchla natolik, že bych ji zpracoval ve své další tvorbě.
Aktuální kolekce je spoluprací s Katarínou Nábilkovou na šátcích a sponách. V čem byla zajímavá a budete v ní pokračovat?
ADAM: S Katarínou Nábilkovou jsme navázali spolupráci v roce 2023 a stále pokračuje. Naší první společnou prací byla kolekce New Episode – propojení šperků z adrenalinových jehel a hedvábných šátků. Stejně jako kolekce kontrastuje v materiálech, spojuje nás i kontrast mezi námi jako autory. Autorka, žena, přináší sílu, tvrdost – kov. Já, muž, přináším měkkost, teplo – textil.
ČEKÁ NÁS NOVÁ ZLATÁ ÉRA TEXTILU?
Proč myslíte, že se textil v poslední době opět vrací na výsluní? Co jsou ty hlavní důvody?
ADAM: Lidé hledají únik z každodenního uspěchaného chaosu a často ho nacházejí právě v kreativní činnosti. Textil je navíc velmi dostupné médium – ne vždy vyžaduje drahou technologii, stačí dvě jehlice nebo háček. Během pandemie jsem zaznamenal velký nárůst online kurzů zaměřených na textilní techniky. Navíc je mnoho pamětníků, kteří své dovednosti rádi předávají dál – a za to jim patří velký dík.
Jedním z důvodů může být i fakt, že se v 90.letech zrušil zákon, podle kterého měli developeři při státních zakázkách dávat několik procent automaticky na vznik uměleckých děl. Byl byste pro, aby se podobný zákon vrátil?
ADAM: Pro mě byl textil ve veřejném prostoru vždy fascinující. Zejména tapisérie, které visely ve svatebních síních, na stěnách kulturních domů nebo na internátních ubytovnách. Možná právě tato moje fascinace sehrála velkou roli při výběru studijního oboru. Proto bych určitě byl pro, aby zrušený zákon opět vstoupil v platnost, a i naše práce tak mohly být snadno přístupné veřejnosti a stát se inspirací pro ostatní.
Kam upadá český textil? Podniky krachují, investoři nejsou osvícení, chybí spolupráce s architekty. Ptáme se výrazných textilních designérek, co je nejvíc trápí
Textilní tvorba je tak trochu jako popelka. Za posledních několik desítek let prošla velkými turbulencemi. Oslovili jsme zástupce mladší generace i etablované autory z řad současných návrhářů a zeptali se, v jaké kondici dnes obor je. A co by pomohlo vrátit jeho výrobky do našich běžných interiérů.
Textil byl ale trochu upozaděn i na UMPRUM, i když byla jeho předešlá vedoucí Jitka Škopová velmi proaktivní, člověk měl často dojem, že je ateliér ve stínu Módní tvorby a Designu oděvu a obuvi. Mění se to, nebo jste ten pocit neměl?
ADAM: Když řeknu, že jsem absolventem Textilu, vždy následuje slovní dodatek „není to móda“. Následně dostanu otázku, co to tedy je? To je důkaz, že textil vnímá velká část běžné veřejnosti jen skrze módu a neberou ho jako materiál, ale jako výsledný produkt, tedy oděv. Co se týče ateliéru Textil na UMPRUM, během celého mého působení byla vedoucí Jitka Škopová. Právě její práce pozvedla a upevnila náš ateliér na vyšších příčkách na UMPRUM, za což jí patří i moje poděkování. Setkávám se s názory, že textilní instalace klauzur za působení Jitky byly ty nejzajímavější. S tím naprosto souhlasím. Její cesta, která nezakotvila ateliér jen v textilním oboru, ale otevírala cestu obecné materialitě a experimentu, tím zlepšila popularitu ateliéru.
Funguje vlastně mezi ateliéry a studenty zmiňovaná řevnivost? Pocit, že někdo je víc? Ptám se i proto, že podobná slova letos pronesl Jan Černý na ceremoniálu CGD a trochu naznačoval, že móda je považovaná za méněcennou…
ADAM: Z vlastní zkušenosti musím říct, že atmosféra mimo ateliéry se neustále zlepšuje a bourá zavedené bariéry. Přesahy materiálových experimentů narušují hranice jednotlivých ateliérů a propojují různé přístupy napříč UMPRUM i mimo ni. I když je každý citlivější na svůj obor a určitá rivalita tu existuje, myslím, že se to týká spíš vyšších ročníků, a ne úplně začínajících designérů. Alespoň moje zkušenost je velmi pozitivní a budu věřit, že to tak i nadále zůstane.
Jak se vy sám cítíte uvnitř komunity textilních designérů? Sdílíte společně know-how? Třeba kontakty na místa, kde vám zakázky budou realizovat?
ADAM: Komunita je velmi důležitá, stejně jako menší rivalita či konkurence – ale všechno jen s lehkým nádechem. Jak už jsem mluvil o svých dobrých zkušenostech napříč obory, i u nás mezi textiláky panuje skoro až rodinná atmosféra. Možná je to i tím, že se pohybuji mezi lidmi, které jsem poznal na škole a vnímáme se spíš jako přátelé než jako konkurenti. Pro mě jsou tyto vazby velmi důležité. A právě i slovo vazby je takové to textilní slovo. Možná i proto se potřebujeme spojovat a společně tkát celek.
Mám pocit, že v našem malém rybníčku bychom se měli povzbuzovat, říká textilní výtvarnice Eliška Gogolová, která vrací slávu prošívaným vestičkám našich babiček
Tvoří originální prošívané vesty, vyrábí úrodné vlněné sochy a chystá se na vlastní autorské látky. Co Eliška Gogolová oceňuje na olympijské kolekci? Jak o sobě může dát začínající textilní designér vědět a proč by uvítala raději cenu spojenou s finanční odměnou než kousek křišťálového dortu?
Manufaktur a textilek obecně rapidně ubývá. Zájem o textil ale roste. Probudí to podle vás skomírající průmysl? Máte vy sám už zkušenost s tím, jak fungují textilní manufaktury?
ADAM: Ano, už mám zkušenosti s manufakturou a musím říct, že je to tak půl na půl – něco dobrého, něco špatného. Možná je to i důsledek toho, že se tento průmysl probouzí velmi pomalu. Továrny mají často problém s experimentováním, drží se svých osvědčených technik a do nových věcí se jim příliš nechce. Možná by právě větší otevřenost novinkám přilákala víc mladých designérů, kteří by pomohli znovu probudit a navrátit někdejší slávu. Nechci ale všechny házet do jednoho pytle. Mám i velmi dobré zkušenosti, nebo sleduji vícero jiných skupin, které přešly na současné trendy – a těm předpovídám slibnou budoucnost.
Textil se sice pomalu vrací do soukromých interiérů, ale tapisérie, čalounění nebo protihlukové zábrany v autorském designu jsou zároveň velice drahé...Není ten avizovaný návrat jen takový benefit pro bohaté a privilegované?
ADAM: Nemusíme si pod pojmem tapisérie představovat pouze velký nástěnný koberec, může to být menší objekt, který svým významem přesahuje svou velikost. Snažím se vytvářet artefakty, něco, co přesahuje vizuální podobu a míří více do osobní hloubky. Rád bych, kdyby váhu mých věcí neurčovala jen cena, ale citový vztah daného zákazníka. Zastávám názor, že s cenou se dá manipulovat, domluvit se na ní, ale to, zda si klient vytvoří k dané věci hlubší vztah, to už ovlivnit neumím. Potěšilo by mě, kdyby po textilním umění sahala širší společnost, veřejný prostor a stalo se znovu rovnocenným médiem vůči sklu a keramice.
BUDOUCÍ KROKY
V zahraničí je mnohem častější, že jsou gobelíny, tapisérie nebo textilní intervence součástí veřejného prostoru. Pro jakou instituci nebo veřejný objekt by se vám líbilo vytvořit autorskou práci?
ADAM: Velmi rád se vracím v myšlenkách do dětství, kde jsem vyrůstal v obci Čachtice. I tyto nostalgické vzpomínky formují mou tvorbu. Stále si nesu jeden pocit z chátrající stavby Drugetovské kúrie v Čachticích, která ve mně vzbuzovala respekt, ale zároveň mě extrémně přitahovala. Současný stav této budovy je havarijní. Kdyby mě někdo oslovil, abych vytvořil právě do této stavby tapisérii, znamenalo by to dvě věci. Za prvé – budova je zachráněná, zrekonstruovaná, a za druhé – ten, kdo stál za záchranou kúrie, má dobrý vkus, když oslovil právě mě!
Zahraniční stavba, pro kterou bych uměl vytvořit objekt, je budova cirkusu Chisinau Circus v moldavském hlavním městě Kišiněv. Brutalistická stavba s prvky infantilních zvířecích dekorů. Krásný rázný kontrast, se kterým rád pracuji.
Pokud bych měl přemýšlet nad institucí, tak by to byla divadla. Tapisérie, které by se vztahovaly k daným představením, inspirované kostýmem, scénografií a hlavně dějem. To by mě opravdu bavilo. Vlastně už i moje práce „Sláva má často rodokmeň pekla“ je inspirována příběhem Alžběty Bathory, o které vzniklo několik her, filmů, takže jsem si to už i vyzkoušel.
U Bathory mě zaujala ta potřeba nevidět situaci černobíle, snažíte se o podobný přístup i ve svém soukromí?
ADAM: Snažím se, ale někdy to pokulhává i v mých myšlenkách. Možná právě proto jsem si dal výzvu pracovat s tímto příběhem. I když, kdybyste se zeptali mého okolí, řeknou vám, že jsem silně optimisticky nastavený. Já tam ale stále vidím prostor pro zlepšení.
Jste Slovák, ve vaší zemi je nyní polarizace společnosti ještě o něco dál než u nás... Vidíte tu lepší stranu i u vládních představitelů? Například u ministryně kultury?
ADAM: Právě to jsou ty momenty, kdy i moje snaha pokulhává. Ve slovenské kultuře je po zvolení současné ministryně kultury velmi špatná atmosféra. Možná právě paní ministryni bych dopřál barevnější pohled na svět. Na druhou stranu, právě v důsledku jednání této paní ministryně se slovenská kultura spojuje, zpevňuje a sílí. A možná to je ta barva, kterou vidím i v temném režimu, který ministryně zastává.
Aktuálně hledáte, koho dalšího „nasvítit“ podobně jako Bathory. Máte už nějaká jména na shortlistu?
ADAM: Hraji si už s jednou konkrétní postavou. Je to Hürrem Sultán, známá také jako Roksolana Lisowska. V dějinách se zapsala jako nejsilnější žena osmanské historie a kontroverzní postava během éry známé jako Sultanát žen. Byla hlavní konkubínou a legální manželkou sultána, což je pro danou kulturu osmanské říše nepředstavitelné. Stala se také první konkubínou, která získala titul Haseki Sultán. Právě moc této ženy přitahovala pozornost lidí, kteří o ní začali vyprávět různé verze jejího života. Její tajemnost mi dává větší možnosti pro zpracování příběhu. Také mi přijde zajímavé propojit její polské kořeny s osmanskou estetikou, která ovlivňovala tehdejší umění i u nás.
ADAM PISCA
Adam Pisca je slovenský textilní umělec a absolvent Ateliéru textilu na UMPRUM v Praze. Na prestižní pražský obor nastoupil po studiích na STU v Bratislavě. Mladý umělec do své tvorby přináší mimo tradičních textilních technik i hluboký zájem o osobní příběhy. Důležitým faktorem, jak sám uvádí, je také citová vazba zákazníka k jeho dílu. Adam Pisca zaujal svou diplomovou prací Rub a Líc / Sláva má často rodokmeň pekla, jež mu vynesla nominaci na Objev roku Czech Grand Design 2023. Tapisérie sleduje příběh Alžběty Bathory, autorovy spolurodačky obce Čachtice. Autor, jak naznačuje název jeho nejznámější práce, se ve svých pracích často věnuje kontrastům. Zároveň je však v jeho tvorbě cítit vliv folklóru, ať už na materiální, či příběhové rovině. Aktuálně se Adam Pisca věnuje projektu NabilkovaXAdus ve spolupráci s umělkyní Katarínou Nábilkovou.
