Co vás motivovalo k tomu založit Ateliér Kompost?
Bylo to přirozené a dokonalé propojení mé školní a vlastní tvorby. Dlouho jsem tápala nad tím, kam se zařadit – jestli jsem víc designér, nebo víc volný umělec – a potom jsem došla k tomu, že možná není úplně nutné se zařazovat. Zároveň jsem svoji práci chtěla něčím orámovat a prezentovat. Od začátku jsem ale věděla, že nechci mít značku postavenou na svém jméně, protože jsem si představovala, že budu spolupracovat i s jinými lidmi, což se mi teď splnilo. Do budoucna si dokážu představit, že by se Kompost mohl rozšířit i o další členy týmu. Vlastně tomu ani nechci říkat značka, spíš platforma.
Rozumím, dají se tam tak lépe schovat i jiní tvůrci.
Ano a zároveň to pro mě splňuje představu, že tam můžu kombinovat užitý design nebo oděv se svými volnými, třeba víc konceptuálními věcmi. Právě proto je to Kompost, protože má hodně vrstev, které spolu vzájemně souvisí, ovlivňují se a zúrodňují.
Vy vyrábíte oblečení všeho druhu, ale nejvýraznějším prvkem jsou asi vaše vesty. Proč se vracíme k vestičkám, které nosily naše babičky?
Jsem ráda, že zmiňujete ty babičky, protože jedna z hlavních inspirací je právě nějaká tradice. Zároveň myslím, že jsem se tehdy hodně trefila do trendu. Byť jsou vesty takový náš signature produkt, nechci se na to úplně upínat. Další věci, které chystám, budou z mých autorských látek. To je ale už také otázka financí. Náklady na výrobu mnohdy převyšují náš kapitál, proto teď šijeme hlavně na objednávku.
Dá se tím uživit?
Zatím ne, ale přiznám se, že to ani není můj hlavní cíl. Navíc myslím, že to Kompostu prospívá. Mě baví dělat takzvaně od každého trochu. Stejně jako je vrstevnatý kompost, tak je vrstevnatý i můj pracovní život. Baví mě kombinovat textilní tvorbu, psaní, a jelikož jsem předtím studovala pedagogiku, i vyučovat. Kompost zároveň nejsou jenom moje autorské věci, ale šiju občas i merch nebo nějaké komerční zakázky.
Jako třeba pro Letní filmovou školu. Jak tato spolupráce vznikla?
Pocházím z Hradiště a mám k Filmovce hodně blízko. Pracovala jsem tam jako brigádnice, další rok jsem vypomáhala se scénografií, až jsem loni šila šaty na slavnostní ceremoniál. K těm by měla na základě vizuálu každý rok vzniknout i nová vestička.
Můžeme se těšit, že se vesta z Ateliéru Kompost objeví na LFŠ i jako merch?
Není to úplně nereálné, ale letos to myslím ještě nebude.
Materiál budoucnosti?
Tvoříte z dead stock materiálu, neboli ze zbytků látek z průmyslové výroby, nebo z vlněného rouna. Co vás motivovalo zrovna k této volbě?
Já se přiznám, že to pro mě nebyl úplně vědomý výběr. Když se totiž zpětně dívám na svoje věci, tak ve všech pracuju s nějakým odpadním materiálem. Přichází to ke mně přirozeně. Možná je to opět principem kompostu, kdy vezmu něco, jakože na vyhození, ať už to jsou látky z půdy anebo materiály z Textil Mountain, kde na vesty nakupujeme, a přetvořím to v něco nového.
Celé to vzniklo díky ateliérovému zadání, kdy jsme ve spolupráci s Ateliérem K.O.V. měli zpracovávat téma vlny a losovali si témata, kterými se budeme zabývat. Když jsme si s Bárou Tetaurovou vylosovaly zdraví a tělo, a začaly pátrat po zdravotních benefitech vlněného materiálu, uvědomila jsem si, že v naší vesnici Salaš, kousek od Uherského Hradiště, má ovce každá třetí sousedka. Jenže vlna se tam hromadně pálí a zakopává. Oni neví co s ní. Je brána jako odpad. Toto je u nás obecně velký problém. Česká vlna prostě nemá odbyt a my jsme i v rámci toho ateliérové zadání měli přijít na způsoby, jak to řešit.
Díky tomu jsem k vlně navázala velmi silný vztah. Chystám teď další dva nebo tři projekty, kde budu tento materiál zpracovávat a, z čehož mám obrovskou radost, bude to do určité míry participativní právě s těmi sousedy. Když jsem za nimi pro tu vlnu chodila, říkala jsem na co ji budu používat a jaké jsou její vlastnosti. No a teď jsem zjistila, že se tam samovolně i beze mě rozjíždí jejich vlastní iniciativa. Vyhrabali z garáže kolovrat, rozhodli se příst a budeme spolu vytvářet nějaký další materiál.
Vy jste je vlastně edukovala!
Vlastně ano. Je úžasný, že se to nějak povedlo. Díky školnímu projektu se tuhle obec se čtyřmi sty obyvatel povedlo trochu probudit. Už jenom kdyby se dvaceet kilo vlny – materiálu, který je úplně zázračný a je možné ho využít častokrát i v zahradě – nespálilo, tak je to pro mě skvělý výsledek.
Takže se dá možná říct, že je vlna budoucností českého designu a české módy?
Rozhodně bych řekla, že vlna se posunuje zase na vrchol a já doufám, že to bude mít nějaký dlouhodobější dopad. V rámci projektu jsme zjistili, kolik materiálu se nespotřebovává, jaká má zdravotní pozitiva, co vše by se dalo vlnou nahradit. Nejen že by se tím pádem méně plýtvalo, ale využil by se veškerý její potenciál. V zahradě se dá používat úplně neskutečnými způsoby. Od mulčování, kompostování, přes vlněné zahradnické rukavice, ve kterých se vám nebudou potit ruce až po vlnu jako vrstvu proti slimákům místo netkané textilie.
S vlnou pracuji zároveň i jako se sochařských materiálem. Vytvářím vlněné sochy, které plánuji umisťovat do exteriéru, ony se budou samovolně rozpadat a tím zúrodňovat půdu, na které stojí.
Snažím se nekritizovat
Před dvěma týdny byly vyhlášeny ceny Czech Grand Design. Co říkáte na letošního vítěze, módního návrháře Jana Černého?
Musím přiznat, že jsem byla překvapená. Ne kvůli tomu, že bych nečekala, že může zvítězit oděv, protože to se, myslím, už několikrát stalo. Spíš mě překvapilo, co Jan řekl v tom proslovu a do jaké pozice sám sebe v ten moment, co zvítězil, postavil. Jak nutně cítil potřebu vymezit oděv od toho ostatního užitého designu – skla či nábytku, protože si nemyslím, že je mezi tím takový rozdíl. Přišlo mi v tu chvíli, že až jako podryl ostatní designéry. Mám pocit, že v našem malém rybníčku by to mělo být spíš o vzájemné spolupráci, komunikaci a že bychom se měli naopak povzbuzovat.
Jeho kolekce rozdělila národ opět na dva tábory. Ti, kterým se moc líbila a ti, co ji kritizovali. Kam jste se řadila vy?
Já se snažím spíš nekritizovat a dívat se na věci jako celek. Za mě je to kvalitní kolekce. Líbil se mi grafický odkaz v dezénech a oceňuji, že spolupracoval s různými odborníky z textilního odvětví – například s pletařem Mikulášem Bruknerem právě na pletených prvcích. Tak by to myslím mělo fungovat vždy.
Jak by vypadala olympijská kolekce navržená Ateliérem Kompost?
Byla by určitě z materiálů z druhé ruky nebo z odpadních materiálů. Zároveň by se mi líbilo personalizovat ji každému sportovnímu odvětví jinak. A docela by mě bavilo udělat víc než oděvy pro sportovce, olympijskou kolekci pojatou jako obaly na jejich nářadí nebo náčiní.
Pro návrháře vaší velikosti a druhu není na cenách CGD tak úplně kategorie, nemrzí vás to?
Já se přiznám, že mi to ani nevadí, protože já CGD vnímám jako takový vysoký design a vysoké umění, které se u nás hodně prodává a lidé si ho kupují často i jako investici. Mně je ale bližší spíš ta každodenní rovina. Zároveň si ale dokážu představit, že by se nějaké šlupky z Kompostu mohly vyšvihnout a propadnout jednou až na pódium cen CGD (smích).
Neměly by mít ceny CGD studentskou kategorii, spojenou například s nějakou finanční odměnou, podobně jako to má například Český lev?
Ona to má zřejmě splňovat ta kategorie Objev roku, ale mně přijde, že už je taky něčím výběrová. Většinou jsou tam lidi, kteří už nějakou cenu získali nebo se o nich nějakým způsobem ví. Často jsou ta ocenění také poměrně pražsky soustředěná, což není nutně špatně, ale je to tak. Mně by bavilo, kdyby byl objev roku opravdu někdo, o kom jsme ten rok třeba ještě vůbec neslyšeli a byli to třeba i mladší designéři. Nebo třeba lidé, co design nutně nestudují nebo nestudovali, ale v domácích podmínkách se dokázali vyšvihnout na špičku.
Existuje nějaké ocenění pro malé tvůrce-textilní výtvarníky jako jste vy, kterým o sobě mohou dát vědět?
Já spíš přemýšlím, jestli je nějaké, kterým bych o sobě chtěla dát vědět já. Ale přiznám se, že z designérského hlediska mě teď žádné nenapadá. Existuje soutěž Miss Kompost, kterou pořádají zahradníci a jedná se o nejhezčí kompost na zahradě. To je titul, který bych docela chtěla mít!
Designérská cena pro mladé začínající tvůrce je zdá se možná díra na trhu.
Mně v tomto ohledu přišla hodně sympatická iniciativa ilustrátorů Magdaleny Rutové a Jindřicha Janíčka – Cena Akademie ilustrace Madly a Jindry. To je typ ocenění, které mi dává smysl nejen z toho důvodu, že je to cena finančně honorovaná. To mi přišlo hodně důležité. Je otázka, jestli když člověk vyhraje kus křišťálového dortu, opravdu to jeho značku tolik zúrodní, jako kdyby vyhrál něco menšího s finanční odměnou.
Taková iniciativa možná člověku poskytne i víc kontaktů a příležitostí, protože komunita kolem je mnohem semknutější, užší a s podobným světonázorem. Potenciální pracovní nabídky mohou být relevantnější, než když člověk spoléhá na to, že má teď velké jméno a začnou ho oslovovat velké firmy. To ani nemusí být to pro každého designéra žádoucí.
Jakým způsobem se může začínající textilní tvůrce prezentovat?
Téměř pokaždé, když se s někým bavím, padne otázka, jestli mám Instagram. Nejsou to webovky, e-mail, ani nic jiného. Zároveň mě baví sledovat příležitosti kolem a hodně se jich snažím využívat. Spíš, než abych si zaplatila propagaci na Instagramu, zaplatím poplatek do nějakého open callu nebo soutěže. Nejde jenom o to vyhrát, ale především o nabídky, které na základě toho mohou přijít. Někdy stačí jen, že si vás na základě takové účasti někdo všimne.
Velkou sílu, co se týká propagace, má i škola. Ať už se bavíme o Artsemestrech, což je podle mě jedna z nejlepších prezentací, kterou navštěvuje obrovské množství lidí, nebo o nabídkách na výjezdy. Náš vlněný spekulativní oblek byl např. nedávno díky UMPRUM vystaven na Dutch Design Weeku. Je to pro mě tedy kombinace sebeprezentace a zároveň využívání příležitostí. Myslím, že už dokážu trochu vycítit, čeho je dobré se chytit.
Jak vás škola v ohledu sebeprezentace, marketingu nebo obchodu připraví na realitu?
Musím říct, že mě míra připravenosti oborových nebo praktických předmětů ze strany školy příjemně překvapila. Ať už to byly třeba prezentační dovednosti nebo právě předměty zaměřené na marketing a PR, v loňském semestru například s Nikolou Lorinczovou z Piaristů. Pro mě bylo hodně přínosné, že do hodin zvala hosty z praxe a designéry, kterých jsme měli možnost se na cokoliv ptát. To nám podle mě může dát úplně nejvíc. Byla jsem nadšená, když dorazila např. Eliška Horčíková, která navrhuje pro Camper a dvě hodiny nám vyprávěla, jakým způsobem pracuje a jak se do takové zahraniční značky dostat. Získali jsme hodně inside informací, které já třeba teď zužitkovávám nejvíc.
Jako například?
Jak přesně stavět webové stránky, jak budovat značku, jak si stanovit cílovou skupinu. To jsou věci, nad kterými by mě samotnou nenapadlo přemýšlet.
A pak volitelné předměty, jako třeba autorské právo, kde si na praktických ukázkách člověk uvědomí, že si má říct o peníze například za licenci.
Máte ve svém oboru nějaký vzor nebo cíl, který byste si chtěla splnit?
Osobnost, ke které se průběžně vztahuji, je Zorka Ságlová. V jejích věcech je pro mě určitá samozřejmost a já tu samozřejmost vnímám jako velkou sílu textilu obecně. Obdivuji, jak dokázala oscilovat mezi užitým a volným textilem. To je paralela, se kterou určitým způsobem pracuju i já. Je mi blízký land-art nebo performativní participativní umění. I když její věci, ať už performance, textilie nebo tapisérie, dobře znám, pokaždé, když se k nim vracím, najdu nějakou novou vrstvu.
To je možná také cíl, do kterého se snažím směřovat Kompost. Vzít textil jako materiál, na líc položit oděv jako užitý textil a do rubu dát konceptuální úvahy o textilu – instalace, venkovní performance nebo spekulativní designy. Moc bych si přála udržet to v jednom textilním kompaktním kompostu. Všechny vrstvy, které jsou důležité pro to, aby byl celek nakonec opravdu úrodný.
ELIŠKA GOGOLOVÁ
Eliška je textilní výtvarnice, která studuje aktuálně třetí ročník v Ateliéru Textil na pražské UMPRUM. Před rokem založila Ateliér Kompost, jehož charakteristickým produktem jsou prošívané vesty. „Reagovala jsem vlastně na poptávku. Několik kamarádek mi napsalo, jestli bych jim neušila vestu, tak jsem to udělala, vystavila na Instagram a rázem byl zájem i od dalších, neznámých lidí.“ Kompost by víc než svou osobní značku ráda viděla jako platformu pro spolupráci s jinými tvůrci. Pod přezdívkou Rosament vytvořila z autorských proševů typografky a grafičky Rozálie Halířové vesty s ornamenty, vytvořenými z mikroskopických snímků konkrétních textilií. Ke spolupráci ji oslovila Letní filmová škola, Hadivadlo nebo Vzlet Vršovice. V souvislosti se svým ateliérem se označuje za zahradnici a klade si otázku, jestli může, stejně jako kompost, zúrodňovat i umění.
