Tříletka
Když jsme spolu před třemi lety ukončovaly náš rozhovor, zmiňovala jste, že byste ráda odstoupila od tvorby výloh a vrátila se k tapetám a objektům. Byla jste tehdy na mateřské, dnes už je vás doma o jednoho víc. Vyšel vám tedy váš plán?
VERONIKA: Tehdy jsem dospěla k tomu, že chci dělat vlastní produkty a projekty. Na loňském Designbloku jsem prezentovala svou novou značku Maison Vunka. A zaměřila jsem se právě na bytové textilie. Šlo o ubrusy, které jsem vyráběla z brokátu, což bylo moje poprvé s tímto materiálem. A věnovala jsem se opět folklorní tematice spojené s květinovými motivy.
Nejdřív jsem chtěla udělat novodobý český vánoční ubrus s potiskem látky, ale motiv byl barevně složitý, tak jsem hledala jiné varianty. Kamarádka mě přivedla na nápad nechat si látku rovnou utkat. Tak jsem se dostala ke spolupráci s firmou Hedva z Rýmařova a úplně jsem propadla kouzlu brokátu.
Brokát a basketbal
I na výstavě Vesna 2.0, kterou máte aktuálně s Michaelou Karásek Čejkovou v Jurkovičově vile, se nachází velká spousta objektů s brokátem.
VERONIKA: Ano, mám opravdu radost, že jsme dostaly možnost vystavovat právě tam. A zavedlo nás to nečekaným směrem, kdy jsme spojily Jurkovičův lidový ornament a basketbal. Byla jsem šťastná, že si můžu vytvořit něco jako sochařský objekt, totem s basketbalovým košem. A obří basketbalové míče, které jsou právě potažené brokátem, je to něco mezi objektem a doplňkem do bytu. Opravdu mě to namotivovalo věnovat se vlastním produktům.
Teď ale přichází ta těžší část: propagace mé značky a její byznys plán, dostat produkty k zákazníkům. Založila jsem e-shop a na podzim se značku chystám znovu prezentovat na Designbloku.
Hravá Vunka
Jak vznikl název vaší značky? Proč jste odstoupila od vlastního jména?
VERONIKA: Značka vlastně nese moje jméno, moji přezdívku. Jako malá jsem neuměla říct Veronika, tak jsem říkala Vunka, a zůstalo to se mnou celý život, dodnes mi tak hodně kamarádů říká. Dlouho jsem hledala vhodný název, byl to opravdu zajímavý a složitý proces, aby vyjadřoval to, co jsem chtěla.
A nakonec mi z toho vzniklo Maison Vunka, Maison má konotaci velkého módního domu. A ve spojitosti s infantilní češtinou to dobře vyjadřuje moji práci, která je spojením zájmu o něco elegantního, klasického, nadčasového a hravého. Maison se tam navíc hodí i v tom významu, že navrhuji objekty do bytu od tapet až po původní návrhy nebo grafiku na zeď. Momentálně jsou to vlastně jenom objekty, které se pojí s textilem, textilní tapety, čalounění, ubrusy, závěsy. Nyní pro Designblok vytvářím prototyp taburetky.
Manželka Velčovského
Hrálo při vymýšlení názvu značky roli i to, jestli se oprostíte od příjmení vašeho manžela? Vnímala jste to tak?
VERONIKA: Nikdy mě to moc netrápilo, ale je pravda, že ta konotace tam hned naskočí. Původně jsem zamýšlela název Veronika Velčovská, protože se mi to vlastně líbí zvukově i vizuálně, ale když jsem to řešila s PR specialistkou, říkala mi, že Maxim Velčovský je tak silná značka už sama o sobě, že ta moje by nebyla tak výrazná.
Asi by mi to ani nevadilo, ale Maison Vunka mi přišlo daleko trefnější. Nechtěla jsem působit, že si přivlastňuji něčí značku nebo úspěch, ale zároveň jsem v tomhle ohledu tradiční, chtěla jsem si vzít jméno svého muže a nechala jsem si i to svoje původní příjmení.
Takže to není něco, na co byste při své tvorbě musela myslet.
VERONIKA: Asi ne. Určitě si to spousta lidí spojí, že to je to příjmení, a protože není tak obvyklé, tak asi bude nějak spojené s Maximem, ale vlastně nevím.
Neztratit sebe
Veronika Velčovská Jiroušková je kromě umělkyně a manželky i maminka dvou synů. Vedete vlastní značku a někde mezi tím vším je ještě to vaše já. Jak je možné v tom všem najít balanc a neztratit sebe?
VERONIKA: Já to vlastně taky moc nechápu. Vždy, když dokončím projekt, říkám si, kdy jsem to stihla. A když to řeším s kamarádkami, které jsou taky kreativní nebo pracují na volné noze, mají to úplně stejně. Je to opravdu náročné.
Myslím si, že vždy musí člověk něco zanedbat. Domácnost, sebe nebo kvalitní čas s rodinou. Snažíte se mít hlídání, ale pak je třeba dítě nemocné a chce být s maminkou. Nejde to všechno naplánovat. Moje mladší kamarádky, které mají děti, je třeba ještě večer uspí a pak sednou k počítači a dokážou ještě pracovat. Na to já už nemám energii. Hodně mi pomáhá moje maminka, díky ní si opravdu můžu ukrást nějaký čas na práci. Ale jinak je to jenom balancování a člověk má pořád výčitky svědomí, že zanedbává práci, děti, vztah nebo domácnost.
Nebo sebe.
A to je další věc, že třeba teď bych se daleko víc chtěla věnovat sobě, daleko víc cvičit, zaměřit se na fyzičku. Ideální model by bylo mít osobní asistentku, kuchařku a chůvu. Ale většinou všechny tyto role zůstávají ženě. Mateřství je pro mě vysoká škola managementu.
Ty, nebo já?
Když jste s manželem oba kreativně založení, čí práce je důležitější v běžném chodu dní? Je to tak, že tím, že jste žena, býváte z tvůrčí stránky trošku upozaděná? I v tom se musí najít ve vztahu balanc a můžou tam vznikat třecí plochy.
VERONIKA: Myslím si, že my ženy máme obecně tendenci se upozaďovat nebo obětovat. Zápasí s tím hodně žen. Já se naučila být v tomhle docela tvrdá a vyžadovat si svoje práva a svoje postavení. Ale jelikož jsme poslední čtyři roky měli nastavený model, že muž živí a já jsem většinou doma s dětmi, tak samozřejmě byla jeho práce důležitější. Poslední rok jsem se pustila do své práce opravdu více. A tam teda pak občas nastávají třecí plochy a organizační výzvy.
Ale musím opravdu dát Maximovy velký kredit, že mě v tom podporuje. Když jsem připravovala výstavu v Jurkovičově vile, tak pokud mohl, staral se o děti. A já odjela pracovat na víkend pryč. Ale bylo to náročné a uvědomila jsem si to až teď, když jsme tu výstavu nainstalovali. Padla na mě šílená únava a smutek, že jsem na děti neměla čas. Člověk to nějak zvládne, ale nebyl čas na to, upéct buchtu nebo jít na nějaký hezký výlet.
Omalovánky vs. velký projekt
A jak tedy například vypadají ty nerovné situace u vás doma?
VERONIKA: Zrovna dělám ilustrace pro knížku pro děti o zvířátkách na Srí Lance, kterou píše kamarádka Martina Schneider Králová. Když si kreslím obrázky pejsků, opic a gekonů a vybarvuju si je pastelkami a vedle má můj muž důležitý byznys call o velkém projektu, tak je to samozřejmě úsměvné hádat se o to, čí práce je v tu chvíli důležitější. V tom mám soudnost a jsem realistka. Ale snažím se vidět obě práce jako důležité, protože se jimi realizujeme a je to pro mě v tu chvíli důležité.
Na vlně hormonů
Kdy se to ve vás zlomilo a začala jste se vnitřně vzpírat systému?
VERONIKA: Já osobně to mám hodně spojené s tělem a hormony. Jsou ženy, které tři měsíce po porodu potřebují začít pracovat, já jsem to tak neměla a první rok po narození dítěte jsem byla úplně pohlcená rolí matky a vůbec mě nezajímal design ani umění. Říkala jsem si, jestli se ještě někdy vůbec vrátím k práci. I kdyby mi přišla úžasná nabídka ze světové firmy, tak by mi to bylo úplně jedno. Ale teď už je to zas jinak a baví mě práce i děti. Je to hezky vyvážené.
Zatím tedy ale stále platí, že děti jsou hlavním manažerem vašeho času.
VERONIKA: Ano, úplně, ten menší chce trávit většinu času se mnou, hrajeme si. Ale už je ve věku, kdy to chce tu skupinu dětí a parťáky.
Kreativita před spaním
Kdy u vás probíhá to kreativní přemýšlení? V jakých situacích?
VERONIKA: Já vůbec nevím. Asi když je na to chvilka. Hodně i večer před usnutím, když je klid. Napíšu si to nebo si to pamatuju do druhého dne. A nebo prostě v takových krátkých blocích. S Michaelou Karásek, mou kamarádkou a spoluautorkou výstavy Vesna 2.0, jsme se shodly, že když člověk má něco tvořit, musí se dostat do myšlenkového proudu, třeba na čtyři až pět hodin. A to je při mateřství opravdu těžké. Většinou mám tak dvě až tři hodiny. Pak mě něco vyruší a musím přestat.
Lehká ruka, chladná hlava
Jak by to asi vypadalo, kdybyste měla opravdu těch pět až šest hodin na práci…
VERONIKA: V aktuálních podmínkách alespoň funguje ten časový tlak a stres. A člověk to nějak vymyslí. Ale konkrétně u téhle výstavy nám ředitel Moravské galerie Jan Press řekl, že to místo vyžaduje přístup lehkou rukou. Abychom to nebraly příliš vážně, lépe to pak funguje.
Byly na to tři čtyři měsíce. Opravdu jsme neměly čas to moc rozebírat. A ve finále se skutečně povedlo udělat to lehkou rukou. A je to z výstavy znát. Máme z toho velikou radost. Pak se ale zase dostáváme k té sebepéči, na kterou nezbývá čas. A kterou teď hodně postrádám. A cítím, že je potřebná.
Když to tělo už dál nevydrží
S tím měl nepříjemnou zkušenost i váš manžel. Prošel si náročným obdobím, kdy ho práce úplně vyčerpala. Zažila jste něco podobného?
VERONIKA: Já jsem to zažila už dříve. Takže jsem měla to „štěstí“, že už to mám za sebou. A když se to potom stalo manželovi, lépe jsem tomu rozuměla. A věděla jsem, jak se k tomu postavit. Třeba před čtrnácti lety u mě došlo k takovému celkovému vyčerpání, že jsem musela úplně přestat pracovat. A díky tomu jsem se naučila nebrat práci tak smrtelně vážně a poznat ze signálu svého těla, kdy už začínají blikat kontrolky.
Práce, která nemá konce
Tvůrčí profese tohle riziko nejspíš přináší. Myslíte, že to k ní přirozeně patří?
VERONIKA: Myslím si, že ano a že by bylo lepší třeba už na škole v kreativních oborech dávat studentům nějaké povědomí o sebepéči a psychohygieně. Protože tyhle obory jsou takové bezhraniční. Člověk neví, kdy už je práce hotová, je schopný donekonečna pracovat.
Zároveň tam často jsou opravdu smrtelné deadliny a na všechno je málo peněz, málo času. A myslím si, že s tím málokdo umí opravdu zdravě zacházet. Nejspíš to není jen v těchto kreativních oborech. A určitě to je i stigma naší doby, která je prostě posedlá prací a úspěchem. A hlavně tvrdou prací. Když slyším pojem hard work... Já už léta propaguji soft work. Ideálně šestihodinová pracovní doba. Je tolik dalších věcí, kterým bychom se v našich životech měli a mohli věnovat. Práce je opravdu jen jednou z mnoha částí našich životů, našich duší.
Je to komplexní téma, které se musí pojmout ve vztahu k sobě na více úrovních, na terapii. Mnoho lidí nedá na zkušenost jiných, dokud si tím neprojdou sami a nenastane tvrdý náraz. A bohužel z toho může mít člověk potom chronické zdravotní problémy. Což je škoda, ale děje se to.
Žena autopilot
Jaké to bylo, když se to stalo vašemu manželovi? Dá se říct, že všechny povinnosti zůstaly v té chvíli na vás?
VERONIKA: Ano, byl to teda opravdu hardcore. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství s druhým dítětem. Doma jsem měla tříleťáka. A potom toho muže, který se při chůzi musel držet zdí, protože měl úplně narušenou rovnováhu.
Pomohli nám rodiče, jak jen mohli. Dělala jsem taxikářku mezi rehabilitacemi, hlídáním, těhotenskými prohlídkami. Bylo toho najednou dost a vlastně vůbec nechápu, jak jsem to zvládla. Ale člověk prostě zapne nějakého autopilota a jede. Já jsem teda měla fakt štěstí, že jsem v tom druhém těhotenství měla hodně energie a bylo mi dobře. Člověk zjistí, že má opravdu rezervy.
Ale nemá na výběr.
VERONIKA: Musím říct, že my ženy, co toho zvládneme... Ale neměly bychom to zase přehánět, protože ty rezervy nejsou nekonečné.
Superžena? Na to si už nehraju
Kde se ale nachází ta hranice mezi „superženou“, „supermámou“ a úplně vyčerpanou ženou?
VERONIKA: Tak na to já už prostě nehraju a radši mám doma nepořádek nebo objednám jídlo k obědu, ale jsem víc spokojená s dětmi, než abych se snažila mít všechno perfektní. Nedá se to zvládat. V rámci pudu sebezáchovy a psychohygieny jsem se naučila vypnout vnitřního kritika a nenechat se okolím nebo společností bičovat k něčemu, na co nemám energii.
Vyhledáváte i z hlediska spoluprací spíše ženskou energii? S Michaelou Karásek Čejkovou jste i kamarádky, tam tedy funguje propojení i na další úrovni.
VERONIKA: Ano, to bylo pro nás úplně přirozené. Spolupracovala jsem i s muži, a nebráním se tomu, ale nějak to asi častěji vyšlo s těmi ženami. Mám opravdu ráda spolupráce, ráda se nechávám ovlivňovat druhými lidmi, druhým pohledem na věc, na proces. A nevadí mi třeba ustoupit trochu ze svých stanovisek a nechat se vtáhnout zase do něčeho nového, na co bych sama nepřišla. I s mým mužem jsme měli spolupráci, ale fungujeme spíš jako dvě individuality vedle sebe.
Vítěz z Milána
Jak se vám líbila vítězná instalace Maxima Velčovského pro Lasvit na milánském týdnu designu?
VERONIKA: Byla opravdu impozantní, jednoduchá, čistá a silná. Jenom mě mrzí, že tyto krásné instalace, které by měl člověk objevit až na místě, vidí nejprve na Instagramu z milionů fotek a vlastně už to pro něj vůbec není takové překvapení, nemá to ten wow efekt. A trošku mě mrzí, že jsem tam nemohla přijít a vidět to netknuté.
Byla jste alespoň svědkem tvůrčího procesu instalace z druhé strany, u zdroje?
VERONIKA: No, já to moc nesledovala. Protože můj muž má práce až nad hlavu. A když přijde domů, tak o ní moc nemluví. Ale opět posunuli technologii o něco dál, takhle velké desky skla, do kterých je přímo opisovaný vzor, se v současnosti nikde jinde nevyrábějí. Museli kvůli tomu postavit novou pec. Je to fascinující proces. A je skvělé, že se tím zase oživilo něco, co má tradici u nás, a posunulo se to na mezinárodní úroveň.
Nechat to plynout
Čemu se teď profesně nejvíc věnujete vy?
VERONIKA: Doteď mě zaměstnávala výstava Vesna 2.0. Takže si dávám menší pauzu a ilustruji knížku. A pomalu už klepe na dveře Designblok. Také mi právě dorazila z porcelánky nová kolekce ikebanových mís, z které mám velkou radost a těším se, že ji brzy představím. Jinak – ráda to nechávám plynout. A vždy se pak něco nového objeví. Je to takový můj přístup soft workingu. Nechávám to plně v rukou vesmíru, nebo nevím, kdo to tam zařizuje. A ono to tak nějak funguje vždy samo.
Ohledně inspirace či prvotního impulzu mám pocit, že když to přijde tímhle způsobem, tak to funguje. Tak vznikne něco, co opravdu souzní se mnou. Povede se mi to, protože to jde ze mě, z něčeho, co opravdu v tu chvíli má svou synergii. A pak to vidím i z reakcí lidí a z toho, jak ta věc žije, tak si pak řeknu, jo, to bylo ono.
Takže to je vaše tvůrčí metoda?
VERONIKA: Ano, je to můj ověřený postup. A jakmile začnu na něco moc tlačit a začnu třeba chtít něco dělat jenom proto, že to dělá někdo jiný, nebo proto, že by se mělo, tak to nefunguje a ani mě to nebaví. Tohle je daleko elegantnější a jednodušší a ulehčuje mi to život i tvorbu.
