Terezo, my jsme se spolu potkaly na Designbloku, kde jsi vystavovala už poněkolikáté. Jaký to pro tebe má ale reálný efekt? Zvyšujete ti to prodeje? Zlepšuje povědomí o značce? Cítíš po skončení větší zájem o svoji práci?
TEREZA: V podstatě na všechny tři otázky mohu odpovědět ano. Designblok zlepšuje prodeje, poznávám nové sběratele a po Designbloku následuje ještě tzv. „postvlna“ zájmu.
Mladí designéři občas nevidí přínos v té relativně vysoké investici do prezentace a soustředí se například na svoje sociální sítě... Je pro tebe účast na této přehlídce samozřejmostí? Zvažuješ to, nebo automaticky souhlasíš?
TEREZA: Pokaždé to zvažuji a letos, když přišlo pozvání od Designbloku do Jízdárny Pražského hradu, tak jsem samozřejmě zvažovat okamžitě přestala…:)
Na zahájení jsem tě potkala s tvou dcerou Julií, kterou jsi měla ještě na vysoké škole. Bylo určitě těžké být matka samoživitelka v tak mladém věku. Co ti pomáhalo situaci zvládnout?
TEREZA: V jednadvaceti letech jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych něco nezvládla. Tenkrát jsem si představovala, že to bude všechno lehce zvládnutelné, že prostě jen všechny matky moc přehánějí...
S dcerou máte na první pohled velmi pěkný a blízký vztah. Musela jsi odsouvat kreativní práci, aby ses jí mohla věnovat?
TEREZA: Na začátku skoro vůbec, protože mi pomáhali rodiče. Až teď, ve starším věku, si uvědomuji, že tenkrát bylo soustředění na tvorbu prostě odsunuté něčím daleko důležitějším.
Netajíš se tím, že ačkoliv jsi vystudovala UMPRUM, záhy jsi nastoupila do reklamní agentury, abys vás dokázala uživit. Vnímala jsi to někdy jako oběť? Nutnost vzdát se volné tvorby, abys zaopatřila rodinu?
TEREZA: To zní hodně fatálně, myslím, že volné umění o moc nepřišlo, když jsem se raději věnovala dceři a nastoupila jako art director do reklamy.
Cítila jsi někdy kvůli práci v komerčním sektoru odtažitost od svých spolužáků, umělců?
TEREZA: To se asi musíš zeptat spíše mých spolužáků. Osobně jsem nikdy nepocítila nějakou odtažitost. Je to také podle mě také tím, že každý se snažil po umprumce uživit, takže z našeho ateliéru dnes snad není nikdo, kdo by se věnoval umění bez vedlejšího zaměstnání.
Mezi designem a prací v agentuře jsi balancovala ještě relativně dlouho, je nyní už Tititi tvůj hlavní příjem?
TEREZA: Ano, už asi rok. I když vlastně pozor… přes léto jsem vzala jednu kampaň! Chtěla jsem si koupit úžasné dřevo na Designblok a rozpočet byl napjatý.
Značku jsi založila v relativně starším věku, bylo ti už přes 30 let. Nebála ses, že bude těžké se ve zdejší komunitě prosadit? Působil na tebe svět českého designu uzavřeně nebo přístupně?
TEREZA: Díky za zalichocení, ale bylo mi přes 40 let. A vůbec jsem nepočítala s nějakým prosazením. Měla jsem jasnou představu projektu Tititi a neměla jsem, kde ho představit…Designblok mi přišel jako vhodné místo pro artdesign. Následovalo poznání tzv. designového prostředí nebo spíš spřízněných lidí - a jsem tím ještě stále nadšená.
Hodně lidí mluví o tom, že český design je určitým způsobem elitářský a zprivatizovaný malou skupinou lidí, kteří rozhodují o tom, kdo uspěje. Ty jsi ale s Tititi uspěla hned na začátku. Proč myslíš, že se ti to podařilo? Budovala sis vědomě síť kontaktů a známých, než jsi značku uvedla?
TEREZA: Myslím, že trochu inklinujeme k hledání konspiračních teorií, nemyslím si, že nás ovládá nějaká skupinka lidí. Můj příklad s Tititi je úplně názorný – na začátku jsem neměla ani instagram Tititi, web nebo FB, to vše vzniklo až posléze.
Zaujalo mě, že ses svěřila, že vůbec není samozřejmé, že byste díky úspěchu Tititi mohly třeba pravidelně jezdit k moři. Kolik figurek bys tedy měsíčně musela prodat, abys měla na dovolenou u moře?
TEREZA: Podle toho, kterých figurek. Třeba dnes už by to bylo např. sedm velkých figurek ale na Seychely to ještě není :)
Při rozhovorech, které jsem vedla s řadou designérů, zaznělo, že ačkoliv patří mezi oceňovanou a úspěšnou špičku, pořídit si například vlastní bydlení je pro ně problém. Nežijeme tady trochu v iluzi, že úspěšný designér = bohatý designér?
TEREZA: Nevím jestli na toto dokážu odpovědět. Já nyní považuji za úspěch, že mám jasnou představu, co bych chtěla vytvořit dál, jsem šťastná v ateliéru a považuji to za bohatství. Ale myslím, že tyto nerovnosti, na které se ptáš, ve společnosti byly vždy – ti, kteří posouvají naši kulturu dále a rozvíjejí její potenciál, by měli být určitě lépe hodnoceni, ale nikdy nebyli a nevím, jestli se to zlepší.
Ty máš ale za sebou i řadu úspěšných spoluprací, třeba pro Google nebo Česká centra. Pomáhají ti podobné aktivity přežít?
TEREZA: Ano, Google mi dal úžasnou nabídku, která se tzv. neodmítá a také jsem si chtěla zkusit, jestli zvládnu přes 400 figurek, maličkých Pimprlat. Ten počet byl výzva. Česká centra byla pro mě prestižní událostí a pracovala jsem pro ně s radostí, takže tam jsem finance částečně oželela.
Kde je pak ta stopka? Svítí ti někdy červená kontrolka "tohle nebrat“?
TEREZA: Vím, že jsme se o tom už bavily při našem setkání. Přemýšlela jsem, jestli jsem obdržela nevhodnou nabídku, ale zatím jsem tu asi krátce, než aby přišly nějaké poptávky, které by byly „sporné“.
Ze škol každý rok vychází řada absolventů designérských oborů, průmysl v tomto směru ale jejich potenciál stále nevyužívá dostatečně. Má v Česku vůbec profese designéra perspektivu?
TEREZA: Jsem přesvědčená, že profese designéra má určitě větší perspektivu než např. absolvent z volné katedry. Ale rozhodně máš pravdu, že návaznost a propojenost by měla být větší. Nejen z vysokých škol, ale i třeba už ze středních.
Máš čerstvou zkušenost z práce s mladými studenty SŠ, výsledek byl k vidění právě na Designbloku. Jaký jsi z mladé generace designérů měla pocit? Co tě opravdu zaujalo?
TEREZA: Talent. Připomnělo mi to Hollarku, jak v podstatě ještě nemáš naučené postupy a výtvarný styl, takže to jediné, co je pak opravdu vidět, je tvůj talent.
Máš dospělou dceru, ale živíš se designem hraček, působíš na mě vždy velmi mladistvě. Cítíš ty sama nějakou generační propast, nejen mezi tebou a dcerou? Ale i mezi o generaci mladšími designéry, které potkáváš na přehlídkách?
TEREZA: Ty mě mučíš otázkami, na které nedokážu odpovědět :). Osobně propast žádnou necítím ale samozřejmě nevidím do ostatních kolem mne.
Co tě na tvé práci pořád nejvíc baví?
TEREZA: Svoboda. Vážím si jí čím dál víc, protože v korporátu ji nemáte, musíte tvořit podle daných pravidel. Ale jakmile tvoříte svou osobní představu, pravidla určujete vy.
