Dominika Petrtýlová
Dominika Petrtýlová je malířka, ale místo na plátna maluje na skleněné vázy. K práci se sklem ji ale přivedla náhoda. „Odmalička jsem chtěla být malířkou, dělala jsem pro to všechno. Už na základní škole jsem měla vybranou střední i vysokou uměleckou. Potíž byla v tom, že střední škola, kde bych se učila tradiční malbu, byla v Praze, a o stěhování do Prahy moji rodiče nechtěli ani slyšet. Dali mi tenkrát drsné ultimátum – výběr mezi gymnáziem ve městě, kde jsme bydleli, nebo nejbližší uměleckou školu sklářskou.“ Právě na sklářské škole si Dominika vybrala obor malby na sklo, z které se následně stalo její poznávací znamení. „Nejdřív jsem byla nešťastná, protože jsme se zpočátku učili jen řemeslo, ale ve druháku mi došlo, že sklo je výjimečné a já skrz něj mohu realizovat své představy,“ přiznává Dominika upřímně.
Každá váza z kolekce VANDALVASE představuje jiný příběh. Všechny jsou však o setkání umění, architektury, fauny, flóry a městské kaligrafie (jak graffiti Dominika přezdívá).
Své vázy posouvá Dominika za hranice pouhého dekoračního předmětu a povyšuje je na umělecké objekty. Sama sebe vnímá jako zprostředkovatelku pocitů, myšlenek a intenzivních zážitků, které podle svého popisu zažívá při tzv. napojení na něco vyššího nebo při obyčejné fascinaci něčím. Pomocí tvorby pak tyto prožitky komunikuje: „Leckdy se trápím, abych dokázala skrze svou tvorbu divákům zprostředkovat alespoň zlomek toho, co prožívám, aby alespoň na chvíli pocítili to, co cítím a vidím já.“ Naposledy se inspirovala Pražskými legendami, tím, jak se zvířata a rostliny přizpůsobují životu ve městě, a knihou Anna Karenina.
„Nic než radost z barev a tvoření, která ve mně dřímá, za těmito vázami hledat nemusíte,“ říká Dominika. Vázy mluví samy za sebe bezstarostným a hravým jazykem.
Tvar vázy viděla ve svých představách v polospánku, když byla na dovolené v Basileji. Nakreslila si ho na jediný papír, co měla u sebe – jízdenku z Berouna do Prahy.
Podivnost, barevnost, symbolika – tak by Dominika vystihla svou tvorbu. Mezi její další práce patří například design svítidla, ceny, užité sklo či další umělecké objekty a instalace. Sklo ráda kombinuje s netradičními materiály, jako je karbon, plast či bronz. „Promlouvám skrze tvary a barvy, ale fyzická práce s barvami je pro mě naprosto zásadní. Běžně si s každou vázou vytvořím silné citové pouto. Do malby dekoru navíc mohu skrývat osobní symboliku, anebo s barvami experimentovat. Malovat nadrceným sklem, které se barví oxidy kovů a pak se vypaluje na 560 stupňů, to je alchymie!“ V řemesle vidí Dominika skrytou sílu, ale zároveň i zkázu. Jak sama říká: „Nesmíte se bát překročit zajeté postupy, pak je to neuvěřitelně silné.“
A jak se Dominika cítí v oboru jako žena? „Cítím se skvěle! Ženy byly ve sklářském uměleckém oboru od začátku. V současnosti v oboru skla jako řemesla převažuje rozdělení na ženu malířku skla či tvůrkyni skleněných figurek a na muže huťáka či brusiče. To je často dané fyzickou náročností. Ve finále je to ale o tom, co chce kdo dělat, a nikdo to nebere jako výstup z dané role.“
Silný symbol zavěšený na zdi, do nějž si každý promítáme svůj niterný význam. Milenecké lásky, vášně, mateřství, popkulturu, náboženství nebo třeba odkaz Václava Havla. Každé srdce je jiné, stejně jako ta lidská.
Party vases jsou parafrází rokokových porcelánových váz, které jsou bohatě zdobené a pomalované různými milostnými a erotickými náměty. Jemnost a křehký erotismus 18. století však vystřídalo opojení psychedelickými látkami a temnost století.
Hana Vopravilová
Bránu k designu jí otevřela Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově: „Pocházím z Ústeckého kraje, kde není žádná střední uměleckoprůmyslová škola, a tudíž jsem možnost studovat design (původně design interiéru) hledala v sousedních krajích. Nakonec mě nejvíce oslovila Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově, kde jsem sklem byla čtyři roky obklopená. I když jsem zde studovala design světelných objektů, nikoliv sklářské řemeslo, u skla jako materiálu jsem posléze zůstala.“ Už na střední škole si tak Hana přičichla k základům sklářství a odtud pokračovala přímo do Ústí nad Labem na Fakultu umění a designu UJEP do ateliéru Sklo.
Kolekce skleněných nádob je materiálním výstupem zkoumání estetického potenciálu tvarů, vzorů a struktur, které jsme na každodenní bázi zvyklí přehlížet.
Papírové formy pro realizaci kolekce byly tvořeny z nalezených odpadních transportních obalů mléčných výrobků a doplněny o formy vyrobené dle vlastního návrhu vycházejícího z konstrukce několika typů vlnité lepenky.
V rámci ústeckého bakalářského studia měla Hana možnost navštěvovat huť na SUPŠS v Železném Brodě, čemuž přikládá velký význam: „Tam jsem vůbec poprvé pocítila na ,vlastní ruceʻ to, jaká práce se sklem na huti je, jak celý proces probíhá. Zde jsem též měla možnost realizovat své první experimentující nápady,“ popisuje. Svou tvorbu vnímá Hana jako proces: „Myslím si, že můj přístup se v uplynulých letech na vysoké škole různě proměňoval a proměňovat se určitě ještě bude, a je pro mě těžké ho zatím jednoznačně definovat. V posledních dvou letech ale cítím, že nejvíce inklinuji k projektům realizovaným ve sklářské huti. Kdybych svůj přístup zkusila přece jen definovat, tak cítím, že je poslední dobou založený na zvídavosti, poznávání detailů kolem nás, procesu, korigované náhodě, ale také na dlouhých zamotaných rešerších a určité nejistotě.“
Design ocenění za nejlepší umělecko-
-sportovní počin roku 2022–23. Art Grand Slam je výstavní projekt organizovaný platformou Sport in Art, jehož cílem je vytvořit prostor pro přirozený dialog mezi uměním a sportem. Udělované ocenění nese myšlenku zpřístupnit sport umělcům skrze pohyb a podtrhnout téma ročníku Uvnitř pohybu.
Jak být uvnitř pohybu a aktivně ho prožívat? Vlněná sportovní čelenka, která je součástí ocenění, je klíčem k přímému dialogu umělce s pohybem, který formuje nejen lidské tělo, ale i vědomí a podvědomí.
„Co ve mně stále nejvíce rezonuje a co je i aktuálně asi nejvíce vidět v mé tvorbě, je téma alternativních sklářských forem, obzvláště těch papírových. Baví mě jejich nekonečná rozmanitost. Jelikož je každá jednorázová, mohu tak tvořit nekonečno různých tvarů, ideální pro moji nerozhodnost. Stále mám v hlavě další nápady a druhy papírů, které chci využít,“ zakončuje Hana myšlenku.
Svítidla Nude jsou oslavou purity technického zdroje světla a jsou koncipována jako minimalistický variabilní prvek. Jejich prototyp vznikl v roce 2021 a byl představen na Designbloku téhož roku.
Vzorník skleněných objektů je výsledkem prozkoumávání estetiky nevnímaných tvarů, vzorů a struktur kolem nás. Skleněný vzorník mapuje experiment a pilotní bádání po možnostech využití papíru pro tvarování a dekorování dekoru skla a při výrobě sklářských forem.
A jaké výhody podle Hany plynou z toho, když v oboru sklářství působíte jako žena? „Sklářský obor je velice rozmanitý. Tudíž prosadit se v oboru jako žena je různé. Záleží na tom, v jakém odvětví sklářství se chcete prosadit. Například při zpracování skla, kde jsou některé úkony, jako je hutní zpracování nebo broušení skla, fyzicky náročnější, může být prosazení pro ženy stále relativně nedostupné. Ale to narážím na řemeslo jako takové. Být v oboru jako designérka, žena, nevnímám jako nijak limitující ani zvýhodňující.“
Karolína Vorlíková
Karolínu přivedla k práci se sklem touha vyjít z komfortu a vyzkoušet něco nového. „Pamatuji si, že ještě na střední jsem si říkala, že budu pracovat se sklem. Nějakým způsobem mě ten materiál zkrátka zajímal.“ Sklo nakonec Karolína studovat nešla a skončila místo toho na designu interiéru a nábytku na FUD UJEP. Právě tam využila možnosti stáže v Ateliéru skla. „I přesto, že jsem se sklem dělala minimum, tak mě ten fakt, že držím něco hmotného v ruce a tvořím, natolik nadchl, že jsem se rozhodla pro Ateliér skla na UMPRUM,“ popisuje Karolína a dodává: „Takovou zajímavostí je, že jsem původně nechtěla na umění, ale na patologii.“
Jak vidí svět člověk, který trpí nespavostí? Nástěnný objekt reflektuje roztříštěnost světa snového a bdělého.
Bariéra mezi světem reálným a tím uvnitř hlavy se v procesu tvorby bortí a vytváří zcela novou architekturu naší reality. Práce je reflexí na autorčinu poruchu spánku.
Sklo bere Karolína s nadhledem: „Snažím se pojmout tolik obdivovaný a honosný materiál s trochu punkovým přístupem. Velmi často nechám sklo, ať si dělá v některých momentech to, co chce. Líbí se mi pracovat s prvkem nepředvídatelnosti.“
Na střední škole vystudovala Karolína grafický design, který se poměrně dost prolíná do její tvorby. „Objekty propojuji příběhem nebo ilustrací. Většina témat, která přebírám, nejsou tak optimistická, jak se na první pohled zdá – dost často to zakrývám za barevností (obzvláště růžovou),“ vysvětluje a doplňuje: „Při zpětném pohledu si uvědomuji, že jsem se vždy setkávala s tématem psychiky, zdraví a s různými legendami či příběhy (obzvláště v japonské tematice). Nejvíce mě oslovuje téma sebeanalýzy a uzdravení – to mě provází delší dobu, ale v minulé klauzurní práci Zavřu oči a vidím jsem se do tvorby ponořila ještě o něco více.“
Once Upon A Time je série skleněných produktů, které si hrají s předáváním legend a příběhů. Skrze malbu vypráví příběhy symbiózy mezi zvířetem a člověkem, doplněné brusem, který příběhy dodatečně dokresluje.
Inspirace vychází z Kintsugi. Objekty na téma ,home partyʻ, kde se během divoké oslavy rozbijou různé věci. Rozbité kusy se musí společně s úklidem domácnosti dát co nejrychleji dohromady, ale díky zmatku se střepy z různých objektů smísí a vznikají náhle zcela jiné, materiálově i tvaroslovím posunuté objekty.
A jak přívětivý je podle Karolíny obor sklářství pro ženy? „Sklářství je svět sám o sobě a vstoupit do něj je ze začátku náročné pro všechny. Dokud neukážete, že něčemu nerozumíte nebo si lidsky nesednete s ostatními, tak je to samozřejmě náročnější spolupráce. Na druhou stranu jsem nikdy nepocítila jakožto žena nějakou diskriminaci. Snad jen tu silovou – některé věci jsou prostě komplikované na uzvednutí. Vnímám, že každý z nás může přispět skrze jiný úhel pohledu.“
