Četla jsem o vás, že se ráda učíte nové věci. Co všechno jste se musela naučit, abyste mohla začít vytvářet svíčky?
Kdyby to šlo, absolvovala bych nějaké oficiální vzdělání, stejně jako jsem vystudovala včelařský učňák. Jsem šprt, bavilo by mě to a byla bych ráda, že mám naučený postup, o kterém někdo řekl, že je správný. Bohužel u svíček nic takového není. Hlavní bylo pracovat se silikonem, znát jeho druhy a naučit se dělat silikonové formy. Když jsem se začala zajímat o výrobu svíček, které mají nějaký zajímavější tvar než klasické vonné, zjistila jsem, že téměř všechno, co se tu prodává a je vydávané za umění nebo něco navíc, vychází z forem z čínských tržišť. Což mi opravdu extrémně vadí. Tak jsem si řekla, že to takhle nejde, a začala jsem formy dělat sama. Pak jsem se musela naučit pracovat s modely, poznat druhy 3D tisku a materiálů, navázat různé spolupráce. Je to vlastně super příležitost dělat se všemi talentovanými lidmi, které jsem v životě potkala a které obdivuju. A potom jsou tu samotné vosky, vyznat se v nich je práce na celý život. V dnešní době je přírodních vosků neuvěřitelná spousta a každý z nich funguje v každé svíčce jinak.
S jakými vosky jste se tedy nakonec rozhodla pracovat?
Pokud to jde, používám přírodní materiály, ale jsem realistka. Zajímalo mě, jak je to vlastně s potenciální škodlivostí parafínu, protože jsem si říkala, že když jde o vedlejší produkt ropy, tak je to vlastně zero waste cesta, což je mi sympatické. Hodně by mě ale mrzelo, kdyby mě někdo vnímal jako nějakého green washera, takže jsem oslovila Elišku Knotkovou z Balance is Motion, aby mi ohledně vosků udělala rešerši. Chtěla jsem to mít potvrzené od někoho, kdo se vyzná ve studiích víc než já. Ukázalo se, že rozdíl dělá třeba správná délka knotu nebo rychlost hoření, a ta vychází pomaleji, tedy lépe, u přírodních vosků z obnovitelných zdrojů. Samotné hoření je u sojové i parafínové svíčky stejné. Tím pádem mi trochu vadí, když slýchám, že někdo říká, že jsou svíčky netoxické. Často vídám texty o tom, že to je skoro div ne zdravé. Stále je to pálení svíčky, takže je opravdu potřeba vyvětrat, dodržovat nějaká pravidla. Nikdy to rozhodně nebude tak, že se zapálí svíčka a člověk se uzdraví.
Věnujete se i včelaření. Proč jste nešla cestou včelího vosku?
S touhle představou se setkávám docela často. Když zmíním, že jsem včelařka a dělám svíčky, tak dostávám soucitné pohledy ve stylu „má malé děti, tak aspoň dělá něco hezkého“. Každý si totiž hned představí takové ty motané svíčky z pláství. Jenže možná právě proto, že jsem včelařka, tak svíčky ze včelího vosku nedělám. Vím, jak je včelí vosk vzácný, proto ten, který mám, vracím takzvaně zpátky do včel. U svých včel navíc vím, co do nich dávám, snažím se o šetrné léčení, ale jiným včelařům bych tolik věřit nemohla. Vosku na svíčky potřebuju docela dost a včely se někdy léčí strašnými věcmi. To bych fakt pálit nechtěla, parafín je oproti tomu úplná pohodička. Proto včelí vosk nepoužívám, nevím, kde bych sehnala včelaře, kterému bych věřila a který by mi mohl dodávat tolik materiálu, kolik potřebuju. Umím si představit, že bych ze svého vlastního vosku udělala nějakou limitku. Ale můj vosk je tak fajn, že si z něj radši udělám mast, protože jeho kvalita je spíš na kosmetiku než na pálení.
U svíček jsou stěžejní vůně. Jaké máte ráda a s jakými ráda pracujete?
Moje osobní preference ve vůních jsou hodně specifické. Mám ráda toluen, savo, starou lékárnu, plesnivý sklep, chlor, čerstvou výmalbu… Vždycky, když jdu kolem nějaké stavby, tak čuchám. (smích) Ale mám ráda i konvenčnější vůně jako opalovací krém, posečená tráva, muškátový květ, borovice či růžový pepř, asi vždycky budu mít ráda kadidla, táhne mě to do kostela. Co naopak ve svíčkách ráda nemám, jsou vůně jídla. Když se dělá třeba čokoláda nebo perník, to mi úplně nesedí. U citrusů je pak velmi tenká hranice mezi osvěžovačem vzduchu na záchod a svěžím citrusem, tam jsem hodně obezřetná. Kostelní svíčka, co teď chystám, bude pro někoho až moc, půjde o český kostel se vším všudy. Kdybych si měla vybrat ze všech svých oblíbených vůní jednu jedinou, tak to je právě ona.
Vaší signature svíčkou je busta Masaryka. Proč jste se rozhodla právě pro tento motiv?
V jednom obchodě se svíčkami mi kdysi řekli, že se tyhle soškové svíčky nemají pálit. Nechápala jsem to, vždyť mají knot, tak se musí zapálit! Rozhodla jsem se proto oslovit Moniku Martykánovou, která pracuje hlavně s porcelánem, a protože jsem zkrátka vždycky chtěla mít doma bustu Masaryka, nechala jsem si ji od ní navrhnout. Nedělala to podle žádné předlohy, nejde o kopii jiné busty, je to fakt originál a vypadá přesně tak, jak jsem si představovala. Předtím jsem už hodně let koukala po bustě Masaryka po různých bazarech, ale nikdy to nebylo úplně ono. Nechci znít jako nějaký blázen, ale z hlediska „brandingu“ první republiky mi to vždycky přišlo silné. Každý ho zná, ta ikonická hlava je všude, a navíc myslím, že je ze všech našich prezidentů nejfotogeničtější. Na bustu se zkrátka vizuálně hodí.
Chtěla byste téma osobností z naší historie rozvíjet? Máte ještě nějakou další osobnost, kterou byste chtěla zpracovat do podoby svíčky?
Nejčastěji dostávám otázku, jestli bude Hus nebo Palach. U Husa si to asi umím představit, ale muselo by to být zpracované nějak jinak, on nemá nijak zvlášť rozpoznatelnou tvář. U Palacha bych musela mít nápad, jak to udělat tak, aby to bylo mimořádně uctivé. To není snadné a nechci tlačit na pilu. Dlouhodobě se spíš snažím vytvářet vkusné suvenýry, což Masaryk je. Přála bych si, aby člověk nemusel do zahraničí vozit pořád jen Becherovku, nic proti tomu, já mám Becherovku ráda, ale ne vždycky se jako suvenýr hodí. I proto měl Masaryk už od začátku česko-anglický obal. Věřím, že nikdo u nás nechce dělat ošklivé suvenýry, ale málokdo ví, jak na to. Doufám, že se to časem bude zlepšovat, a já u toho ráda budu. Je pro mě důležité i téma česko-slovanské vzájemnosti, tuhle linku chci určitě rozvíjet dál.
Máme podle vás v dnešní době osobnost, ke které lze vzhlížet tak, jak dodnes už přes sto let vzhlížíme k Masarykovi?
V dnešní době asi není možné mít jednu autoritu, která by byla morální a vhodná úplně pro všechny, přece jen o rozdělené společnosti se mluví nonstop. Do jisté míry se to povedlo s prezidentem Petrem Pavlem, tam to vlastně dopadlo a stále dopadá dobře. Já si ho opravdu vážím, hlavně pro jeho práci s menšinami. Máme konečně prezidenta, který se zajímá i o romské problémy, to je pro mě hodně důležité téma. Ale i kdyby tou osobností byl jeden dobrý soused v ulici, co dělá různá setkání nebo dětský den, tak to vůbec není špatné. Někdo jako Masaryk je možná příliš velká ambice a v dnešní době spíš nesplnitelná, podle mého je lepší se orientovat na zdánlivě menší cíle, které ale vlastně nakonec nejsou malé. O tom často přemýšlím – taky si někdy s dětmi říkám, že jim udělám velký výlet, všechno naplánuju, ale ony možná nakonec nejvíc ocení, když jsme doma a hrajeme si s traktorem. Velká gesta pak nejsou možná až tak potřeba jako spíš jakási každodennost, která umí být taky hezká.
Jak se vám daří časově balancovat vlastní tvorbu a mateřství?
Ono to možná vypadá, že mám velké plány a všechno hrozně moc stíhám, ale já většinu času krájím jablka. Děti jsou malé, dva roky a něco přes půl roku, ještě mají obě plíny. My máme obě děti osvojené a o mladší holčičce jsem věděla tři týdny dopředu, přišla k nám dost nečekaně vloni o Vánocích. Letošní rok jsem tedy měla rozplánovaný trochu jinak, ale naštěstí to máme s manželem rozdělené tak, že můžu furt pracovat, nemusela jsem se dílny a svíček vzdávat. Bez jeho podpory by to nešlo. Starší syn hodně spal, takže jsem mohla dělat svíčky, i když byl úplně malinký, balila jsem tehdy Národní divadlo na vánoční večírky. Oba chodí sem do dílny, syn říká, že svíčka voní, a umí lidem říct, že máma dělá v dílně svíčky. Má tady i své svíčky na hraní, mají tady oba zázemí, snažila jsem se, aby dílna byla i takový prodloužený rodinný prostor. Nemohla bych si asi dovolit mít něco, kam se děti v životě nepodívají. Jak finančně, tak by mi to bylo i líto, takhle si tady s nimi někdo může pohrát, zatímco já něco udělám.
Často jako inspiraci zmiňujete vaše dvě babičky, díky nimž jste poznala dvě poměrně rozdílná prostředí. V čem konkrétně se jejich vliv projevuje jak ve vašem životě, tak v tvorbě?
Celý život balancuju mezi Nuslemi a Mělníkem, pořád to v sobě řeším. Mám strašně ráda nízké, ale opravdu ráda si užiju i vysoké. Hodně často jsem měla pocit, že nikam nepatřím, protože na jedny jsem moc prostá, na druhé moc intelektuální. Já si nepřipadám ani jedno, ani druhé. Na jedné straně tam byla touha po Barbie domě, dodnes nenaplněná, na druhou stranu jsem si jako malá myslela, že přece všechny děti chodí každou sobotu do Národního divadla, a pak jsem zněla jako úplný snob, přitom mě jen vůbec nenapadlo, že jiné děti to mají jinak. Dlouho jsem to brala jako nevýhodu, až postupem času jsem se to naučila vnímat opačně – mám od všeho kousek. Dneska už si to dovedu užívat. Můžu udělat svíčku, která je státotvorná jako Masaryk, a naopak pro TIC Brno mohl vzniknout legendární pařez v Kohoutovicích. Vím, že nejsem jediná, kdo má rád velmi odlišné věci a kdo pochází z takhle rozdílných prostředí a rád se na té škále pohybuje. Ale babičky spolu měly dobrý vztah, na chalupě jsme byli všichni dohromady a viděla jsem, že ony dvě si rozumějí. To bylo důležité.
Zmínila jste TIC Brno. Jak jste vybírala motivy svíček v rámci této spolupráce?
Pavilon a orloj bylo zadání. Ještě měl být jeden motiv, ale ten na svíčku nebyl technicky proveditelný. O TIC Brno jsem vždycky slýchala, že jsou to super lidi, tak jsem se nebála říct: „Když se řekne Brno a oheň, tak si vybavím jedinou věc – požár pařezu v Kohoutovicích. Je to meme, má vlastní stránku na Wikipedii, z mé generace a bubliny to zná každý.“ A oni: „Jo, tak super, bereme.“ A to bylo celé. Legendy nelhaly, fakt jsou to skvělí lidi se smyslem pro humor. Ve spolupráci pokračujeme a těším se na další společné projekty.
Je pro vás důležité, aby ve vaší tvorbě nějakým způsobem fungoval humor, někdy vlastně až trochu černý? Zmiňovala jste Husa, Palacha, máte svíčku Národní divadlo… Je to něco, s čím pracujete?
Nemyslím si, že by černý humor byl hlavní motiv. „Zapal to svoje“ zní u Národní divadla vtipně, v tomto případě oheň opravdu něco zastupuje, skvěle to do sebe zapadlo. Byla bych ráda, kdyby se mi věci s humorem a lehkostí dařilo dělat, ale je mi trošku žinantní říkat, že dělám humorné věci. Když to o sobě lidi říkají, tak to většinou nakonec moc vtipné není. Když se to povede, je to určitě dobře, nemusí to být černý humor, stačí trochu vtipu, detailu, lehkosti. Obecně svíčky beru jako určitou platformu pro možnost vyjádření se v nějakém širším kontextu. Symbolika ohně je silná, někdy vesele, někdy závažněji. Svíčka pro mě není jenom kus hořící věcičky. Ale neříkám, že musí mít přidanou hodnotu vždycky. Někdy prostě svíčka jenom voní, jak říká můj syn.
