Schránku Cut jste vytvářela s myšlenkou ukrýt svůj mobilní telefon, na kterém jste během covidu trávila až příliš mnoho času. Jaký význam má pro vás akt skrývání předmětů před sebou samotnými?
KAMILA: Myslím, že někdy nejde pouze říct si „stačilo“, ale je třeba pokyn zhmotnit. Fyzicky jít a přístup k dané věci zablokovat, udělat bariéru, aby nebylo možné jen tak tu věc zase vzít. Když chtěl můj kamarád přestat kouřit, cigarety někomu dal – tím vytvořil krok navíc, který by musel udělat, aby si zapálil. Stejně je to i s telefonem, na kterém jsme podobně závislí. U mě šlo hlavně o to, že jsem telefon začala používat úplně bezúčelně, bezděčně, aniž bych si to uvědomovala. Například při online přednáškách jsem jen tak najela na Instagram a po půlce přednášky zjistila, že netuším co probíráme...
Jak zpětně vzpomínáte na dobu covidovou? Promítlo se období plné restrikcí do vaší tvorby i jinak?
KAMILA: Paradoxně se u mě zavření škol neslo ve znamení studia. Jelikož jsem studovala dvě školy zároveň, měla jsem spoustu online přednášek a projektů, které jsme zpracovávali formou vizualizací, nebo nějak alternativně v domácím prostředí. Pro moji tvorbu to byl čas, kdy jsem pozornost zaměřila na sebe, na svoje myšlenky a pocity. Najednou na to byl prostor. Myslím, že v tomto období jsem se našla, a položila základy tomu, jak tvořím nyní.
Myslím, že můžeme schránku vnímat také v kontextu duševního zdraví a péče o sebe. Koneckonců téma duševního zdraví není vaší tvorbě cizí...
KAMILA: Určitě ano! Vnímám, že aktuálně se této problematice věnuje mnoho designérů, a na téma duševního zdraví vznikají nové produkty. Autoři často reagují buď na témata, která trápí je samotné, nebo na problémy, které vnímají ve svém okolí. Nejen hotový design, ale i samotné sdílení a poukázání na to, že tyto potíže existují, může být přínosem. Může nám pomoci uvědomit si, že na to nejsme sami.
Stále studujete. Vnímáte, že by škola nějakým způsobem podporovala diskuzi o duševním zdraví a péči o něj mezi studenty, nebo se setkáváte s tzv. stigmatem generace sněhových vloček, tedy generace, která je zbytečně přecitlivělá a emocionálně nestabilní?
KAMILA: Vnímám, že se škola snaží vyjít studentům vstříc, k dispozici máme školního psychologa, konají se kurzy nebo workshopy. Sama jsem se takto zúčastnila workshopu od organizace Konsent, který se ve škole konal. Nemohu ovšem říct, že bych se s termínem generace sněhových vloček nikdy nesetkala – často v pejorativní rovině. Osobně však vnímám, že jsou tak označováni lidé, kteří se nebojí ozvat, když jim něco vadí nebo nevyhovuje. A to považuji za důležité, ať už v běžném životě, v zaměstnání nebo ve vzdělávání. Nemyslím si tak, že by „vločky” potřebovaly zacházení v rukavičkách, jak to bývá často podáváno. Spíše si myslím, že jde o potřebu více lidského přístupu.
Kdybyste vytvářela objekt, který by cíleně pomáhal lidem, jak by vypadal? Jakými problémy by se zabýval?
KAMILA: Stále osciluji někde mezi designem a volnou tvorbou, takže nemohu říci, že bych měla v hlavě plány na výrobu konkrétních produktů. Momentálně mě však zaujala myšlenka vlastnictví našich těl nebo osobnosti. Jak mám jako žena vypadat? Jak se mám chovat? Co například validace nás samých nebo okolí na základě sociálních sítí? Jak se měníme, abychom zapadli? Jak bychom měli vypadat, abychom vyhověli okolí? Patříme ještě sami sobě, nebo už někomu jinému? Právě nad těmito otázkami přemýšlím a ráda bych je nějakým způsobem promítla i do své bakalářské práce.
Ve své tvorbě jste se také několikrát věnovala otázkám sexismu či rovnoprávnosti. Je podle vás důležité otevírat taková témata v designu?
KAMILA: Myslím, že je důležité se těmto otázkám věnovat nejen v umění a designu, ale i obecně. Bohužel, i dnes je to stále aktuální téma, což potvrzují i ohlasy, které dostávám na své práce – lidé se s nimi často ztotožňují. Jsem toho názoru, že dokud tato problematika bude ve společnosti rezonovat, nikdy nebude zbytečné ji znovu otevírat.
Co vás vede kreativním procesem?
KAMILA: Reaguji na aktuální témata, která se mě dotýkají – zásadní jsou pro mě prožitky, vzpomínky a dění kolem. Tyto pocity se snažím zpracovat buď zhmotněním své frustrace do objektu či instalace, v podstatě formou arteterapie, anebo designem, který aktivně řeší problém, jako právě třeba Cut. Vždy začínám moodboardem a rešerší, kladu si otázky a hledám cesty, kterými se už vydali jiní, abych našla tu svou. Postupně formuluji zhmotnění své práce. Je to dlouhý proces, ale od začátku do konce mě nesmírně baví a naplňuje.
Aktuálně studujete v Ateliéru skla na UMPRUM, ale máte vystudovaný i Kov a šperk na Sutnarce. Jakým směrem vás to momentálně táhne?
KAMILA: V poslední době mě to stále více táhne k experimentům se sklem, jeho zpracováním a materiály používanými pro jeho povrchové úpravy. Například jsem si zamilovala vysoký smalt a během léta jsem strávila spoustu času kombinováním materiálů, vytvářením vzorníků a objevováním nových způsobů práce se smaltem. Ráda také pracuji s kontrastem mezi pevným sklem a měkkou látkou nebo nití. Zároveň mě ale láká návrat ke kovu, zejména k mosazi, kterou jsem si oblíbila právě během studia. Obecně mě baví přistupovat k materiálům tak, jako bych s nimi pracovala poprvé, zkoumat jejich chování a možnosti, které mají.
Inspiruje vás Praha, kde momentálně studujete?
KAMILA: Prahu miluji a myslím, že mě inspiruje hlavně svou náladou, cítím se tady doma. A nejen v Praze mám ráda nacházet podněty k tvorbě v maličkostech, často jsou to barvy nebo struktury. Nicméně myslím, že na mě má hlavně vliv společnost, ve které se pohybuji. Inspirativní je také prostředí školy, ateliéru, společné výstavy či akce, které v rámci studia navštěvujeme.
Prozradíte, na co dalšího se od vás můžeme těšit?
KAMILA: Právě dokončuji přípravy svých Maršmelounů na výstavu Talente, která se bude konat začátkem března v Mnichově. Zároveň pracuji na své bakalářské práci, kterou budu prezentovat začátkem léta. A v neposlední řadě finišuji spuštění svého webu. Na něm brzy najdete přehled mých realizací (pozn. redakce – Kamilu prozatím hledejte na jejím Instagramu). Mám před sebou spoustu práce, ale těším se, až to vše budu moci sdílet!
