Tvoje tvorba je široce rozkročená od práce pro velké značky až po unikátní kusy na hranici užitého a volné umění. Jak bys sám sebe profesně definoval?
IVO: Řekl bych, že jsem designér, který se zaměřuje spíše na individuální sběratelské kusy než na sériovou výrobu. Zajímají mě věci, které mají osobnější rozměr, nejsou jen užitečné. Jsou založeny na emocích a jejich předávání. Vedle vytváření těchto předmětů ale navrhuji i interiéry a instalace, příležitostně pak sériové produkty. Ke každému projektu ale přistupuji specificky a nerámuji si je do jednotlivých kategorií. Není to pro mě důležité.
Primární je pro mě kvalitní zpracování a dobrý koncept, který drží celek pohromadě.
Design jsi studoval už na střední škole v Brně, pak jsi pokračoval na pražskou UMPRUM…
IVO:… je to tak, už to dělám deset let.
Jak se za tu dekádu tvůj pohled na studium designu proměnil? A máš srovnání se zahraničím?
IVO: V Brně jsem vlastně teprve objevoval, co to design je, a moje představa byla hodně spjatá s průmyslem. Až na vysoké škole jsem si uvědomil šíři oboru a jeho možnosti. Moje začátky v ateliéru produktového designu na UMPRUM byly trochu složitější. Tehdy se nám sešla řada zadání pro velké firmy, takže byly hodně sešněrované, nebyl tam prostor pro nějaký osobní přístup. Ve druháku jsem proto přeběhl do ateliéru textilu, a ve třeťáku do Dánska na Royal Danish Academy, kde jsem studoval keramiku a sklo. To byl pro mě zlom.
V čem je tamní systém výuky jiný?
IVO: Semestr je tam rozdělený do dvou úkolů. K oběma jsme měli vždy cca týden až dva trvající praktické a teoretické kurzy, k tomu jsme měli některé dny výuku a některé naopak volné pro tvorbu. Forma výuky byla hlavně bloková, což má samozřejmě výhody i nevýhody. Navíc je tam přesně daný plán pro všechny tři roky studia, takže dopředu víš, co budeš dělat za projekt.
Na základě vlastních zkušeností i zkušeností spolužáků si ale myslím, že je na tom umprumka dost dobře, i když by šlo řadu věcí zlepšit. Postupně jsem pochopil, že škola ti vytváří podmínky a možnosti, ale jestli je využiješ a jak s nimi naložíš, je na tobě.
Opakovaným tématem mezi studujícími byly v posledních letech spolupráce školy s různými firmami. Studující dostávají školní zadání, které je zároveň zakázkou pro firmu, s jejímiž hodnotami třeba nemusí souhlasit. Jak tenhle problém vnímáš ty?
IVO: Na to se můžu podívat jen optikou katedry designu. Nevím, jak to probíhá na katedře užitého nebo volného umění, ale zpětně si myslím, že je to zajímavá jednorázová zkušenost. Problém je, když se to opakuje. Právě spolupráce s firmami byla hlavní náplní prvních tří semestrů mého studia, kdy se student musí hodně přizpůsobit estetice a možnostem zakázky a nemá prostor pro hledaní vlastního vizuálního jazyka, nebo obecně výtvarného výrazu.
Zároveň se ale díky těmto projektům náš ateliér mohl opakovaně dostávat na výjezdy do zahraničí. Jsou spolupráce, které ti mohou a nemusí vyhovovat a v ideálním světě by mi dávalo smysl, aby podobné zadání bylo na dobrovolné bázi.
Souhlasím, že v době podfinancovaného vysokého školství je fajn, když mohou soukromé peníze pomoci ateliérům a studentům výměnou za nějakou porci jejich kreativity a čerstvého pohledu na věc. Byl jsi za zakázku nějak ohodnocený i ty jako individuální student?
IVO: Já byl vybrán do finále s pěti studenty pro práci na zakázce pro značku Dr. Oetker. Podepsali jsme tehdy dohodu o mlčenlivosti a dostali odměnu v řádu jednotek tisíc. Je potřeba říct, že nešlo jen o návrh produktu, ale taky s námi natočili řadu videí a propagačního materiálu. Naše tváře se tak staly součástí jejich PR. Dva roky po zadání naše nápady dotáhli k realizaci a videa s námi se znovu objevila na jejich stránkách, aniž by nám dal někdo vědět předem. Tohle vnímám jako chybu školy. Myslím, že by měla víc dbát na podmínky spoluprací, lépe si chránit nakládání s vlastní značkou a se studenty. V tomhle kontextu pak chápu, když někteří studující získají pocit, že je škola takový malý korporátní lovebrand, pro který spíše pracují, než v něm studují.
Pojďme se dostat od školy zpět k tobě samotnému a tomu, co děláš ty. Opakovaně se vracíš k tématu jídla. Tvoje bakalářská práce se týkala řemeslné výroby chleba. Soupravu na jeho pečení jsi ručně vyráběl na kruhu a doplňoval dřevěnými objekty. Téma jídla bylo stěžejní i u diplomky. Zároveň se tam opakuje motiv řemesla, řekl bych, že i nějaké pomalosti, skoro až rituálnosti, a fyzické práce s materiálem.
IVO: Je to tak, a vychází to z mojí osobní teorie, kdy jsem přesvědčený o tom, že ve chvíli, kdy se člověk materiálu věnuje manuálně, nějak ho opracovává, dává mu svůj čas a energii, tak to lze z jednotlivých objektů cítit. I proto mi dává smysl jít cestou sběratelských kusů, kdy můžu kolekcím věnovat čas a péči, a dotáhnout je do podoby, se kterou jsem spokojený.
Manuální práce vztahující se k jídlu pak ovlivnila i tvoji diplomovou práci?
IVO: Hlavním motorem pro diplomku byla jednoduchá myšlenka, kdy jsem chtěl zkusit vytvářet věci jinak, než se normálně dělají. Chci dělat design, který není obecným řešením pro všechny a na všechno, ale který dává smysl v konkrétní situaci a kontextu.
Cooking the Craft je vlastně tematický projekt. Jde o sbírku vjemů, nápadů a podnětů od řady lidí. Prvotní inspirací pro podobu diplomky byl František Skopec a jeho kuchařský um a nápady. Zásadní ale byly i konzultace se Štěpánem Růžičkou a Matějem Poláchem, Ivanem Pokorným a Bárou Štefánkovou, kteří přicházeli s řadou nápadů. Oskar Koutný mi udělal skvělou grafiku, Alex Gnidiaková mi ušila obleček. Prostě jde o práci řady lidí, kterou jsem zcelil do kolekce.
Nešlo tedy jen o to vytvořit sérii nádobí, ale celou situaci, možná až na hranici performance?
IVO: Víceméně ano, od začátku jsem to chtěl pojmout trochu megalomansky a vytvořit kompletní hostinu. Skrze společné kamarády jsem se dostal k Františkovi Skopcovi, který byl ochotný do toho se mnou jít. Hned na prvním setkání řekl: „Uvařit večeři je to nejjednodušší. Pojďme tam najít nějaké téma, které skrze jídlo budeme prezentovat.” Z toho pak postupně vzniklo ohledávání vztahu mezi jednotlivými řemeslnými postupy.
Zároveň jsi nepracoval jen s tradiční technologií výroby, ale vytvářel vlastní materiálové inovace. Často za cenu náročných experimentů. Co tě k tomu vedlo?
IVO: Je tam například talíř, který vlastně moc technologicky nedává smysl, protože jde o kombinaci hlíny s porcelánem, které mají různou křivku smršťování, takže bylo náročně jej vyřešit tak, aby fungoval a nepraskal. Ve velké výrobě nesmysl, ale jako materiálový experiment to pro mě byla skvělá zkušenost. Baví mě sledovat materiálové proměny a hledat nové cesty.
Jaké pro tebe bylo vidět skupiny lidí používat tvoje nádobí během večeří, ať už na UMPRUM, nebo na Designbloku?
IVO: Pro mě bylo hrozně hezké vidět, jak to celé proběhlo a dopadlo. Výsledné menu bylo promyšlené do detailu a spolu s nádobím dávalo smysl jako celkový zážitek. Věřím, že to v té práci je cítit a že právě proto má Cooking the Craft takovou odezvu.
Studium máš čerstvě za sebou, teď tě čeká období, které řada lidí označuje z hlediska kariéry za zásadní a zároveň nejtěžší. Jakým směrem se chceš ubírat dál?
IVO: V nejbližší době bych se rád dostal na zahraniční stáž a na chvíli zase vyšel z české bubliny. Z dlouhodobého hlediska bych rád pracoval na kolekcích, z nichž by část mohla být vyráběna sériově, ale jádro mé tvorby bych chtěl udržet v malých sériích založených na manuální práci. Jestli se tím ale dokážu uživit, to netuším. Cesta k tomu, aby se člověk prosadil, je náročná. Zároveň je v Česku málo lidí, kteří umí podobnou práci docenit.
A jaké je tedy v designu odvětví, kterým se dá uživit?
IVO: Interiéry. Což je práce, kterou mám taky moc rád a baví mě je vymýšlet. Dávat místům vlastní, specifickou energii.
Proč myslíš, že lidi u nás design neumí docenit?
IVO: To, co dělám, je relativně drahé, a ne každý si samozřejmě může dovolit utrácet. Nedávno jsem se bavil s pár lidmi ze zahraničí a sdílíme z českého designu podobný pocit, totiž že je tu řada šikovných lidí, kteří dělají hezké věci, skvěle je nafotí a prezentují… ale to je všechno. Možná, že pak lidi neumí design docenit, právě proto, že vidí jen estetiku.
Jaký přístup ti tedy na naší scéně chybí?
IVO: Není u nás mnoho tvůrců, kteří by šli na hranu nějaké kontroverze, nebo dělali věci s přesahem, nebáli se kritizovat současný stav, nebo přinášeli vlastní témata. Všichni pracují tak nějak na jistotu a tvoří hezké věci. Chybí tu různorodější přístup.
Napadá tě někdo u nás, kdo tu různorodost zastupuje?
IVO: Takové věci dělají třeba Eda s Matějem (Eduard Herrmann a Matěj Coufal). V Holandsku je třeba řada kolektivních studií, kdy se věci vytváří na družstevním přístupu, u nás nic takového není. Všichni si tvoří vlastní značku a vymezují pískoviště, jen výjimečně spolupracují.
Vlastně si myslím, že by v Česku klidně mohlo vzniknout něco jako IKEA. Máme na to skvělé zázemí průmyslu, spoustu talentovaných lidí, ale chybí nám chuť ke spolupráci, která by umožňovala vznik větších projektů. Přesto si myslím, že nějaké alternativní přístupy k designu a výrobě jsou budoucnost oboru…
IVO JEDLIČKA
Ivo Jedlička, designér, tvůrce a čerstvý absolvent produktového designu na pražské UMPRUM. Pro jeho tvorbu je typická hravost, zkoumání materiálů a hledáním nových kontextů. Krom produktového designu se věnuje volné tvorbě, instalacím a nejrůznějším odvětvím kreativního světa. Především se zabývá vytvářením unikátních návrhů, které sám realizuje.
