TEREZIE FOLDYNOVÁ
Pro vaši tvorbu je typický experiment, formální boření konvencí, ale i určitá hravost. Jakým způsobem jste se rozhodla k fotografii přistoupit na výstavě Darkroom in The Garden and The Garden in The Darkroom v GVUO?
TEREZIE: Experimentální rovinu u mne většinou vyplňovala technika koláže. Později jsem se jako lektorka workshopů v Galerii Díra začala zabývat také speciálními technikami, zejména strukáží nebo fokalkem, a ekologickým zpracováním světlocitlivých fotografických materiálů včetně zkoumání možností techniky fytogramu. Výchozím bodem výstavního projektu jsou výsledky z těchto experimentů. Pokouším se zde o dialog mezi zdánlivě protichůdnými místy - zahradou a fotografickou temnou komorou. Je to vlastně poprvé, co se takto intenzivně věnuji samotnému procesu vzniku díla souvisejícího se sebeočistou, jejíž analogii spatřuji ve fytoremediaci rostlin, v jejich schopnosti čistit kontaminovanou půdu.
Doprovodný text k výstavě vás nazývá "filosofující autorkou"? Co si pod tím máme představit? Nabízí se totiž otázka, zda ve své podstatě není každý umělec filosofující autor?
TEREZIE: Nemyslím si, že by filosofie měla být nutně východiskem každého tvůrce, ačkoli v rámci interpretace díla to možné je. Pro mne jsou v tvorbě klíčové úvahy o mýtu, jeho aktualizacích v současném světě a v neposlední řadě také o mýtotvorné povaze fotografického média, zvláště pak v rovině klasické analogové fotografie.
Vaše výstava v GVUO probíhá v rámci relativně čerstvého konceptu, který má za cíl poskytnout prostor mladé a střední generaci umělců z Ostravy a vyzdvihnout jejich talent. Vy sama jste fotku studovala také v Ostravě. Vidíte v tvorbě svých kolegů, resp. i ve své tvorbě rozdíl daný právě místem, kde žijete? Je ostravská fotka odlišná například od pražské?
TEREZIE: Na to není jednoduchá odpověď. Každé město i místo je něčím specifické a s neustále měnícím se kontextem se postupně mění i jeho charakter. Asi nedokážu říct, čím je ostravská fotka charakteristická. Co mi vždy přišlo na zdejší kulturní scéně autentické, je prostupování a vzájemné sdílení napříč různými oblastmi. Centrum Ostravy není příliš velké a všude je to kousek, což má jednu velkou výhodu - všichni se tady známe a potkáváme se na nejrůznějších akcích, ať už jde o básníky, hudebníky, fotografy či výtvarníky. Pro tvorbu je tohle pravidelné prostupování různorodého neuvěřitelně podnětné.
Dnešní doba je obecně díky sociálním sítím extrémně propojená. Lze ještě vůbec říct, že nás definuje místo původu? Nepřebírá pomalu tento vliv spíš typ lidí či umělců, které sledujeme na Instagramu?
TEREZIE: Instagram nemám, ale spravuju galerijní účet Díry, takže ten kontakt tam je alespoň jeho prostřednictvím. Ano, originalita a specifičnost místa původu se tímto u mnohých autorů značně zastírá. Jestli jsme se dříve trápili tím, že všechno už bylo, tak teď se to „všechno“ díky sociálním sítím multiplikuje. Má to přirozeně své pro i proti. Z pozice kurátorky a lektorky v tom spatřuji spoustu výhod. Jako autor jsem si vědoma, že „statusem offline“ sice hodně ztrácím, ale zároveň i získávám.
Vaše práce je hodně propojená s přírodou, ale i s městem a jeho industriálním charakterem. Co se vám fotí snáz? Příroda nebo město?
TEREZIE: Město i přírodu vnímám jako dva velmi podobné a vzájemně se prostupující organismy. Nehledám mezi nimi rozdíly, ale společné rysy. Na každém větším městě mě vždycky lákala jeho periferie a člověkem opuštěná, „hluchá místa“, která si příroda postupně bere zpátky. Zahrada, ta její divoká verze, stále více prosakuje do mé osobní mytologie. Ve své tvorbě se jí zabývám stále častěji, protože je pro mne úložištěm rodinné paměti, ale i místem přírodních procesů, které mě opakovaně uvádějí do naprostého zenu.
Věnujete se jako umělec i komerční tvorbě?
TEREZIE: Čas od času. Ráda se věnuji knižní ilustraci.
Česká republika zásadně zaspala. S ředitelem GVUO v Ostravě Jiřím Jůzou nejen o tom, proč zde poslední samostatná galerijní budova vznikla před 100 lety
Před rokem jsme s ředitelem Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) Jiřím Jůzou probíhali témata spojená s touto významnou institucí. Nedávno jsme si dali „opáčko“, při němž jsme bilancovali.
TEREZA SAMKOVÁ
Vaše výstava Axonometrie bytí je součástí cyklu GEN, který představuje mladou ostravskou uměleckou scénu. Jaké obrazy byly součástí výstavy?
TEREZA: Obrazy, které byly součástí výstavy, navazují na mou dosavadní tvorbu a zabývají se prostorovým uspořádáním viděného a vnímaného vnějšího světa. Jedná se o prostor intimní, přírodní a architektonický. Tedy prostor, který se snaží definovat podstatu lidského bytí.
V textu k výstavě se píše, že v DNA současné ostravské scény je přirozeně přítomná hra, kreativita i experiment. Máte pocit, že je to vyloženě typické právě pro Ostravu a proč?
TEREZA: Tím, že nemám přímou zkušenost s uměleckou scénou jinde, je pro mě těžké toto jednoznačně posoudit. Ovšem, myslím si, že Ostravská scéna kumulující se kolem Fakulty umění je v něčem ojedinělá, cítím v ní více existencionální rysy, vzhledem k historické vydělenosti Ostravy jako průmyslového města. K současnému umění celkově - současné vizuální umění se ve své podstatě vyznačuje snahou o nalézání nových forem a experiment je tak přirozenou součástí tohoto hledání.
Vy jste studovala malbu právě v Ostravě, pocházíte ze Slezska. Prostupuje do vašeho díla váš původ?
TEREZA: Myslím si, že se v každém člověku určitým způsobem propisuje jeho původ - a to ať vědomě či nevědomě. Formování člověka prostředím, ve kterém se narodil a ve kterém se nachází, je zcela přirozené. Ovšem nemyslím si, že by to u mě bylo nějak zásadní a formovalo to mou práci. Pracuji s fragmenty každodenně viděných vizuálních podnětů, které pojím hlavně s osobní existencí, žitým životem a časem, nehledě na místo. Ale tím, že se někde pohybuji a žiji, tím se tam prostoupení místa dostane chtě nechtě.
Současné práce mísí malbu i kresbu, jsou hodně snové, přesto obsahují i přísné linie architektury. Co je pro vás hlavní inspirace?
TEREZA: Jak jsem již nastínila v předchozích odpovědích, hlavní inspirací je každodennost. To co vidím, vnímám a prožívám. Například práce na zahradě a domě, chůze - v přírodě, doma, ve městě. Člověk v kontextu přírody a osobního místa, člověk v kontextu vztahu k sobě a k druhým. Nalezené předměty a jejich kompozice, světlo a stín. Vše.
Je samozřejmě také více obsahových linií, které se s tím pojí i nevědomě. To, o čem přemýšlíme, jaký máme postoj a přístup k životu. To vše se jak do procesu tvorby, tak do jeho konečného ustálení, v určitých životních fázích, zrcadlí. Co se týče práce s inspirací při budování obrazu (skládání vrstev barev a jednotlivých jemných prvků), má na mě dlouhodobý vliv proces sběru informací, jejich následné propojení a vrstvení. Další nedílnou součástí je kresba jako médium, které beru jako základ.
Máte pocit, že je ostravská scéna nějakým způsobem izolovaná nebo v umění podobný regionalismus nefunguje? Daří se vám dostat do povědomí i mimo Ostravu?
TEREZA: Ostrava má samozřejmě jiný habitat, než třeba Brno nebo Praha. Nemyslím si, že by to bylo v dnešní době tak znatelné, alespoň ne pro mladší generaci autorů. Snažím se, ale nedokážu posoudit, jestli se mi to daří.
Daří se vám oslovovat sběratele? Jak těžké je dnes se uživit uměním?
TEREZA: Daří i nedaří. Je to tak na půl. Rozhodně bych nemohla říct, že se čistě osobní tvorbou mohu živit. Vždycky by samozřejmě člověk mohl ohnout hřbet a snažit se malovat obrazy "aby se líbily", ale to bych už nezvládla. Potřebuji volnost a dělat věci tak, jak mi dávají smysl, díky kterému můžu zkoumat a rozvíjet osobní mytologii tvorby dál.
Aby se člověk mohl živit uměním, tak je vše rozhodně o tvrdé práci. Ani toto ale bohužel nemusí stačit. Je důležité se umět i prodat, být vidět. O sobě můžu říci, že nejsem ten typ, který by v tom vynikal a věřím, že spousta dalších umělců to má podobně. Navíc je určitě důležitá i velká kapka štěstí. Je spousta skvělých autorů, kterým se to nedaří a přitom by si to zasloužili.
GVUO se dlouhodobě snaží o podporu mladé scény. Jak je to pro vás důležité a existují i jiné příležitosti, kde v regionu představit svoji tvorbu?
TEREZA: Podporovat mladou uměleckou scénu je rozhodně skvělé v jakémkoliv ohledu a myslím, že tím mohou růst obě strany - umělec i instituce. Možnosti vystavovat v GVUO si velmi vážím. Dalších příležitostí je zde spousta, ať už v menších galeriích nebo zavedených výstavních institucích. Ostrava má v tomto ohledu velký potenciál.
GVUO GEN*
Galerie výtvarného umění v Ostravě otevírá prostor, historicky známý jako přednáškový sál, krátkým nezávislým intervencím a projektům umělkyň a umělců mladší a střední generace. Cílem je vytvoření laboratoře pro experiment, hru a kreativitu, která je přirozeně přítomná v tvorbě nejmladší generace silné ostravské scény. Koncepce rozvine dlouhodobou spolupráci s Fakultou umění Ostravské univerzity a nabídne možnost studentům vstoupit do uměleckého provozu.
