Nosným tématem našeho minulého rozhovoru byla například historická budova galerie, která bude přespříští rok slavit 100 let od svého otevření. V souvislosti s ní nejde nezmínit připravovaná přístavba, kterou pro výstavní účely navrhl architekt Josef Pleskot. Jak nadále probíhají přípravy stavby? A jaký osud stihl galerijní kavárnu, která minulé léto hledala svého provozovatele? S Jiřím Jůzou jsme se samozřejmě dotkli také programových bodů galerie – aktuální výstava kontroverzní polské umělkyně, slovenského technologického experimentátora i tamní konceptualistky rozhodně stojí za příjemný podzimní výlet do slezské metropole, která, ač částečně stále odklízí škody po ničivých povodních, neztratila nic ze svého industrálního lesku.
Bílý stín Josefa Pleskota
Jelikož jsem měla tu čest vést s vámi rozhovor skoro přesně před rokem, rovnou navážu - ústředním tématem byla budova GVUO, která je architektonicky významná, ale svou výstavní kapacitou nedostačuje potřebám galerie. V jakém stavu je nyní návrh na přístavbu galerie od architekta Josefa Pleskota?
JIŘÍ: De facto jsme ve stejném stavu jako minulý rok. Užili jsme si ovšem i optimistického stádia, protože se v Moravskoslezském kraji podařilo vyřešit urgentní problém v oblasti kultury, kterým je vědecká knihovna, tzv. Černá kostka. Projekt je hotový, zhotovitel je vysoutěžený a brzy by se mělo poklepat na základní kámen. Samozřejmě kraj má kolem toho nějaké starosti, ale pro nás to byl hlavní „problém“, který bránil v rozvoji naší galerie, respektive té přístavby. Jakmile bude stavba knihovny spuštěná, bylo nám přislíbeno, že se kraj bude zabývat také přístavbou Domu umění. Současnou situaci naší galerie rád přirovnávám k příměru sedmičlenné rodiny žijící v bytě 1+1. Tak si myslím dovede každý představit, jak málo prostoru máme.
Jaké kroky v tomto ohledu podnikáte v galerii?
JIŘÍ: My určitě nespíme, při svých dovolenkových cestách obhlížíme nejrůznější vzory a zamýšlíme se, jak tu přístavbu uchopit z hlediska programu. Návrh od pana architekta Pleskota je stále ve hře a je platný i v rámci dispozic a kapacit. Je tak nadčasový a nesmírně inteligentní, že v tomto směru není potřeba nic měnit ani po letech. Přístavbu galerie jsme si přáli ke stoletému výročí jejího založení, které bude v roce 2026. Do té doby se určitě nic nestihne postavit, nicméně doufáme, že budeme moci alespoň poklepat na základní kámen.
Jaké zahraniční příklady vás při cestách nejvíce zaujaly, respektive jaké vám připadají nejvíce adekvátní právě pro ostravský kontext?
JIŘÍ: Už na začátku jsme stáli před několika modely, jak k tomu přistoupit. Jedním z nich je spektakulární budova, kde architektura zásadním způsobem dominuje. Příkladem je Guggenheim muzeum v Bilbau nebo Židovské muzeum v Berlíně. Na druhé straně spektra pak stojí příklady utilitárních staveb. My jsme navíc v těsné blízkosti kulturní památky, kterou naše galerie je, na to je také potřeba brát zřetel. Naší snahou bylo skloubit obojí a myslím, že se to podařilo. Je navržen takový, řekněme městský palác, který Dům umění sice převyšuje, ale zároveň mu vytváří dobrou siluetu. Zadání samozřejmě nebylo jen vizuální, bylo potřeba splnit nároky vnitřního provozu, depozitářů a návštěvnického standardu. Jsem přesvědčený, že díky architektovi Pleskotovi se to podařilo.
Jsme samozřejmě na malém území, kde nelze postavit instituci s desetitisíci metry čtverečních výstavní plochy. Ale i malé stavby mohou být zajímavé, a jsou. Nedávno jsem byl v Mnichově a musím přiznat, že jsem se zastyděl.
Kvůli čemu?
JIŘÍ: Když jsem viděl, jaké budovy pro výtvarné umění tam stihli za posledních dvacet let postavit, tak jsem jen zíral. Samozřejmě, že Mnichov je významně větší město než Ostrava, a ještě významněji bohatší, ale i přesto je to úctyhodné. Je na tom vidět, že podobné činnosti dávají smysl nejenom městu, ale také lokální spolkové vládě.
Držím vám palce, aby vše vyšlo a budova Bílého stínu se skutečně postavila. Byla by to po sto letech první stavba, která by na našem území vznikla čistě za galerijním účelem.
JIŘÍ: My jsme si drželi dlouhá léta palce s Plzní, kde také čekali na galerijní budovu. Nejde o to, kdo bude první, ale o to, aby se ten precedent stal. V Plzni se jim to bohužel úplně zhroutilo. V současné době tam namísto nové budovy připravují rekonstrukci lázní, což je vždy poměrně problematické. Tak teď držíme palce Českým Budějovicím, kde se řeší projekt novostavby Alšovy Jihočeské galerie u příležitosti jejich výhry v kandidatuře na Evropské hlavní město kultury pro rok 2028. Věříme, že ukážou zbytku republiky, že to není jen náš problém, ale že se jedná o obecný problém, kterým Česká republika zásadně zaspala.
Káva, knihy a experimentální prostor pro mladé umělce
Samotná historická budova galerie se signifikantní cihelnou fasádou v duchu modernismu slouží galerii od roku 1926 až dodnes. V minulých letech proběhlo několik zásadních rekonstrukcí – stihli jste již vyčistit i fasádu, nebo na návrat svého lesku stále čeká?
JIŘÍ: Rekonstruovali jsme sklep a střechu, takže dům je shora i zespodu v pořádku. Uvnitř je plně klimatizovaný a kvalitně osvětlený, tudíž splňuje veškeré výstavní standardy. Co nás ještě čeká, je obvodový plášť, který jsme měli v plánu sanovat. Protože se ale jedná o památku, která by si do jisté míry měla zachovat jakýsi pocit historicity, a protože je čištění fasády ekonomicky nákladným procesem, prozatím jsme tento krok odložili.
Součástí provozu galerie je i prostor pro kavárnu, který, jestli si to pamatuji správně, se vám nedařilo zaplnit. Změnilo se něco, nebo stále hledáte vhodného provozovatele?
JIŘÍ: Ano, podařilo se nám to. Opět se ale vrátím k metafoře bytu 1+1. V rámci tak malých prostor, které má kavárna k dispozici, nelze ulovit mnoho zajíců. Uživit kavárnu otevřenou šest dní v týdnu minimálně po osmi hodinách denně proto v takových podmínkách není možné, proto nás současný provozovatel po roce opouští a my již nebudeme hledat nového. Má to i další aspekty – protože je dům kulturní památkou, nemůžete uvnitř dělat přílišné intervence, navíc naše výstavní plochy nejsou tak velké, aby návštěvníka vyčerpaly natolik, že mu nezbude nic jiného než si tu kávu dát. Navíc se nacházíme v centru města, takže všude okolo je množství jiných kaváren. I vzhledem k tomu, že provoz Domu umění bude příští rok na pololetí přerušen, jsme si řekli, že hledat nového provozovatele nedává v tuto chvíli smysl.
Co bude s tím prostorem teď?
JIŘÍ: Rozhodli jsme se ho transformovat na book-shop a muzejní shop. Chceme jít cestou, kterou si můžeme zajistit v rámci vlastních sil a personálu. Můžeme ho pak rozvíjet po vzoru některých knihkupectví a udělat tam mikro nabídku občerstvení – kávy a dortíků. Ale to uvidíme. Chceme se teď zabývat interiérem přízemí jako celku, vydefinovat si jeho nové funkce a udělat menší soutěž na návrh komplexního řešení. S tím souvisí i problematika jednoho přízemního prostoru, který se historicky nazýval přednáškový sál. Od otevření v roce 1926 se tam konaly přednášky a další společenské akce, v současnosti sloužil jako multifunkční výstavní místnost. Měli jsme vizi prostoru, který by se zabýval kreativitou, dětskou hernou a tak podobně. Velmi nerozvážně jsem tam nadefinoval příliš mnoho funkcí, navíc jsme díky tomu přišli o 130 m² výstavní plochy, která nám hodně chybí. Takže z dvoupokojového bytu se stal byt jednopokojový.
Jaké máte s bývalým přednáškovým sálem plány nyní?
JIŘÍ: Chtěli bychom tam pořádat velmi krátké, až punkové a „low-costové“ intervence mladých umělců a studentů napojených na ostravskou Fakultu umění. Díky novým studijním programům se navíc nabízí významné spojení se studijním programem Produkce v kulturních a kreativních odvětvích. Chceme ten prostor dát k dispozici mladým lidem, kteří mnoho možností, jak se prezentovat, nemají. Nám to na druhou stranu přinese nový život do instituce, navíc se tam mimo krátkodobých výstav mohou dít i různé workshopy s mladými umělci.
V jaké jste fázi? Vyjednáváte již nějakým způsobem s Fakultou umění?
JIŘÍ: My o tomto projektu mluvíme již dlouhodobě. Mnozí z nás se aktivně účastní výuky, v podstatě u nás dlouhá léta probíhají studentské prezentace, ale ty by se právě mohly rozšířit také o výstavní formu a různé eventy. Možností je řada a jsem přesvědčen, že to Domu umění i širšímu ostravskému okolí velmi pomůže. Pro studenty je to důležitá zkušenost – ne to, že vystavují v Domě umění, ale právě to, že svá díla pověsí na velké bílé stěny. Konfrontace s tím prostředím může být někdy bolestivá, ale je velmi přínosná. A v Ostravě takových prostor, kde si studenti mohou hrát a experimentovat, zase tolik není. Velice dobře nám to může fungovat se zapojením oboru produkční činnosti, který fakulta také nabízí.
O jakém oboru mluvíte?
JIŘÍ: Je to magisterské studium produkce v kreativních odvětvích, které se týká nejenom výtvarného umění, ale také hudby. Takže se v tom prostoru mohou dít i nejrůznější hudební záležitosti.
Pařížská knižní tvorba Toyen
Na jaře v galerii proběhla významná výstava knižní tvorby Toyen. Jak byste ji vyhodnotil?
JIŘÍ: Výstava měla přes deset tisíc návštěvníků. Z tohoto pohledu jsme nesmírně spokojení, protože byla poměrně komorní. Ačkoliv se nedala srovnávat s výstavou Toyen ve Valdštejnské jízdárně, představila její úžasnou knižní tvorbu, která není tak známá jako malířská. Nechci ji ale příliš chválit, protože jsem byl v té výstavě i osobně, řekněme spolukurátorsky zapojen. Byl jsem ale velmi spokojen s instalací, která byla dynamická a vizuálně zajímavá. Ono totiž není jednoduché vystavovat knihy, kterými nemůžete listovat, protože jsou zabalené ve škatulkách a chráněné jako zlato. Ony jsou pravým zlatem, jelikož poukazují na významné období Toyen a jsem velmi rád, že nám jejich akvizice obohatila sbírkový fond. Umožňuje nám to ho mezinárodně kontextualizovat. K výstavě vznikla úžasná kniha Roberta V. Nováka, která byla součástí instalace. Lidé jí mohli listovat a vidět to, co nemohli vidět v ostatních knihách.
Rád na výstavu vzpomínám. Ještě k ní teď vznikne vzpomínkový film ve spolupráci s Janou Chytilovou, které se podařilo zachytit emoci výstavy. Rozhodně tedy bude na co vzpomínat. Ty knihy byly předtím vystaveny také v Ludwig Museum Koblenz, kde jsme dostali velmi dobrou zpětnou vazbu. Ještě s tím budeme mít práci, jelikož ty knihy chceme digitalizovat.
Když jsme se k tomu dostali, tak se rovnou zeptám, protože je to téma, které je pro mnoho tuzemských galerií docela palčivé. Jak jste na tom s digitalizací sbírkových fondů?
JIŘÍ: Není to až tak závratné číslo, ale myslím, že na tom nejsme špatně. Od roku 2017 máme velkoformátový skener pro digitalizaci obrazového materiálu, který je doteď největší v republice. V rámci Národního plánu obnovy jsme také dovybavili digitalizační pracoviště o další plošný skener vhodný pro digitalizaci papírového materiálu, současně jsme pořídili také knižní digitalizační skener, takže v tomto směru jsme velice dobře vybaveni. Od roku 2017 probíhá digitalizace vlastně nanovo, protože to, co bylo předtím digitalizováno s pomocí fotoaparátů, není v té nejvyšší kvalitě. Obrazový materiál máme digitalizovaný z osmdesáti procent, u plastiky musíme ještě něco dokončit. Nicméně základ našich sbírek tvoří papírový materiál, který nám významným způsobem snižuje celkové procento digitalizované části sbírky. Narážíme zde na personální možnosti, protože digitalizační proces je v tomto ohledu poměrně náročný.
V letošním roce na internetu zprovozníme publikační materiál, který bude mít vyšší úroveň než ten stávající. Postupujeme spíše pomalu než radikálně, digitalizaci totiž nemůže provádět jen tak někdo, musí to být kvalifikovaná osoba, a ty jsou vytěžovány i přípravou výstav a dalšími činnostmi. Každopádně postupujeme a jsem rád, že jsme pro budoucnost technologicky dobře vybaveni.
Slezský konceptualismus a baroko
Jaké výstavy jsou u vás v galerii aktuálně k vidění?
JIŘÍ: Aktuálně probíhá výstava Marka Kvetana, která navazuje na „slovenskou linii“ poukazující na významnou historickou spolupráci Ostravy se Slovenskem. Kvetan přivezl nový projekt využívající post-konceptuálních pozic. Jeho výstava se jmenuje Nádoby dočasnosti a využívá nových technologií, jako je generativní 3D modelování a 3D tisk. Jedná se o site-specific instalaci série přebujelých a masivních barokizujících váz.
JIŘÍ: Současně vystavujeme také místní autorku Dášu Lasotovou, která vychází z konceptualismu osmdesátých let. Dostala se k tomuto proudu v Třinci, kde žila v okruhu Jana Wojnara a Karla Adamuse, a začala ho rozvíjet ve spolupráci se svým manželem a konceptualistou Milanem Lasotou. Naše galerie se společně s Jiřím Valochem zasloužila o znovuobjevení právě tématu „slezského konceptu“. Lasotová přináší na rozdíl od svých mužských kolegů do konceptualismu velkou míru citlivosti, intimity a zejména vtipu. Vyjadřuje se k rodinným vazbám a rodinné historii s humorným, ale zároveň intelektuálním přístupem.
Kdo v sobě spatřuje Ježíše?
Vystavujete nějaké další zahraniční tvůrce?
JIŘÍ: Ano a nyní zejména kromě Marka Kvetana je skvělou výstavou podzimu prezentace polské umělkyně Katarzyny Kozyry. Umělkyně založila nadaci, která koncentruje práci opomíjených žen polského umění, jakou byla například Ursula Broll. Broll působila v rámci katovického surrealistického hnutí a později odešla do Podkrkonoší, kde tvořila ezoterické věci, mandaly a podobně. Samotnou výstavu Katarzyny Kozyry můžeme označit na takovou mikro retrospektivu, jelikož se zde v reinstalaci objevují i její starší díla, například slavné Mužské lázně nebo instalace Olympie. Jeden z jejích mnohaletých cyklů s názvem Hledám Ježíše zahrnuje sérii videí zobrazujících lidi, kteří trpí jeruzalémským syndromem. Je to multimediálně a instalačně velmi náročný projekt, ale jsme rádi, že Katarzyna Kozyra přijala naši nabídku a jako hvězda současného umění se rozhodla svou práci vystavit právě u nás. Její výstava je proto náš podzimní highlight, v mnoha ohledech i velmi kontroverzní.
V jakém smyslu je výstava podle vás kontroverzní?
JIŘÍ: Potenciál kontroverze spatřuji v charakteru výstavy, která je postavena zejména na videu, respektive pohyblivém obrazu. To vyžaduje koncentrované a časově náročnější vnímání než například závěsný obraz, socha nebo objekt. Videa pracují s výraznou, křičící vizualitou, která je však prostředkem k hlubšímu vzkazu, otázkám identity a humanity. Většina návštěvníků tolik potřebný čas jednotlivým videím nevěnuje a odnáší si jen vizuální zkratku. Ale to je celá naše současnost.
V roce 2026 vás čeká stoleté výročí otevření Galerie výtvarného umění v Ostravě. Probíhají u vás již nějaké přípravy?
JIŘÍ: Ano, již nyní se na tento rok připravujeme – plánujeme celoroční program, který bude de facto zaměřený hlavně na prezentaci sbírek. Prošli jsme obdobím rozkvětu, budování, válek, komunistické totality a obdobím devadesátých let až do současnosti a mnohých aspektech vlastně osud galerie kopíruje příběh celé Ostravy, takže se určitě máme na co těšit.
