Několikadenní festival vznikl v roce 1961. Původně měl za cíl prezentovat firmy a návrháře, kteří se věnují výrobě nábytku. Ostatně to mu zůstalo i v názvu – Salón nábytku. Postupem doby se ale akce rozrůstala, přibylo osvětlení, doplňky, móda a festival prorostl doslova celým městem. A začal lákat davy. Oficiální data pořadatelů za rok 2023 deklarují 300 000 návštěvníků, číslo ale může být mnohem větší. Ne každý se na přehlídku musí akreditovat. Ostatně ty nejlákavější instalace už dávno nenajdete na Fieře – klasickém výstavišti –, ale naopak v historických palácích v centru i na předměstí. Právě sem proudí nekonečné davy lidí, kteří jsou ochotni stát dlouhé fronty, aby se vyfotili u loga Hermès nebo si vyprosili reklamní tašku, kterou budou hrdě nosit po městě. A design se tak rázem ocitá na druhé koleji… Má pak podobně nákladný a v mnoha ohledech i energeticky náročný festival smysl?
Z obchodního hlediska bezesporu ano. Firmy investují do těch několika málo dní trvání festivalu enormní částky, které by jim jinak stačily na celoroční marketing. Soustředí všechnu kreativní energii pro vytvoření „wow“ efektu, který omámí nákupčí i klienty. Instalace se pak objevují ve všech světových edicích časopisů a zároveň je jejich snažení často vykoupené tunou materiálu i energií. Ačkoliv je tlak na udržitelnost čím dál silnější, a prostředí designu by mělo jít příkladem. Ani letošní Salone del Mobile ale nedokázal, že by pro něj fráze o udržitelnosti byla něco víc než marketingová nálepka.
Stačí se podívat na letošní mediální výstupy k festivalu. Slova jako „udržitelnost“, „odpovědnost“ nebo „klimatická neutralita“ najdete téměř u všech reflexí, jenže většina z nich jen slepě opakuje PR samotného festivalu. Ten letos zveřejnil 4 body, které by měly deklarovat jeho příklon k zodpovědnosti. Trochu se ale zdá, že podobné ptydepe je výtvorem AI. Podpora environmentální, sociální a finanční kompatibility poskytovaných činností a služeb; respekt k lidem, skutečný zdroj každého projektu a akce; etické podnikání a plnění požadavků a očekávání svých zainteresovaných stran.
Jednu z mála kritických recenzí napsala pro časopis Dezeen Katie Treggiden. Ta už v loňském roce v reakci na sílící proklamace festivalu o jeho zodpovědnosti publikovala kritický článek We need a geniue restart that asks difficult questions about the role of Salone, kde se zamýšlí nad paradoxem touhy stále růst a lákat víc návštěvníků a zároveň snižovat svoji uhlíkovou stopu. Už jen fakt, že do Milána dorazí 65 % hostů ze zahraničí, je výmluvný. A právě tato schizofrenie vystihla pravou podstatu pokrytectví, ve kterém se nacházíme. Hromadně vyrážíme přes polovinu planety, abychom obdivovali udržitelné nápady v jednorázových instalacích ze sádrokartonu.
Udržitelnost je pro svět designu téma č. 1. Pokud ale celý přístup „zeleného přemýšlení“ bude sloužit opět jen k vytváření nových produktů, které budeme obdivovat pro jejich tvarosloví nebo ergonomii, nic se nezmění. Naopak sami sebe přesvědčíme, že přece děláme vše, co je v našich silách. Bohužel, pravda je ale taková, že nejvíc pro udržitelnost příští rok uděláme, když do Milána vůbec nevyrazíme.
