Besiidka je relativně nově založené studio. S jakou ambicí jste se dali dohromady? Co má Besiidka za cíl?
DAVID: Pracovat spolu jsme začali především, protože se skvěle doplňujeme. Díky spolupráci můžeme efektivně využít silných stránek sebe i toho druhého. Také nechceme lidi nutit si pamatovat naše jména, pomyslně se skrýt pod název studia pro nás představuje zábavnou anonymitu.
NIKOLA: Do budoucna bychom také rádi pracovali s více kreativci i odborníky napříč obory, budování studia nám k tomu poskytuje platformu. Především ale Besiidka vznikla, protože jsme chtěli vytvořit prostor, ve kterém můžeme kreativně propojovat design a jídlo, což jsou aktuálně hlavní aspekty naší aktuální práce. Baví nás nové možnosti a směry, které tato neobvyklá kombinace otevírá.
Věnujete se tvorbě skleněných váz nebo mističek a pracujete s reinterpretací starších skleněných dekorů. Předcházely vývoji i rešerše, jestli jsou podobné produkty konkurenceschopné? Jestli vás zkrátka uživí?
NIKOLA: Pokaždé je pro nás důležitá rešerše. My tyto předměty primárně vyrábíme jako doplněk k ostatním projektům našeho studia. Využíváme je například při prezentaci jídelních produktů a instalací. Rozhodli jsme se je nabídnout volně k prodeji, protože se zákazníkům líbí a začal o ně být zájem.
DAVID: Byl to také nějaký způsob přechodu ze studijní do profesní fáze. Vázy, misky i tácy z kolekce Oslava vznikaly v různých fázích našeho studia produktového designu a my se je pokusili dotáhnout do malosériové výroby. Zkusili jsme si tak úplně nové aspekty práce designéra. Vznikl limitovaný počet, byla to zkouška, jestli je tahle cesta pro nás zajímavá.
České sklo má silnou a letitou tradici. Zároveň je ale díky energetické krizi i válce pod velkým tlakem. Vy foukáte produkty v Kamenickém Šenově. Doléhají na vás podobné okolnosti, nezvažovali jste využít jiný materiál?
DAVID: Nákladnost a ekologický dopad výroby skla pro nás byl také výchozím bodem při tvorbě jak váz, tak dóz na bonbóny. Já pro výrobu váz navrhl specifické svařované formy, díky kterým se dekor „foukaného brusu“ tvoří přímo na huti. Nika zase experimentovala s airbrush dekorem skla. Pokoušeli jsme se tak přemýšlet nad procesem výroby hutního skla a nějakým způsobem jej zefektivňovat.
NIKOLA: Studovala jsem střední školu sklářskou, takže pro sklo budu mít vždycky slabost. Ale není to náš primární materiál. Mě teď mnohem častěji najdete za svářečkou nebo s těstem v ruce. David zase často a rád pracuje se dřevem. Zajímají nás také ekologické, experimentální materiály, pracovali jsme s porcelánem, šili jsme. Během studia jsme si prošli velké spektrum možností.
DAVID: Výběr materiálu vždy nakonec závisí na zadání nebo na daném problému, který řešíme.
Vedle návrhu produktů se věnujete i produkci "food eventů". Je to relativně netradiční spojení. Catering x Designér. Jak vás to napadlo?
NIKOLA: Naše propojování designu a jídla začalo mojí bakalářskou prací, kdy jsem si položila otázku, zda můžu jako designérka spolupracovat s cukrářskou výrobnou a vyvinout nový zákusek. Hned ze začátku jsem se setkala se skepsí, především ze strany cukrářek a cukrářů, protože údajně už „všechno existuje“. Ten vývoj probíhal jak přímo v profi provozu, kde mi byly ukazovány zajeté postupy, tak v našem ateliéru, kde jsem s tradičními recepturami a procesy následně experimentovala. Díky tomu jsme dosáhli potřebné inovace a zároveň udrželi efektivní vyrobitelnost pro cukrářky i cukráře. Vznikla tak kolekce zákusků Velké sousto, která, jak i název napovídá, byla výzva, ale nakonec úspěšná.
DAVID: Díky tomuto projektu jsme uviděli potenciál propojení jídla a designu. Nejen při vývoji nových jedlých produktů, ale například i při efektivním spotřebování odpadu z gastroprodukce nebo občerstvení. Catering nás baví, protože můžeme díky našemu kreativnímu zásahu vytvářet úplně nové situace a interakce mezi lidmi.
NIKOLA: Stačí, když i běžné receptury nainstalujeme na neobvyklé objekty a vzniká velká společenská hra. Dokážeme tak naprosto změnit atmosféru v místnosti. Radost mi ale dělá také to, když zpětně vidím, že v cukrárně stále využívají nějaké postupy i mimo zákusky z naší spolupráce. Přizvání designérstva do procesu vývoje jedlých produktů má smysl. Střecha, Terč i Čára jsou toho důkazem.
Máte za sebou první kroky v touze vybudovat značku, co je v těchto začátcích nejtěžší?
DAVID: Uvědomit si svou identitu a hodnotu. Docílit toho, aby byla ta práce souvislá a navzájem se doplňovala.
NIKOLA: Mně přijde, že nejobtížnější bylo zasadit celý proces budování nové značky do života. U nás konkrétně, když ještě dokončujeme školu. Před tím, než si člověk může dovolit outsourcovat, musí sedět na několika židlích a ovládat různorodé dovednosti. Hodně se tím ale učíme.
Nikola už vloni získala Designblok Talent Card za návrh mobilní cukrárny. Kde se od té doby už objevila?
NIKOLA: Ano, ale do výběru se dostala už dříve zmíněná kolekce Velké sousto. Návrh mobilní cukrárny vznikl na základě toho, že jsem řešila, jak nejefektivněji vystavit zákusky na Designbloku. Při vývoji toho mobiliáře jsem začala poprvé spolupracovat s Davidem. Chtěli jsme vytvořit soubor venkovního nábytku, který se dá snadno převážet i sestavit a vytvoří na jakémkoliv místě otevřený prostor pro vychutnání dezertů a sdílení radosti. Myslím, že se nám to povedlo.
DAVID: Cukrárnu tvoří hlavní prodejní stůl, lavice a koktejlový stolek. Kromě premiéry na loňském Designbloku jsme funkčnost pop-up cukrárny otestovali například na letošním Zlin Design Weeku, festivalu současné studentské herní tvorby Lektvar nebo slovenském uměleckém festivalu Tehláreň.
Přehlídka to nebyla jediná, letos jste zvítězili už jako tým na Czech Design Weeku. Jak moc mladým designérům podobné akce pomáhají?
DAVID: Určitě jsou tyto akce v prostředí českého designu stále důležitým prvkem pro zviditelnění. Účast v soutěžích a na festivalech posiluje relevanci začínajících tvůrců pro média a odbornou veřejnost. Hodně to dává ale i bere. My stále řešíme, jestli je to pro nás vhodná cesta, jak svou práci prezentovat.
NIKOLA: Myslím, že to je aktuální téma pro většinu začínajících designérek a designérů. Pro nás určitě je. Sledujeme, jakým směrem se k tématu přistupuje v zahraničí. Chceme se více a více dostávat ven z galerií a vytvářet zábavnější interakce s lidmi. O to se už s cukrárnou ostatně pokoušíme a je to pokaždé nesmírně inspirativní. Mluvit s uživateli vašeho produktu přímo ve chvíli, kdy jej konzumují, je radost.
S řadou přehlídek jsou ale často spojené i negativní zkušenosti, špatná produkce, vysoká cena za účast, netransparentní podmínky. Setkali jste se vy sami s něčím podobným?
DAVID: Tuhle otázku můžeme hodnotit teprve z pohledu posledního roku, kdy na festivalech vystavujeme. Vstupní poplatky jsou bohužel vysoké, především pro začínající tvůrce a tvůrkyně. My sami bychom si je nemohli dovolit, kdybychom například za umístění v soutěži nezískali finanční odměnu, kterou jsme se rozhodli investovat do další prezentace. Ale například právě kurátorský výběr Designblok Talent Cards poskytuje platformu pro talentované studenty, kteří mohou vystavovat bez poplatku, což je fajn iniciativa.
NIKOLA: Setkali jsme se s úžasnou produkcí, zapálenými týmy a být součástí festivalu byla radost, ale máme bohužel i pár negativních zkušeností. Byli jsme například hodně nespokojeni, když prostředí a vzhled kulis festivalu kvalitativně neodpovídal výši vstupního poplatku.
Studovali jste v Brně, v Brně i vaše studio působí. Jaké to má pro designéry výhody a nevýhody?
NIKOLA: Co hodnotím pozitivně, je komunita a podpora kreativců, kterou buduje a poskytuje tým kreativního hubu Kumst. Bohužel z našeho úhlu pohledu jinak převažují nevýhody. Design je v Česku hodně soustředěný okolo Prahy. To se týká například množství dostupných spoluprací, příležitostí, pořádaných akcí, možností networkingu, stáží nebo celkové sítě designérů.
DAVID: V Brně aktuálně máme ateliér, je to především kvůli dokončování našeho studia na Fakultě výtvarných umění. Plánujeme se však v budoucnosti stěhovat.
Kolem Besiidky se točí sladkosti a dobroty. Kam byste nás v Brně poslali na nejlepší zákusek?
NIKOLA: Moje „guilty pleasure“ jsou lokální cukrárny na menších městech a vesnicích, baví mě jejich svébytný výraz a vtip. Pokud mám na sladké chuť v Brně, tak vyhrává skořicový šnek z Kafe Friedrich.
DAVID: V Brně si nejraději dávám zmrzlinu z Agnes v Řečkovicích. Ovšem na poctivé zákusky jezdím na severní Moravu.
