Tkalcovna Kubák ze Strmilova se na domácí scéně etablovala jako spolehlivý a zkušený partner. Spolupracuje se značkami jako IHOR nebo Durch Duo. Jejich plédy najdete v řadě kvalitních hotelů, na textilních tapisériích spolupracují s renomovanými architekty. Vyhráli Czech Grand Design a dlouhodobě se těší zájmu médií. Jenže situace není vůbec jednoduchá, jak v otevřeném rozhovoru popisuje Filip Kubák.
Filipe, na vaši složitou situaci mě upozornila Linda Kaplanová, vedoucí Ateliéru textil. Hovořila o tom, že chcete Tkalcovnu zavřít... Jaká je teď situace?
FILIP: Situace v textilním průmyslu je podle mě už dlouhou dobu nestabilní. Mnoho firem tuto nejistotu neustálo a obávám se, že další ji ještě neustojí. Já osobně zavřít nechci, ale mám stále větší obavy, že k tomu budu donucen. Prvním zásadním zlomem byla pandemie covidu, která nám změnila způsob prodeje – místo většinového B2B jsme museli přejít k B2C. Koncový prodej je administrativně náročný a vyžaduje více volných prostředků, ale paradoxně se nám během pandemie dařilo. Investovali jsme do marketingu, podařily se spolupráce na koncových produktech a začalo se o nás více mluvit.
Pak přišla energetická krize. Ta zásadně zdražila naše vstupy a téměř každý měsíc jsme ztráceli partnery – někteří zkrachovali, jiní ukončili spolupráci. Dříve jsme většinu zakázek i prodejů realizovali jen v Čechách, ale teď máme partnery ve všech okolních státech. To nám pomáhá udržet komplexnost našich textilních služeb a zároveň diverzifikovat nabídku. Snažíme se optimalizovat výrobu – děláme vše ve větších objemech, aby se snížily náklady. To ale znamená obrovské vstupní investice, takže nám často nezbývají volné prostředky na další projekty. Než dokončíme jeden, nemáme finance na zahájení dalšího, což nás výrazně brzdí. Další výzvou je udržení koncového prodeje. Neustále bojujeme s konkurencí dovozového zboží, které je sice kvalitativně horší, ale zároveň levnější. A cena je pro zákazníky často hlavním faktorem při rozhodování.
Co jsou pro vaši činnost aktuálně největší překážky?
FILIP: Jednou z největších překážek pro naši činnost je nedostatek větších textilních projektů. Specializujeme se na spolupráci s designéry, architekty, módními návrháři a dalšími uměleckými obory, kde vyrábíme i velmi malé zakázky. Tyto spolupráce jsou pro nás důležité, ale dlouhodobě nám chybějí větší a ideálně stálé projekty. Dříve jsme dodávali zákazníkům zboží do obchodů „na sklad“, což nám umožňovalo plánovat výrobu s větší jistotou. Dnes se ale model změnil – obchodníci se snaží minimalizovat skladové zásoby a nakupují pouze to, co mohou ihned prodat. To znamená, že místo nich musíme sklad držet my, což nám výrazně zvyšuje náklady.
NESTABILNÍ PODMÍNKY
Textilu se ale v poslední době relativně daří, i vy jste za svoji práci získaly řadu ocenění. Měla podobná medializace vašich aktivit sílu změnit směr vývoje? Stabilizovat ho?
FILIP: Myslím si, že textilnímu průmyslu se nedaří. Česká republika bývala textilní velmocí, ale dnes z toho zbylo jen velmi málo. Většina textilu se do Evropy dováží z masové produkce, což snižuje marži evropských výrobců na úplné minimum. Ocenění pro nás vždy měla určitý přínos – především se o nás začalo více mluvit a díky nim objevilo naši práci mnoho lidí. Neplacená medializace je pro nás nejcennější formou reklamy. Na stabilitu našeho podnikání však zásadní vliv nemá. Přesto si vážíme každého uznání, které pomáhá zvýšit povědomí o naší práci a podporuje zájem o kvalitní českou výrobu.
Přineslo to kromě zasloužené validace i ekonomický růst?
FILIP: Ocenění a medializace naší práce bezpochyby pomohly zvýšit povědomí o naší značce a přivedly nové zákazníky. Přesto se nedá říct, že by měly přímý vliv na ekonomický růst. Zájem o naše produkty díky tomu vzrostl, ale stabilní finanční růst vyžaduje mnohem více – například dlouhodobé zakázky, spolehlivé obchodní partnery a vyvážené náklady na výrobu. Medializace je pro nás důležitá z hlediska marketingu a budování dobrého jména, ale na samotnou stabilitu podnikání má jen omezený dopad. V konečném důsledku stále musíme bojovat s levnou konkurencí a ekonomickými podmínkami, které ovlivňují celý textilní průmysl.
Konkurence v tomto oboru není velká, vy tkáte na jednom z mála historických strojů u nás, již od roku 1870. Jak moc je pro vás vše udržet osobní záležitost? Musí být asi hodně těžké přijmout myšlenku, že vy byste byl ta poslední generace...
FILIP: Naše tkalcovna je jako živé muzeum – máme celkem 24 strojů, z nichž nejstarší je více než stoletý a nejmladší dvacetiletý. Nikdy nepracujeme na všech najednou, ale každý z nich je pro naši výrobu nepostradatelný. To s sebou přináší značné nároky na prostor i energie. Část procesů proto realizujeme i na strojích našich partnerů. Co se týká dlouhé rodinné historie, už samotný fakt, že naše tkalcovna funguje dodnes, je obdivuhodný. Je pro mě nesmírně důležité udržet ji při životě. Statistiky rodinných podniků ale nejsou příznivé – pouze 30 % přežije přechod na druhou generaci, a jen 10–12 % se dostane ke třetí. Jaká je šance, že jsme přežili do páté generace? A co šestá? To by byl vyloženě zázrak. Ale věřím v něj a snažím se o jeho naplnění.
ZÁVAZEK VŮČI TRADICI
Nelitoval jste, tváří tvář obtížím, že jste se rozhodl v rodinné tradici pokračovat? Byl jste k tomu veden už od dětství?
FILIP: Nikdy jsem nijak výrazně nelitoval. Od dětství jsem počítal s tím, že to jednou budu dělat. Bylo to pro mě přirozené – vyrůstal jsem mezi stroji, viděl, co všechno je potřeba, aby tkalcovna fungovala. Nebylo to rozhodnutí, které bych musel dlouze zvažovat, spíš něco, co do mého života patří odjakživa. Samozřejmě jsou chvíle, kdy je to náročné. Textilní průmysl není v nejlepší kondici, konkurence je tvrdá, ekonomika nestabilní. Ale i přes všechny překážky cítím zodpovědnost za to, co tu generace přede mnou vybudovaly. Nevnímám to jen jako práci, ale jako něco, co má pro mě hlubší smysl. Proto to pořád dělám.
Ve starším rozhovoru jste si chválil, že se vám dařilo zpracovávat českou vlnu, platí to stále?
FILIP: Ano, stále platí, že se nám daří zpracovávat českou vlnu. Dříve jsme ji dováželi z Austrálie a Nového Zélandu, ale stále častěji jsme viděli farmáře, kteří vlnu vyhazovali, pálili nebo jinak likvidovali. Bylo absurdní, že sem vozíme vlnu přes půl světa, zatímco pár kilometrů od nás se kvalitní vlna ničí. Tak jsme se rozhodli to změnit. Začátky nebyly snadné. Malé množství vlny bylo obtížné vyprat a odmastit. Prvních pár let jsme odmašťovali v barvících kotlích v dnes již zaniklé barevně v Ivančicích a mechanicky dočišťovali u nás na čechracím stroji. Pak jsme navázali spolupráci s panem Šeligou ve Vrběticích, který má malou pračku určenou přímo na praní vlny. První pokusy nebyly ideální, ale postupně se nám podařilo vytvořit opravdovou textilní surovinu. V tu chvíli jsme to začali brát vážně a přešli jsme na lokální surovinu úplně. Dnes pereme na třech různých místech podle velikosti zakázky a aktuálně máme rozpracovanou vlnu z roční střiže přibližně z 1200 ovcí.
Dařilo se vám navázat spolupráce s architekty a developery? Ten trend zapojení textilu do interiéru bezpochyby sílí, rostl i vám počet podobných zakázek?
FILIP: Textil do interiéru rozhodně patří a je skvělé vidět, že tento trend sílí. Architekti nás oslovují stále častěji a jejich zájem o vlnu jen roste – právě díky jejím nenahraditelným vlastnostem. Je to materiál, který přináší do interiérů nejen estetickou hodnotu, ale také funkčnost. Vlna má přirozené akustické vlastnosti, reguluje vlhkost a je příjemná na dotek. To všechno jsou důvody, proč ji architekti stále více upřednostňují před syntetickými alternativami. Architektonických zakázek sice přibývá, ale mohlo by jich být mnohem více. Stále vidíme prostor pro rozšíření spoluprací, protože kvalitní textil má v interiérovém designu obrovský potenciál. Naposledy jsme se například podíleli na textilu pro nově vzniklé Muzeum přeživších v Brněnci, což byl pro nás velmi významný projekt.
Počítám, že podobné autorské realizace do interiéru jsou výhodnější, než drobný textil jako jsou plédy, díky nim se ale z vaší značky stal love brand. Co pro vás přestavuje hlavní zdroj financí?
FILIP: Jsme vděční za každou zakázku. Baví mě svěží a nové nápady, občas i opravdové textilní výzvy. Zároveň ale hrozně rádi vyrábíme deky a plédy – je to naše specializace a děláme to opravdu dobře. Těší mě, že to vnímáte tak, že se z nás stal love brand. Vnímám to jako potvrzení toho, že lidé oceňují naši práci. Co se financí týká, jednou více přinese realizace, jindy koncový prodej, a třeba tento měsíc je to hlavně prodej příze. Záleží na tom, jak se vyvíjí poptávka a co je zrovna nejvíce potřeba.
JAK DÍLNU UDRŽET NAŽIVU?
Zaujalo mě, že vaše stránky jsou v několika mutacích, máte hodně zákazníků ze zahraničí?
FILIP: Do zahraničí zatím sem tam prodáme nějakou deku, ale nic výrazného. To chceme změnit – rádi bychom náš příběh tradice, designu, kvality a flexibilní spolupráce nabídli i mimo Česko. Právě pracujeme na jazykových mutacích webu, což je důležitý krok k tomu, abychom mohli oslovit zahraniční zákazníky. Prvním cílem je Anglie, kde je podle mě vnímání vlny nastavené přesně tak, jak bych si přál, aby bylo i u nás.
Kam upadá český textil? Podniky krachují, investoři nejsou osvícení, chybí spolupráce s architekty. Ptáme se výrazných textilních designérek, co je nejvíc trápí
Textilní tvorba je tak trochu jako popelka. Za posledních několik desítek let prošla velkými turbulencemi. Oslovili jsme zástupce mladší generace i etablované autory z řad současných návrhářů a zeptali se, v jaké kondici dnes obor je. A co by pomohlo vrátit jeho výrobky do našich běžných interiérů.
Co byste aktuálně potřeboval, aby nad Tkalcovnou nevisel osten nejistoty z budoucnosti? Co by se muselo stát, abyste si řekl, skvělé, teď se nám opravdu daří?
FILIP: Potřebovali bychom zákazníky s pravidelným odběrem, aby nám to dalo aspoň nějakou jistotu. Teď je to tak, že uděláme velký projekt, který zaplatí dva menší, další měsíc je slabší na zakázky, tak vyrábíme na sklad, ale když se pak další měsíc nezadaří, začínáme ztrácet. Pravidelný odběr by nám dal stabilitu, abychom nemuseli každý měsíc řešit, jestli se finančně udržíme. A kdyby byl dostatečně velký, možná bych si konečně mohl říct: Skvělé, teď se nám opravdu daří.
Ředitelem jste 15let, co se vám za tu dobu opravdu povedlo a napadá vás, co se možná mělo udělat jinak?
FILIP: Snažím se, aby naše značka působila konzistentně – aby spojovala tradici, ekologii a estetickou hodnotu. Každý projekt, každá spolupráce a každá inovace směřují k tomu, abychom nebyli jen výrobcem, ale skutečným nositelem těchto našich hodnot. Největší radost mi udělalo ocenění Czech Grand Design. Nebyla to jen osobní satisfakce, ale hlavně potvrzení, že naše práce má širší dopad, že nejsme jen uzavřeni ve své bublině. Byl to důkaz, že kvalitní textilní řemeslo stále dokáže rezonovat a oslovovat. Samozřejmě mě napadá, co se mohlo udělat jinak. Možná jsme některé věci měli tlačit rychleji, být průbojnější, mít ostřejší lokty. Některé procesy jsme měli inovovat dřív. Zpětně si uvědomuji spoustu chyb, ale nelituji jich – většinou mi něco daly.
Je ve vaší rodině vlastně někdo další, kdo by po vás tu štafetu převzal?
FILIP: Mám dvě dcery. Byl bych rád, kdyby si k textilu našly cestu, ale zároveň nechci, aby musely řešit stejné trápení jako já. Nechci, aby po mně zůstala spoušť, která by jim komplikovala život. Mým cílem je předat jim jednou úspěšnou firmu, se kterou si budou moci naložit po svém – ať už v ní chtějí pokračovat, nebo ji využít jinak. Šesté generace se dožije méně než 0,1 % rodinných firem. Byl bych rád, kdyby se toho naše firma dočkala, ale...
TKALCOVNA KUBÁK
Rodinná tkalcovna ve Strmilově byla založena roku 1870 pradědečkem Filipa Kubáka, současného majitele tkalcovny. Otec Filipa Kubáka byl v roce 2003 oceněn Ministerstvem kultury titulem Nositel Tradice. Za své kolekce pro Durch Duo a pro značku IHOR obdržel podnik první místo v kategorii výrobce roku 2020 v soutěži Czech Grand Design. Tkalcovna Kubák dnes patří mezi poslední rodinné podniky pokračující v české tradici textilního průmyslu a jejich práci můžete sledovat na instagramovém profilu @tkalcovna.
