Pokud vím, tak vy Johano pocházíte z rodiny, která má k designu a umění dost blízko. Váš děda byl sochař a táta je designérem ve studiu Olgoj Chorchoj a vedoucím katedry designu na Umprum. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?
JOHANA: Já jsem bohužel svého dědu nezažila, tak k tomu nemám moc co říct, ale vyrůstat s tátou bylo super. Myslím si, že tím, že můj táta věděl, jaké to je se živit designem, tak se snažil, abych v životě dělala něco jiného. Co se ale týče jeho podpory nebo prostředí, do kterého jsem se díky němu dostala, tak za to jsem vděčná. Má to své výhody i nevýhody. Lidi pak na vás koukají jinak, hlavně když třeba studujete na škole, kde učí i váš táta. V tu chvíli si musíte vydobýt pozici toho, že jste se tam dostali sami a ne díky svému rodiči. Stejně ale více obdivuji lidi, jako je třeba Bára, která má rodiče, kteří nemají s designem nic společného, a tak se musela sama vypracovat.
Z jakého rodinného prostředí pocházíte vy Barboro? Měla jste taky od dětství blízko k umění nebo designu? Kdo vás k němu přivedl?
BARBORA: Já jsem do svých sedmnácti žila v Chebu. Na základní škole mi asi šlo kreslení více, než zbytku třídy. Potom jsem šla ale na gympl, kde jsem od matiky, která mi moc nešla, často utíkala k umělečtějším činnostem. Pak jsme se s mámou odstěhovaly do Prahy a já začala chodit na Supšku (pozn. Střední uměleckoprůmyslová škola) na Žižkově. Do té doby jsem ani nevěděla, že existují nějaké umělecké střední školy. Myslím si, že to byla moje touha uniknout z prostředí, kde jsem nezapadala a byla nešťastná, a na Supšce jsem se najednou cítila mezi svými stejně divnými lidmi, kteří mají podobné zájmy i pohled na svět.
Mnoha dětem rodiče nedovolí studovat umění a design, protože v těchto odvětvích nevidí smysl. Měli pro takové rozhodnutí vaší rodiče pochopení?
BARBORA: Táta doufal, že půjdu na konzervatoř, protože jsem hrála od tří let na piano. Zároveň ale neměl moc času to vstřebat, protože nás bohužel tragicky opustil, když jsem na střední v Praze chodila do prvního ročníku. Vím ale, že byl pyšný, že jsem se vydala svou vlastní, pro zbytek rodiny navíc úplně neprobádanou cestou. Máma mě neúnavně podporuje celou dobu, i když si myslím, že hodně dlouho netušila, co ze mě vlastně bude. Za to jsem jí nesmírně vděčná a obdivuji ji.
JOHANA: Stejně jako Báru, i mě máma hodně podporovala. Jako dítě jsem ale měla z táty pocit, že ten úplně nefandil tomu, abych byla designérkou. V tuto chvíli, kdy už jsem taky v profesním světě, vidím všechna pozitiva i negativa oboru, a proto chápu tátovy obavy. Existují typy rodičů, kteří tlačí své děti do toho, aby dělaly, co by jako rodiče chtěli. To je ale dost kontraproduktivní, protože dítě to sice vystuduje, ale nikdy to pak nedělá. A potom jsou typy rodičů, jako jsou ti naši, kteří nám do volby nekecají. Já jsem taky ze začátku chodila na gympl, kde jsem si uvědomila, že chci vážně dělat to, co mi je blízké a šla jsem na fotku, později se přidal design.
Napadá vás, proč studium designu a umění připadá veřejnosti jako zbytečné nebo neperspektivní? Mě od něj odrazovali i učitelé na základní škole, kteří se báli, že v něm “zahodím svůj potenciál”.
BARBORA: Tak to se mi naštěstí nestalo, přišlo mi to právě spíš naopak. Cítila jsem obdiv, jako když jde někdo třeba na DAMU. Je to něco jiného, než co studuje většina. Třeba u DAMU ale lidi vědí, co jednou budete, na rozdíl od designu, dělat. Design jako slovo je sice dost nadužívané, jakýmkoliv směrem otevřete oči, všechno je designové, ale když někomu řeknete, že jste designér, tak zpravidla většinou vůbec netuší, co přesně děláte. Pořád ještě se s Johy střetáváme s tím, že musíme okolí učit, co tento obor vlastně je a taky lidi přesvědčovat o tom, že je to obor platný a pro vývoj moderní společnosti naprosto zásadní. Nejde jen o kreativu. Design je komplexní disciplína, má spoustu přesahů. A tím i velkou zodpovědnost. Čím dál častěji mám pocit, že kreativa samotná je až jakousi přidanou hodnotou celého procesu.
Jak vnímáte aktuální střet generace svých rodičů s mladými studenty na uměleckých školách (viz petice proti vedení AVU, kauza Černický apod)? Cítíte, že generace mezi sebou hůře hledají pochopení?
BARBORA: Osobně jsem se s ničím takovým nesetkala. Přijde mi, že studenti z katedry designu bývají méně aktivističtí než studenti volného umění. Volné umění řeší větší spektrum kontroverzních témat a má za cíl v širším pojetí reagovat na otázky své doby. Navíc, pokud se v našem oboru nevydáte vyloženě cestou “art designu”, pořád jste vázáni poměrně striktním pravidlem, a tím je lidské měřítko. Design je obor, který se vztahuje k člověku. Základ naší práce je pořád stejný a je jedno, z jaké jste generace. Když už jsme ale u toho střetu generací, tak si paradoxně myslím, že my s Johy spíš spadáme do té “starší”. Jsme takoví klasici, ale jsme za to vděčné. Prošly jsme dílnami, osahaly si snad každý materiál. Teď mám pocit, že věci, které na škole vzniknou, mají být hned do portfolia a to nejlépe jako hotový produkt k prodeji. Schází mi tu odvaha zkoušet a chybovat. A chyby vás ve škole naučí nejvíc.
Studium jste úspěšně dokončily v ateliéru designu nábytku a interiéru na Umprum. Jak na studium vzpomínáte? Co vám přineslo?
JOHANA: Škola je především o tom, že člověk pozná dobré kontakty, které si pak nese s sebou do budoucna, ať už jsou kamarádské nebo profesní. Umprumka mi dala třeba i tady Báru. Je to místo, kde se člověk učí stylem pokus-omyl a nabírá tak cenné zkušenosti do budoucnosti své praxe. Na škole si můžeme dovolit chybovat a vymýšlet všelijaké zdánlivě nefunkční a neřešitelné pokusy a při nich si i třeba nabít hlavu. Ale tohle všechno vás posune dál.
BARBORA: Aby člověk mohl navrhovat interiéry nebo produkty, tak k tomu školu v podstatě nepotřebuje. Jako vystudovaný designér nedostanete kulaté razítko, nejste kardiochirurg ani jaderný fyzik a tuto práci může teoreticky dělat každý. Záměrně říkám “teoreticky”. Žádná naučená znalost vám nezaručí, že budete dobrý v praxi. Ale na škole vnímám jako zásadní důraz na vnitřní osobní rozvoj. Potkávat lidi. Nechat se ovlivňovat, hecovat, inspirovat. Co nejvíce toho vyzkoušet a využít nabízené možnosti do maxima. Na to člověk potřebuje mimo lidí také vhodné prostředí a čas. Tohle vám žádný rychlokurz nabídnout nemůže. A nedokáže to ani každá vysoká škola. V tom je Umprumka svým způsobem unikátní. A já bych si strašně přála, aby to tak zůstalo co nejdéle.
Johano, váš otec vede se svým kolegou Michalem Froňkem katedru designu a ateliér produktového designu na Umprum již přes 20 let a bylo tomu tedy tak i během vašeho studia. Jaké to bylo se potkávat se svým otcem ve škole?
JOHANA: Vždycky mě učili tátovi studenti a na přijímačkách jsem proto všechny znala a tykali jsme si. Pro ostatní uchazeče to muselo vypadat divně. Můj táta ale nerad míchá práci a rodinu dohromady, takže studium se od ostatních nelišilo. Nejprve jsem studovala fotografii na střední i vysoké škole a až potom jsem se začala věnovat designu. Upřímně řečeno si myslím, že tátovi ze začátku přišlo, že mi ten design tolik nejde, ale doufám, že už změnil názor.
Jan Němeček tvoří spolu s Michalem Froňkem také úspěšné designérské duo. Jejich spolupráce vzešla ze studia na Umprum, kde jste se i vy dvě o pár dekád později potkaly. Co vás přivedlo dohromady? Jednalo se o školní práci?
JOHANA: Já ani nevím. Padly jsme si prostě do noty a vymyslely si pár projektů. A pak to pokračovalo Ódou.
Plánujete rozšiřovat kolekci produktů v rámci vaší značky Óda?
JOHANA: Ódu jsme začaly dělat ještě na škole. Pak se nám ale začaly scházet interiéry, které se staly naším hlavním příjmem a proto i prioritou. Óda pořád dýchá, máme spoustu věcí v šuplíku, na které se těšíme. Jen je těžké si na to vyhradit potřebný čas.
BARBORA: No jéje! Když jsme se přestěhovaly do společného ateliéru, tak jsme měly naivní představu o tom, že budeme čtyři dny pracovat na studiových věcech a Ódě vymezíme alespoň zbylý čas. Bohužel to ale takhle jednoduše nefunguje, práce máme hodně a je tak čím dál složitější si najít čas a potřebný klid. Víme, že máme máslo na hlavě. Je ale hezké pozorovat, že i když si teď Óda žije tak trochu vlastním životem, tak ji lidé pořád mají rádi, sledují ji a máme i tak dost objednávek, přestože jsme dlouho nepředstavily nic nového. Založily jsme ji jako projekt pro radost, a proto děláme jen věci, které chceme a které cítíme tak nějak správně. Nechceme chrlit produkty jen proto, aby byly. V tom je hlavní myšlenka Ódy i její krásná svoboda. Nikdy to neměl být stres a surový money make. Teď ale samy cítíme, že nastal čas opět zpomalit a zase si udělat něco rukama. Pro sebe. Pro radost.
Společně jste založily, kromě projektu Óda, také studio Other Projects, ve kterém se zabýváte převážně interiérovým a produktovým designem. Proč druhé studio vzniklo?
BARBORA: Vzniklo proto, že jsme se chtěly věnovat návrhům interiérů i produktů, ale Óda je svým konceptem hodně přísně omezená. Dává to smysl a my to nechtěly rozbíjet. Studio má široký záběr, návrhy se neřídí jednou koncepční linkou. S každým klientem přichází něco nového, je to více dynamické. S Ódou to funguje jako krásný protiklad. Název pak vznikl úplně pitomě. V té době pro nás byla Óda to hlavní a další projekty byly prostě Other Projects. A jako záložka na našem webu to vypadalo moc hezky, tak jsme to tak nechaly.
Jakému projektu se v tuto chvíli nejvíce věnujete?
JOHANA: Náš možná nejdůležitější a nejvíce citový projekt je v tuto chvíli Laichterův dům. Není to jen díky samotnému domu, ale taky díky skvělému klientovi. Paradoxně se tento projekt navrhuje mnohem jednodušeji než jiný, protože takové komplexní zadání skoro nikdy nedostaneme. Klient často přijde a jen řekne jakou má rád barvu a kde chce mít postel, ale tady je historie domu samotným konceptem. Doufáme, že třeba skrze tuto realizaci narazíme na lidi podobného typu, kteří nás osloví ke spolupráci.
A otázka na závěr. Jak dlouho si myslíte, že budete spolu tvořit duo? Půjdete ve šlápějích Olgoj Chorchoj a nebo budoucnost cítíte jinak?
JOHANA: Situace je teď zajímavá, kdy se spousta dvojic rozchází. Můj táta vždycky říká, že spolupráce v duu je jako manželství. A má pravdu. Přijde mi, že i v našem případě jsou občas problematičtější holčičí emoce, než to, že bychom měly jiné názory. Ale to je úplně přirozené a dá se s tím pracovat. Přijde mi, že nám to možná paradoxně funguje teď nejlépe, co nám to kdy fungovalo. Vůbec není problém, že má Bára miminko, protože na rozdíl ode mě umí pracovat i v jiném prostředí, než je náš ateliér. Je hezké vidět, kolik za jednu hodinu volného času stihne Bára věcí.
BARBORA: Jojo, s miminkem se najednou člověk každou volnou chvíli naučí využít maximálně efektivně a hlavně u toho vůbec nezvládá prokrastinovat. Myslím si, že jsme obě hodně houževnaté a tak podobně zdravě cílevědomé. A když to pracovní manželství člověk založí na dobré komunikaci, blbě to snad nedopadne. Nejdůležitější je ale podle mě úcta k tomu druhému. Pak si nikdy nedovolíte žádnou levárnu, jako neudělat svou část práce nebo začít toho druhého nějak obcházet. To je, doufám, i náš klíč k úspěchu i k spokojenému soužití.
