V posledních letech se po vzoru velkých zahraničních scén rozšířila tendence vytvářet samostatné kampaně pro celé sezony, které mají často jednotné téma, vizuální působení či autorský styl. Dalším trendem je totiž spolupráce s výraznými osobnostmi, často ze zcela jiného prostředí, než je to divadelní. Výtvarníci pak vizuální prezentaci nových představení dané sezóny předávají svůj osobitý rukopis.
Někde spoléhají na výrazné fotografy, často módní, jejichž osobitý rukopis propojuje plakáty k jednotlivým premiérám sezóny. Taková volba se vyplatila třeba divadlu Pod Palmovkou, které už několik sezón spolupracuje s portrétním fotografem Davidem Tureckým. Že se ale krásné fotky nevylučují s grafickým zásahem, potvrzují vizuály zlínského divadla, které vznikají v tandemu fotografa Marka Malůška s grafikem Michalem Malinou.
Jinde se rozhodnou diváky v záplavě vizuálního smogu upoutat uměleckým dílem, malbou či grafikou. Špičkového umělce si pro spolupráci na dané sezóně vždy volí činohra pražského Národního divadla, nebojí se přitom meziročních kontrastů. Zatímco v minulé sezóně pozornost diváků strhávala výrazná sdělení Krištofa Kintery, letos se mohou ponořit do mnohem klidnějších barevných kompozic Ester Knapové. „Jako zjevení v dnešní digitální době působí plakáty souboru Lachende Bestien, které výtvarník Pavel Karous vytvořil kompletně ručně, a to včetně písma.
Omlazená Palmovka
Snaha o oživení vizuálního stylu provází pražské Divadlo pod Palmovkou od znovuotevření divadla po povodních, v roce 2015 vytvořil grafik Martin Ponec vizuální styl. „Komplexní grafický a vizuální návrh Martina Ponce byl založený od začátku na minimalismu, bílém podkladu a vlastní typografii. Součástí jeho návrhu je také proměnlivé logo PP, které nám umožňuje měnit slogany na každou sezónu,“ popsal ředitel divadla Michal Lang.
Do týmu Palmovky se brzy připojil portrétní fotograf David Turecký, který konceptu Martina Ponce vtiskl svůj originální styl. „S Davidem Tureckým tvoříme každý nový vizuál k inscenaci. Spolupráce je velmi svobodná a tvůrčí. Společně probereme téma inscenace a dojdeme k nápadu,“ uvedl Lang s tím, že rozhodující slovo má většinou fotograf. Martin Ponec pak vybranou fotografii zakomponuje do konečného vizuálu.
Turecký, který mimo jiné nafotil také vizuál k nejnovějšímu představení souboru Farma v jeskyni Refuge, do své tvorby rád dává surovost a přirozenost fotografovaného. „Myslím, že i v minulosti jsme měli, z mého pohledu, syrové vizuály, například k inscenaci Laskavé bohyně. Vizuál je vždy jedinečný obsahem inscenace, která se zrovna připravuje. A každá inscenace nabízí jiné téma. Někdy drsnější, jindy zas jemnější,“ uzavřel ředitel.
Lachende Bestien sází na ruční práci
Úplně jiným směrem se při volbě vizuálu k nejnovější inscenaci vydal soubor Lachende Bestien, který oslovil ke spolupráci Pavla Karouse, sochaře a teoretika zaměřeného na výtvarné umění ve veřejném prostoru. „Po dlouholeté spolupráci s předním českým typografem Janem Čumlivským, který vytvářel plakáty a často i další prvky vizuální identity ke všem dosavadním inscenacím, jsme v roce 2024 přistoupili ke spolupráci se sochařem a teoretikem umění Pavlem Karousem. Ten byl pro svou expertízu ohledně výtvarného umění ve veřejném prostoru původně přizván do chystaného projektu Chemnitz Utopia, který vzniká v koprodukci s Evropským hlavním městem kultury 2025,“ popsala za soubor Veronika Linka.
Nezvyklá volba výtvarníka vedla také k nezvyklému řešení. „Ve své úvaze, jak jako sochař mohu chabě konkurovat profesionálním grafikům a AI, jsem se rozhodl celý plakát (včetně textů a log) namalovat ručně,“ popsal Pavel Karous. Vytvoření plakátu k inscenaci VOJCEK_jednorozměrný člověk vyplynulo z průběžného společného dialogu nad tématy, která Lachende Bestien ve své tvorbě systematicky a dlouhodobě otevírají, jako kritický pohled na současný ekonomicko-společenský systém, jehož karikaturu právě tento plakát vyjadřuje. „Za jednorozměrnou masku (nebo lízátkem) bezproblémového a submisivního tatínka a partnera se schovává hrůzná společenská realita,“ poukázal Karous.
„Skutečnost, že plakát vytváří ideově blízký umělec, který je přímo zapojen do tvůrčího procesu kolektivu Lachende Bestien, jsme považovali za vítanou přidanou hodnotu celé spolupráce,“ uvedla Veronika Linka s tím, že výrazná finální podoba plakátu souboru skutečně přinesla kromě pozitivních reakcí také zvýšenou pozornost. „Ačkoliv běžně neprodáváme merch, několik diváků si plakát dokonce výslovně vyžádalo k zakoupení,“ poukázala.
Sezónní spolupráci si chválí činohra Národního divadla i samotní umělci
Mezi prvními institucemi, které zahájily sezónní spolupráci s významnými umělci, byla činohra Národního divadla. „K tomuto konceptu jsme se rozhodli na začátku funkčního období umělecké ředitelky Daniely Špinar a tehdy započala naše spolupráce s významnými českými fotografkami – Terezou Vlčkovou, Bárou Prášilovou, Ditou Pepe, Lindou a Danielou Dostálkovými, Libuší Jarcovjákovou. Po nástupu Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského (režijní duo SKUTR) na pozici uměleckých šéfů činohry ND jsme se zaměřili na současné české výtvarníky a výtvarnice. Postupně jsme tedy spolupracovali s Davidem Böhmem a Jirkou Frantou, Krištofem Kinterou v této sezoně s Ester Knapovou,“ upřesnila vedoucí PR oddělení činohry ND Kateřina Ondrušková.
Z těchto jmen je patrné, že Národní divadlo volí výtvarníky, jejichž autorský rukopis je výrazný a rozpoznatelný. Vzhledem k faktu, že se výtvarníci střídají po sezonách, vznikne vždy jedinečný a ucelený cyklus. Ty jsou mezi jednotlivými sezónami do značné míry kontrastní. „Schválně se snažíme oslovovat výtvarníky, jejichž tvorba je v určitém kontrapunktu, aby se jednotlivé sezony vizuálně odlišily,“ potvrdila Ondrušková s tím, že ve spolupráci s výtvarníky hodlá činohra pokračovat i v dalších letech.
Umělcům přitom divadlo dává do značné míry volnou ruku, jediným omezením je grafický manuál Národního divadla. „Na začátku se s nimi vždy sejdeme, celou sezonu jim představíme a poskytneme jim maximum informací k plánované inscenaci – někdo si chce přečíst text, přijít na zkoušku, jiný se nechá inspirovat jen volně,“ popsala průběh spolupráce Ondrušková.
Právě tak postupovala i autorka letošních vizuálů Ester Knapová. „Když mi Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský představovali tituly, ke kterým se plakáty budou vztahovat, začaly mi u hodně z nich naskakovat obrazy, které mám v hlavě už dlouho a chtěla jsem je malovat. I proto jsem si řekla, že se nebudu limitovat žádnou jednotící linkou, nebudu plakáty navzájem spojovat ničím jiným než sama sebou,“ popsala. „Chtěla bych, aby obraz pro každou inscenaci byl odlišný a měl svoji specifickou barevnost a atmosféru. Něco bude složené z malých pláten, něco široký pohled do krajiny, něco třeba portrét nebo detail,“ doplnila. Například pro inscenaci 100 songů, kterou divadlo uvádí na Nové scéně, zvolila zelenou barevnost odkazující k tomuto prostoru.
Ve Zlíně jde fotka a grafika ruku v ruce
Městské divadlo Zlín pro podobou sezonních vizuálů vsadilo na kombinaci krásných fotografií s výraznými grafickými vstupy, jejichž autory už několik sezón jsou grafik Michal Malina a fotograf Marek Malůšek. „Jejich vzájemná spolupráce se vyvinula poměrně přirozeně a přinesla do vizuální komunikace divadla originální a jedinečný rukopis,“ uvedla Pavla Evjáková z marketingového oddělení. „Marek Malůšek vytváří fotografie s vědomím, že budou dále zpracovávány, Michal Malina pak přistupuje k fotografickému materiálu s respektem k jeho původní estetické hodnotě. Tato symbióza založená na vzájemném respektu a porozumění umožňuje vznik vizuálů, které lze vnímat jako samostatná umělecká díla, která však zároveň účinně plní svou komunikační funkci,“ doplnila s tím, že se spolupráce prozatím velice osvědčila.
To potvrzuje i zpětná vazba diváků. „Zaznamenali jsme, že si lidé vizuálu všímají a hodnotí jej, například na sociálních sítích, ale i v osobní komunikaci. Zpravidla k nám docházejí pozitivní ohlasy,“ potvrdila Pavla Evjáková s tím, že se jistě najdou i konzervativnější diváci. Divadlo nicméně za podobou svých vizuálů stojí a zároveň s nimi i dál pracuje. „V aktuální sezóně jsme přistoupili na takový experiment – používáme dva typy plakátu k jedné inscenaci,“ uvedla s tím, že jde o variantu fotografickou a s piktogramem, které se střídají na různých propagačních nosičích. „Na plakátovacích plochách u divadla pak používáme obě varianty. Piktogramy jsou velmi dobře aplikovatelné například na merch, dá se s nimi výborně pracovat i v animacích,“ vysvětlila s tím, že celý styl je jednotný, ale dá se variovat a je velmi dobře viditelný.
Nosným tématem letošní sezony je ve Zlíně láska, oba výtvarníci dostali zadání pracovat s tématem nesentimentálně a nahlížet na něj novýma, originálníma očima. „Hledání cesty, jak téma sezóny ztvárnit vizuálně, pro nás byla výzva. Nakonec jsme nabídli koncept, ve kterém dominuje růžová barva, jež nemá být jen symbolem lásky a poselstvím dramaturgického plánu na téma ‚otevřít srdce‘, ale má také do určité míry vzbuzovat pozornost. Do kontrastu s tím pak vstupuje černobílá fotografie doplněná výrazným růžovým prvkem. Svým pojetím jsme chtěli akcentovat vyznění interakcí, emocí a situací, které v sobě vizuál v té finální kombinované podobě nese,“ vysvětlil za tvůrčí tým Marek Malůšek.
Do galerie
←
→
