Pokud mladý člověk sní o kariéře v designu, první logický krok obvykle vede k podání přihlášky na některou z uměleckých středních či vysokých škol. Jenže šance na přijetí jsou často malé, a po několika neúspěšných pokusech začíná vyvstávat otázka: lze v designu uspět i bez formálního vzdělání? V českém prostředí to zatím není běžná cesta, existují však výjimky, jež dokazují, že úspěch bez titulu není nemožný. Jsou to jen ojedinělé případy, nebo začínáme sledovat nový trend?
Rozvoj umělé inteligence, rozmach workshopů a online vzdělávacích platforem otevírá alternativní cesty k naplnění snů. Pro některé už tradiční umělecká škola nemusí být nutností. Ať už vás láká šperk, keramika, móda nebo sklo, existují způsoby, jak se v těchto odvětvích prosadit i bez titulu. Potvrzují to i čtyři úspěšní designéři, kteří se vydali méně obvyklou cestou. Jejich příběhy mají společné jedno – nedali se odradit prvním nezdarem, byli vytrvalí a měli možná i trochu štěstí.
Mimo školní lavice
Martin Kuciel, bývalý food kritik stojící za úspěšným projektem Zápisník pana Cuketky se s krásnou keramikou setkával v restauracích a kavárnách tak často, až se rozhodl, že změní obor. Nyní své keramické a porcelánové vázy, hrnky, misky a další produkty nestíhá pro velkou poptávku naskladňovat. Současné možnosti vzdělávání hodnotí, alespoň konkrétně pro keramiky, jako bezprecedentní: „Znalosti přestávají být schované za branami specializovaných vzdělávacích institucí a jsou přístupné volněji. Řada lidí z oboru navíc sdílí cenné know how napřímo – na svých sociálních sítích, v placených online kurzech, i jen tak volně.“ Sám přitom využívá dostupné online zdroje nebo vychází z anglické literatury. Zatímco v češtině nejrůznějších návodů, kurzů či seminářů zatím moc neexistuje, v angličtině je jich nepřeberné množství. Společně s metodou pokus-omyl, jsou pro samouky platformy jako YouTube, Skillshare, Domestica nebo volně přístupné kurzy zahraničních univerzit či stále se rozrůstající nabídka fyzických workshopů základem, ze kterého vycházejí.
„Stačí si najít několik oblíbených tvůrců, sledovat je a učit se. Všechno o fasování kamenů, letování a další základní techniky práce s kovem a výroby šperků jsem se naučila takto. Stále se vzdělávám a snažím se zdokonalovat, také samozřejmě sleduji současný design. Je to kontinuální proces, nikdy není úplně hotovo,“ říká Nora Eckhardtová tvořící pod značkou Šperky Noir. Šperk ji učaroval, poté, co se zapsala do dvoudenního kurzu, aby si vlastnoručně vyrobila prsten s nalezeným polodrahokamem. První šperky vytvořila u kuchyňského stolu, výtvory nabídla kamarádkám a zbytek je historie.
Chybějící zázemí
K experimentování s materiály a technikami se většinou dostanou studenti během studia, zatímco samouci takový luxus bohužel nemají. Nezřídka musí projít složitější cestou, než objeví, co funguje. „Zázemí, které škola poskytuje, je vzácnost. Nemusíte platit studio, zařizovat si ho, nakupovat materiál na pokusy... Je to určitá volnost a privilegium,“ souhlasí Mariya Patrovská, zakladatelka značky Bohemian Rugstory, jež nabízí unikátní koberce na zem i na stěnu. Stejně jako ostatní oslovení nevystudovala uměleckou školu zaměřující se v jejím případě na textil, nýbrž má za sebou úspěšnou kariéru v médiích. Jak sama říká, vrhla se do uměleckého prostředí jako Alenka do králičí nory a učila se až za pochodu.
Na škole se člověk dostane rovněž k potřebným kontaktům, ať už na další studenty nebo profesory, které jsou pro některé tím stěžejním, co si ze školy odnášejí. Jak poznamenává Mariya Patrovská, vyučují vám dokáží ukázat cestu, podpořit vás a uvést do určité společnosti, se spolužáky vás zase pojí roky strávené následováním stejného cíle. Někdy se proto ti, kteří tuto zkušenost nemají, mohou cítit jako outsideři. „Z počátku mi přišlo, že se mnou ostatní tvůrci opovrhují. Přece jenom jsem byl samouk, který jim narušoval jejich prostor. Ale asi je to v tak konkurenčním prostředí normální,“ říká úspěšný módní designér Martin Kohout, který se jako jeden z mála českých návrhářů bez diplomu účastnil Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku.
Designérský rybníček je v Česku malý a bývalí spolužáci často sdílí zkušenosti nebo rovnou i showroomy. O tento aspekt ti, kteří do tohoto světa přišli zvenčí, často přicházejí. „Z počátku je člověk opravdu limitován tím, že se musí sám dostat do sítě kontaktů, které mu v jiném případě umožní nasbírat již škola. Poté samozřejmě hraje roli i otázka určité sebekázně při sebevzdělávání,“ doplňuje Martin Kohout. Dle oslovených se ale nejedná o závažnou překážku. Naopak. Například dle Martina Kuciela je to atraktivní příležitost, jak po hlavě pronikat do nového oboru. Bez očekávání a předsudků.
Bez titulu = bez limitu?
Většina z oslovených vidí ale v cestě, kterou si zvolili, především výhody. „Je možné, že to, co mi na začátku chybělo v řemesle nebo technice, jsem vyplnila vášní a experimentováním. Na škole bych se to možná naučila rychleji nebo trochu jinak, ale třeba by mi to vzalo elán a nadšení samouka. Právě objevování mě na mé práci baví vlastně nejvíc. Miluju tvůrčí svobodu. Pocit, že je přede mnou úplně prázdný list, byl velice vzrušující. Že můžu zkusit zrealizovat cokoliv mě napadne, a když se to nepovede, vůbec nic se nestane. Že nejsem ničím limitovaná. To, jak z ničeho, z více či méně vágní představy, nakonec vznikne něco hmatatelného, mě nikdy nepřestane bavit a fascinovat,“ popisuje Nora Eckhardtová. Martin Kohout zase vyzdvihuje velkou volnost, již vnímá díky tomu, že nestudoval v konkrétním ateliéru, který by ovlivňoval jeho styl práce a myšlení.
Tím, že v oboru začínají často už s určitými životními zkušenostmi a mají za sebou jiné úspěšné kariéry, se na něj dívají s větším odstupem, než čerstvě vystudovaný designér. „Nevím, jestli je to věkem, ve kterém jsem začínala, stále začínám, nebo tím, že za sebou jednu poměrně úspěšnou kariéru už mám, ale myslím si, že na Bohemian Rugstory již od začátku nahlížím dost byznysově. Nechci jen tak tvořit do šuplíku a ani na to nemám prostor, chci aby mě tato tvůrčí činnost kreativně naplňovala, ale také aby vydělávala. Vlastně nemám čas mít hlavu v oblacích a jen něco vytvářet čistě jen pro sebe. Chci, aby po mých kobercích, obrazech, instalacích byla poptávka a ráda naplňuji i představy svých klientů produkty přímo na míru. V tuto chvíli si spíše potřebuji doplnit své znalosti jako prodejce. Vyrobit produkt už umím, ale stejně důležitou dovednosti je ho prodat,“ zamýšlí se Mariya Patrovská.
Přestože cesta k úspěchu v designu nemusí vést přes tradiční vzdělání, formální školy stále hrají velmi důležitou roli, i když nejsou samospásné. Titul je jako mapa – ukáže směr, ale k cíli se musíte dostat vlastními silami. Martin Kuciel to shrnuje jasně: „Školy svou hodnotu určitě pořád mají. Strašně moc ale záleží na situaci a konkrétních potřebách člověka. Myslím, že ke klasickému vzdělávání je potřeba si paralelně vybudovat i silný framework pro to, jak se učit nové věci, jak vstřebávat nové techniky/technologie. Dělat to hodně efektivně s ohledem na čas a mít vychozenou cestu.“ Jeho slova potvrzuje i Nora Eckhardtová, která říká, že pokud to člověka táhne například právě ke šperku již od mládí, začít ho studovat na škole je jistě skvělou cestou. Ne každý má ale o tom, co chce v životě dělat jasno již v osmnácti letech. Zdůrazňuje ale, že „když někdo něco dělá opravdu s radostí a poctivě, úspěchu se dříve nebo později dočká, ať už školu studoval, nebo ne.“ Martin Kohout pak upozorňuje na to, že i když ovládnete řemeslo, bez školy vám může chybět širší kontext, který díky ní získáte.
V designovém oboru rozhodně neplatí, že si bez titulu neškrtnete. Cesty k úspěchu bývají rozmanité. Nemusí nutně vést přes tradiční vzdělávací instituce. Designéři, kteří se rozhodli jít obloukem kolem školních lavic, dokazují, že klíčem k úspěchu je především odhodlání, vášeň a schopnost neustále se učit.
