Ačkoliv Karolína vystudovala zahradní architekturu, kolem gastronomie se pohybuje od svých studentských let. „Od osmnácti let jsem pracovala na vinici v botanické zahradě, kde jsem si zamilovala víno. Později jsem působila v podniku Na břehu Rhôny, tam jsem se potkala s mým budoucím manželem,“ svěřuje se Karolína. V tu dobu byla zažehnuta také malá jiskra podnikatelská. „Byli jsme dobrý tým, sedli jsme si pracovně, vnímali jsme věci stejně. Manžel byl sice trochu zdrženlivý, ale já jsem ho přesvědčila, že se nám to podaří.“ A opravdu se tak stalo. V roce 2017 vzniklo Slow cafe.
Karolíně bylo v té době teprve 26 let a začátky byly složité. Na místě dříve fungovala ne příliš oblíbená kavárna. „Navazovat na něco, s čím mají lidé špatnou zkušenost, není jednoduché. Podnik se nám ale podařilo rozjet a lidé se postupně vraceli zpátky. Pak přišel covid,“ vysvětluje. Jako většina gastronomických míst fungovali přes výdejní okénko, Slow cafe ale navíc zachraňovaly květiny.
Už mě to nenaplňovalo. Chtěla jsem pokračovat ve stejné aktivitě, ale na jiném místě
„S manželem jsme byli v Barceloně, kde nás uchvátila kavárna, která byla zároveň prodejnou kytek a pokojovek. Mě tehdy napadlo něco takového zkusit i u nás. A tak jsme začali prodávat květiny. To bylo ještě před boomem pokojovek, který přišel s covidem. Nám ale právě tohle v náročném období hodně pomohlo. Proměnili jsme se doslova v květinářství,“ vzpomíná Karolína. Slow cafe se jim podařilo udržet a získat si mnoho dalších příznivců.
V té době se Karolíně narodil syn a ona se odhodlala k nečekanému kroku – úspěšný podnik po pěti letech uzavřít a začít budovat jiný. „Už mě to nenaplňovalo. Chtěla jsem pokračovat ve stejné aktivitě, ale na jiném místě. Dojíždět z našeho bydliště v Troji na Vinohrady bylo náročné. V té době jsem náhodou objevila nádherné místo přímo u zámecké zahrady,“ zasní se Karolína při vzpomínce na to, když domek u zámku Troja poprvé uviděla. Neváhala ani na chvíli a přihlásila se do výběrového řízení. Nejdřív bylo nutné připravit projekt, pro který oslovila Anny Architects.
Některé věci nebylo možné ovlivnit, a tak jsme je důstojně přizvaly do hry
„Pro nás to byla rychlá akce, jelikož šlo o to, nejdříve celý prostor vůbec vysoutěžit. Měly jsme měsíc na to, se sladit a nahodit na papír prvotní koncept a ideu, s čímž jsme Karolíně trošku pomohly, jelikož samy rády cestujeme po světě a navštěvujeme podobný typ podniků a míst,“ říká architektka Anna. Jednou z hlavních výzev byla jedlá divoká zahrada.
Následně byl vymyšlen koncept koloniálu, který společně rozvíjeli. „V Troji obecně chybělo místo, kde byste si mohli koupit zboží, na které jsme zvyklé v jiných částech Prahy na každém kroku – zrnka kávy, farmářské produkty, pečivo, vína a další produkty,“ doplňuje Anna.
Výběrové řízení Karolína Pomahač vyhrála. Spojila se s obchodní partnerkou Elenou Chvojkovou, původní profesí filmovou produkční, a společně začaly promýšlet podnikatelský záměr, vize a s architektkami podobu interiéru omezeného kulturní památkou, do které objekt spadá. „Například podlahu bychom volily zřejmě jinou, ale musely jsme se přizpůsobit. Dlažba vychází z barvy zámku a my jsme na ni navázaly celkovou grafickou identitou. Některé věci nebylo možné ovlivnit, a tak jsme je důstojně přizvaly do hry,“ vysvětluje Elena důvody podoby místa.
Prostor se vyznačuje kombinací starého s novým. Najdeme zde osvětlení HAY, stoly, bar s koloniálem a kovovými konstrukcemi navržené architektkami a vyrobené truhlářem a zámečníkem na míru, některý nábytek naopak pochází ještě ze starého provozu Cafe slow, kterým majitelky interiér samy doplnily. Nechybí zde stopy českého designu, keramika Koller, Daniel Machill, židle a talíře pocházejí z antiku. Celý prostor doplňují květiny.
Navzdory své poloze mimo samotný zámek si tento malebný domek zachoval svůj historický ráz a atmosféru. Původní podlahy a barvy vytvářejí základ, na kterém stojí podoba interiéru. Rustikální design je doplněný o unikátní prvky českého designu, dodává prostoru autentičnost a šarm. Interiér je navržený s důrazem na flexibilitu a možnost proměňovat jeho podobu. Neutrálně jemná paleta barev a materiálů umožňuje prostor uzpůsobovat v rámci doplňků a dané sezony.
Architektky přišly s návrhem stolů, které lze k sobě libovolně spojovat, a místo tak přetvářet, co se týče kapacity a počtu míst k sezení. Vzniká tím prostor pro pořádání různých speciálních akcí, večeří, svateb a oslav. Místo je k takovým akcím přímo předurčené, ačkoliv se tomu majitelky trochu brání. „Soukromé akce jsme měly a máme. Přichází tolik požadavků na svatby, že bychom je mohly organizovat tři do týdne. Ale nejsme schopné to naplnit a z tohoto důvodu potom zavírat. To není náš záměr. Chceme mít především hezké bistro pro lidi. Aby si mohli přijít dát večer večeři a skleničku. A neřešit při tom, jestli máme otevřeno,“ vysvětluje Elena.
Snažíme se zužitkovat surovinu od lístečku po kořeny
Propojení se zámkem vytváří především zážitky pro návštěvníky. Mohou si prohlédnout výstavy, procházet se zámeckými zahradami poskytujícími nezapomenutelný pohled na okolní krajinu, uvnitř bistra se občerstvit. „Naše kuchyně je jednoduchá, zároveň rafinovaná a vychází především z lokálních surovin. Nabídka čerstvé zeleniny z místní farmy ovlivňuje celé menu. Mají v nabídce mangold? Náš kreativní šéfkuchař Nikolas Muranský vymyslí jídlo z něj. Snažíme se také zužitkovat surovinu od lístečku po kořeny,“ říká Karolína.
V sezoně rádi zavařují ovoce a zeleninu, mají zálibu ve fermentování, výrobě sirupů a bylinkových olejů. „V našem malém koloniálu je možné si koupit suroviny, ze kterých vaříme, farmářské výrobky nebo naše vlastní výtvory,“ ukazuje Karolína na pult v rohu místnosti a na skleněné lahve plné zavařenin. V budoucnu chtějí pěstovat také vlastní zeleninu. „Asi toho nebude tolik, aby nám to v kuchyni stačilo. Ale sedět tady, jíst a vidět, že za oknem dozrávají rajčata, je nádherná představa. Proto jsem nadšená, že k objektu patří i zahrada.“
Obě ženy si pochvalují spolupráci s Galerií hlavního města Prahy spravující trojský zámek. Byly už přizvány k několika akcím, zajištění občerstvení na akci Art Book Fair nebo Oslavy Svaté Lucie, na akci spolupořádanou se Signal Festivalem. „Momentálně vymýšlíme pikniky, které by mohly zajímavě oživit zahrady. A také jsme mluvily o letním kině, o adventu i náznaku vánočních trhů. Nápadů máme hodně,“ mluví o plánech Karolína.
Radost jim dělá spokojenost zákazníků a také možnost skloubit své mateřství s prací, která je naplňuje. Až neuvěřitelně znějí některé jejich osobní zkušenosti z doby před otevřením, s kterými se svěřuje Elena: „Často jsme narážely na překvapení, že jsme dvě mámy, které si chtějí otevřít gastro podnik. Stávaly se nám takové bizarnosti, že si někdo vyžádal na další schůzku i naše manžely.“
A proč pojmenovaly své bistro právě Karel? Může to působit, že navzdory jejich ženskému tandemu, ale je to jinak. „Název vychází ze spojení našich dvou jmen. Ale občas si hrajeme a říkáme, že to je majitel nebo náš zahradník,“ smějí se obě ženy.
