Setkáváme se v prosluněném středečním odpoledni nad kávou v pražských Holešovicích a od první minuty mám dojem, že naproti mně nesedí architekti a jejich klientka, ale staří přátelé. Právě vzájemné sympatie a podobný pohled na svět daly vzniknout spolupráci, které se Jolana s rodinou po předchozích zkušenostech původně obávala. 

V minulosti totiž rekonstruovali hrázděnku v Krušných horách a architektonický projekt nedopadl tak, jak si představovali. „Dneska už vím, že to bylo hodně o nás, protože jsme si navymýšleli hodně věcí, které vůbec neseděly s tím starým stavením. Zároveň tam chyběla tvůrčí invence architektů, kteří zkrátka jenom zapracovávali naše připomínky,“ dodává Jolana. Když konečně našli pro ně krásný, i když malý byt, a domluvili si hypotéku, rekonstrukci si chtěli vyřešit sami.

Díky tomu, že své stěhování z pronajatého bytu na Břevnově o ploše 85 m² do nového dejvického bytu s rozměry 37,5 m² začali sdílet na sociálních sítích, několik architektů se jim samo ozvalo. Ke spolupráci je ale přesvědčilo až portfolio hurá studia, což Jolana označuje za lásku na první pohled. První setkání v Dejvicích proběhlo již o pár dní později, v lednu letošního roku, a na realizaci tak bylo asi tolik času, kolik se typicky stráví jen nad studií. 

Alexandra k důvodům pro oslovení rodiny dodává: „Byla v tom zvědavost, zajímalo nás, jak to bydlení vyřeší. My jsme vlastně nabídli konzultaci, nic konkrétního. Jak jsme tak společně byt procházeli, tak jsme spolu diskutovali a vlastně jsme ten základ společně navrhli už ten pátek dopoledne – to byla ta kreativní část, koncept, co šla jako po másle. Když jsme ale představy začali přenášet na papír, potýkali jsme se se spoustou technických a prostorových oříšků, které jsme museli vyřešit, aby vše mohlo vypadat tak, jak bylo v konceptu navrženo. Ty byly klíčové, náročné k dořešení a zabraly nám spoustu času. Udělali jsme 3D model, aby měli klienti lepší představu o výsledku, na něm jsme potom společně ladili detaily.“ 

Kuchyně je pro rodinný život klientů klíčovým místem. Ať už společně vaří, jedí, hrají deskové hry, nebo si jenom povídají. Bílá polička nalevo je potom jednou z přístupových cest do spacího patra rodičů

Architekti na scénu

Zadání pro Alexandru a Jakuba tak bylo poměrně prosté: maximální využití dřeva, zachování vzdušnosti prostoru, soukromý kout pro každého člena domácnosti, pracovní stůl pro Matyho, plnohodnotná kuchyň s dostatkem místa na vaření a prostor, kde může rodina trávit čas společně. Rodina se zároveň dohodla, že chce jít cestou životního minimalismu, a ze starého bytu si tak každý přinese pouze jednu krabici s osobními věcmi a druhou s oblečením –⁠⁠⁠⁠⁠ odpadla tak nutnost vymýšlení rozsáhlých úložných prostor. Stejně tak se synové Joly a Matyho shodli na tom, že mohou psací stůl a místo pro oblečení sdílet a nepotřebují každý své. Požadavkem rodiny zároveň bylo to, aby se nepracovalo s výklopným nábytkem, který pro sebe nevnímají jako funkční řešení.

Z architektonického hlediska bylo podle Alexandry a Jakuba o to snazší zařizovat i takto malý byt, protože klienti jasně věděli, jak žijí a jak žít chtějí. Ne pro všechny by například bylo aplikovatelné to, že se rodinný život odehrává převážně v kuchyni, ať u společného vaření, jídla, učení se, hraní her a podobně. Ne každý by také dokázal spát hned nad kuchyní. Právě nad kuchyňským koutem vznikl prostor pro spaní rodičů, na ten navazuje pochozí vodorovná síť, díky které je možné dostat se až k oknu a ke knihovně na opačném konci místnosti. Dětský pokoj je pomyslně rozdělen na čtyři části, takzvané kajutky. Tři z nich tvoří rozšířená místa pro spaní s poličkou na osobní věci a se zásuvkami, čtvrtá z nich slouží jako sdílený prostor. Vložené patro je opět doplněno tentokrát šikmo zavěšenou sítí, na které lze pohodlně číst a relaxovat.

Dětský pokoj tvoří tzv. kajutky, ve kterých má každý ze synů integrovanou poličku na osobní věci, zásuvky pro elektroniku a podobně. Naproti horním kajutkám je napnutá síť na sezení

Při pročítání těchto řádků je přitom nadmíru jasné, že popsané řešení není univerzálně aplikovatelné a zejména u malých bytů kopíruje výsledné řešení povahu a způsob života klienta. V tomto případě hrály podstatnou roli i vysoké stropy, které se podařilo díky odstranění původního sádrokartonu zvýšit až na 3,30 m, což architektům v podstatě umožnilo vložit snížené patro a zvětšit využitelnou plochu téměř na dvojnásobek. Vestavné konstrukce byly minimalizovány díky skryté ocelové konstrukci, i přes svou subtilnost potom patro skrývá množství úložných prostor. Neoddiskutovatelnou výhodou je také to, že k bytu náleží dvorek o velikosti bezmála 40 m², přičemž takových bytů je v Praze minimum.

Klíčový aspekt navrhování malých prostor

Co se týče architektonického řešení obytných prostor jakékoliv velikosti, je podle Alexandry možná nejdůležitější fáze předcházející samotnému navrhování. Prvním krokem by vždy měla být sebereflexe klienta –⁠⁠⁠⁠⁠ když vím, jak žiju, a mám uspořádané priority, můžu to sdělit dál, zbavit se zbytečných prvků a naopak podpořit ty, které jsou pro klienta důležité, a investovat do nich: „Oslovuje nás dost klientů s tím, že chtějí jenom něco malého, malý domeček. Ale pak se v procesu navrhování ozývají hlasy jako ‚ještě trošku zvětšíme dětský pokojíček, ještě pracovna by byla dobráʻ, a tak se to pořád nabaluje a původní myšlenka minimálního bydlení se vytrácí tím, že klient nemá jiné než finanční limity. Stěhovat se do menšího bydlení a hledat kompromisy chce zároveň určitou dávku odvahy a my jsme měli štěstí, že ta Jole a Matymu nechyběla.“ 

Při stěhování do menších prostor by zároveň nemělo jít o to, poskládat všechen původní nábytek na menší podlahovou plochu. Jedná se naopak o příležitost k uvědomění si toho, které věci využívám a kterých se naopak mohu vzdát. Ne každá rodina se schází v obýváku, někdo rád vaří, jiný si objednává donášku a potřebuje hlavně velkou pracovnu a podobně. Právě toto uvědomění se odráží i v mottu hurá studia Pomáháme vám bydlet, pracovat a žít podle vašich představ.

Edukace a ekologie

Jak Alexandra doplňuje, nejhorším výchozím bodem je, pokud klient neví, co chce, a projekt má v čase tendenci bobtnat, protože nereflektuje životní potřeby klienta, ale obecně zažité stereotypy, které máme s bydlením spojené, které násobí sociální tlak. Jakub dodává, že řešení prostor je zároveň vždy poplatné době, v níž vzniká, a souvisí zejména se změnou životního stylu. Například skladovací a spížní prostory lze v městském bytě minimalizovat díky tomu, že zde existuje množství obchodů v dochozí vzdálenosti od bytu nebo rozvážkové služby s expresním doručením. 

Stejně tak se mění i prostorové potřeby klientů – přibývají požadavky na začlenění pracoven díky stále častější možnosti home officu, stejně tak architekti vnímají i proměnu způsobu trávení volného času klientů, kdy se například z obývacích pokojů postupně vytrácejí televize. Alexandra upřesňuje: „Tyto specifické podmínky se snažíme v diskusích s klienty reflektovat, ale v konečném důsledku je to něco, na co si musejí přijít sami a vztáhnout to na svůj životní styl.“ S tím souvisejí také ekologické aspekty výstavby a odpovědné přemýšlení o tom, kolik prostoru pro své potřeby potřebujeme zastavět a jestli u novostaveb opravdu potřebujeme naddimenzovat všechny prostory domu, protože prostě můžeme.

Hlavním doporučením tak je uvědomit si jedinečná specifika a možnosti každého prostoru a vztáhnout je do kontextu vlastního života. Promyslet si, co všechno k životu nezbytně potřebuji, co mi v bydlení dělá největší radost, a co mohu naopak proti všeobecně zažitým normám minimalizovat, nebo dokonce vypustit. Toto je poté ono zadání, které může architekt klientovi pomoci zhmotnit do konkrétního návrhu prostor.

Na projektu zmíněného bytu s plochou 37,5 m² je fascinující právě to, že se podařilo zadání udržet v původním rozsahu a že projekt otevírá společenskou diskusi týkající se velikosti prostoru nutného k životu. Jolaně a Matějovi tak chodí jak zprávy od lidí, kteří žijí převážně v rodinných domech mimo Prahu a koncept bydlení na malém prostoru je pro ně přinejmenším nepochopitelný, tak zprávy od rodin, které v malých prostorech fungují a doteď se za to možná i styděly. Jolana a její rodina samy sobě přezdívají Sardinky a chtějí dokumentovat i proces svého stěhování a bydlení v takto malých prostorách a ukázat, že minimalismus a bydlení ve svém i za cenu menších prostor mohou být cestou.