"Její práce je výrazná, má nadhled a přesně ví, kam mířit. Úplně převrací představu o tom, co všechno vitráž může být", vysvětluje slovenská designérka Ivana Zuskinová, proč ji práce Kerry Collison tak nadchla. Ivana Zuskinová aktuálně působí v Londýně a pracuje pro firmu Lasvit. S Kerry vedla rozhovor na masterclass s Andreou Spencer v Glass Hubu u Bristolu. 

Nadšení ze skla

Proč zrovna sklo? Jak jste se k němu dostala – a pracujete i s jinými médii?

KC: Původně jsem studovala lití kovu – bavil mě ten chaos a žár. Ale postupem času jsem se k pecím už tolik nedostala, a zároveň to začalo být fyzicky docela náročné. Jednoho dne jsem náhodou zabloudila do Architectural Glass Centre, kde jsem se chtěla naučit řezat sklo, skončila jsem ale u pískování složitých motivů. Všimli si, že mám cit pro přesnost, a pozvali mě ke spolupráci na velkém komerčním projektu. A tak jsem se tak trochu omylem stala neoficiální učnicí. Vitráž mě úplně pohltila – během jednoho mého těžkého období pro mě byla velkou oporou.
I když se dá sklo vnímat jako křehké, ostré a často nebezpečné, připadá mi jako něco, kde jsem doma. Líbí se mi navíc i klasické a sakrální motivy, takže maluju ikony se zlacením a zkouším techniky, které k tomuto vizuálnímu světu patří. Lití kovu i malbu mám pořád ráda, ale všechno se mi nakonec nějak přirozeně slévá právě do skla. Teď se učím foukat si vlastní tabulové sklo – je to úplně nová zkušenost a jsem z toho fakt nadšená.

Svatá krávo! (Holy Cow!)

Malované sklo, pozlaceno reverzně 22karátovým zlatem

Dalo by se říct, že vás to v práci vyloženě přitahuje k ohni?

KC: Jo, oheň je u mě velké téma. Ničení je součást tvoření. Práce s roztaveným kovem nebo s plamenem je chaotická a vyčerpávající, ale zároveň má v sobě obrovskou sílu. Vitráž je pro mě spíš klidnější forma – mám to víc pod kontrolou, takový můj osobní azyl. Ale oheň, do toho se stejně pořád nějak vracím, i když třeba jen nepřímo – třeba místo elektrické pájky používám plynovou, abych si ten živý žár aspoň trochu udržela. Je to takový drobný rituál, díky kterému si tento živel držím nablízku. 

Je mezi tradičními křesťanskými technikami a tématy, se kterými pracujete, nějaké spojení? Často tam cítím ten kontrast – vaše práce je syrová, někdy schválně skoro až „nečistá“, zatímco techniky, se kterými pracujette, působí skoro posvátně. Je to záměr? Nebo se přes humor spíš jen nenápadně dostáváte k něčemu hlubšímu?

KC: Katolická symbolika je sama o sobě dost brutální – krev, tělo, sex, násilí. Jen jsme si na to už zvykli. Pijeme Kristovu krev, jíme jeho tělo… zní to docela surově, ale protože to slyšíme od dětství, přestali jsme to vnímat. Já s těmito známými symboly, sakrální geometrii, historickými motivy pracuju, ale ohýbám je tak, aby odkryly něco trochu víc.
Když jsem pracovala pro ateliér Canterbury Cathedral Studios, začala jsem si víc uvědomovat, jakou sílu tahle symbolika stále má – i když sama věřící nejsem. Když tyto motivy vezmu a převrátím je naruby, začnou fungovat trochu jinak, vzbudí to pozornost. Lidi se zastaví, protože jim to něco připomíná, a pak se najednou rozehrává jiný příběh. I proto používám humor. Když tě něco rozesměje, zastavíš se u toho, zůstaneš, a začneš nad tím přemýšlet. A během této chvilky se v tobě může otevřít i něco hlubšího, serióznějšího.
Mám pocit, že výtvarné umění má tendenci brát se někdy až příliš vážně. Člověk nemusí mít výtvarné vzdělání, aby pochopil vtip. A já přes ten humor můžu mluvit o těžkých věcech – o kontrole, o násilí, o sexualitě – a přitom to není hned těžké nebo odrazující.
Jedna z mých posledních věcí s tímhle pracuje – na první pohled je to vtipné, ale čím déle se na to díváš, tím znepokojivější otázky si začneš klást. V tom je ta síla kontrastu.

Kerry Collison vychází z tradičního řemesla vitráže

Problém škatulky

Sklo se pořád často vnímá spíš jako řemeslo a jen málo umělců s ním opravdu prorazí. Vnímáte svou práci jako současné umění, nebo jako současné sklo? A myslíte, že má sklo ve výtvarném světě stejné postavení jako třeba malba nebo socha?

KC: Já ke sklu – konkrétně k vitráži – přistupuju spíš z pozice výtvarného umění než řemesla. Řemeslo se většinou soustředí na funkci, zatímco umění staví na myšlence a narativu. U mě ale hraje roli obojí – proces i obsah, ruku v ruce.
Sklo by mělo stát vedle malby nebo sochy, ne bokem. Problém je, že se pořád hází do škatulky „řemeslo“, hlavně kvůli své historické funkčnosti. Ale i skleněné objekty můžou být nositeli konceptu, a zaslouží si svoje místo ve světě výtvarného umění. Jen se často hůř vystavují – třeba vitráž potřebuje světlo, prostor, někdy i určité nasměrování. I proto svoje věci rámuju, dávám je do světelných boxů, hledám způsoby, jak je přiblížit galerijnímu prostředí. Umění by mělo být o myšlence, ne o tom, z čeho je. Ať už je to plátno, sklo, nebo třeba obyčejný hrnek na kafe.

Je pro sklářského umělce důležité opravdu zvládnout řemeslo?

KC: Určitě. Když děláte umění, které je navázané na technický proces, musíte ten proces znát a mít ho v ruce. Jinak se vám nápad ztratí někde po cestě. Můžete mít sebelepší koncept, ale když ho technicky nezvládnete, nebude fungovat. Sklo si žádá respekt – má svoje limity, svoje pravidla, a když je neznáte, dá vám to pocítit. Ať už řežete tabuli nebo navlékáte korálek, nejde to obejít. Když se snažíte přeskočit základy, sklo s vámi prostě nebude spolupracovat. Ale když techniku zvládnete, otevře se vám víc možností – můžete být vynalézavější, posouvat hranice. Pro mě je klíčové, aby se koncept a řemeslo potkaly. Bez toho to není celé. Ať už máme AI nebo cokoliv dalšího, lidskou ruku a zkušenost to nenahradí. Nápady vám možná vygeneruje, ale výsledek, který vznikne z praxe a doteku s materiálem, ten pořád drží člověk.

Cítíte nějaký tlak ze strany uměleckého světa?

KC: Upřímně, největší tlak si vytvářím sama. V tom obrovském moři lidí, co se snaží, aby si jejich práce někdo všiml, jsem jen malá loďka. Jasně, dostala jsem se třeba do užšího výběru na John Ruskin Prize, ale neberu to jako nějaký zlomový moment. Spíš jako povzbuzení, že jdu správným směrem.
Co mě opravdu žene dál, je touha se pořád zlepšovat. Překonat sama sebe, udělat další krok. Často myslím na lidi, kteří mě učili pracovat se sklem – chci, aby na mojí práci mohli být pyšní. Když se na ni kouknou a řeknou si, že to stojí za to, vím, že jsem splnila svůj vnitřní standard. A to je pro mě důležitější než jakýkoliv vnější tlak.

Chtěla byste svoje díla víc integrovat do veřejného prostoru, nebo je pro vás důležitější být vnímaná jako součást světa volného umění?

KC: Veřejný prostor mě láká – bylo by skvělé vidět moje práce dobře fungovat i mimo galerii. Ale zároveň vím, že jejich konceptuální rovina se nehodí úplně všude. V galeriích mám větší kontrolu nad tím, jak budou vystavené a vnímané.
To, co mě na skle fascinuje, je právě možnost vytrhnout ho z kontextu kostelů nebo honosných domů a ukázat, že může existovat i jinak. Nezávisle. Ráda nechávám svoje věci mluvit samy za sebe – bez omezení, která s sebou často nese veřejný prostor nebo zakázka. Takže možná někdy, ale zatím mi víc vyhovuje ten prostor svobody, který mi dává galerie.

Struwwelpeter

Výzvy mám ráda!

Řekněme, že by přišla nabídka udělat něco do nákupního centra – šla byste do toho?

KC: Jo, to by bylo určitě zajímavé! Výzvy mám ráda. Ale muselo by to dávat smysl i pro mě – aby to nějak sedělo s tím, co dělám. Když je potřeba, umím vzít zakázku čistě jako řemeslník. Ale nejradši mám projekty, kde může vyznít i moje vize a ilustrace, kde má moje práce prostor dýchat.
A kdybych cítila, že to ke mně nesedí, radši to přenechám někomu, kdo se v tom najde víc. Takže asi záleží na konkrétní nabídce, ale rozhodně bych to neodmítla předem. 

Je někdo, pro koho byste nikdy nepracovala? I kdyby vám nabídl hromadu peněz? Máte nějaký osobní no-go list?

KC: To záleží na okolnostech. Kdybych měla úplně volnou ruku a rozpočet snů, možná bych o tom uvažovala. Ale pokud bych nesnášela návrh nebo lidi, co za tím stojí, tak do toho nejdu. Mám svoje morální hranice – s někým nebo s něčím, co je mi proti srsti, prostě spolupracovat nebudu, i kdyby mi nabídli majlant.
Ale je zajímavé, že právě skláři si vždycky drželi takový tichý humor a nenápadný odpor vůči těm, kdo je platili. Když se člověk podívá pořádně, najde v historických vitrážích různé vtipné nebo i docela drzé detaily – takový malý akt vzdoru. Vzali si za práci peníze, ale stejně si tam propašovali něco svého. Někdy má tahle tichá sabotáž větší sílu než rovnou odmítnutí.
Ale je jasné, že to není jednoduché. Odmítat zakázky si můžu dovolit teď, ale když člověk pracuje v ateliéru a potřebuje platit účty, nemá vždycky na výběr.

The Devil's On the Streets of Swansea

Kdo by byl podle vás ideální divák nebo sběratel vašich děl?

KC: Ideální? Někdo, kdo má smysl pro humor. A upřímně – někdo, kdo si může dovolit zaplatit tolik, kolik ta práce opravdu stojí. Ale jo, mám takové malé sny... třeba vytvořit obří, vertikálně stoupající vitrážovou erotickou scénu na vchodové dveře nějakého milého postaršího queer páru. 

IZ: Spolupracujete s dalšímí umělci, nebo jste součástí nějaké umělecké skupiny?

KC: Spolupráce miluju! Ať už je to skutečná partnerská práce, kde si všechno dělíme napůl, nebo třeba jen pomáhám někomu jinému rozjet jeho nápad. Vlastně si myslím, že každá tvorba je spolupráce – i s tím materiálem, který má svoje vlastní pravidla.
Teď třeba spolupracuju se svou kamarádkou Christie Grant, která se věnuje linorytu – ona připravuje matrici a my pak ten otisk sítotiskem přenášíme na sklo. Baví mě nechat se unést cizí tvůrčí flow, třeba když jsme spolu na místech jako The Glass Hub. Navíc jsem vyrůstala v prostředí, kde se učilo – moje máma vedla školu zdobení dortů, takže předávat dál znalosti je pro mě přirozené. I učení je podle mě forma spolupráce. Udržuje se tím řemeslo při životě.

The Long Sword Fight

Měla jsem z Glass Hubu skvělý pocit, působil na mě jako takový safe space. V Česku bývají podobná místa někdy trochu rigidní a méně otevřená. Znáte české sklo, nebo pracovala jste někdy v českých sklárnách?

KC: O českém skle toho moc nevím, ale ráda bych je víc prozkoumala. Glass Hub je pro mě nejvíc ženské místo, kde jsem kdy pracovala – a to je skvělé, i když to má své výzvy. Občas se tam objeví nějací muži, kteří učí, ale jinak to vedou ženy. Co se týče pohlaví, nikdy jsem neměla pocit, že by to v řemesle bylo nějak důležité. Sklo bylo dlouho doménou mužů, ale to se mění. Učila jsem se u dvou mužů a nikdy jsem se necítila být definovaná podle toho, jestli jsem žena nebo ne – jestli jsi učitelka, studentka, nebo umělkyně. Když děláte umění, neměl by gender hrát roli. 

V Londýně se cítím nervózní 

Zdá se, že vaše práce čerpá z mnoha různých vlivů, ale zároveň jste si zvolila klidnější život mimo ruch městské kultury. Myslíte, že byste se někdy vrátila zpět do centra dění?

KC: Mně se líbí život mimo město. Je tu víc prostoru na přemýšlení a tvoření v pomalejším, osobním tempu. Města jsou rychlá, soustředěná na peníze a tlak. Žila jsem například ve Swansea, kde je taková klidná, kreativní energie. Umělce najdete všude, nejen v galeriích. Není to o tom být v centru, ale spíš o tom mít svobodu tvořit. Nemusím být ve velkém městě. Líbí se mi nezávislost a kontrola nad vlastním životem. Život na venkově mi dává větší prostor pro soběstačnost.
Vyrostla jsem v Croydonu, na jihu Londýna. Bylo to hektické a stresující – všechno se točilo kolem peněz, vlastnictví domu a toho, jak splnit kritéria „skutečného“ dospěláka. To nebylo pro mě. Cítila jsem, že to není cesta, kterou bych chtěla jít. Bylo těžké najít prostor k nadechnutí nebo čas na zamyšlení. Odloučení od té intenzity mi dalo potřebný prostor. Teď, když se vracím do Londýna, cítím se v těch davech najednou nervózní. Naučila jsem si vážit pomalejšího tempa, nezávislosti a možnosti mít kontrolu nad vlastním životem. Není to o tom zapadnout do rytmu města, ale najít si svůj vlastní.

Co považujete za největší potenciál a výhodu své práce?

KC: Že moje práce může lidi propojovat. Baví mě, když si někdo všimne skrytých detailů, které jsem do díla vložila. A taky je to o tom, jak nadchnout další lidi pro řemeslo, pokračovat v tradicích, jako je vitráž, která se předává už po staletí. 

Sledujete nějaké umělecké vzory, nebo lidi, co vás inspirují na Instagramu?

KC: Sleduju spoustu umělců. Například Judith Schaechter, vitrážistku, která se proslavila svými temnými, vícevrstvými díly. Obdivuju, jak si drží svůj styl. Pak mě hodně inspiruje italský tatér RUCO, který dělá ilustrace s posvátnou geometrií a groteskními postavami. A taky keramik Paul Bommer, který dělá delftské dlaždice s velkou dávkou humoru.

---

Kerry Collison

Kerry vychází z tradičního řemesla vitráže a uměleckého slévačství. Využívá humor jako klíč – způsob, jak otevřít i těžší témata tak. V její tvorbě se často potkávají témata jako plodnost s bolestí, sex s násilím, potěšení s rozkladem. Tyto silné, často protichůdné emoce a motivy zpracovává prostřednictvím tradičních vitrážových technik, posvátné ikonografie a skrytých symbolů. Kerry má v úmyslu přenést vitráže z kostela do současného uměleckého prostoru. 

Rozhovor s Kerry Collison vedla Ivana Zuskinová, slovenská umělkyně a designérka aktuálně působící v Londýně.